Ultrabalaton, Maďarsko, 21.-22.6.2008

26.02.2010 14:54

O účasti na Ultrabalatonu (212 km v limitu 32 hodin) jsem začala přemýšlet na podzim v r.2007, o závodě jsem se dočetla na webových stránkách Honzy Ondruše ultrajan.webpark.cz/ultrarunning.html a navíc mám krásné vzpomínky na jeden pionýrský tábor blízko Siófoku, to mně bylo 13 let. Pavlíně Procházkové se to taky zamlouvalo, že bychom si to tedy zkusily spolu? Navíc, jak jsem zjistila (během Porubského dvoumaratonu na podzim 2007 v Ostravě) se tam chystal i Dan Orálek. Takže jsme se přihlásili a naplánovali společnou výpravu do Tihany, kde byl start i cíl. Samozřejmě jsem spolu se začátkem r. 2008 usilovně běhala a trénovala nejen kvůli mé první účasti na 48-mi hodinovce v Brně, ale právě i kvůli Ultrabalatonu. O 48H jsem psala tuhle cms.ultra-mapo.webnode.cz/news/a48-h/ tak si to můžete přečíst. Sehnala jsem si podrobnou mapu Balatonu a okolí, rozpočítala si přibližně čas, abych stihla časové limity na občerstvovacích stanicích + nějakou rezervu, přemýšlela jsem, v čem to vlastně poběžím, jestli si vezmu ledvinku, batůžek nebo poběžím jen tak na lehko (nakonec jsem běžela v cyklistickém dresu s kapsičkou na zip). Mezitím samozřejmě celkem dost závodů, delších i kratších, nějak jsem si to nepřipouštěla a najednou byl konec května a Ultrabalaton skoro za dveřmi.

Závod na 100 km a 12 hodin ve Stromovce, který byl i Mistrovstvím ČR v běhu na 100 km, ten jsem nechtěla vynechat, ale asi jsem měla. Bylo strašné vedro, moc jsem se trápila, poprvé za mou krátkou ultramaratonskou "kariéru" se nekonala žádná ultravlna, kdy to běží samo a skoro zadarmo. Byla jsem překvapená a musela jsem se s tím vnitřně vyrovnat, že prostě budu muset opravdu makat a celý závod a i když to bude bolet. Ultramaratonský chlebíček byl pěkně tuhý, moc bolela tentokrát pravá noha (zadní stehenní sval) a to vedro. Začala jsem trochu rychlejš, chtěla jsem zkusit čas okolo 10 a něco hodin (jak jinak), pak začala bolet noha a já psychicky selhala, to trvalo až do 50.km, pak jsem se rozhodla, že to zkusím, že budu bojovat, ale časová ztráta byla velká a bolest taky. Nepovedlo se, bývala bych dala 98 km, ale 100 ne, takže jsem konec trochu vypustila, už jsem neběžela úplně na doraz, už to bylo jedno, jestli 98 nebo 95,701 km, když to nebylo těch 100 km. Jediná Pavlína Procházková dala 100 km, byla moc statečná, běhala a nebylo jí vůbec dobře. Nakonec jsem byla ráda, že to vlastně dopadlo pro mne tak špatně, protože mně to hodně naučilo a zkusit si běžet v tom vedru skoro na doraz, byla dobrá škola, co se týká přípravy na Ultrabalaton.

Teď jsem překopíruju článek, co napsal Jirka Hůrka v červnu 2008 na základě mých dvou mailů, povedl se mu, tak se snad na mě nebude zlobit, že ho tady uveřejním:

BALATON. Když zazní tohle slovo, všem nám na mysli vytane dovolená, slunce, koupání a relaxace. Pro Martinu Němečkovou ovšem letos nebylo nejdůležitější zabalit s sebou k Balatonu plavky, ploutve či šnorchl. Nesměla zapomenout hlavně na běžecké boty. Balaton mnozí znají jako obrovský rybník, jehož druhého břehu nedohlédnou. A Martina musela na jeho druhý břeh doběhnout. A nejen to. Musela se opačnou stranou ještě vrátit. Alespoň to je podmínkou úspěšného dokončení ultravytrvalostního závodu, který nese název Ultrabalaton. 212 kilometrů dlouhý závod z Tihany do Tihany...okolo Balatonu.

Dopředu vám musíme oznámit, že Martina do cíle v Tihany, bohužel, nedorazila. Skončila 14 kilometrů (v ultramaratónských tratích doslova kousek) před cílem. „Čtrnáct kilometrů to je základní délka mého normálního tréninkového okruhu, to běhám skoro každý den.“

Měla v plánu nepřepálit začátek, běžet pomaleji, ale hlavně vytrvale. „Měla jsem to připravené, že poběžím nejdřív rychleji (8 min/km) do 69,5 km, pak dál 9 min/km do 159,8 km a dál 10 min/km až do konce, 2,5 hod. byla rezerva do limitu 34 hodin.“ Podle mezičasů, které od ní emailem dorazily, byla ovšem v úvodu výrazně rychlejší:

„Na 1.kontrole-19,4 km jsem byla za 2:04:04...takže 6,3 min/km
2.kontrola-42,6 km...3:05:46...rozdíl je 23,2 km, takže 7,9 min/km
3.kontrola-69,5 km...3:39:59...rozdíl je 26,9 km, takže 8,17 min/km
4.kontrola-91,8 km...6:38:07...rozdíl je 22,3 km, takže 17,8 min/km
5.kontrola-131,2 km...3:36:40...rozdíl je 39,4 km, takže 5,48 min/km
6.kontrola-151,8 km...3:52:13...rozdíl je 20,6 km, takže 11,2 min/km
7.kontrola-172,3 km...4:12:17...rozdíl je 20,5 km, takže 12,29 min/km
8.kontrola-192,7 km...4:14:34...rozdíl je 20,4 km, takže 12,45 min/km
a k té občerstvovačce, kde jsem končila (198,9 km) to bylo ještě 6,2 km...a do konce zbývalo cca 1,5 hodiny.“ 

„Jak tak koukám na mezičasy, plán je jen plán a když člověk běží, tak mu přijde, že běží úplně jinak rychle...“ Přestože Martina Balaton neoběhla, podala skvělý ultravytrvalostní výkon. Nebudu se tady sáhodlouze rozepisovat a Martiny výkon rozebírat, dám raději slovo jí samotné: „Byla to zatím nejtěžší akce, co jsem zažila a prožila. Kolem Balatonu je krásně. První část závodu se běží  mezi kopci, pak podél pobřeží, krásné výhledy na Balaton, příroda-brouci, kuňkající žáby (v noci nenasytní komáři), část lesem, potom pěkně upravená rekreační střediska, předzahrádky, vonící květy... Potěšila mě i setkání s příjemnými lidmi. Se spoluběžci, štafeťáky, jejich doprovody i některými diváky a občerstvovači.

Nejtěžší bylo splnit limit 26 hodin na 163. kilometru  Věděla jsem, že musím stále dopředu, pomalu ale pořád, nohy bolely, hlava se motala, byl na mne asi strašný pohled. Nakonec zbývalo 18 km a na to cca něco málo než 2 hodiny. 9 km/hod? To snad půjde. Pořád jsem se snažila počítat a zkoušela zrychlit nebo spíš nezpomalit. Moje nejzásadnější výhrada k organizaci zní: špatné značení. Víc šipek na trati!!! Trať nebyla dobře značená. Měly na ní být oranžové šipky po cca 500 m. Nebylo to tak. Trasa navíc vedla městečky se spoustou rekreantů, po silnicích (často úzkých) s provozem, auta parkovala po stranách a často i na těch šipkách. Asi 4 x jsem zabloudila (z toho 2 x v noci). Musela jsem se vracet, ztrácela sílu, čas i psychickou rovnováhu. Naposledy jsem zabloudila 16 km před cílem. Tohle byla poslední kapka. Už jsem nemohla dál, zbytky sil, které jsem brala ani nevím kde, mne opustily. Chtěla jsem to alespoň dojít, byť po limitu, ale nešlo to. Zbývalo 14 km od občerstvovačky a do limitu 34 hodin asi 1,5 hodiny. Jak dlouho by mi to trvalo? Dvě a půl, tři hodiny?A stejně už byl limit ztracený. Nechtěla jsem riskovat, že někde vyčerpáním omdlím, neměla jsem telefon, maďarsky neumím a moje simple english se mi s ubývajícími cukry vytrácela z paměti.

Takže 198,9 km byl konečný výsledek. Tolik bylo myslím napsáno na poslední občerstvovačce. Byli tam dva starší pánové, zabalili stoleček, občerstvení, naložili vše i se mnou do auta a frr do Tihany.

Závěr? Jiné boty, větší, větrající, možná běžet bez speciálních vložek. Na čepici ten hadr dozadu (aby chránil uši a krk), poslat si více věcí na občerstvovačky (třeba krémy na opalování, vhodné oblečení na převlečení), běžet s malou lahvičkou v ruce s pitím (měla jsem jí až po prvních čtyřiceti kilometrech od Renaty-doprovodu Dana Orálka). Zbytečně se nezastavovat, i když jsou na občerstvovačkách milí a ochotní lidé a nejlépe mít s sebou  doprovod na kole nebo v autě. Občas jsem se po trati necítila bezpečně, hlavně v noci při setkání s jednou  partou skoro dospělých Romů.

Oceňuju zejména tu celkovou zkušenost, je k nezaplacení. Jinak, až na 2 puchýře, co se ještě "nezatáhly" (možná budou hnisat kolem nehtu) a opary (těch mám plnou pusu) to vypadá dobře. Od začátku jsem věděla, že to nebude jednoduché a že když se to povede, tak to bude malý zázrak. Při mé pomalosti mi bylo jasné, že musím běžet (jít) celou dobu. Žádná pauza. Věděla jsem, že začátek musí být rychlejší, ale ne zase moc rychlý, aby mne nevysílil. Stejně tak bylo nesporné, že budu muset dál držet tempo a že to bude těžké. Tempo se mi držet nepovedlo; jak je ostatně patrné z mezičasů. Vedro bylo hrozné, mám spálený obličej, uši, krk, stehna. Části trasy podél silnice s provozem a bez stromů byly hodně těžké. Dalo mi to hrozně moc, je to úplně jiné, než běhat ultra někde po krátkém okruhu a o hodně, hodně náročnější. Je mi líto, že se to nepovedlo, ale smířila jsem se s tím, bojovala jsem, co to šlo, zkoušela možné i nemožné, chyběl jen kousek. Nevím, jestli tam někdy pojedu znovu "doběhnout" ten zbytek. Ne, že bych se bála. To ne! Ale už ten pocit  znám, už mám ten prožitek v sobě, resp. chybí jen ten "vítězný" konec. Kromě toho jsem myslím zažila skoro vše, co může ultra nabídnout, co jsem očekávala a chtěla zažít na vlastní kůži.

Martině přeji za nás za všechny rychlou regeneraci, aby si dál mohla užívat dlouhatananánských proběhnutí.

Tolik tedy Jirka Hůrka.

K tomu, co je výše uvedeno, přidám, že v r.2008, kdy jsme se s Pavlínou chystaly oběhnout Balaton, měly ženy posunutý limit o 2 hodiny oproti mužům, takže 212 km/34 hodin. Nejobtížnější dle mého názoru je splnění časového limitu 24 hodin (v r.2008, kdy jsme se zúčastnily, to bylo pro ženy 26 hodin, pro muže 24 hodin) na metě 163,2 km v  Balatonvilágos. Když na to vzpomínám ještě teď s odstupem času, největší chybou byla ztráta koncentrace po dosažení téhle mety, do konce, tedy 212 km, zbýval relativně jen kousek a času se zdálo, že je relativně taky dost. Kdybych přes všechny těžkosti, hlavně tedy to strašné vedro, pokračovala usilovně dál, sledovala čas a jak mně ubíhají kilometry, tak bych to bývala byla dokázala. Ale kdyby, chyby, jak se říká. Dalo mně to moc, hodně jsem se naučila, na co všechno musí ultramaratonec myslet, co udělat, neudělat, aby úspěšně dokončil závod a všechna ta dřina nebyla marná.

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?