První 48 H, 28.-30.3. 2008, Brno Spring 48 H Indoor, 277,932 km, MČR v běhu žen na 48 H, 2.místo

Prvních 48 hodin a trochu bilancování, co se týká začátku roku. Hlavním cílem v r. 2008 bylo ochutnat co nejvíc z ultramaratonských dobrůtek. Účelem bylo zjistit, jestli na to opravdu mám, jestli má smysl dát do toho tolik času a energie, jestli se nezaleknu bolesti, těžkostí i případných proher, jestli i s nimi počítám.
Přihláška na 48H, přihláška na Ultrabalaton, leden 2 maratony, ne úplně 100 % zdraví (nachlazení, kašel), zápočtové období na VOŠ (co jsem dálkově studovala) a hodně, hodně objemu. Hned při mém 2. maratonu v tomto roce v Českých Budějovicích v -2. patře garáží obchodního centra mně potěšil osobní rekord, maraton poprvé pod 4 hodiny, zlepšení o 20 minut a 3. místo v ženách. Částečně to bylo způsobeno mými špatnými hodinkami neukazujícími vteřiny, takže jsem se snažila běžet asi o trochu rychleji, než jsem původně měla v úmyslu, krátký okruh 666 m podporoval moje „úsekové“ pojetí, zároveň jsem si chtěla vyzkoušet in door prostředí, tvrdý povrch jako přípravu na 48H v Brně.
V únoru jsem se snažila běhat v tréninku trochu rychleji, v plánu byly "úseky", ale bohužel opět mě začala zlobit levá noha, tak jsem toho nechala a soustředila jsem se na objem…také vícefázové běhy (ráno, večer), spinning 1 x týdně o víkendu. Někdy byly ty moje nohy tak tuhý, bolely a já s nimi mlátila o asfalt a říkala si, že v Brně bude hůř, ať si zvykaj. Chtěla jsem zaběhnout alespoň 1 kvalitní "10", brousila jsem si zuby na Kbelskou 10, že bude OR, bohužel závod byl zrušený a já nastydla, jak jsem běhala v lijáku. Pečky týden po tom jsem musela vynechat, pak až v Č.Brodě, ale ještě pořád jsem měla kašel, tak to bylo bohužel těsně nad 50 minut (1.v kategorii a na bedně poprvé na stupínku nejvyšším). Bohužel se mně po celý rok nepovedlo dát "10" pod 50 minut, hodně blízko (47:23) jsem byla při závodě „Hronov-Náchod“, ale to bylo jen 9,65 km. Na krátké závody ani na maratony jsem se speciálně nepřipravovala, maximálně jsem pár dní předem snížila o trochu objem a dala si volno 1-2 dny před závodem. A samozřejmě po těch krátkých jsem ještě odběhala další objem odpoledne (večer). Některé kombinace byly dost náročné-třeba po 95 km pochodu s Mountem a Kubou (z 30.4. na 1.5.) běžet 3.5. Počerady-Louny, 15 km (a to jsem měla vnitřní puchýře pod patami na nohou a musela si propíchnout tvrdou kůži). Nebo kombinace v sobotu maraton v Mělníku a v neděli 10 km Praha-Brandýs (zatím nejtěžší desítka), byla jsem zvědavá, jak to půjde chodcům, protože to byl zároveň běžecký i chodecký závod.
Vrátím se do března - 48 H v hale "Z" na brněnském výstavišti, těšila jsem se i se zároveň bála, ještě že tam byla Pavli, byly jsme 2 outsiderky a aspoň já měla pocit, že tam nepatřím, že je to ode mne drzost chtít běžet spolu s ostatními. Zúčastnili se závodníci ze zahraničí a skoro všichni naši ultraběžci. Stoleček nám s Pavli dali daleko od našich (Čechů), připadaly jsme si trochu opuštěně, ale co, nemám co ztratit, jen můžu získat. Říkala jsem si, že to přece běžím kvůli sobě, že mně na tom dalším nemusí záležet. Pro lepší představu, běží se okruh 250 m stále dokola, po čtyřech hodinách se mění směr běhu. Opět byly ultramaratonské vlny, že to běží skoro úplně samo. Dokázala jsem se vrátit do závodu a hodněkrát, jednou jsi nahoře, jednou dole, hlídala jsem si Pavli, aby mně neutekla, 1.24H byla hodně vyrovnaná a já si začala hrát, abych měla motivaci - nejdřív osobní rekord na 1.24H, pak po 1. delším „propadu“ jsem zkoušela, jestli stihnu limit na Ultrabalaton (povedlo se s 1,5 hod. rezervou). Byla jsem vyplašená, moje 2. ultra (po 1.24H v srpnu 2007), jak bude reagovat tělo, otečou mně ruce jako na Kladně nebo ne, vydržím nespat atd. Zkrátím to - jde mně běhat na hudbu, moc se nedívat na nohy, nesundavat ponožky - puchýř sem nebo tam, soustředit se na pravidelné tempo, když to jde. Pozorovala jsem ostatní - Irinu Koval, Galinu Ereminu, Míšu Dimitriadu, Petra Solničku, Dana Orálka a Yanise Kourose (ultramaratonskou legendu) pokoušejícího se zaběhnout světový rekord. Učím se očima a hodně mně to dalo. Pak si říkám Marti musíš zabrat, když chceš dát za 2.24H 100 km (jak bylo v pravidlech), takže jen ionťák a točit, co to půjde, a ono to šlo (teď už nevím, ale myslím, že 45.hodinu jsem dala 8 km, nejvíc ze všech)…Povedlo se skoro 278 km, já byla na bedně vedle Míši, stejně jako na Kladně v r.2007, na krku mistrovskou medaili, pocity byly úžasný, i když jsem je navenek nedávala najevo. Tělesné následky byly dost hrozné-puchýře, otlaky, nehty skoro žádné nezbyly, nabouchané klouby u palců, snažila jsem si to nepřipouštět, a již za 14 dní jsem běžela Bakovský půlmaraton. Zpětně ale vím, že mně to dost sebralo a hlavně celkově v sezóně zpomalilo.