Zürich marathon, 17.4.2011

Někdy loni na podzim inzerovala Evička S. na stránkách slovenských sběračů maratonů nabídku volného startu na maratonu v Curychu…kdo prý napíše první. Dlouho jsem váhala, zase jet někam sama, přemýšlela jsem. Nakonec mně to nedalo a asi po ¾ hodiny váhání jsem napsala, že bych měla zájem…a světe div se, ještě mě nikdo nepředběhl. Za několik dní mně přišla nevyplněná přihláška poštou, dobře jsem jí uložila s tím, že musím počkat, až jak dopadne moje zimní příprava atd., jestli si třeba náhodou nezlomím nohu nebo tak, aby ten grátis start nepřišel zbytečně vniveč. Nějak kolem konce února jsem přihlášku vyplnila a odeslala poštou, kostky byly vrženy. Zařídila jsem si lístek na autobus tam a zpět, zabukovala na jednu noc ubytování v hostelu. Na výzvy, co jsem dala na behej.com, ohledně zjišťování dalších potencionálních účastníků z Čech, či Slovenska, nikdo nereagoval. Podle startovní listiny jsem na poslední chvíli zjistila, že se tam chystá Alena Krcháková z Moravské Slávie, sehnala jsem kontakt, ale na nějaké domlouvání společné cesty nebo ubytování už bylo pozdě, jen jsme se chtěly sejít při pasta párty před závodem.

15.4. jsem těsně před půlnocí vyrazila autobusem Student Agency směr Švýcarsko, jela jsem opravdu hodně nalehko, jedny běžecké boty na nohou, s sebou minimum věcí, hlavně tedy nějaké jídlo a pití, ve Švýcarsku je draho. 16.4. něco po 10. hodině dopolední jsme dorazili do Curychu. V autobuse jsem se seznámila s jednou paní, co jela za dcerou. Měla dorazit k autobusu, čekala jsem na ní, přišla a potvrdila mi, že Curych je na orientaci jednoduché město, hl. orientační osou je jezero a řeka. Kdybych bývala měla spacák, tak jsem u ní mohla přespat, ale nechtěla jsem obtěžovat, pro jistotu jsem si na ní vzala číslo mobilu, kdyby byl nějaký problém, abych se měla na koho obrátit. Měla jsem s sebou vytištěné části mapy města a orientační plán hromadné dopravy. Denní lístek stál něco přes 8 švýcarských franků, ale věděla jsem, že si chci prohlédnout město, tak jsem vyrazila po svých kolem řeky směrem k jezeru. Tohle miluju, sama v cizím městě, jdu, objevuju, nasávám atmosféru, nejsem vázaná nikým, ani ničím. Prohlédla jsem si pár kostelů, vyslechla kousek zkoušky orchestru (asi příprava na velikonoce), prohlédla pár uliček, došla až k jezeru, na molo, pak kousek podél něho, tady někde se bude zítra startovat. Tak teď najít sportovní halu, nafasovat číslo, čip, věděla jsem podle jízdního řádu, která tramvaj tam jede, stačilo se držet drátů. Potkala jsem pár maratonců se starovními balíčky, jdu tedy správných směrem. Objevila se řeka (Sihl) tekoucí mezi podpěrnými sloupy dálnice, co vedla nad ní (zajímavé, netypické řešení), prošla jsem pod ní, po levé straně se objevilo velké nádraží, dopravní uzel Sihlcity a za chvíli i sportovní hala. Expo nebylo nijak velké, pár stánků s botami, výživou, člověk mohl ochutnat mňamky, kterými nás budou občerstvovat při zítřejším maratonu. Vyfasovala jsem startovní balíček, číslo, čip, to mne zajímalo nejvíc a taky ten futrál na oblečení, co se bude dávat do úschovy před maratonem. Jen jestli bude dost velký, jestli se do něho vejde můj batůžek. Padla na mne trochu únava, vytáhla jsem kus sekané s chlebem, chvili si sedla a pozorovala dění v hale. Do pastapárty bylo ještě daleko, začínala od čtyř hodin odpoledne a teď bylo něco po poledni. Ještě zbývá najít hostel a ubytovat se, vyrazila jsem opět podle mapy a drátů, teď to bylo zase jiné číslo tramvaje. Začalo se hodně oteplovat, začaly mne trošku bolet nohy. Dorazila jsem do hostelu, vypadal přesně jako na fotografii, zaplatila ubytování kartou a sedla si do křesílka, ubytování mělo být až od tří hodin, bolely mne celkem záda, v autobuse jsem nezamhouřila oko ani na chvíli, bohužel neumím spát za jízdy. V hale bylo pár lidí v běžeckém, asi taky maratonci. Konečně jsem dostala kartu a mohla na pokoj, ubytování bylo moc pěkné, předsíň s úložnými skřínkami, umyvadlem, pak pokojíček a 2 palandy, bohužel jsem měla spát nahoře. To mi snad ten mladý kluk na recepci udělal naschvál. S Krchákovými jsem byla domluvená na pátou hodinu odpolední ve sportovní hale na pasta párty. Sice se mně tam moc nechtělo, ale chtěla jsem je oba poznat a taky se najíst těstovin, když to bylo, jak se říká v ceně. Vyrazila jsem jen nalehko bez batůžku, dostala talířek těstovin s omáčkou…a za chvíli se seznámila s Alenou a jejím manželem. Chvilku jsme si povídali a pak se rozloučili. Vrátila jsem se do hostelu (cestou jsem ještě prozkoumala cestu, kudy se vydám zítra ráno na start) a domluvila si změnu - palandu dole. Osprchovala jsem se, něco snědla, připravila si věci na zítra a chystala jsem se jít spát. Nachodila jsem toho za den až až a zítra přeci běžím maraton. Najednou buch, buch na dveře a slečna z recepce, moc se omlouvala, ale prý se budu muset stěhovat, že to nějak popletli a že přijela skupina, že jí prostě musí dát do tohohle pokoje. Tak jsem si zase všechno sbalila, naštěstí toho nebylo moc a stěhovala se do dalšího pokoje, už po třetí jsem navlékala prostěradlo na postel a podruhé povlékala peřiny, ach jo. Nacpala jsem si špunty do uší a snažila se usnout, vrz, vrz, zase přišla jedna spolubydlící, spala na horní palandě nade mnou, pak zase vrz, vrz a další. Vzala jsem si prášek na spaní a tu třetí spolubydlící jsem už zaspala. Ráno zase budíček a kolem páté, proč jen ty lidi nevstávají později, vždyť start je až v 8:30. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to, něco před šestou jsem taky vylezla. Netušila jsem, že to mám i se snídaní, to bylo pro mne milé překvapení. Jídlo bylo formou bufetu, tak jsem si nabrala, co jsem chtěla (trochu jsem se pravda krotila, být to před 24hodinovkou, nacpu se víc), přisedla jsem si k mým spolubydlícím, jedna starší Němka (od Sigrid Eichner z klubu marathon 100 Berlín), pak Japonka žijící ve Švýcarsku, pak jedna asi Švýcarka kamarádka té Japonky. Mluvily německy, jen pár slov anglicky, no já toho taky moc nenamluvím, tak jsem se jen usmívala, kývala. Už jsem měla skoro všechno připravené, vzala jsem batůžek, vrátila kartu na recepci a vyrazila směr tramvaj, dnes byla doprava po Curychu pro maratonce zdarma. Asi bych tam došla i pěšky, byly to tři stanice, ale proč se nesvézt. Start byl v parku blízko jezera, bylo to kousek od nádraží, na kolejích stály odstavené vagóny, sem se dávaly ty nafasované igelitové tašky s oblečením atd. do úschovy. Ještě byla spousta času, sedla jsem si na lavičku a pozorovala cvrkot, zase jsem uviděla svoje kamarádky z hostelu, Japonka předcvičovala jógu, protahovaly se a rozcvičovaly. Něco před osmou hodinou jsem se zvedla, částečně se odstrojila, všechno nacpala do batůžku, ten do igelitové tašky a odevzdala do vagónu. Bylo celkem chladno, měla jsem na sobě igelitový pytel, tak jsem byla trošku izolovaná (vyhodila jsem ho před startem). Ještě pár stovek metrů na start a fronta na WC. Na startovní čáře ještě skoro nikdo nebyl, jako by se tu ani za půl hodiny nemělo nic dít. Na chodníku postávali vodiči, všichni ve žlutém, jen na balóncích měli výsledný čas, na který poběží. S blížícím se startem se koridor začal zaplňovat a posouvat se směrem dozadu, zařadila jsem se cca tam, kde jsem chtěla být, balónky s časem 3:45 jsem chtěla mít za zády, stejně jako loni v Římě. Současně s maratonci startovaly i štafety (teamrun), v půl deváté bylo odstartováno, na startovní čáře jsem byla asi  za 1 a půl minuty. Dav se rozeběhnul a já si očima vyhlížela nějakého vodiče nebo vodičku, který by mi mohl určovat tempo. Trať vedla nejdříve směrem do města, pak se vracela znovu do místa startu. Šlo to dobře, nehodlala jsem se šetřit, ani jsem neměla čas sledovat kilometry a hodinky, běžela jsem podle pocitu. Všímala jsem si okoloběžících, jedné hubené typem Italky, pak jedné mladé, snaživé…Střídavě jsem předbíhala nebo byla předbíhána, asi na 15. km mne předbíhali 3 chlápci, vypadali spíš na triatlonisty než na čistokrevné běžce, jeden měl takový moc pěkný styl, tak jsem se s nimi dala dohromady, běžela jejich tempo. Občerstvovačky a osvěžující stanice byly hustě, ani nebyla tlačenice, protože to byl takový spíše komornější maraton, ani hodně běžců, ani málo. Štafeťáci tomu dávali dynamiku, člověk se měl pořád očima koho držet. Někde kolem 18. km mne míjeli vodiči na 3:45, jejich tempo se mně zdálo příliš rychlé, abych je mohla dlouhodobě udržet. Osobák nebyl stejně v plánu, ale maraton pod 4 hodiny ano. Trasa maratonu vedla podél jezera, občas jsem jen tak mrskla okem okolo, abych z toho taky vůbec něco měla, ale nic moc si nepamatuju. Někde za metou půmaratonu jsem si odskočila na WC do křoví (ono tam moc příhodných míst nebylo, vše čisté, upravené), nechtělo se mi čekat někde u kadibudky. Taky jsem dolovala solnou tabletu z pytlíčku, moc mně to nešlo, musela jsem zastavit a trio triatlonistů mně poodběhlo. Nicméně stále bylo s kým běžet a koho předbíhat, těsně před otočkou byly vidět hory se zasněženými vrcholky v dáli, a pozor jedno malé stoupání, celkem pozitivní změna, protože jinak je to úplná rovina a po pěkném asfaltu. Kolem 30. km jsem začala cítit nohy, bylo tedy pořádné teplo, vždycky jsem se napila a ve zbytku vody vymáchala čepici, na občerstvovačkách byly 2 x i malé gely. Já měla 1 svůj a pak dva karbonexy. Tak mapo do toho, ať je to určitě pod 4 hodiny, snažila jsem se běžet, co nejrychleji to šlo, resp. takovým tempem, aby bylo co nejdéle udržitelné, ale zároveň co nejrychlejší. Hlídala jsem si tu Italku i tu mladou, snaživou, tu jsem tedy přefrčela někde kolem 35. km, pak se naskytla jedna celá v černém se spoustou lahviček u boku, byla dobrý vodič, ale nakonec mně utekla. Už tu byl 37. km, blížili jsme se zpět k centru, fandících diváků přibývalo, občas byla i nějaká ta kapela. Hop, hop, Martina, super…povzbuzovali mne diváci. Letěla jsem jako bych měla křídla (tedy jen můj dojem, možná že to vypadalo ve skutečnosti jinak), kdepak maratonská zeď, neexistuje, vždyť máš silný nohy, tak je používej. V hlavě mně znělo „lehký, snadný“ z knížky Zrozeni k běhu (Born to run), jasně, lehký, snadný, hop, hop, péruj a ruce, dávej pozor na styl. Uf, 39. km, už jsme skoro u cíle…ale kdepak trasa zahýbá cik, cak centrem, dobíhám Italku a ještě jednu běžkyni, co jsem jí měla v zorném poli ke konci maratonu, obě běží vedle sebe, přemáhám pokušení běžet s nimi jejich tempo. Kdepak, makej, kupředu, předbíhám je, vydrž, vydrž, jsme už opět u jezera a trasa se stáčí k cíli, kde je ta brána, už nemůžu. Na posledních pětistech metrech mne pár lidí předbíhá, už je mi to jedno, hlavně to dotlačit do cíle. 3:55:56,3 real time, ten tedy teď ještě nevím, ale vím, že to je určitě pod 4 hodiny, konečně tenhle rok. Kousek za cílem jsem odevzdala čip, dostala medaili a tričko. Teď ještě můj batůžek, dala se do mne zima, jsem celá mokrá, jak jsem se ochlazovala vodou a od jezera fouká. Kousek od cíle je areál, byly tam sprchy, ženské a chlapi zvlášť. Nahotu tu nijak neřešili, klidně chodili jen tak, shodila jsem oblečení, odložila ledvinku, tam jsem měla při maratonu všechno cenné (pas, peníze, klíče), vlezla do sprchy. Převlékla jsem se a rozložila se na trávu v parku, sluníčko pěkně opalovalo, chvili jsem jen tak lenošila. Autobus mně odjížděl až v půl sedmé večer, ještě se půjdu někam podívat, přemýšlela jsem, ono je stejně lepší ty bolavé nohy rozchodit, v autobuse se nasedím až, až. Poflakovala jsem se tedy kolem jezera, dívala se na stromy v parku, dokonce jsem navštívila soukromou botanickou zahradu (velké skleníky se sukulenty a kaktusy z celého světa). Postupně jsem se přibližovala k velkému nádraží a kousek od něho byla i zastávka autobusu (parkoviště) odkud měl autobus odjíždět. Ještě jsem se zastavila v dalším parku a pozorovala cvrkot, tenhle park byl takový „latino“, ne tak uhlazený jako korzo kolem jezera. Byla tam partička, co předváděla capoeiru, včetně doprovodu na hudební nástroje a zpěvu. Šlo jim to tedy parádně, střídali se, kluci byli lepší, ale dvěma holkám to taky celkem šlo. Úplné představení. Kolem půl šesté jsem se zvedla a doštrachala se na parkoviště, autobusy přijížděly, odjížděly, nakonec jsem odjela i já. Byl to moc pěkný výlet, maraton se mně líbil, město se mně líbilo. Když budete chtít běžet nějaký rychlý maraton, tak Curych je ta správná volba.