Zimní Šluknov

29. - 31.3. 2013 - 110 km Šluknovskem za 33 hodin, podle názvu mělo být „jarní“ ale bylo zimní.

Z Prahy jsem se svezla luxusně autem přímo až do Šluknova (díky Jardo), kde měl být start. Pár hodin jsme strávili v hospodě a já přemýšlela, co si ještě přiobléci, protože se mně zdálo, že je nějak víc zima, než jsem předpokládala. Nakonec jsem jen vyměnila spodky, vzala jsem si teplejší, snad to bude stačit, a do bot rovnou dvoje ponožky. Hospoda se rychle zaplnila, ani jsem nestihla vnímat známé tváře, poslední přípravy, vyfasovat intinerář a kontrolní lístek, odevzdat tašku s věcmi pořadatelům (pojede do cíle do Valdeku), fronta na 1.razítko, pak chvíli čekání na Egona a konečně start (po 22:30 v pátek). Koukám po Jirkovi, chtěla bych jít s ním...více méně skoro uzavíráme dlouhého hada běžců a pochodníků. Zatím je to jedno, jdeme všichni společně po silnici ze Šluknova.

Tomáš Ulma nechce tentokrát běžet, chce jít a chce mně dělat společnost, chvíli mu to vymlouvám, jsem na něho přece jen hodně pomalá, ale trvá na tom. Tak dobrá...Jirkovi, Andree, Adamovi trošku poodskakujeme dopředu. V Lipové za 10 km je 1. živá kontrola (restaurace U Pytláka), pěkně tam hrají na kytaru a zpívají, ale nezdržujeme se tam. Když odcházíme, potkáváme Jirku, Andreu a Adama. Jdeme na Nordkap – český severní pól, jsem opravdu zvědavá a těším se, cesta se kroutí, vede přes kde co...V lese je hodně sněhu, ještě že ti před námi něco málo prošlapali, ale i tak se různě propadáme a pajdáme závějemi, přelézáme, přeskakujeme...jako obvykle žádná lehká trasa nás nečeká. Je pořádná zima, občas je i lepší cesta, pokoušíme se pomalu klusat, ale na cestě jsou ledové plotny pokryté popraškem sněhu. Padám plnou vahou, pěkně to bolí, za chvíli padá i Tomáš, tak holt půjdeme. V kapse mám nesmeky, ale nechci si je hned nandavat, chci je nechat až na horší časy. Na nohách s sebou táhnu koule sněhu, něco namrzlo na šusťáky zespodu a pár koulí je i na botách. Nové inovejty se začaly po stranách párat, na visící nitě se zachytil sníh a párá je dál, ach jo, moje nové botičky!

Docházíme do Lobendavy, teprve 25. km a nám to připadá jako věčnost. Je mně hrozná zima, k ránu bývá nejhorší, čeká tu Egon a ostatní s tajnou kontrolou a občerstvením, guláš si nedám, ale teplý čaj a pár kousků sýra ano. Měli bychom vyrazit dál po modré směrem do Mikulášovic, nejradši bych to zabalila, ta strašná zima mne dostává. V Lobendavě dlouho kufrujeme, dívám se na rozcestník a říkám, že je to tímhle směrem, ale nějací lidé jdou úplně suverénně na úplně opačnou stranu, necháme se strhnout davem a jdeme s nimi. Ačkoli je to neuvěřitelné, tak se tady na dost dlouho zasekáváme. Konečně uznáváme, že ta modrá na rozcestníku je ta správná, jdeme po ní, ale ještě asi dvakrát jí ztrácíme, slečna vpředu má sice gps, ale stále nějak tápe. Nakonec objevuji značku na jedné tyčce u plotu a jdeme zase do lesa, za chvíli spousta stop, ale žádná modrá značka, chvíli jdeme po stopách, ale pak se zase vracíme, je nás malá skupinka. O kus níž v lese objevujeme modrou, ale touhle trasou neprošla ještě žádná noha, jsme tedy první a náš postup je pomalejší. Pod námi je silnice, dalo se jít i po ní a ta cesta, co byla bez značky, ale prošlapaná, vede paralelně o kus výš...asi tedy bylo nakonec jedno kudy. Ještě naposledy diskutujeme na jedné odbočce, ale je to správně, nejdřív budou Mikulášovice a až pak Tanečnice.

Konečně Mikulášovice – dolní nádraží a celá parta kromě jednoho kluka, tady končí. My s Tomášem pokračujeme nahoru na Tanečnici, dost dlouho se propadáme a brodíme vyšší vrstvou sněhu, pár nohou tu tedy šlo před námi, ale moc jich nebylo. Tomáš je rozhodnutý na Tanečnici skončit, já více méně taky, je to totiž místo odkud se dá ještě vrátit, pak už bude Německo a případný návrat by byl složitější. Škoda, že je to „jen“ 35 km, ale šli jsme je víc jak 8 hodin a sama jít dál nechci. V hospodě na Tanečnici sedí Jirka a pije pivo, musel nás někde předejít (asi v Lobendavě, jak jsme se tam motali sem a tam), už chce odejít, ale přemluvím ho, aby chvíli počkal. Bleskurychle sním polévku a vypiju kafe, rozloučím se s Tomášem, odchází zpátky do Mikulášovic a na vlak a za chvíli s Jirkou vyrážíme dál. Hodně svižně, občas i běžíme, máme nějakou veselou náladu, Jirka pózuje na lanovce, hm ta by byla do kopců dobrá. V Sebnitz už to znám, tady jsem byla při letošních Ledopádech. Pokračujeme na Hochbusch a skalní bránu Kuhstal...moc pěkný, taková Pravčická. První adrenalinová vložka, sestup po ledových schodech, první část překonáváme po zadku, nejbezpečnější varianta...pak už opatrně vstoje. Mám nesmeky, sice moc nefungují, hroty jsou už obroušené a tupé, ale alespoň něco, taky hůlky, které tentokrát mám (ne jako na Ledopádech), celkem dost používám.

Zasněžené a zledovatělé skály mne nadchly, visící ledopády, opravdu nádhera, nebezpečná nádhera a to je teprve začátek. Docházíme na Velký Winterberg, je tu hotel, zastavujeme, Jirka si dává pivo, potkáváme se s Jozefem V. z Maďarska. Obsluha je milá, mluví česky. Čeká nás cesta dolů, sestupujeme až dolů k Labi. V Schmilce je živá kontrola a luxusní občerstvovačka (53,8 km), chvíli se zdržujeme, konečně ochutnávám Egonův guláš, piju kolu, doplňuju vodu atd., tuším, že už tuhle občerstvovačku na zpáteční cestě nestihneme. Potkáváme se s širším čelem závodu – Kristýnou, Honzou, Jakubem...už se vracejí z okruhu Schrammsteinne (Saské Švýcarsko), prý jim to trvalo 3 a ½ hodiny a není to žádná sranda. Honza mně říká, že hůlky mně tam budou spíš překážet, pokouším se je složit, ale nejdou, jsou zamrznuté, nechat je někde se taky bojím, aby mně je někdo nevzal. No nic, snad to s nimi taky zvládnu. Vyrážíme na velký okruh, jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat nám. Chvíli je to po normální cestě, ale pak to začíná, pomalu lezeme směrem vzhůru po zledovatělých schodech. Tady někde na začátku potkáváme v protisměru Dášu Kubrovou, její partner je mně taky povědomý, ale je to chvilička, nevzpomenu si na jméno, asi jdou nějakou z kratších tras. Hůlky se občas hodí, občas ne, při šplhání po žebřících překážejí, ale přece je nevyhodím.

Žebříky, ledové schody, spíš sešupy mezi skalami a zase stoupání. Často jezdím po zadku, nebo se posouvám po rukou směrem dolů, musím být opatrná, abych si nenatrhla zadek o trčící železa (součást schodů). Tady někde se to stane, skoro na začátku části Schrammsteinne, jedu dolů po zadku, zastavuju, nějak divně se mně ohne levá noha a křuch. Bolí to vzadu za kotníkem, směrem k achilovce, natažený úpon nebo zvrklý kotník. Bolí to mrcha, ale musím dál, musí se to hýbat, aby to nezatuhlo, snažím se na to nemyslet a pokulhávám dál za Jirkou. Často používáme ruce, držíme se zábradlí, spíš na něm visíme a nohama marně hledáme nějakou oporu, skulinku v ledu, kam by se dala zasunout špička boty. Ještě na hřeben, tady má být kontrola, prý na lavičce, jak říkal Honza v Schmilce, je tam plno turistů, i na lavičce sedí, ale kontrola s fixou tam je. Tak zase kousek zpátky a pak už snad konečně jen směrem dolů a do Schmilky. Jsem pomalejší, noha pobolívá, tlumím to brufenem a celkem to jde. V Schmilce už nikdo není, kdyby tam byli, tak bych asi odjela s nimi, s tou nohou to bude pěkný masakr, můžu se rozloučit s Istrií a možná i s dalšími akcemi. Nadávám si v duchu, že jsem sem neměla jezdit a radši nechat propadnout startovné, opravdu náročná akce a nebezpečná. Dáváme si občerstvení v německém stánku, já jen kafe, chci ještě aby mně dotočili vodu do jedné mé flašky (zadarmo), ale ukazují mně na potok...Hm, asi mají i obyčejnou vodu z vodovodu za peníze.

Je něco kolem šesté hodiny, Jirka by rád stihl hospodu na Velkém Winterbergu, snad budou mít ještě otevřeno. Cestou nahoru si musím odskočit, už je to akutní, zkrátka moc jím...V hotelu jsou milí, mají sice zavřeno, ale pouštějí nás do velkého sálu, dáváme si kafe, polévku...a chvíli se zde zdržujeme. Přidávají se Adam, Andrea a ještě jeden kluk...Adam s Andreou už vynechali jednu kontrolu, protože si za tmy do těch skal netroufli (ani se nedivím), ale rádi by to došli s námi, bude jim chybět jen pár km z těch 110. Vyrážíme potmě, Jirka má gps a já nějak nasazuji autopilota, zkrátka jdu za Jirkou...pohybujeme se za sebou...po chvíli ztrácíme Andreu, rozhodla se pro návrat do Čech co nejkratší cestou, pak ztrácíme i toho kluka. Ono je to těžké, všichni skoro meleme z posledního. Čeká nás ale ještě strašně moc těžkých kilometrů, nemůžeme jít o moc pomalejším tempem, to bychom taky nemuseli dojít. Cesta je nekonečná, těžká a nekonečná, už se hodně motám a je mně zima, mám na sobě úplně všechno, co mám s sebou. Snažím se něco sníst, už toho tedy moc nemám, ale stejně to nepomáhá. Konečně Hermannseck – dřevěná bouda s kontrolou č. 11 (83,6 km),  další kontrola (č. 12) je na rozhledně Wiefberg, jak jinak než úplně nahoře (89,1 km).

Musím dojít do Mikulášovic, to už jsou Čechy a z Valdeka je to jen kousek autem. Je mně stále špatně, nic nezabírá, nepomáhá, už druhá noc bez spánku je znát, vytahuju svoje kafe, co mám v malých flaštičkách od redbulu. Trošku mně to nakopává, v Mikulášovicích marně hledáme hospodu, jedna otevřená je, ale nalít nám chtějí jen rum nebo tvrdý alkohol, žádné pivo ani kafe. Vytahuju mobil a volám Olafovi, nechci přidělávat starosti Jirkovi a Adamovi, co by se mnou dělali někde v lese, kdybych se jim tam složila. Musím to skončit dřív, než by k tomu mohlo dojít, zkrátka to zabalím a bude. Olaf říká, že teď pro mne nikdo dojet nemůže, že až tak za hodinu a půl, no tak dlouho tady nikde v tom mrazu nevydržím čekat. Domlouváme se, že kdyby bylo nejhůř, že zavolám a že pro mne Olaf dojede, že tam jsou i nějaké cesty, kde se dá projet autem. Jsem trošku klidnější, že přinejhorším „půjdu“ zachránit...trošku optimismu do žil, Jirka mně dává svojí snikrsku, opět mne to trošku nakopává. Tak já to zkusím, nechce se mně vzdávat „těsně“ před cílem (92,6 km)...ale pár hodin to ještě bude trvat.

Už nemám žádný brufen a noha bolí jako čert, nejhorší je to při brodění sněhem, jsme zase v lese, čekají nás poslední tři kontroly s fixkou a jsou jak jinak samozřejmě na kopcích. Z Hrazeného už jedu po zadku, prodírám se sněhem směrem dolů, mám sice mokrý zadek, ale noha aspoň chvíli nebolí. Od poslední kontroly č. 16 (Vlčice, 104,9 km) vedou černé Olafovo šipky, tady někde se Jirka trhá. Byl moc hodný, že se mnou zůstal, nebylo mu moc dobře, hodně kašlal, protože byl ještě před týdnem nemocný. Za mnou je ještě Adam, jdu podle stop, hluboký sníh a noha bolí, vzpomínám, že tudy vedla trasa Brtnických ledopádů v r. 2011...Kdepak po cestě, to by Olaf neudělal...takže samá cesta necesta, sem tam přes potok, mezi větvemi a klacky. Už skoro brečím, já chci domů, už tu nechci být, dva kulaté klouzavé kameny a mezi nimi hluboká voda mne dostávají. To fakt nezvládnu, nemůžu udělat delší krok, natož skočit, začínám brečet a nadávat. Adam za mnou se snaží být radši neviditelný, po skoro 33 hodinách mně zkrátka ruply nervy. Začínám se stydět. Nakonec ty zpropadené šutry překonávám, ani nevím jak, myslím, že jsem je přelezla po čtyřech, pak ještě pár hlubokých rigolů, to už bez komentáře...a zase normální cesta, ale šipka nikde.

Já nevím kudy do toho zpropadeného Valdeka, už je skoro čtvrt na devět a Jarda chce v 9:00 jet. Vytahuju mobil, zapínám ho a snažím se napsat sms, moc mně to nejde – tak jen krátce, už jdu, čekej, snad to Jarda pochopí a nebude se zlobit. Chci domů, už nikdy takovéhle šílené akce...zase brečím a skoro nevidím, Adam je přede mnou, radši utekl. Vyberu si předpokládaný směr do Valdeku, je asi správný, protože potkávám účastníky nějaké denní trasy. Konečně Valdek, nasazuju nesmeky, tady to zase klouže. Konečně kemp, hospoda a cíl, uf jsem konečně tady a ani nemám radost. Nejradši bych hned skočila do auta a odjela pryč. Jarda je hodný, jede pro někoho do Mikulášovic a pak prý pojedeme, převlékám se do suchého, radši se moc neprohlížím, to až doma. Dávám si smažená vajíčka, čaj, Olaf mně gratuluje, dává mně diplom, šampíčko atd...prý jsem druhá. Je mně to nějak jedno, ale šampíčko se hodí. Děkuju Jirkovi, ten usíná vsedě na židli a za chvíli jedeme s Jardou a spol. směrem ku Praze.

Trasa v cykloserveru: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=111275

Výsledky: jarnim-sluknovskem.webnode.cz/vysledky-108-km-2013/

Fotky: kalm.rajce.idnes.cz/Jarnim_Sluknovskem_za_ceskym_Nordkapem/