Závodím

Někdy v červenci jsem se prvně potkala s Lubošem Mikyskou, na fóru sháněl někoho z Čerňáku (Černého Mostu, části Prahy 9) na kolo, tak jsme si napsali a jednou jsme spolu vyrazili. Zajímavý bylo, že jsme sice jeli na kole, ale pořád jsme se bavili o běhání a Luboš se divil, že nezávodím. Proč já vlastně nezávodím? Nasadil mně brouka do hlavy, připadala jsem si na závodění stará, budu tam plašit a o něco se pokoušet? Běchovice 2006, mám to blízko, trefím a určitě to uběhnu. Začala jsem trochu opatrně ze zadních řad, nechtěla jsem se plést pod nohy těm lepším a rychlejším. Pamatuju se, že bylo hrozné vedro, běžela jsem tak normálním tempem asi 10 minut a říkám si, teď by to chtělo trochu přidat, přidala jsem a začala předbíhat mladé trochu korpulentní slečny, přiznám se, dost mně to zvedlo sebevědomí, začalo se mně to náramně líbit. Přede mnou ještě Hrdlořezák, proti mně autobus, zadívám se na něj a říkám si, že jede nějak moc rychle, na to, že má být část silnice jen pro běžce. Bác, byla to vteřina, najednou jsem zapíchnutá koleny, ramenem, bradou mezi obrubníkem a silnicí, teče mně krev a moc to bolí. Zvedám se, přece to nevzdám, 1. závod, to prostě nemůžu, zkouším zase běžet, jakž takž to jde, ještě ten Hrdlořezák a bude konec. Po pravé straně bilboardy s našimi boxery Konečným a Krajem a slogan „fighter“ a ještě něco a já si pořád opakuju I am fighter…a běžím, co to jde, až na pár mezikroků se mně ten Hrdlořezák povedl vyběhnout, ještě kousek podél tramvaje a cíl…Hurá veteráni mně nedoběhli (startují ½ hodiny po ženských) a můj čas je pod 1 hodinu.  A prvně  se píšu do hitparády na behej.com, už můžu, první závod mám za sebou.

V říjnu jdu na čumendu do Stromovky na maraton, vidím tam zase Iva Domanského, vlastně zjišťuju, jak se jmenuje, pro každého má slova povzbuzení, poznávám některé tragédy podle fotek, ale ještě se k nim nehlásím. Snažím se každému, kdo doběhne do cíle tleskat, mám už ruce celé omlácené. Proč taky neběžím, proč, chci taky maraton a basta. Zvedám kilometráž, 300 km za měsíc, a nejbližší maraton, co by připadal v úvahu? Unhošť přece, je to sice v lednu, ale nějak se tím zatím netrápím. Jak to co nejlépe vymyslet, vím, že nesmím dát dlouhý běh těsně před maratonem, abych nebyla utahaná. Chce to zkrátka 3 dlouhé běhy a trochu přitlačit v objemech. Jak jsem naplánovala, tak i provedla, 1. dlouhý běh měl něco kolem 32 km, ještě kolem 28 km mně bylo moc dobře, říkám si, že bych třeba mohla zkusit rovnou těch 42 km. Po 30. km přišel zlom, nohy příšerně bolejí, takhle mně snad už nikdy potom nebolely, už to máš jen 2 km domů, to zvládneš, to vydržíš. Vydržela jsem.

Na svůj 1. maraton mám jen matné vzpomínky. Týden před ním jsem běhala jen trochu, abych byla odpočinutá, večer jsem se nacpala těstovinami a říkala si, hlavně nebýt nervózní a dobře se na to vyspat. Celkem se zadařilo, Luboš mne do Unhoště svezl autem, byli jsme tam brzo a zbývalo ještě dost času. Měla jsem trochu problém v čem vlastně maraton běžet, protože jsem v té době neměla skoro žádné vhodné oblečení. Nakonec jsem běžela v teplácích z tržnice jako jsem v nich běhala vždycky, v bílém triku od Klimatexu (mém jediném zatepleném) a na nohou jsem měla tenké ponožky v kotníčkové délce, měla jsem je celé pozašívané, ale puchýře by se mně v nich dělat neměly,  proto jsem si je vzala. Kolem pasu jsem měla šusťákovku, kdyby se zhoršilo počasí. Sedím tam v šatně pro ženy, úplně osaměle a čekám, až bude start. Najednou se objeví další ženská, a to byla Pavlína Procházková (Pavli), naše první setkání, kdo by tenkrát tušil, kolik toho spolu ještě ultranaběháme, v budoucnosti. Měla běžecké oblečení, vypadala zkušeně, moc jsem jí obdivovala. Na startu jsem potkala další tragédy - Rosťu, Papayu ...znala jsem je z fotek na behej.com. Samotný maraton si moc nevybavuju, zase tak osudově jsem to neprožívala. Rozhodla jsem se, že to uběhnu za 4 a ½ hodiny a to jsem udělala. Na občerstvovačku jsem si dala svou flašku s osoleným a trochu oslazeným ovocným čajem, osvědčený ionťák z kola. Unhošť se běhá na kola, to se mně celkem zamlouvalo, takových pěkných kluků jsem viděla a víckrát za závod, až jsem se musela v duchu smát. Utíkalo mně to tím pozorováním aspoň rychlejš, už se blížil konec, nohy bolely, počítám v hlavě, jestli to stihnu do těch plánovaných 4 a ½ hodiny, ono to vypadá, že asi ne. Tak to tedy ne, ucucávám svůj ionťák a říkám si, zaber, zrychli ty ostudo. Celkem to jde, předbíhám jednoho chlapa, druhého chlapa, třetího chlapa, začíná mně to bavit, koukám na věž a na ručičku hodin, stihnu to. Jo stihla jsem, myslím, že 18 vt. bylo navíc (4:30:18), ale to neva. A pocity byly takový spíš žádný, úkol zkrátka splněn, jsem maratonkyně.