Zakletá Stromovka 28.5.2011

Dvanáctihodinovku ve Stromovce jsem běžela poprvé a zatím naposled v r.2008. Tenkrát bylo hrozné vedro a skoro celý závod mně táhlo ze zadu levé stehno. Na 100 km jsem si ale věřila. Můžete si totiž vybrat, jestli se přihlásíte na 12 H nebo na 100 km nebo na obojí, startovné se platí jenom jednou. Tenkrát se povedlo dosáhnout 100 km jen Pavlíně Procházkové, já dala 95,701 km a skončila na 2. místě v ženách.

Letos jsem si chtěla Stromovku znovu vyzkoušet, běhá se v největším parku v Praze. Trať o délce 1,9 km vede téměř celá ve stínu stromů velikánů, které tam rostou po staletí. Závod organizuje Sri Chinmoy marathon team a závod má několikaletou tradici. Je tam vždy skvělá atmosféra a dobrá občerstvovačka, protože pořadatelé dobře vědí, co ultraběžci potřebují.

Když jsem plánovala letošní závody, měla být Stromovka dalším pokusem o zaběhnutí rychlé stovky, kdyby to nevyšlo v březnu v Plzni na MČR. Bohužel moje letošní forma, spíše tedy neforma, tomuto úmyslu vůbec neodpovídala. Navíc jsem měla opět rozhozená záda v bedrokyčelní oblasti a nikoho, kdo by mně je spravil, taky mně dlouhodobě pobolíval zadní stehenní sval a lýtko na levé noze. Každopádně jsem si opět věřila alespoň na těch 100 km za 12 hodin, to přece musím dát! Večer před závodem jsem šla s Míšou a Janou za jednou jejich známou, co dělá tejpy, chtěla jsem to okouknout, třeba kdybych si zatejpovala ty moje bolavá kolena, mohlo by mně to někdy v závodě pomoci. Paní byla tak strašně hodná, že mně nejen zatejpovala levé koleno, ale srovnala ty moje záda do správné polohy a zatejpovala i je. Míša byla zatejpovaná stejně. Holky byly opravdu moc hodný, že mě vzaly s sebou.

Večer jsem měla ještě hodně práce, vařila jsem pro kluky jídlo na sobotu a na rychlo si připravovala věci s sebou, ráno jsem musela brzo vstávat, start byl už o sedmé ráno. V tramvaji směrem k Holešovicím jsem potkala Štefana a dvě mladé slečny, co se také chystaly běžet. V místě prezentace bylo spousta dalších známých tváří, pořadatelé vše chystali a start byl jen s malým zpožděním, asi 9 minut po sedmé hodině. Nejdříve jsme si naběhli část po okruhu, aby se pak mohly počítat jen jednotlivá kola. Kola počítají počítači koleček a píší se na velkou tabuli, resp. vyměňují se tam číslice, jak jednotlivá kola přibývají.

Vyrazila jsem ne příliš rychle, chtěla jsem tu svou zpropadenou nohu nejdříve postupně zahřát a doufala jsem, že bude fungovat. Záda byla prefektní, ale ta levá noha moc ne, měla jsem nějak tuhé lýtko, skoro pořád, párkrát jsem zastavovala a snažila se ho trošku rozmasírovat, ale byl na něm přilepený ten tejp, co držel koleno a moc to nešlo. Věděla jsem, že na osobák to nebude, ale 100 km jsem dát chtěla. Chvilku jsem běžela s Ivou S. (od Petra Ozogana), chvilku s Petrem Solničkou, povídali jsme, ale většinu trasy jsem běžela sama, na hodinky jsem se ani moc nekoukala. Maraton jsem měla za 4 H 44 minut, za 6 H jsem měla něco kolem 53 km, no nic moc, budu muset zabrat, abych to stihla. Občerstvovala jsem se na oficiální občerstvovačce, doplnila jsem to pár tabletkami carbonexu a enervitu, jednou výživovou tyčinkou, co už byla prošlá a musela se stejně sníst. Zhruba v poslední třetině závodu jsem si vzala 1 gel, pokoušela jsem nějak nahodit motor do vyšších otáček a zrychlit, ale moc kol mně to stejně nevydrželo. Počásí bylo celkem obstojné, bylo teplo a já se chladila namáčením čepice do vody, ale bylo to snesitelné teplo, ne extrém jako v r.2008. Před pátou hodinou jsem začala vyhlížet moje kluky, Páju a Martina, měli přijít, tak jsem doufala, že se objeví. Ještě nikdy mně vlastně neviděli závodit, já vím, asi pohled nic moc na trošku zničenou maminku, co se snaží ze všech těch mála sil, co má, ještě běžet. Už bylo čtvrt na šest večer, do konce závodu zbývaly necelé 2 hodiny, já už tušila, že to těch 100 km asi nebude, už jsem se smířila i s tím, že kluci asi nepřijdou, že i tentokrát vyhrálo PC, bylo mně to tedy moc líto, slzičky jsem měla na krajíčku, že jim za to ani nestojím. Probíhám kolem časomíry a najednou moji kluci tady, já měla ohromnou radost, hned se mně běželo o dost líp, lehčeji a rychleji, vytáhla jsem další gel, snědla ho a chtěla jsem se pustit do boje o tu 100. Martin se mnou dokonce běžel celé jedno kolo a povídali jsme si, to bylo pro mne hodně nečekané. Všichni moc povzbuzovali, počítači koleček, pořadatelé, doprovody ostatních běžců i běžci samotní, v jednu hodinu po obědě odstartovala šestihodinovka, takže tu byla spousta čerstvých nohou, které tomu dávaly rychlejší šťávu. Blížila se sedmá hodina večerní, já vyfasovala praporek, až bude závěr, tak se musí položit na místo, kam se doběhne a pak se doměří zbytek metrů k celým kilometrům. Běžela jsem, jak jsem mohla nejrychleji, stihnu ještě jedno kolo? Stihla jsem to. Ale další kolo už ne, takže to bylo jen 98,844 km, takový kousek. To už tak někdy bývá, že se člověku něco nepodaří o maličký, ale důležitý kousek. Vyhrála Renatka Horáková zaběhla 102 km, já byla druhá. A mám velkou radost z Míši Dimitriadu, protože té se povedlo zaběhnout v šestihodinovce 70 km. Tím byl posunut český ženský rekord v běhu žen na 6 hodin. Ona tedy Míša má za 6 H naběháno ještě víc v rámci 100 km závodu v Plzni (MČR), co se běžel letos v březnu, ale to je jen mezičas, to se prý za rekord nepočítá. Bylo to moc pěkné běžecké setkání, lidé a atmosféra dělají svoje. Jen pro mne je ta Stromovka nějak zakletá.