Z Ústí do Ústí za 27 a ½ hodiny

25.-27.11.2011 Loučení s turistickým rokem, 104 km, 3700 m převýšení.

Možná už skoro tradice končit rok dálkovými pochody. Loučení jsem se zúčastnila poprvé loni, trasa se každý rok mění, takže to nikdy není úplně stejný pochod. Tentokrát měl být místo Milešovky zlatým hřebem Děčínský Sněžník (723 m). Tam jsem ještě nebyla, tak jsem byla zvědavá. Byl trochu problém, s kým vlastně půjdu, protože Radek Fendrych letos nešel. Opatřila jsem si pro jistotu tentokrát mapy s tím, že se rozhodnu až na místě, jestli sama nebo s někým. Z Prahy jsem jela osamoceně vlakem, na nádraží při vystupování jsem si všimla pochodnicky oblečeného chlápka a on to byl Jára Hrabica. Seznámili jsme se a pokračovali spolu až do domu dětí v Důlcích. Tam už bylo plno, jelikož pochody frčely od brzkého pátečního rána, dost lidí mělo v nohách 51 km a přes 2000 nastoupaných metrů, teď polehávali, pokoušeli se trošku vyspat, protože je čekala královská trasa 104 km a 3300 m převýšení (nakonec to bylo plných 3700 m). Na zádech jsem měla svůj připravený batůžek, v tělocvičně jsem nechala jen igelitku se spacákem, karimatkou a pár kousky oblečení na převlečení. Tentokrát jsem s sebou táhla i náhradní boty na přezutí. Čekal mne totiž experiment, asi týden jsem měla nové Inov-8 Roclite 268 z Trailpointu od Michala Dobiáše, měla jsem v nich naběháno 3 x 10 km, takže nic moc, co se týče vyzkoušení. Teď je čekala velká premiéra něco přes 100 km a z větší části v terénu.

Asi napíšu kudy to vedlo, je to jen orientačně, podle popisu, co jsme vyfasovali na startu:

Start - Ústí n.L. Důlce (Apollo - Krajská organizace Pionýr) - žlutá Bertino údolí - Erbenova vyhlídka (2,5 km),  zelená - Dobětice, modrá - Žežice (5 km), žlutá – Ryjice - Blansko odbočka, žlutá - Blansko zřícenina vrchol (kontrola 9,5 km) - Blansko odbočka, žlutá – Blansko - rozcestí, zelená – Mírkov - Kozí vrch odbočka, zelená - Kozí vrch vrchol (kontrola) – Kozí vrch odbočka, zelená Neštědice (zde doleva po hlavní silnici), silnice - Povrly ŽST (17 km), modrá - Bradlo (kontrola) – Maškovice -Dobkovice ŽST (kontrola, 27 km), zelená – Borek - Sedmihoří vyhlídka (kontrola) – Javory, 33,5 km -Horní Jílové – Jílové ŽST - Sněžník obec - Pod Děčínským Sněžníkem – Děčínský Sněžník (kontrola, 44 km), červená – Pod Děčínským Sněžníkem – hotel Hřebenová bouda (kontrola, občerstvení) – Ostrov (kontrola), žlutá - Nad Rájcem, 52 km, cyklotrasa č.3017 + vlastní značení – Rájec – Petrovice – Mordovna - Mordova rokle (kontrola) – Krásný Les kostel, vlastní značení Krásný Les u restaurace (kontrola, cíl 64 km) - Krásný Les kostel, silnice – doleva – Adolfov (69,5 km), červená – U Adolfova – Habartice – Fojtovická pláň – Komáří Vížka (kontrola, 74,5 km, zelená – Kotení jezírko, vlastní značení – Unčín – železniční trať, pokračovat po trati ŽST Unčín – ŽST Chlumec u Chabařovic (kontrola, 83 km), zelená - Chlumec (obchod - restaurace), žlutá - Pod Horkou, žlutá odbočka – Horka kaple (kontrola) – Pod Horkou, žlutá – Nad Žandovem (kontrola) – Varvažov bistro Bažina (kontrola, občerstvení, 88,5 km), vlastní značení Bánov – Habrovice – Strážky – Pod Ostrohem (kontrola) – Neznabohy (95,5 km), zelená – Chuderovec – Chuderov – Nad Chuderovem (Kontrola) – Erbenova vyhlídka, žlutá – Bertino údolí (kontrola) - Ústí n.L. Důlce, cíl.

Vyrazila jsem mezi posledními, pár počátečních kilometrů ještě přes Ústí jsem šla sama, ale pak jsem celkem rozumně počkala na Jirku Hofmana a ostatní (Hynka Podivína a Andy Novákovou), všichni měli v nohách ranních 51 km. Kecali jsme a kecali a minuli 1. odbočku na Erbenovu vyhlídku, nakonec jsme tam došli v protisměru po zelené. Všichni, co šli proti nám se divili, kde se tam bereme. Došli jsme k vyhlídce a obrátili se zpátky, bylo to tedy o trošku delší než původní trasa, možná zase do menšího kopce, ale švidlovat jsme nechtěli. Každopádně od teď jsme se už drželi správné trasy a dávali pozor. Byla jsem ráda, že jsem zvolila jistotu a Jirku s gps, trasa vedla většinou po turistických značkách, všude byla námraza a trochu sněhu, mlha. Louky byly tak velké a rozlehlé, že najít značku bylo potmě hodně obtížné. Všude samé krávy a čerstvá kravská lejna. To by až tak nevadilo, ale všude samé ohradníky a pod napětím, bylo dost umění se přes ně dostat. Jednou jsem dostala pěknou šlupku od elektriky do stehna. Hynek měl takové šikovné rukavice, že moc neprobíjely, tak vždycky chvilku ten drát podržel a my jsme přeskákali. Občerstvovačky byly celkem hustě a dobře zásobené, dokonce tam pro nás (no možná i pro sebe) vytáhli nějaké pivo. Někde myslím od zříceniny Blansko se k nám přidal Honza Suchomel a Martin Drozd, Honza měl sice gps, ale stejně občas kufroval a zříceninu zdolával úplně v jiném směru než se mělo jít. Tak jsme zase kecali, jak jinak než o minimalistických botách. Někde jsme se taky napojili na starou turistickou značku (modrou) a pár kilometrů jsme si přidali, prodírali jsme se houštinami, tudy opravdu nikdo dlouho nešel. U jedné železniční stanice, kde byla kontrola (vypadlo mně u které to bylo - asi v Dobkovicích na 27 km) se s námi rozloučila Andy. Bylo toho na ní moc, chtělo se jí spát a chtěla si chvíli odpočinout. Velký kus cesty jsem se bála, aby se Andy nakonec nerozhodla, že bude pokračovat (je na to dost velký blázen), protože to byl právě nepřehledný kus cesty a hodně špatně se hledal správný směr. Na Sedmihoří (cca 32 km), kde byla další kontrola, jsme byli v 5:30, už v sobotu. Těšila jsem se na Sněžník, to mělo být světlo, byla dost zima, kolem samá námraza, silnice byla místy jako zrcadlo. Měla jsem s sebou nesmeky, ale inovy držely dobře a moc to neklouzalo. Začali jsme postupně stoupat na Sněžník, bylo to jako v pohádce o Mrazíkovi, prostě nádhera, kameny obalené ledem, pohled na zledovatělé skalní útvary, převisy, jeskyňky, byl úžasný. Balvany klouzaly tedy dost, začala jsem se i místy bát, a nahoru to jde vždycky líp než dolů. Už jsme byli nahoře, Sněžník je pískovcová stolová hora, takže nahoře je celkem rovina a dost dlouho. Došli jsme k rozhledně, po schodech pod ní, já začala tahat nesmeky a svačinu z batohu a Jirka s ostatními se někam najednou ztratil. Objevil se Martin Drozd, který se trošku zdržel focením. Byli jsme na rozpacích, kudy dál, vydali jsme se po červené. Skoro jsem běžela, protože jsem chtěla dohnat Jirku, občas jsem mrkla okem kolem, ze Sněžníku byly nádherné výhledy do kraje a zmrzlá krása kolem dokola taky stála za podívání. Hnali jsme se zbytečně, šli jsme špatným směrem, správně jsme se měli opět vrátit po červené pod Sněžník. Volala jsem trošku zmateně Jirkovi, ale nakonec jsme se zorientovali a našli správnou cestu a hospodu, kde na nás čekala teplá polívka a kde byli kluci. Pauzy byly dlouhé, bývala bych mohla jít rychleji, ale chápala jsem, že si kluci musejí víc odpočinout, když už mají v nohách přes padesát kilometrů ještě z pátečního rána. Trasa dál vedla mezi loukami, cik-cak, ale stále do mírného stoupání. Tady někde jsme dohonili a předhonili jednu slečnu (Barboru). Dělala jsem si srandu, že musím zabojovat o bednu, první byla jedna Maďarka, tu ale určitě nedohoníme. Těšili jsme se na Komáří Vížku, loni tudy taky vedla trasa a moc dobře tam vaří (taky je tam úžasný výhled do kraje). Odbočili jsme z asfaltu na bahnitou cestu, moc dobře to po ní nešlo a naše skupinka se trochu roztrhala, nebála jsem se, na Komáří Vížce se zase sejdeme. Výhled jsem ještě stihla, už se začalo stmívat, ten den byl tak hrozně krátký. V restauraci jsme doplnili kalorie, zdrželi jsme se tam celkem dlouho, došel  Martin Drozd a Barbora. Na další cestu jsme vyrazili společně, prý nás mělo čekat nějaké výrazné klesání, no klesalo to, ale že by výrazně se mně nezdálo. V Unčíně začaly koleje a pražce, mělo se pokračovat po kolejích dál a byla to celkem otrava, dávat pozor na pražce a na správnou délku kroku, aby člověk šlápnul přesně na ně. Občas to dost klouzalo, všechno bylo namrzlé. Pokračovali jsme dál a točili se nějak pořád sem a tam, jako kdyby Petrovi Malému (organizátorovi pochodu) chyběly kilometry a snažil se je nahnat skoro v samém závěru. Tady někde jsme ztratili Barboru (když jsme na ní velkou chvíli čekali), ona se tedy tvářila, že nás jako nepotřebuje, ale přece jen jsme o ní měli trochu strach, měla totiž moc slabou baterku, skoro jí už nesvítila. Kluci pořád strašili s nějakou bažinou a já jim na to skočila, furt jsem čekala, že bude nějaké mokro…a ona to byla hospoda, co se tak jmenovala. Mělo tam být občerstvení, ale už jsme měli zpoždění, takže občerstvení nebylo, jen jsme si došli do lokálu pro razítko. Kluci by si bývali něco dali, ale bylo tam úplně plno, nějakou trošku víc nóbl restauraci vedle hlídal velký, uštěkaný bernardýn u vchodu, asi aby jim tam nelezli zákazníci. Šli jsme po okraji silnice, pěkně za sebou, byl celkem hustý provoz a samá velká rychlá auta. Povedlo se mně se ještě jednou ztratit, došli jsme do Bánova (aspoň myslím, že to byl Bánov) a mně se chtělo čůrat, tak jsem na chvíli zalezla do postranní uličky, říkám si, tady je to pořád dolů z kopce a po asfaltu, to je rychle dohoním. Bylo to ani ne 5 minut, vyběhnu z uličky a nikde nikdo, na stromě bílá šipka (vlastní značení), no jo, ale kudy, rovně dolů z kopce nebo vlevo do zatáčky trochu do kopce. Běžela jsem dolů, proti mně šel jeden pochodník (Martin z Lysé n. L., co nás pak s Honzou svezl do Prahy) a říkal, že tudy to není, že došel až dolů a nikde žádná šipka. Chvíli jsem pendlovala sem a tam, nahoru a dolů, objevil se Honza Suchomel, taky chvíli zaostal s podobných důvodů jako já. Volala jsem opět Jirkovi, potvrdil směr vlevo (pro nás teď vpravo) a říkal, že jsou v nějaké hospodě v Habrovicích…Vyrazila jsem do kopce celkem kosmickou rychlostí, já dokonce běžela, chvíli jsem byla v pokušení se držet Martina z Lysé, ten už šel úplně potmě a prý si svítil jen v nejnutnějších případech. Kdepak musím najít Jirku…Honza se někde zdržel vzadu (chtěl opět zkusit svojí gps a jít sólo), já naštěstí potkala nějaké místní kluky a ptám se jich na Habrovice a oni říkají, že je to tam dole, odtud jsme vlastně přišli?? Tak jsem zase volala Jirkovi, že budu pokračovat dál, že jsem asi před nimi a že se vracet nebudu a Jirka říkal, že se spletl, že jsou ve Strážkách, takže vlastně předemnou. Byl to úplně malý kousek cesty a já pobíháním vpřed a vzad ztratila energii a čas. Objevil se Honza Suchomel a za chvíli jsme našli tu správnou hospodu, Jirku a kluky. Už měli objednáno, tak jsme si taky objednali, nespala jsem druhou noc, začala jsem cítit únavu, chtělo by to kafe, nenápadně jsem k němu dojídala poslední zbytky toustů (to je moje oblíbené jídlo během pochodů), Martin Drozd chvíli podřimoval, už toho měli kluci dost, už abychom byli v cíli. Poslední sobotní vlak do Prahy mně dávno ujel, tak buď pojedu s Jirkou ve 4 hodiny v neděli ráno nebo na nás počká Martin z Lysé a odveze nás. Už jsme byli v Ústí, ale ještě nebyl úplný konec, Ústí je pěkně roztahaný, ale tuhle cestu jsme už znali z loňska, ještě opět na Erbenovu vyhlídku a takovým sešupem dolů do sídliště a už je tu Pionýr a cíl. Trvalo nám to 27 a ½ hodiny, Martin z Lysé na nás čekal, rychle diplom, na záchod, pro igelitku se spacákem a frčíme. Strašně jsem se těšila na vanu a do své postýlky, Honza vystupoval na Štrosmajeráku a já taky skoro doma (díky Martine z Lysé). Než jsme odjeli, tak dorazila Barbora, zvládla to, našla se a došla sama. Byla to její třetí stovka. Inov-8 roclite 268 se celkem osvědčily, chce si to ale víc zvyknout, protože podrážky nejsou tak tlusté a kameny jsou cítit víc než třeba v mých salomonech. Skoro ale neklouzaly (s vibramovou podrážkou na mých salomonech se to nedá srovnat, ta klouže o hodně víc), cítila jsem se v nich hodně bezpečně, pro mne, pro poseru, co se bojí v sebězích, je to to nejdůležitější. Je rozhodnuto, příští víkend v nich jdu Pražskou 100.

Tady se můžete podívat, kudy to vedlo a kolik jsme nastoupali, www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=7227

Výsledky: www.dalkovepochody.cz/louceni.2011.html