Seregno, veteránské mistrovství světa II.

Veteránské mistrovství světa v běhu na 100 km, 22.4.2012, Seregno (Itálie), 10:22:22 nový osobní rekord

Tak půl deváté a 2 minuty (podle mých hodinek) a je odstartováno.  Ani nevím, jakou mám vlastně volit strategii, asi něco mezi 100 km ve Winschotenu v r. 2008 (1. stovkou a mým dlouho platným OR 10 H 37 min) a mojí stovkou předloni v Brive v rámci 24 H (kde jsem měla 100,5 km za 10 H 40 min). Důležité bude především 3. a 4. kolo, udržet přijatelnou rychlost a běžet. Okruh měří 20 km, hlavní časomíra je v prostoru startu a cíle, doměřují se i mezičasy po 5ti km. 1. pětku si nepamatuju, 1. 10 mám asi za 53 minut,  trošku rychle…Maličko zpomaluju, vidím před sebou Žákajdu (Alenu Žákovskou) a ta běhá o dost rychleji než já. Každopádně ale nemá cenu se šetřit, energie stejně vydrží tak na maraton a pak už ne. Škoda, že nemůže být člověk napojený nějakými hadičkami na přívod energie, to by mohl běžet a běžet pořád dál. Posunutý start se projevuje, už na 7. km si beru 1. enervit, další si nechám do 2. půlky kola. Trasa je celkem pěkná, proplétá se částečně po okrajích městečka Seregna, občas křižuje hlavnější silnice s dopravou. Skoro v každé zatáčce nebo křížení stojí pořadatelé a hlídají auta, pouštějí je jen, když to nevadí běžcům. Taky se běží centrem, tam je nejvíc diváků. Všichni hodně povzbuzují, nejen svoje Italy, ale všechny. Povrch je různý, pěknější nebo horší asfalt, část po dláždění, malý kousek po nějakých kamíncích. Je to skoro rovina, jen cyklostezka, po které se taky běží, dvakrát kříží hl. silnici, zde je podběh a pak výběh, to je největší klesání a stoupání celé trasy. V dálce jsou vidět hory s bílými čepicemi sněhu, směju se na ně a v duchu je zdravím. Tam někde poběžíme v říjnu 100 milový Magredi mountain trail. Teď se ale musím soustředit na tenhle závod a dávat a dávat. 1. kolo (20 km) mám za 1:48:20, to je celkem rychlé, na občerstvovačce popadnu další 2 gely a další carbonex, jeden gel do sebe hned natlačím a na obč. stanici zapiju vodou, další nechám na 2. půlku kola. Snažím se držet tempo, na hodinky se dívám jen občas, stejně ukazují jenom minuty, občas běžím s někým, často spíš sama nebo táhnu za sebou nějaký vláček běžců. V jedné části trasy slyším zvonečky a hlavně je cítím – celá louka plná oveček, dokonce ovčácký pes a bača. 40 km mám za 3:44:54, zase popadnu 2 gely a enervit, teď do sebe natlačím endurosnack (mám je jen 2 celkem, ostatní gely jsou power bar a ty nemám moc odzkoušené), 3. kolo bude důležité, musím to udržet. Beru si taky tabletku ginkgo biloba, to mám místo kafe. Maraton mám těsně pod 4 hodiny, tak mapo do toho, drž to. Počasí se mění, ráno občas sprchlo, foukal vítr, teď se spíš otepluje, tričko byla dobrá volba. Začínám využívat osvěžovacích stanic, jsou vždy mezi občerstvovačkami (tedy 2,5 km, 7,5 m, 12,5 km, 17,5 km), a namáčím si čepici do vody. Na občerstvovačkách (5 km, 10 km, 15 km) si toho moc neberu, pár kousků banánu, trochu vody, v pozdějších kolech piju kolu ředěnou vodou. Voda je vlažná a nedá se moc pít, obrací se mně z ní žaludek. Gely, co do sebe soukám, mně taky dávají dost zabrat, na takové množství najednou nejsem zvyklá. Ale snad to žaludek a střeva unesou, nic jiného mně nezbývá, když potřebuju energii a potřebuju jí rychle. Ještě jím solné tablety, ionťáky radši vůbec nepiju, musí stačit enervity, carbonexy…to už by střeva asi měla problém. Myslím, že to je 3. kolo, někde před půlkou se chytám skupinky Italů, mají celkem svižné tempo, velkou část kola se s nimi držím. Jen ne žádná krize, nohy už trošku cítím, ale tak normálně, důležitá je energie a ta je k dispozici. Snažím se běžet přes přední část chodidla. Lehký, snadný, hop, hop, hlavně pro to jsem si vzala svoje lehké závodky, kolenům to vyhovuje, ani moc nebolejí, záda taky drží. Vždycky myslím jen na jedno kolo, 20 km to dáš. 60 km mám za 5:47:09, furt je to dobrý, je tam rezerva. Na občerstvovačce se ptám Jany, jak se běží Míše, prý dobře a že Pavlína je kousek za mnou. Přesně na konci 2. kola (40 km) mne míjel vedoucí muž závodu Giorgio Calcaterra, v průběhu 3. kola Dan Orálek. Zase beru 2 gely a tabletku enervitu, trošku riskuju, protože už žádné gely nemám, ale 4. kolo je nejdůležitější, jen ne žádná energetická krize, musíš do toho dát všechno. Snažím se, snažím, možná že mám osobák na 50 km, ale hned ten čas zapomínám. Sluníčko začíná připalovat, využívám chlazení vodou, jak to jen jde, chtělo by to i pít častěji než po pěti kilometrech, otírám si alespoň rty mokrou rukou od čepice, tričko je na ramenou také celé mokré, chladím celkem dobře. Míjejí mne ryhlejší závodníci, jsou celý mokří od hlavy až k patě, ti už míří do cíle. Mne čeká ještě jedno kolo. Už mně začínají pomalu docházet síly, jen vydžet tohle kolo. Někde před posledním kilometrem okruhu na mne někdo volá jménem, nedívám se, ale podle hlasu usuzuju, že to je ta hodná pořadatelka, co nám všechno vysvětlila v simple english. Je to moc milé a já se zase snažím zrychlit, ještě po parkových cestičkách cik-cak a za 1 km už mám 4. kolo za sebou, čas 7:56:55. Super 80 km pod 8 H, to je skvělý výkon, nevěřila bych, že jsem toho schopná. Na občerstvovačce sedí Pavlína, bohužel jí zdravotní problémy opět nedovolily závod dokončit, je to velká škoda, tolik jsem jí to přála. Už nemám nic, jen 2 tabletky enervitu a energetické tyčinky, ty se mně s sebou ale brát nechce, asi bych je do sebe stejně nedostala. Pavlína mně dává jeden svůj gel, půlku ho do sebe nasoukám, další musím nechat na později. Od občerstvovačky se nějak nemůžu rozběhnout, krize jako prase je tady, energie žádná, táhnu nohy, kolena se nechtějí zvedat. Chviličku zkouším svoje úsekové pojetí, rozběhnout se, co to jde a vydržet co nedál. No moc to nejde, mám sice rezervu 2 a půl hodiny do mého vysněného času (10 H 30 minut), ale je to velká škoda, když by to mohlo být rychleji a za líp. Na občerstvovačce se pokouším sníst slanou sušenku, protože solné tablety už taky nemám, moc mně to ale nejde a rozkousané drobečky postupně vyplivuju. Zbývá zbytek gelu a dva enervity, všechno to do sebe nandám, rozkoušu, zapiju kolou ředěnou vodou, snad to zabere. Trošku se hecuju, makej ať to dáš, vždyť ses tolik snažila, to nestihneš jenom odpochodovat, musíš i běžet! Krize trvala asi 10 km, na 90. km už se to trošku zlepšilo, asi zabral gel. Mám velkou žízeň, pokukuju po prázdných flaškách na zemi, nejraději bych si nějakou vzala a dala si do ní vodu, ale musela bych jí vyplachovat atd. a to by mne zase zdrželo. To už přece musím vydržet, vždyť je to jenom deset. Na kruhovém objezdu mne míjí jedna závodnice, co jsme se vzájemně předbíhaly někde v průběhu 3.-4.kola (je to Maďarka, jak zjišťuju později), usměju se na ní, už nemám sílu se jí přidržet. Na dlouhé silnici mne ještě předbíhá Ruska Simutina (žene jí trenér, který běží podél trati od poslední občerstvovačky blízko ní), tu jsem míjela úplně prošitou někde ve 4. kole. Je mně to ale nějak jedno, vím, že 10 a ½ hodiny určitě stíhám. Snažím se běžet, jak to jde, tlačí mne u srdce,  vedro a námaha nesvědčí mému šelestu. Zlepšuju se, asi ty kopce při pochodech, jindy se mně to stává mnohem dřív. Ještě cik-cak cestičky parkem, Simutina už má celkem náskok, hurá už je tu cíl. Zmůžu se na kraťoučký finiš, Dan fotí, mám velkou radost, pro mne magická hranice 10 a ½ hodiny je překonána, časomíra se zastavuje na 10:22:22 (RT), posledních 20 km jsem šla v průměru tempem 7:16 na km, ale šla.

Pavlína jde se mnou a pomáhá mi, vyzvedáváme kufr, musím se umýt, převléknout, Pavlína mezitím vrací čipy. Chvilku sedím na lehátku, ale už nás vyhánějí, chtějí uklízet. Máme s Pavlínou celkem čas, je něco kolem půl osmé, železničáři stávkují, tak to dřív stejně nepojede. Loučíme se s naší výpravou, gratulujeme si, někteří jsou trošku zklamaní svým výkonem, ale hlavně, že to máme za sebou. Renata je tak hodná, že nás odváží na nádraží autem. Sedíme a čekáme na vlak, u našeho vlaku se objevuje canceled, hm…je tam jen jeden v 21:21, jede do Milána, tak jdeme s ním. Je tam skupinka Italů, co byli taky na závodě, jdeme s nimi do vlaku a čekáme, zapoměly jsme označit jízdenky předem ve stroječku na nádraží, tak se Pavlína ještě vrací. Odjíždíme trochu později, ale odjíždíme. Na nádraží, už v Miláně, kam jsme přijeli, ještě chvíli sledujeme odjezdy, potřebujeme na Miláno centrale, tam máme koupený lístek. Vlaky naskakují s velkým zpožděním, nemá cenu čekat na přípoj, to bychom nemusely stihnout hostel. Vydáváme se do metra, Pavlína se úspěšně pere s automatem na jízdenky, teď ještě najít ten správný směr, kterým jet. Všechno je OK, jsme na Milano centrale, vystupujeme sice na jinou stranu než to známe, ale orientujeme se a jdeme do hostelu. Všechno jsme stihly, je to takový velký přízemní byt, v jednom pokoji bydlí majitel nebo provozovatel s rodinou a další pokoje se pronajímají, koupelny s WC jsou na chodbě dvě, dokonce je tu varná konvice a mikrovlnka. Máme velký pokoj, jsou tu 3 postele. Snažím se usnout, ale nejde to, musím si vzít opět ½ prášku na spaní.

No a ráno, to už je jiný příběh, máme půl dne na prohlídku Milána, jelikož letadlo odlétá až večer. Kufr dáváme do úschovny a vyrážíme metrem k Duomo, La Scalle atd. Není mně moc dobře, mám stažený žaludek i svaly okolo, vůbec nemám hlad, jen žízeň, jsem hodně dehydrovaná. Když jsem se doma vážila, 1 den po závodě, tak jsem měla ještě o 4 kg méně.

Každopádně to byl pěkný výlet, zaběhala jsem si, a úspěšně a viděla asi to nejkrásnější z Milána. Teď se jen dát dohromady, abych zase mohla běhat, což zatím nejde. Mám úplně zničený palec na levé noze, udělal se mně tam otlak přesně u lůžka nehtu a pod nehtem, takže chodím v sandálech, v botě to ještě nejde, snad to nezačne hnisat. Od úterý mně bolí břicho po pravé straně, asi nějak namožené svaly nebo je to slepé střevo…nevím, pořád doufám, že to přejde. A aby toho nebylo málo, tak na mě skočil nějaký bacil, mám virózu, rýmu, kašel a bolí mně v krku. To mám za to, že běhám rychlejš.

Zhodnocení od Dana na stránkách ČAU, včetně výsledků celé české výpravy  www.ultracau.cz/index.php/cs/ostatni-lanky/12-zavody-mimo-au/112-ms-a-me-na-100-km-seregno-2012-vysledky