Transe Gaule 1

Jak začít? Pokusím se. Asi tak od jara 2007 jsem začala na internetu hledat dostupné informace o ultrabězích, snažila se pochopit, co to vlastně obnáší, co je potřeba dělat, aby se to dalo zvládnout. A taky jakých chyb se vyvarovat, občas jsem se snažila číst mezi řádky, třeba když jsem četla nějaké osobní prožitky, zážitky českých ultramaratonců. Byla jsem zkrátka dost plachá na to, abych se někoho přímo zeptala, protože jsem měla prostě takový pocit, že si moc troufám, že jsem toho v běhu ještě moc nepředvedla a hned bych chtěla běhat ultra.

O tom, že existuje Transe Gaule a že jej z České republiky absolvoval ultraběžec Jan Ondruš jsem se dozvěděla z jeho webových stránek někdy v průběhu r.2007. Honzovo zážitky mě velmi inspirovaly. To by bylo něco-proběhnout Francii, od jednoho moře k druhému. (Francie mne láká už od mých gymnaziálních let, kdy nám o návštěvě Francie vyprávěla profesorka dějepisu, o zámcích na Loiře, o Provence atd. Bylo to ještě před r.1989, kdy se cestovat příliš nedalo). Mohla bych to vůbec někdy dokázat? Za kolik let běhání? Transe Gaule jsem uložila do své paměti, byl to krásný sen.

Teď trochu odbočím, ale je třeba napsat i tohle. Měla jsem deprese a mám deprese, můj život se změnil, hodně změnil, možná za to mohlo běhání, nevím, chyba je vždy na obou stranách, nepopírám a uvnitř sebe si přiznávám velký díl viny. Už jsme nebyli všichni jako dřív-máma, táta a 4 kluci... Byla jsem schopná chodit do práce, starat se o kluky, občas se učit do školy, běhat, nic víc. Kolikrát jsem jen tak ležela a koukala do zdi, nebyla jsem schopná ničeho, ani se hýbat, nechtěla jsem existovat, být a zároveň jsem věděla že prostě musím, kvůli klukům, i kvůli tomu, že nechci prohrávat, že chci své věci dotáhnout do konce.

Jediné, co pomáhalo, bylo běhání, lidské tělo jako chemická továrna, k výrobě endorfinů. Věděla jsem, že když si dám 10-14-18 km, že mně bude prostě líp, že to bude fungovat. Říkala jsem si v hlavě, ne ty musíš žít, existovat, ještě jsi nedokázala to, co chceš dokázat, ještě jsi neproběhla tu Francii, chceš přece svůj sen, tak musíš žít dál, aby sis ho mohla splnit, protože si ho zasloužíš. Takže jsem běhala, byla sice unavená, ale stále zvyšovala dávky a vlastně trénovala na ultra. Měla jsem motivaci zaběhnout dobře všechny závody krátké i dlouhé, někdy jsem vlastně přežívala od závodu k závodu, jeden jsem doběhla a už myslela na další. Chtěla jsem bojovat s depresí, aktivně, činností, prací, bez doktorů a prášků. Takže jeden ultrazávod, druhý ultrazávod, do toho pár maratonů. Asi se to zdálo navenek nelogické a hloupé, protože jsem si nedokázala pořádně odpočinout, abych mohla podat, co nejlepší výkon, ani to vlastně nešlo. Měla jsem před sebou svůj tajný sen-Transe Gaule a říkala si, že vlastně když nic jiného, že „trénuju“ rychlou regeneraci, tím, že sázím téměř jeden závod za druhým.

V hlavě jsem to měla rozplánované tak, aby TG vyšlo na r.2010, to mně bude 45 let, uplyne 5 let od doby, kdy jsem prvně vyběhla. Jak jsem postupně pronikala do ultrasvěta a absolvovala víc a víc ultrazávodů, uvědomovala jsem si spoustu věcí a začaly mně přepadávat pochybnosti, jestli to vůbec někdy dokážu, vždyť na takový závod by si měl ultramaratonec troufnout až za hodně dlouhou běžeckou kariéru.