Šutr je droga

O víkendu byly v Praze dvě zajímavé ultraakce, ve Stromovce 6ti hodinovka (spolu s 12tihodinovkou a 100 km) a v Šárce tradiční ŠUTR (ultratrail). Původně jsem chtěla odpočívat a běhat si jen tak pro sebe třeba v klánovickém lese. V útery se mně v práci dostal do rukou projekt, co se týkal Hanspaulky (ten název jsem tedy neměla číst) …a za pár minut bylo rozhodnuto. Napsala jsem Michalovi smsku, jestli má ještě volno, odepsal, že ano, tak jsem se přihlásila. Šutr je děsně návykovej. V hlavě jsem si to zdůvodnila snadno, musím přece trochu potrénovat v terénu před Silvou Nortikou (103 km), co mne čeká začátkem června. Taky musím vyzkoušet boty, co by připadaly v úvahu na Silvu. V inovejtech jsem šla pár dálkových pochodů, ale souvisle jsem v nich běžela maximálně 30 km. Do terénu jsou ideální, ale jsou prakticky bez tlumení, i když mají celkem „tlustou“ podrážku s třemi fajfkami a šutry moc cítit nejsou. A Silva nebude jen terén, ale také silnice a tam se nějaké tlumení hodí. Doma jsem všechno nachystala dopředu a v sobotu ráno vyrazila do Soborské na start. Už v autobuse z Hradčanské nás jelo dost a na startu bylo opravdu plno. Místo papírových čísel byly zase osvědčené šutry a šutříky s čísly, tentokrát jsem vybrala rozměrově trošku větší kamínek s č. 29. Už jsem byla předoblečená z domova a hodně na lehko jen v krátkých elasťákách a tílku…bude opalovačka. Byla tam spousta známých, tak jsme trošku popovídali a byl start. Nejdříve startovali ti, co chtěli běžet 3 kola, tedy 3 x 18 km s převýšením 450 m v každém kole. Celkem mně to odsejpalo, akorát jsem měla trošku hlad. Nepojala jsem to jako závod, spíš jako trénink. Takže žádné drahé gely, do každého kola jsem měla připravenou 1 mϋsli tyčinku a 1 tabletu carbonexu, v ledvince pár solných tablet, pár datlí a malou lahvičku s vodou. Na 9. km měla být  občerstvovačka a pak na 18. V průběhu 1. kola se kolem mne přehnali kluci, co běželi kola dvě nebo jedno a startovali až za 1. vlnou. A někde před schody (to je zlatý hřeb každého kola), mne předběhly i nějaké holky. 1. kolo jsem měla za 2 H a asi 2 minuty, moje zatím nejrychlejší na šutru vůbec (běžela jsem ho třikrát). Na občerstvovačce na 18. km jsem doplnila vodu, tabletku do ledvinky, něco málo jídla do pusy a do ruky tyčinku…Než jsem seběhla z kopce, tak jsem jí snědla. Celkem mně pomohla, energie bylo dost. Dost bylo i sluníčka a jeho paprsků, celkem pálilo a bylo vedro. Běžela jsem v tílku a nenamazaná opalovacím krémem (přece se nebudu zdržovat na občerstvovačce nějakým mazáním). Voda ve flaštičce mně dávno došla ještě před nebušickým hřbitovem, tak jsem netrpělivě vyhlížela občerstvovačku na 9. km. Doplnila jsem vodu a do sebe trochu ionťáku od Bernarda (nealko pivo), kousek pomeranče, pár slaných brambůrků a hlavně kus rohlíku. Tady někde jsem potkala poslední závodníky, jeden mne myslím předbíhal a jednoho jsem předbíhala já (ale oba běželi méně než 3 kola). Od téhle chvíle jsem byla úplně sama a užívala jsem si to. Asi dvakrát se mně povedlo škobrtnout o nějaký špičatý kámen, jak jinak než na rovné cestě. Vybalancovala jsem to a neslítla. Obávané seběhy mně celkem šly, ani jsem se nebála, jsem už šikovná holka. Kopce mně daly zabrat, ale to dají pokaždé, kousek šlo popoběhnout, ale pak to šlo stejně jen chůzí. Výhled z Baby stojí vždycky za to, je to snad jeden z nejkrásnějších výhledů na Prahu. Ve druhém kole jsem už toho měla nějak dost a začala jsem přemýšlet, že bych to třeba ukončila a to třetí už neběžela. Proč já se vždycky musím zničit! Ale ženské na občerstvovačce na 18. km nějak automaticky říkaly, tak jo, třetí kolo. No co mně nakonec zbejvá, když jsem se přihlásila na tři. Zase jsem doplnila tabletku, tyčinku, vodu, do ruky jsem popadla 2 kousky bagelů (moc dobré pečivo). Tak ještě jednou pro velký úspěch a dělej ať to stihneš do pěti hodin. Zase jsem jedla cestou z kopce a pak zatočila na asfaltku, připadala mně nějaká dlouhá a nějak jsem si nebyla jistá, jestli už jsem třeba neměla zatočit. Ach jo, ta moje hlava, když jí chybějí cukry, tak vůbec nemyslí. Vždyť už ten šutr běžím potřetí a stále si to nepamatuju přesně. Nohy už mně začaly trošku tuhnout, to ty inovejty, jak netlumí. Tak hop, hop, lehký, snadný…Začala jsem jíst datle, už jsem neměla nic jiného, voda mně došla skoro hned. Musím na občerstvovačku…Tak už to běžím naposledy. Chtělo by to si naordinovat šutr každý týden, tedy myslím 1 kolo šutru, to by byl výživný trénink.  Nohy si nějak zvykly a už nejsou tuhý, jen mně bolí jeden prst na noze, asi je odřený od tejpovačky. Tejpovačka zalepuje palec na l. noze, kde nemám nehet. Před Babou jsem měla jen trošku vody, chtělo by to někde doplnit. Oběhla jsem Babu a viděla nějakou dvojici s flaškou vody, tak jsem je pěkně poprosila, jestli by mně trochu nedolili. Dolili, ale stejně jsem tu vodu vypila než jsem doběhla do cíle. Ještě dolů pod Matěje (kostel), pak zase nahoru k Matěji, tady mně málem kleplo, už jsem měla těch stoupáků nějak dost. Ještě jednou dolů a pak chvíli zvlněně nahoru, dolů a zlatý hřeb, schody. Mám toho opravdu dost, ručička se blíží k 17.hodině (Michal dal limit 7 hodin), určitě to ale stihnu. Uf, konečně tenisové kurty a cíl. Trvalo mně to cca  6 H a 50 nebo 52 minut, tak nějak. Čas je stejný jako byl loni na podzim. Kdyby nebylo to vedro, mohlo to být rychlejší, nebo možná chyběla troška motivace, nevím…Každopádně to bylo opět skvělé proběhnutí a pořádná makačka, díky Michalovi a celé jeho rodině a kamarádům, co mu pomáhali. A ten větší kamínek s číslem se mně vyplatil, v tombole jsem vyhrála čelenku INOV…budu aspoň ladit – boty inov, čelenka inov a za 2. místo (byly jsme jen 2 ženy, co běžely 3 kola) jsem dostala vitamíny. Všechno se to bude hodit. Pak jsem ještě jela do Stromovky, trošku zafandit všem, co běželi 12 H a 6 H. 

odkaz na web akce: sutr54.wordpress.com/

foto Michal Dobiáš