Šťastný PIM

Šťastný PIM, 13.5.2012 za 3:52:23

Pražský maraton, tedy ten“velký“, ne ten ve Stromovce, jsem už běžela čtyřikrát. V r. 2007 za 4:21:55, v r. 2008 za 4:11:11, v r. 2009 týden po MS/ME v běhu na 24 H za 4:23:58 a naposledy v r.2011 za 4:01:17. Tolik jsem se loni snažila, ale pod 4 H se mně to nepovedlo dostat. Taky jsem se správně naštvala a slíbila si (nebo tomu PIMu), že mu tedy příští rok ukážu.

Předchozí zápisek tady na blogu je o Seregnu o MS/ME a veteránském mistrovství světa v běhu na 100 km, kde jsem si zaběhla osobák 10 H 22 min. 22 vt. Bohužel 22. duben byl dlouho i dnem posledním, kdy jsem běhala. Asi tak od úterý, protože v pondělí mne bolelo „všechno“, jsem pociťovala velkou bolest na pravé straně břicha. Svaly byly jakoby v křeči, nefungovaly. Ozývala se tam taková bodavá dloubavá bolest, problémem se staly všechny normální činnosti jako chůze, ležení, pořádné nadýchnutí. Vinu na tomhle stavu má asi trochu závod, přece jen osobák je osobák a hlavně tahání těžkého kufru do schodů a ze schodů cestou ze Seregna do Milána. Aby toho nebylo málo, tak jsem do toho dostala pořádnou virózu a kašlat s namoženým břichem bylo tedy pošušňáníčko. Navíc mně ne a ne uschnout otlak pod nehtem a okolo na l. palci nohy (nakonec po 14ti dnech nehet konečně upadl). V takovémhle stavu jsem se sotva doploužila do práce a doma vykonávala opravdu jen ty nejnutnější činnosti, kluci mně chodili naproti k metru a nosili tašku s nákupem, abych to nemusela tahat až domů. V sobotu jsem z čirého zoufalství na chvilku „vyběhla“ ven k rybníčku, dala jsem belhavých 5 km v duchu zásady, čím se člověk zkazí, měl by se i napravit. To jsem neměla dělat, bylo mně ještě hůř. Už mne napadaly takové myšlenky, že to není namožený, natažený nebo natržený sval, ale že to je slepé střevo nebo kýla. Ve středu jsem to začala řešit přes doktory, copak moje obvodní lékařka mě zná a trošku ví, co provozuju…ale na ultrazvuku na na chirurgii, kam mne poslala, jsem byla za velkého exota. Slepé střevo, kýla a jiné odchylky od normálu byly vyloučeny, takže je to opravdu „jen“ namožený/natažený sval a asi i nějaké úpony vedoucí k pravé kyčli. Natržení by bylo vidět jedině na magnetické rezonanci, ani jsem se nesnažila žádat, aby mne tam poslali. Přes google kamaráda jsem zjistila, že natažení/namožení nebo i natržení se v počáteční fázi léčí stejně, tedy klidem a ledem, takže jsem se to tak snažila provádět. Ten 1. tyden neběhání ještě ušel, bylo mně stejně špatně a byla jsem ráda, že žiju. Ale ten druhý týden bez běhání, to už bylo těžké. Začalo mě totiž bolet úplně všechno ostatní a to břicho už bolelo potvora míň, já si říkala, musíš to holka vydržet. Zkusíš to až v neděli, musíš tomu dát čas. Hlavně jsem chtěla zase běžet, zažít ten pocit, že běžím. Na tom, jestli poběžím PIM nebo třeba začátkem června Silvu Norticu, mně přestalo záležet. Celkem jsem se bála, co to běhání se mnou udělá, začala jsem opatrňoučce, bodlo mě v pravém boku a já se skoro chtěla vrátit domů. Překonala jsem to a pomalu natočila 10 km, dělalo mně problém dýchání, ještě nešlo dýchat hluboce a taky nohy a vůbec celé tělo si za těch 14 dní bez pohybu hodně odvyklo. Ten lesík ale zezelenal, tráva poskočila o desítky centimetrů, vždyť já tu nebyla celou věčnost. Z prvního vyběhnutí jsem měla hodně smíšené pocity, nicméně jsem další den pokračovala a zkoušela pár desítek metrů běžet i rychleji. Byla jsem celá ztuhlá a nohy potřebovaly zase získat nějakou tu pružnost a dynamiku. S PIMem jsem stále nevěděla a nechala to otevřené až do posledního dne, tedy pátku. Ve čtvrtek jsem dala svůj okruh (10 km) za 55 minut (a to je na mne rychle). No zase jsem to s tím běháním asi trochu přehnala, protože jsem naběhala za 5 dní 46 km. Začalo mne táhnout pravé stehno a lýtko, ach jo…Každopádně jsem byla rozhodnutá maraton zkusit. Stejně budu na MČR, kam jsem byla přihlášená svým klubem SK Čtyři Dvory České Budějovice, asi poslední i kdybych zaběhla osobák, tak je to ve finále jedno, jestli to zkusím nebo ne.

Ráno 13. jsem nějak nemohla dospat, asi 3 x jsem si převlékala různá trička, počasí se totiž radikálně změnilo. Teplota spadla o desítky stupňů, ale sluníčko bylo ráno vidět a bylo i jasno. Zvolila jsem krátkou variantu, elasťáky s kapsou a triko, na hlavu kšiltovku a normální ponožky ne podkolenky. Na ruce jsem si navlékla osvědčené ustřihnuté punčochové nohavice místo návleků a ještě jsem se zabalila (alespoň trochu) do jedné staré aluminiové fólie, co jsem dostala někde na závodech. Do ruky ½ l flašku s trochou vody a byla jsem připravená k transportu a vlastně i k samotnému závodu. Takhle to totiž dělám vždycky, jedu jen tak nalehko a po závodě co nejrychleji frr domů. Krátce jsem se zastavila u Prašné brány a pozdravila jsem se s Pavlínou, Štefanem (vodiči na čas 5 hodin) a s pár lidmi kolem. Pak jsem se vydala zadem kolem Kotvy ke Staroměstskému náměstí, cestou se mně povedlo doufám nepozorovaně si odskočit mezi nějaké budky a už je tu Staromák a koridor A. Pozdravila jsem se a pokecala  s pár lidičkami a už tu byla předstartovní tlačenice. Takhle blízko lajny jsem ještě nikdy v životě nestála, ale nebylo kam uhnout, tak jsem jen doufala, že ta masa za mnou mne hned po protnutí startovní čáry nesmete. 9 hodin, tóny Vltavy a start…dojemné a silné okamžiky, pro které má smysl PIM běhat. Ztráta na startu byla 4 vteřiny, tak teď už to máš ve svých rukách, tedy spíš nohách. Začala jsem opatrněji, bylo to něco kolem 5 min. na km, moje hodinky stejně nic jiného než minuty neukazují. Každopádně se mně běželo celkem dobře, i když mne v tuhle chvíli předbíhal skoro každý, jen držet nějaké to tempo. Na osobní rekord jsem si netroufala,  PIM pod 4 hodiny, to je ta správná výzva. Podle údajů na diplomu jsem měla desítku za 51:54, asi na 7. km jsem si vzala 1 tabletku carbonexu, přišlo mně, že zpomaluju. Spousta známých lidiček mne zdravila nebo se ke mně hlásila a já měla radost, že jsem nakonec překonala své obavy a že běžím. Vždyť PIM je takový svátek běhu, ulice patří běžcům a ne těm protivným autům. Už jsme byli v Holešovicích na cestě do Karlína, tam já celkem ráda běžím, hlavně v 2. polovině, protože vím,  že bude brzo konec. Trasu celého maratonu už znám celkem dobře, hlavně si trochu vybírat, kam šlapat, aby to bylo co nejvíc rovné a co nejméně po kostkách. V Pařížské slyším a vidím po levé straně Míšu Dimitriadu a Janu Hrdovou, volají a povzbuzují. Zase trochu zaberu, tuhle část Starým Městem nemám moc ráda, ale zase je tu hodně diváků a ti fandí o sto šest. Někde pod Národním divadlem zahlídnu koutkem oka Dana Orálka, jak už běží proti. U Nuselského mostu skočím do kabibudky na malou. Zase mám nějaký hlad a pocit, že mně chybí energie, beru si endurosnack. Mám bohužel jenom jeden, kapsička u kraťasů není moc velká. Tak a už je tu asfalt a hurá k Podolské vodárně, gel zabral a já mám energie na rozdávání, za kolik bude půl maraton, to bude stěžejní otázka. 1:53:16 to je celkem dobré, 4 hodiny se stihnout dají. Volá na mne Rosťa Tomeš, asi běžel štafetu. Někde za otočkou mne míjí Hanka Breburdová, to mne nakopává, tak to tedy ne Hani. Vytáhnu tabletku enervitu (už mám jen 1 poslední gel). Zase zaberu a jsem těsně za ní, občas si to vyměníme, chvíli vpředu já, chvíli Hanka. Je pro mne dobrý ukazatel tempa. Počasí je velmi příznivé, není teplo (jako bývá obvykle), občas tedy foukne trochu silnější vítr, ale to je při PIMu taky celkem normální. Polévám si čepici vodou, vždycky jen trochu usrknu a zbytek si vyleju na hlavu. Cítím se celkem dobře, táhlo mne levé lýtko, ale po 1. tabletce carbonexu to naštěstí přešlo, křeč se nekoná. Mám ještě jeden gel (power bar), původně jsem myslela, že ho sním až na 30. km, ale nedá se nic dělat, sním ho dřív. Dohání mne vodiči na 3:45, je s nimi legrace, David to vede i s průběžnými komentáři. Chvílemi si připadám jak v Itálii na fotbale, vydržím, ale neudržím. No nevadí, OR dnes nebude, stejně běžím na OT (MČR je na OT), tak by to nebyl OR ani, kdybych to s nimi udržela, jelikož vodiči běhají na RT (real time). 30. km, Hanka je předemnou, 2:42:13, to je stále dobré. Zase mně dochází energie a už nic nemám, sezobnu kousek banánu, ale to není ono. Koukám, jestli by třeba někde nebyl někdo známý a třeba by měl gel navíc. Ale to by stejně nešlo, potřebuje ho přece pro sebe. Běžím a pokukuju po silnici, třeba tu bude něco ležet, co by mně pomohlo. Vidím endurosnack, je sice načatý, ale je zavřený. Popadnu ho a docucávám, energie, do mě, cítím se najednou zase silná. Teď už půjde do tuhého 33. km, žádné zdržování a makej, tady někde trošku odskakuju Hance. Už jsou tu moje oblíbené Holešovice. Zase by to chtělo něco do břicha, zvedám nějakou tubičku, ale je otevřená a špinavá, to tedy ne. Za chvíli jsem úspěšnější, zase trošku zbytkového gelu. Za 37. km mne míjí Pavel Nedvěd, už jsem ho viděla při startu, startoval z koridoru A jako já. Čekala jsem, že mne dohoní dřív, chviličku mám pokušení ho doběhnout a běžet s ním. Ale jde mu to a nožičky mu pěkně kmitají, ani nevypadá moc zničeně a běží sám, žádní kamarádi okolo jako při ½ maratonu v r. 2010. To jsem ho tedy ještě porazila. Pavel vypadá stále stejně, jako když hrál, jako by vůbec nestárnul. No trošku mu fandím, z nostalgie, protože je ze západních Čech jako já, jeho kariéru a vůbec fotbal jsme doma sledovali (Vláďa býv. manžel a kluci  fandili Spartě) a fotbal prostě Pavel uměl. Tak Těšnovský tunel, snažím se přidávat, ale už mně to na moc dlouho nevydrží, pod 4 to bude určitě. Už je tu Pařížská, ani se mně nezdá tak dlouhá jako obvykle…Diváci fandí a povzbuzují, je to skoro jako v Berlíně nebo v Římě. Stejně se na nic okolo nekoukám, zajímá mne jen ta brána a časomíra nad ní. 3:52:23,  uf je to za mnou, tak PIMe natřela jsem ti to, je to pod 4 H. Mám radost, pak i medaili, fólii, balíček s občerstvením a teď co nejrychleji do metra a domů. Asi se nějak klepu, jeden pán mně v metru dokonce nabízí svojí bundu, s díky odmítám a balím se víc do fólie. Však to zvládnu, vždyť to byl jenom maraton, žádné ultra. Vypadá to, že jsem zase OK a že další běžecká dobrodružsví můžou pokračovat.