Spartathlon, díl 3.

Aneb Spartathlon jako společenská událost.

Bylo úplné ráno, byli jsme ve Spartě. Autobus kličkoval úzkými uličkami, až zastavil v centru u hotelu Sparta-inn. Vedoucí „zájezdu“ vytáhla papír se startovními čísly, pár čísel přečetla, mezi nimi i moje. Vystoupili jsme, autobus pak pokračoval dál k dalším hotelům. Sympatický a velmi ochotný recepční se mnou vyjel výtahem k mému pokoji...Když jsem se ptala po mém kufru, co na mě měl čekat ve Spartě, řekl, že bude později. V pokoji už bylo obsazeno, nějaká Italka. Okamžitě jsem vlezla do sprchy, strhala jsem ze sebe všechny tejpy. Botky Inov-8 Road-X 238 byly prostě skvělé, na chodidlech jen jeden malý otlak na prstu, jinak nic...Chvíli jsem zůstala zabalená pouze v osušce. Mezitím moje spolubydlícví odešla a „chytře“ odnesla i klíč od pokoje, který byl než jeden. Nezbylo mně nic jiného než se opět obléknout do smradlavých hadrů a vyrazit dolů k recepci, třeba tam bude kufr. Dveře od pokoje jsem nechala otevřené, snad se tu nekrade. Já tam tedy skoro nic neměla, takže mně to mohlo být jedno. Můj kufr stále nikde, ale zjistila jsem, že se dole snídá. Nasnídala jsem se, moc mně to tedy nešlo, ale snažila jsem se. Kufr stále nikde, až pak se najednou objevil a batůžek taky...Vrátila jsem se nahoru, dveře od pokoje byly otevřené dokořán. Převlékla jsem se do čistého a zalezla do postele, třeba na chvíli usnu. O klucích ze Slovenska ani o Michalovi jsem nevěděla nic, psala jsem smsku Alexanderovi, ale odpověď žádná. Spala jsem než chvíli, ale cítila jsem se celkem čerstvě, chtělo by to nějaký oběd.

Opět jsem vyrazila k recepci, informace co a jak se bude dít žádné, k obědu se vedle neschylovalo (nebylo nic připravené). Zaslechla jsem, jak tam někdo mluví o obědě, pochopila jsem, že se jí někde jinde, recepční jim zrovna vysvětloval cestu. Akčně jsem se k nim přidala, byli to Argentinci, kteří bydleli s námi v hotelu London (v Athénách) – Martin (několikanásobný úspěšný účastník, uměl dobře anglicky), Maudo (loni doběhl do cíle, letos bohužel ne) a Marianne (doprovod). Moc jsme si nepokecali, spolu mluvili španělsky, navíc moje angličtina za moc nestojí...Ale měla jsem radost, že nejsem sama a že se naobědvám...Ptali se, jestli ještě přijedu a já říkám, že je to pro nás Čechy drahé...oni říkali, že i pro ně je to drahé, hlavně letenka. Ale že je to prostě Spartathlon, takže asi opět přiletí...Vůbec v průběhu pozávodních dní, bylo slovo Spartathlon obsažené snad v každé třetí větě, co zazněla. Spartathlon je pro mnoho lidí fenomén...osudový závod, kterého se zúčastňují rok, co rok a ne vždy doběhnou úspěšně do cíle. Některým se dostal doslova „pod kůži“, jeho logo mají vytetované přímo na těle. Najedli jsme se, nepospíchali jsme, seděli jsme na hlavní třídě vedoucí k soše krále Leonidase (cíl), na trase závodu. Vždy, když se někdo objevil, doprovázený kupou dětí na kolech, tak jsme mu zatleskali.

Neměla jsem stání, musím k té soše, musím čekat na kluky, určitě doběhnou, dokončí. Alexander i Jano byli hodně přesvědčiví, všechny moje otázky týkající se možností, co by bylo, kdybych třeba závod nedokončila, ignorovali s tím, že se přece uvidíme u sochy krále Leonidase. A Michal byl o dost silnější než minulý rok, rychlý (předbíhal mne okolo 30. km), už má zkušenosti, doběhne. Úplně k soše jsem nedošla, cestou jsem minula specializovaný obchod se suvenýry věnovaný Spartathlonu. Vůbec mně to ve Spartě připadalo takové „propracovanější, akčnější“ než v Athénách, jakoby závod spíš patřil víc Spartě než Athénám. Bylo něco po druhé hodině odpoledne. Sedla jsem si do stínu na obrubník, kolem byli lidi, děti, psi, ale nebylo to zase tak strašné množství. Hýbat i dýchat se tam dalo, bylo mně mezi nimi dobře. Vždycky, když se blížil dobíhající závodník nebo závodnice většinou doprovázený kupou dětí nebo svým doprovodem, tak jsem vstala a tleskala. Dalo mně to sice práci, postavit se na nohy, ale vítězové se mají vítat vstoje. Vypadali různě, někteří čerstvě, jeden dokonce přímo přitancoval (přiskákal), někteří sotva šli, naklonění k jedné straně, Japonci/Taiwanci se stále usmívali a ukláněli se. Největší aplaus měli Řekové, spousta z nich přibíhala až skoro na konci startovního pole, ale vždy šel za nimi úplný zástup lidí, jako procesí. Věřím, že pro tenhle pocit výjimečnosti byli někteří ochotni udělat cokoliv. Měla jsem s sebou flaštičku s vodou a tyčinky, takže jsem ucucávala a vychutnávala jsem si s nimi ten úžasný pocit...dosáhli vytouženého a těžce zaslouženého cíle, dotkli se nohy krále Leonidase. Jen jednou jsem si odskočila na WC a zrovna prošvihla doběh Deana Karnazese (Američana s řeckými kořeny, mmj. autora knihy Ultramaratonec), což mne celkem mrzelo, protože jsem na něj byla hodně zvědavá. Byla mně zima, začalo foukat, taky davy začaly houstnout, lidi mně málem šlápli na hlavu. Obrubník už nebyl bezpečný. Přesunula jsem se tedy trochu dál od sochy a sedla si na židli. Nebylo mně zrovna dobře, SVK a CZE stále nikde...ach jo kluci, že by to nevyšlo nikomu? Už bylo po 19:00, po limitu, ještě doběhli 2 závodníci, ve výsledcích ale jsou.

Vrátila jsem se do hotelu, moje spolubydlící opět nikde, klíč také nikde, ani na recepci. Musela jsem tedy znovu otravovat recepčního, aby mně otevřel. Přioblékla jsem se a šla opět na večeři, pochopila jsem, že si musím říct v recepci o voucher...recepční mně napsal název restaurace a začal vysvětlovat, kde ta restaurace je. Ptala jsem se ho anglicky, jestli je to ta stejná jako byl oběd, ale asi mně nerozuměl. Nicméně byla to ta stejná restaurace, tentokrát jsem si vybrala trochu jiné jídlo a dala jsem si pivo. Vrátila jsem se do hotelu, maličko vybalila kufr, ale pak jsem radši zalezla do postele a pokoušela se spát. Moc dobře mně nebylo, usnula jsem a až na pár křečí, co mne během spaní potrápily, jsem spala až do rána. Po snídani jsem pokukovala okolo, co se bude dít, klíč od pokoje jsem už nespustila z očí. Italka ale konečně pochopila a klíč dávala na recepci. V hale bylo pár kufrů na hromadě, měly se zase přepravit zpět do Athén, tak abych něco neprošvihla. Pochopila jsem, že se půjde pro balíčky z občerstvovacích stanic, Alexander říkal o nějaké sportovní hale a že je to kus cesty. Šla jsem za trousícími se a různě kulhajícími skupinkami, bylo to kousek do kopce a zase z kopce. Krásné výhledy na okolní kopečky. Sparta se rozkládá mezi horami. Vystála jsem frontu, ukázala průkazku s číslem, dostala jsem tašku, kde byly moje balíčky. Ten největší, s dost drahými věcmi, co byl připravený na checkpointu č. 52 (Nestani) chyběl...Říkala jsem jim, že tam není a že jsem ho tam měla, divili se. Divili se, že neumím pořádně anglicky...Naštvali mne, nemusím umět pořádně anglicky. Také pořádně neumí, pochopili přece, co chci, že tam ten balíček není. Prý se uvidí v Athénách, v hotelu...Ok, co se dá dělat (nakonec jsem balíček opravdu v Athénách objevila, byl ve velkém pytli s balíčky německých závodníků, Jano mně pomohl hledat). Vrátili jsme se do hotelu, ještě jsem šla chvíli  na pokoj. Pak čekala v hale, připadala jsem si tam dost opuštěně, i když byla kolem spousta lidí. Ale co, já si vystačím.

Přijel autobus s cedulkou hotel London, tam v Athénách bydlím. Dala jsem si kufr dolů a vlezla dovnitř, čekali jsme tam a popojížděli ulicí celou věčnost. Nakonec nás autobus (a další autobusy z jiných hotelů) odvezl opět k hale, kde byly balíčky z občerstvovaček, prohlédla jsem „nezařazené“ kusy, ale nic. Jeli jsme dál, kus za Spartu, čekal nás slavnostní oběd se starostou města. Byla to prostorná zahradní restaurace (s místními a národními specialitami, jak jsem si přečetla), spousta stolů, spousta lidí...Po chvilce hledání jsem objevila konečně kluky a všechny...drželi pro mne místo. Povídali jsme, jídlo a pití roznášeli postupně a dost chaoticky. Šaňo nedoběhl ani do Korinthu, Jano doběhl za Korinth, natáhl si stehenní sval, kulhal a už nemohl pokračovat. Nejdál doběhl Michal, až na checkpoint č. 50, tedy za ten „velký kopec“. Pak ale začal mít podobné problémy jako minulý rok a i když měl asi hodinový náskok na limit, tak závod raději ukončil. Loni měl velké problémy s ledvinami a po Spartathlonu skončil na dost dlouhou dobu v nemocnici, nechtěl to prostě riskovat. Všichni byli v hotelu Belle Helene na břehu moře, do Sparty jeli skoro hodinu. Šaňo ani Jano moc mluvit nechtěli, byli smutní, zklamaní, přemýšleli, co by měli pro příště udělat jinak, jak třeba trénovat a tak. Seděl s námi jeden Japonec, Michal má za manželku Japonku a japonsky trochu mluví...Prý byl Japonec v šoku, když na něj promluvil japonsky, nicméně anglicky jim to šlo líp. Mmj. Japonec říkal, že se snad už účastnil po deváté (nebo že měl 9 úspěšných účastí), že prý běhá hodně maratony, dlouhé ultra ne, v tréninku má nejdelší běh 14 km...Snažila jsem se o anglickou konverzaci, ale hlavně kývat a usmívat se...to zabírá na každého. Byly proslovy, byly dárečky od místních dětí, dárečky od sponzorů. Najedli jsme se, napili.

Ještě musíme zpátky do Athén, jela jsem jiným autobusem než kluci, seděla jsem vpředu (aby mně nebylo špatně). Cesta byla dlouhá, zastavovali jsme než jednou. Skoro všude pusto, prázdno, bez lidí, hory, kopce, pár stavení, olivovníky...Koukala jsem celou cestu z okna, míjeli jsme částečně trasu závodu. V hotelu London jsme byli až kolem 22:00 večer, jiný pokoj, opět s Ya-fen...už jsme na sebe zvyklé :-) Ještě večeře a konečně spát, Ya –fen opět krámovala, uklízela kufr, pokoušela jsem se spát, ráno jsem se automaticky probudila kolem 4:00. Opět snídaně, snažila jsem  se projíst těch 450 €, když nedopadl závod, tak si to musím užít jinak. Vyrazila bych do města, Šaňovi ani Jánovi se nechtělo, úplně sama jsem si na to netroufla. Nechala jsem to na příště, jsou to stejně "jen" zříceniny a Akropoli jsem viděla při startu. Šla jsem k moři, pláž byla kousek. Voda byla teplá, koupat by se dalo (pár lidí se koupalo), člověk by se ale musel hned do něčeho zabalit nebo převléknout. Nebylo mně dobře, občas se mně motala hlava, taky se mně vrátilo škrábání v krku, rýma, kašel. Koupání jsem si tedy odpustila, i když plavky jsem si s sebou přivezla. Možná, že by šlo i popoběhnout, pár nadšenců už běhalo...Ale jiné než použité (a smradlavé) věci jsem s sebou neměla a do těch se mně oblékat nechtělo. Jen jsem se tedy prošla, celkem daleko, až za malý přístav a zase zpět. Pak oběd, nedalo se nic moc dělat, takže jsem polehávala v posteli a zabalila si kufr.

Večer měl být slavnostní, s rautem...Alexander ani Jano tam jít nechtěli, Michal říkal, že loni nebyl, takže by letos šel. Nevěděla jsem, jestli mám jít nebo ne, ale bude tam jídlo, v hotelu asi večeře nebude...vezu si s sebou kvůli tomu šaty, prostě jdu tam, i když jsem nedoběhla. Zase přijel autobus, dost dlouho jsme jeli, prý někam k Akropoli (to jsem se dozvěděla až potom...bývala bych se tam mohla skočit podívat). Byla to velká budova, vstup jen na pozvánky, Michalovi v obálce (co jsme dostávali při registraci) chyběla. Šla jsem dál sama, snad je přesvědčí, aby ho pustili dovnitř. Uvnitř byla spousta lidí, seděli u kulatých stolů, vpředu bylo podium a vzadu u zdi vyvýšené místo s „jídlem“. Zatím jen připravené mísy a sem tam obsluha. Chtěla jsem si někam přisednout, ale skoro všude někomu drželi místo, až mně to bylo trochu trapné, že mne nikdo nechce. Nakonec jsem skončila hned pod mísami s jídlem u stolu se samými snědými kluky. Nejdřív jsem myslela, že jsou z Brazílie, ale byli to Portugalci. Seděli jsme a čekali, naštěstí se za chvíli objevil Michal, dokonce mne v té spoustě lidí objevil. S Portugalci se trochu znal, loni spal s jedním z nich na pokoji a letos zase s jiným z nich. Dlouhou dobu se nic nedělo, lidé odcházeli pro pití, na to se musela stát fronta. Konečně začaly proslovy, vyhlašování a předávání medailí…Většina byla oblečena sportovně, spousta států má svůj speciální tým pro Spartathlon, včetně triček s logem. Pár lidí v oblecích nebo společenských šatech se tam ale našlo. Bylo to neúměrně dlouhé, k dispozici bylo jen pití, jídlo zatím žádné, někteří se už trošku motali…nu což, oslava je oslava. Na pódium pozvali každého, kdo dokončil. Také vyhlašovali jednoho místního borce, který si to po vyspání dal ještě jednou zpátky ze Sparty do Athén za doprovodu a asistence policejního auta (byl to policajt). Povídali jsme s Michalem o všem možném, ale hlavně o Spartathlonu a o běhání. Portugalci nebyli žádná ořezávátka, letos měli 100 % úspěšnost, všichni čtyři doběhli do cíle. Vedle mne seděl sám Joao Oliveira, loňský vítěz Spartathlonu, naproti zajímavý človíček Fernando Fernandes, který letos skončil ve výborném čase 28:09:22 na celkovém 13. místě, byl z Portugalců nejlepší. Vůbec bych ho netipovala na 53 let (r. nar. 1961). Mysleli si, že jsem Michalovo doprovod, divili se, že jsem taky běžela…no chodila jsem normálně, nekulhala jsem, tak to ani moc poznat nešlo. Fernando si povídal anglicky s Michalem (Michal mně to pak převyprávěl), říkal, že byl letos zraněný, že normálně běhá maraton za 2 H 40 minut, letos až za 3 H 15 minut. Před maratonem má speciální přípravu v délce 7mi týdnů, hodně dlouhé ultra vůbec neběhá. Klíčem k úspěchu na Spartathlonu je prý tempo, radil Michalovi, že má běhat nějakou kratší vzdálenost rychlým tempem a vzdálenost  pak postupně prodlužovat, ale tempo udržet. Spartathlon uběhl na gely. Bylo skoro půl jedenácté a jídlo stále žádné, konečně to hl. organizátoři pochopili a vyhlásili pauzu ve vyhlašování. Hurá bude jídlo! Ve frontě jsem byla co by dup a ochutnala zase jiné dobroty. Po pauze vyhlašování pokračovalo, raut průběžně také, nakonec byla čokoládová pěna. Kolem půlnoci jsme se opět vrátili do autobusů a do hotelů.

Ya-fen měla sbaleno, brzo ráno odešla. Alexander a Jano ze Slovenska byli už také pryč, odlétali brzo ráno. My s Michalem jsme měli času dost, poslední snídaně, pak ještě čekání v hotelu a před půl dvanáctou jsme se s kufry vydali na autobusovou zastávku. Ještě jsem se v hale rozloučila se všemi, zamávala jsem a řekla hello :-) byli tam spřátelení Argentinci i Portugalci, dokonce se na mne usmáli a taky pozdravili. Cesta na letiště trvala víc jak hodinu, Michalovi to letělo dřív než mně, rozloučili jsme se tedy, třeba se zase někdy, někde potkáme. Pár hodin jsem ještě proseděla v letištní hale, než otevřeli přepážku. Cesta proběhla bez prolémů, včetně opětovného přestupu v Bělehradě. Ve 22:00 v úterý konečně doma, výlet za hranice všedních dnů skončil, zítra ráno opět do práce…

web závodu: www.spartathlon.gr/en.html