Spartathlon 2014, díl 1.

O tomhle závodě mně tolik lidí osobně vyprávělo – Martin Hunčovský, Jindra Laky, Slavo Lindvai, Alexander Bögi...přečetla jsem si o něm na webových stránkách Honzy Ondruše, Vlasty Dvořáčka, Dana Orálka, pár útržků též z různých zdrojů o účasti Miloše Škorpila. Všichni – úspěšně (někteří vícekrát) absolvovali legendární Spartathlon, 246 km z Athén do Sparty max. do 36 hodin (limit). O závodě jsem uvažovala dlouho, prakticky od začátku své ultramaratonské kariéry. Tehdy požadované limity (aby se mohl člověk vůbec přihlásit) jsem splňovala (od letošního roku byly zpřísněny)...Řekla jsem si, že až splním pro mne asi limit nejtěžší, tedy 100 km do 10 H 30ti minut, že začnu vážně přemýšlet o tom, že bych se přihlásila. Podařilo se, na jaře 2012 na MS/ME v Seregnu v Itálii jsem zaběhla svůj stále platný OR v běhu na 100 km 10 H 22 minut 22 vteřin. Přibližně v polovině ledna byla otevřena registrace (od letošního roku pouze elektronická), za půl hodiny bylo plno, zbytek byl na čekací listině. Stihla jsem to, poslala odkaz na výsledkovou listinu příslušného závodu (že byl limit pro Spartathlon splněn), někdy v únoru jsem se z mailu dozvěděla, že přihláška byla akceptována. Poslala jsem lékařské potvrzení, fotku. Na začátku května zaplatila startovné (450 €), až pak jsem se ocitla na startovní listině.

24.9.2014 ráno odlétám z Prahy, už s víc jak půlhodinovým zpožděním (Air Serbia), v duchu přemýšlím, jestli se na to nemám rovnou vykašlat (jestli vůbec stihnu přestup v Bělehradě)... Poslední týden spím jen 4-5 hodin (starosti doma) a pokouší se o mne nějaká viróza...Běhám svůj okruh sice o 5 minut pomaleji, ale regenerace po UTMB snad proběhla... Soňa (fyzioterapeutka) mně srovnala záda, tentokrát velmi důkladně a skoro celé je zatejpovala, bederní páteř, ale i mezi lopatkami. V Bělehradu mám přestupovat na jiné letadlo, všechny potřebné věci pro závod mám v batůžku na zádech, v malém kufru zůstaly věci méně důležité a takové, co se nesmí brát na palubu (gely, vazelína, tabletky atd., lepidlo pod tejpy). Co jsem mohla, tak jsem vygooglila a nastudovala předem. Ale mám velkou radost, že se v Bělehradě na letišti potkávám s Jánem Fazekašem a Alexandrem Bögim ze Slovenska, resp. z jižní maďarské části, kteří už byli na Spartathlonu několikrát. Známe se, mluvili jsme spolu na Kladně při 24hodinovce (oni tedy běželi 48hodinovku). Vyptávám se úplně na všechno a kluci ochotně odpovídají, nemají (a neměli) doprovod (200 € navíc), tak jako ho nemám i já. Je to dost jiné bez podpory než s podporou, jejich informace jsou pro mne velmi cenné. V Athénách mně ukazují, kde se kupují lístky na autobus, jaké č. autobusu jede do Glyfady (část Athén ležící u moře, kde je hotel), to tedy z google vím. Ale nevím, kde přesně vystoupit atd. S klukama je to o dost jednodušší a příjemnější. Letos to mají organizátoři zařízené odlišně od minulých let, závodníci (vč. doprovodu) jsou ubytovaní ve vícero hotelích (které jsou kousek od sebe při hlavní silnici vedoucí kolem moře), mají to rozdělené předem podle států, takže každý ví, kde by měl bydlet. Registrace je v hotelu Fénix, tam jdeme rovnou od autobusu. Vystojíme frontu, odevzdáváme lékařské potvrzení, že jsme schopni absolvovat závod (s co nejčerstvějším datumem). Mám symbolické č. „246“ přesně tolik kilometrů je mezi Athénami a Spartou. Dostanu čip, lístek na závěrečnou pozávodní ceremonii + další informační a reklamní tiskopisy. Prodávají zde také upomínkové předměty s logem Spartathlonu, na tohle si tedy nepotrpím, nicméně kupuji symbolicky alespoň propisku za 1 €. Kluci se vítají se známými, především s početnou maďarskou výpravou.

Přesouváme se do našeho hotelu, je to jen kousek pěšky. Je to hotel London (zde v minulých letech většinou bývala registrace a bydlela tu většina účastníků), kluci bydlí spolu na dvoulůžkovém pokoji. Také dostávám kartičku od pokoje, mojí spolubydlící je Ya-fen z Taiwanu, jak zjišťuji podle startovního čísla na její posteli. Ještě jdu s klukama do místního obchodu (taky je to kus cesty a ne na hlavní ulici), kupuji než vodu. Na večeři se potkáváme s Michalem Činčialou z Olomouce, takže česko-slovenská výprava je kompletní. Michala sice osobně neznám, nicméně jej snadno identifikuji podle trička „norseman“...je to jeden z nejtěžších triatlonů a Michal ho úspěšně absolvoval. Jíme, povídáme, přidáváme si...Něco před desátou končíme naše sezení a odcházíme spát. Konečně se vidím se svou spolubydlící. Má obrovský kufr, který neustále přerovnává a přehrabuje. Už bych šla docela spát, na přípravu mám zítra celý den. Vrazím si špunty do uší, pokouším se usnout, beru prášek na spaní...spolubydlící stále svítí a nevypadá, že by potřebovala spát. Nicméně se propadám do říše spánku, tolik si potřebuju odpočinout, načerpat co nejvíc síly před těžkým závodem. Trvalo to jen chvíli, slyším vyzvánění jejího mobilu, dívám se na hodinky, jsou 2 hodiny v noci. Nechápu, asi si zapomněla přetočit budík, či co. Do rána moje spaní už za moc nestojí. Jsem naštvaná, unavená, nemám na nic náladu. Spolubydlící na pokoji není, je s dalšími Taiwanci, kromě jídla se chystám celý den proležet v posteli. Už, už usínám, ale Ya-fen se vrací a zase všechno přerovnává, připravuje, přebaluje. Dobrá, pustím se také do toho. Připravuji si podpůrné balíčky, původně jsem jich měla 5, pak ještě přidávám 2 navíc. Mám tam nějaký gel, enervit, oříškovou tyčinku, čelovku, triko s dl. rukávem, obinadlo, pláštěnku, náhradní ponožky. Původně jsem měla běžet s ledvinkou a ještě jedním opaskem s kapsou na láhev a s malou kapsičkou. Nakonec jsem to zredukovala tak, že si vystačím jen s ledvinkou a malou flašku si strčím za gumu u kalhot. Poběžím hodně nalehko, snad to takhle půjde...i když tedy pořadatelům ne příliš důvěřuji, že budou balíčky opravdu tam, kde mají být. Balíčky jsem popsala a vyznačila si také do svého plánu, na kterých občerstvovacích stanicích budou, snad se s nimi setkám. Po opět vydatném obědě se s Jánem, Alexandrem, mými a jejich balíčky vydávám do hotelu Fénix...Tam už jsou na balíčky připravené velké očíslované pytle, které budou převezeny na příslušné občerstvovací stanice.

Tak ještě večeře, opět jíme a dost, řeč trošku vázne, vše podstatné už asi zaznělo, rychle do postele a spát. Budíček bude brzo, snídaně je od 5:00, před šestou se nakládají zavazadla, co budou převezeny do Sparty, a v 6:00 odjíždí autobus se závodníky směrem k Akropoli, kde bude v 7:00 start. Tolik se potřebuju vyspat, ptám se spolubydlící, v kolik hodin chce vstávat, prý ve 4:20, já bych třeba až v 4:50. Říkám, že uděláme kompromis – 4:40, souhlasí. Stále však něco přerovnává...Pokouším se usnout jen se špunty do uší, ale nejde to. Že bych byla i já nervózní před závodem? Většinou nebývám, nesmím si připouštět, co je to za závod, že je to legendární Spartathlon, řadící se mezi nejtěžší závody, když ne světa, tak přinejmenším Evropy. Beru si půlku prášku na spaní. Domluva, nedomluva, jsou 4 hodiny ráno a spolubydlící už je zase vzhůru, nechápu. Ach jo, já se tolik chtěla vyspat. Ještě chvíli ležím, obléknu se do závodního, kromě tedy trička s číslem (mám ho vpředu a vzadu, při snídani by mně zbytečně překáželo), dozabalím pár věcí do kufru a batohu a jdu na snídani. Jíme, poslední pořádné jídlo. Blíží se šestá, beru kufr, batůžek (do Sparty si posílám vše, ale je možnost nechat něco v hotelu v úschovně). Nasedáme do autobusu a vyrážíme směrem k Akropoli. Venku prší, normální slejvák a je zima, pro Řecko netypické počasí. Jedeme kus cesty městem, autobusy zastavují u parčíku pod Akropolí, vystupujeme, všichni odskakují do křoví, já také, je ještě tma. Akropole je krásně nasvícená, snažíme se najít nějaký úkryt před deštěm. Moc se to nedaří, hm, pláštěnku mám 28. občerstvovačce (100 km). Všichni Češi a Slováci si podáváme ruce...snad se během soboty sejdeme u sochy krále Leonidase ve Spartě. Těsně před startem mně Ján podává nějaký balíček ze země, prý je to asi pláštěnka, co někomu vypadla. Zastrkávám jí za gumu kalhot, cítím se jistější, kdyby byla zima, tak mám aspoň něco na sebe. 

Je 7:00, je odstartováno, je nás necelých 400. Běžíme dolů do města. Na nic se nedívám a běžím, jak říkal minulý rok Alexander při 24hodinovce na Kladně: „Musíš běžet, běžet, na nic se nedívat...“ Chci ze sebe vydat to nejlepší a poprat se se Spartathlonem se ctí. Nemyslím na konec, na sochu. Myslím jen na přítomný okamžik a do toho chci dát vše.