Seregno, veteránské mistrovství světa I.

Veteránské mistrovství světa v běhu na 100 km, 22.4.2012, Seregno (Itálie), 10:22:22 nový osobní rekord

Přípravy a zajišťování všeho potřebného na tenhle závod začaly už někdy v únoru. Nejlevnější startovné mně bohužel uniklo (bylo jen do konce min. roku). Na  webu závodu příliš informací nebylo a natož v angličtině. Musela jsem si párkrát mailovat s pořadateli, abych se dozvěděla všechny potřebné informace. Byli vstřícní a ochotně odpovídali na moje dotazy v nepříliš kvalitní angličtině (s google překladačem za zády). Seregno je malé městečko blízko Milána, kromě veteránského mistrovství (WMA) se konalo Mistrovství světa a Evropy (což bylo to nejdůležitější) a také open závod otevřený pro všechny. Limit pro MS, ME a WMA byl 12 hodin, pro open závod 14 hodin. O závod projevila zájem také Pavlína. Začala jsem sondovat ubytovací možnosti v Miláně a vůbec i možnosti dopravy z Milána do Seregna, protože start byl v neděli v 8 hodin ráno. Ještě že existuje internet a google, proklikala jsem se až do italských jízdních řádů a postupně začala kombinovat varianty akce. Pavlína objevila cenově výhodné letenky, já dvakrát přebukovávala hostel a povedlo se mně nás přihlásit a zaplatit startovné on line přes italský systém. Ten nebyl k dispozici přímo na stránkách závodu, takže to nebylo zase tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Poslední varianta byla ta, že poletíme v sobotu ráno z Prahy, v Miláně na letišti Malpensa budeme něco před polednem, dojedeme shuttle busem z letiště do centra města k hlavnímu nádraží. Z hlavního nádraží pojedeme vlakem do Seregna, tam se nějak dostaneme ke sportovní hale (zázemí závodu), vyzvedneme čipy, čísla. Spát jsme měly přímo ve sportovní hale za 5 euro, abychom stihly určitě start. Pak odběhneme závod, nějak se dostaneme opět na nádraží, odjedeme do Milána, najdeme hostel, který jsme měly zabukovaný, který byl blízko nádraží a přespíme tam. Odlétat jsme měly až v pondělí večer, takže budeme mít víc jak půl den na prohlídku milánských pamětihodností. Z Čech se chystala ještě reprezentační výprava, Dan a spol., takže kdyby bylo nejhůř, měly jsme se ke komu obrátit o pomoc.

Na závod jsem byla celkem připravená, i když těch naběhaných kilometrů od začátku roku mohlo být možná trochu víc. Každopádně 100 km je hodně těžký závod, člověk musí makat úplně na plno a nemůže si ani na chvíli orazit (jako třeba při 24 H). Důležitá je hlavně celková energie, aby bylo možné udržet rychlost na nějaké úrovni během celého závodu. O víkendu předtím jsem běžela v Nymburku desítku, byla to moje nejrychlejší desítka v tomhle roce a nějak jsem to asi přehnala, bolela mne pravá noha, nejdřív stehno zezadu, pak pod kolenem a směrem k lýtku. Tak jsem si v duchu nadávala, že jsem to zase nějakým nedůležitým závůdkem pokazila. Ve čtvrtek jsem byla u Soni, pospravila mně záda a zatejpovala, abych byla připravená co nejlépe (minulé tejpy mně vydržely 3 týdny, vydržely maraton kolem Boleváku, Leteckou 100 a maraton v Bratislavě). V pátek jsem se chystala, že dobalím, něco si uvařím s sebou a že to bude v klidu. Ještě jsem objednala a platila přes internet lístky na shuttle bus z letiště do centra a voucher, co jsem si měla vytisknout a vzít s sebou, stále na mail nepřicházel. Už jsem byla hodně nervózní (32 euro v luftě) a napsala jsem mail dopravci. Asi za 2 hodiny přišla nějaká odpověď, ještě jsme si vyměnili pár mailů a konečně odpoledne dorazil i voucher, uf to jsem si oddychla. Další bomba byla, že Italové měli zrovna tenhle víkend stávkovat, tak já zase začala přes internet hledat, co a jak…Co dělat, kdyby nejely vlaky, jak by se dalo dostat do Seregna.  Zkrátka a dobře našla jsem, co jsem mohla a vytiskla si vše potřebné s sebou, vč. jízdních řádů, částí map Milána, plánek tras metra atd. atd.

Na letišti jsme se potkaly s Pavlínou, měly jsme jen 1 kufr, tak si Pavlína do něho přidala pár svých věcí, karimatku a spacák, gely. V Miláně jsme byly za chvíli, u shuttle busu té správné společnosti jsem ukázala voucher, pán se díval do čtečky, zkontroloval číslo, dal nám lístky a už jsme jely směr centrum a hl. nádraží. Na nádraží jsme okukovaly informace o stávce, zdálo se, že vlaky jezdí. Zatím jsme to nechaly být a šly hledat hostel, jednak abychom věděly, kde ho pak hledat, protože se budeme vracet v noci a jednak jsme se chtěly domluvit, že přijedeme kvůli stávce asi ještě později než jsme původně napsaly. Chvilku nám to trvalo, než jsme se zorientovaly a hostel našly, jakž takž jsme vše vysvětlily a domluvily se. Tak teď zase zpátky na nádraží, zjistily jsme, že stávka bude až v neděli, od 9 ráno do 9 večer. Fronta u pokladen byla dlouhá, Pavlíně se pak podařilo koupit lístky přes automat, takže jsme už nemusely stát ve frontě a mohly jít k vlaku. Ještě se přestupovalo v Monze a už tu bylo nádraží v Seregnu. Koupily jsme si rovnou zpáteční lístek, protože pokladna měla být už zítra večer zavřená. Jelikož automat vypadal jinak než ten, co už Pavlína uměla ovládat, tak jsme si ho koupily u okýnka. Pán nám ho tedy nechtěl prodat, říkal, že vlaky nepojedou, ale já mu ukázala, že chceme jet vlakem  po 21. hodině, tak nám ho prodal. Teď ještě k té sportovní hale. Byly jsme hodně unavené, postávaly jsme chvilku na jedné autobusové zastávce, ale nevěděly jsme, kam ty autobusy vlastně jezdí a stejně žádný zrovna nejel. Tak jsme se podle mapy vydaly ke sportovní hale pěšky. Sluníčko hodně hřálo, to bude tedy zítra asi mazec, já táhla kufr, Pavlína svůj batoh. Asi po půl hodině chůze jsme došly ke sportovní hale, ujala se nás tam jedna moc hodná paní. A opravdu lopaticky, protože pochopila, že naše angličtina je opravdu hodně simple, nám všechno vysvětlila. Měly jsme čipy, čísla, papír s ofoceným obč. průkazem (ten musíme zítra odevzdat až půjdeme na start, jinak by nás nepustili do startovního koridoru), zaplatily jsme 5 euro za možnost přespání na lehátku přímo v hale. Byly jsme hodně unavené, obsadily jsme 2 lehátka a Pavlína usnula, šťastná to žena, že dokáže usnout za jakékoliv situace a prakticky kdekoliv, to já bohužel neumím. Psala jsem Danovi, že už jsme v pořádku dorazily, zval nás na flagparáde, to je takové oficiální zahájení s prapory, slavnostním pochodem všech reprezentujících zemí a většinou i s nějakým programem místních pořadatelů. Musela jsem se mu omluvit, jelikož bychom musely pěšky zase až skoro k nádraží a pak zase zpátky do haly, byly jsme moc unavené a taky jsme nechtěly nechávat kufr a batoh bez dozoru. Připravily jsme si věci na ráno, najedly jsme se, byla k dispozici sprcha a samozřejmě WC. Lehátka se pomalu zaplňovala, italština je pěkně hlasitý jazyk, já si dala špunty do uší, ale stejně to nepomáhalo, tak jsem si vzala půl prášku na spaní. Do střechy haly začaly bubnovat kapky deště, byla to úplná průtrž a bouřka k tomu, no potěš koště, jestli to bude i zítra při závodě. V noci jsem se vzbudila zimou, už jsem na sobě měla skoro všechno, co jsem si vzala s sebou, ještě jsem přihodila tedy aluminiovou karimatku shora. Snažila jsem se usnout, ale už to nešlo, kolem 5. hodiny ráno se začala hala probouzet k životu. Přicházeli pořadatelé, závodnící začali vstávat, chystat se a další závodníci přicházeli z venku. Nasnídala jsem se, zabalila si věci do kufru. Stále jsem nevěděla, jak se obléknout. Venku byla zatím zima a celkem zatažená obloha.  Museli jsme běžet v národním dresu, takže krátké elasťáky a tílko s Czech Republic bylo jasné. Ale co pod tílko? Dlouhý nebo krátký rukáv? Nejdřív jsem vzala dlouhý, pak jsem to změnila na krátký. Na hlavu kšiltovku, ta je dobrá proti dešti i proti sluníčku. Sázka do loterie byly moje boty, vzala jsem si svoje lehké závodky NB 826, nikdy jsem v nich neběžela víc jak maraton. Budu to muset risknout, snad to vydržím celou dobu, o botách na výměnu jsem stejně neuvažovala. Uložily jsme kufr a batoh do úschovny. Šly jsme se podívat k oficiální obřčerstvovačce našeho reprezentačního týmu, třeba už tam někdo bude. Chtěly jsme si k nim dát vlastní občerstvení a nějaké věci na případné dooblečení nebo přeoblečení, kdyby bylo potřeba. Už tam byli skoro všichni, tak jsme se s nimi přivítaly a vyfotily. Dan říkal, že bude o půl hodiny posunutý start, to nám tedy značně zkomplikovalo situaci hlavně, co se týče konce závodu a stíhání našeho vlaku do Milána. Taky jsem samozřejmě byla nachystaná, že už už vyběhnu…No nedá se nic dělat, něco před půl devátou jsme se vydaly na start, při vstupu do koridoru se odevzdával ten papír s ofoceným občanským průkazem, pořadatelé kontrolovali, zda jsme to opravdu my. Veteráni a open závod startovali až za reprezentanty MS a ME.