S Pavlínou a Petrem Orlickými horami

27.-29.7.2012 Týništské slápoty od dubu k dubu, dálkový pochod na 117 km a 3400 m přev.

Nějak v úterý večer, 2 dny po 24 hodinovce jsem začala koketovat s myšlenkou, že bych se přece jen zúčastnila. Většinou je tenhle pochod v termínové kolizi právě s 24 hodinovkou na Kladně, letos to výjimečně vyšlo, že jsou akce týden po sobě. Orlické hory neznám, na Králickém Sněžníku (což už do Orlických Hor nepatří) jsem byla než jednou a zanechalo to ve mně velký dojem. Taky jsem si chtěla trošku spravit náladu po tom neustálém kroužení na 1 km okruhu na kladenském Sletišti. No, to jsem na tebe tedy zvědavá, říkala jsem si v duchu, kdy ti dojde štáva a jestli to vůbec udejcháš, když mělo být navíc extrémní vedro. Během týdne jsem musela chodit do práce, vařit klukům a dohonit všechny resty z minulého víkendu, kdy jsem běhala na Kladně a pak ½ dne spala jako zabitá. Finální příprava začala až ve čtvrtek večer, naštěstí se už balím skoro automaticky, nejdůležitější věc je čelovka s novými bateriemi. Měla jsem to i s odvozem autem (díky Lído) přímo na místo, to mně hodně pomohlo, jinak by mne čekalo několik přestupování a mačkání se v horkém autobusu. Pavlína Procházková se taky na poslední chvíli rozhodla, že se zúčastní, už jsem se na ní těšila a doufala, že to dáme spolu a že se budeme vzájemně podporovat. Start byl ze Starého města pod Sněžníkem.  Něco po 10. hodině večer bylo přímo z Anenské pouti od podia, kde hrála kapela, slavnostně odstartováno. V hlavě jsem si říkala, že si nesmím připouštět, co mám minulý víkend za sebou, ani pomyslet na to nesmím. Zatím to šlapalo celkem dobře, i jsme s Pavlínou chvíli popoběhly. Na neštěstí jí začal téct camelbag s iontákem a skoro celý obsah jí vytekl do batohu a pak na záda. Takže jsme zastavily a Pavlína se snažila zachránit co se dalo. Měla jsem litr a půl vody, celkem dost i pro 2 lidi. Začali jsme postupně stoupat, čekal nás Králický Sněžník, tady někde jsme nabraly Petra Ozogána, a v téhle sestavě jsme došli až do konečného cíle v Týništi. Byli jsme celkem dobrá trojka – Pavlína před 14ti dny úspěšně absolvovala Transmoravský masochistický terénní běh o délce 100 mil (161 km) jako zatím 1. Ceška, Petr před 10ti dny zakončil zase polovinu z 1000 mil Ceskoslovenskem, takže nějakých 880 km. A já běžela minulý víkend už zminovaných 174 km v rámci 24H na Kladně. Uspěchem bude dokončit to celé, ambice navíc jsou zbytečné. Já tedy měla ještě jednu ambici, stihnout to tak, abych se mohla svézt autem zase zpátky...Lída však byla beznadějně před námi, takže jsem ve variantu, že se svezu, vůbec nedoufala. Každopádně to zatím šlo, byla noc, občas trošku mlha, drželi jsme se pohraničních patníků a značek. Do kopce se mně nějak hůř dýchalo, ale věděla jsem, že zítra na plném slunci bude ještě hůř. Ani jsem si zpočátku neuvědomila, že už jsme byli na Sněžníku, plápolal tam ohen a byli tam nějací kluci. Ze Sněžníku stále po zelené směrem do Polska, cesta nic moc – kameny, kořeny a z kopce, snažila jsem se zvedat nohy co nejvíc a být opatrná, abych si zase někde nenatloukla. Asi nemá cenu popisovat podrobně trasu, dám sem odkaz na cykloserver, kde si to můžete prohlédnou v plné kráse. Jen naše mezičasy –  K1 (10,5 km, rezervace Snieznik Klodzki) 4 minuty po půlnoci, K2 (19 km, Trojmorski Wierch – Klepý, rozhledna 1144 m n.m.) v 02:18,  K3 (37,5 km, polesí Czerwony Strumien) v 6:15, to byly slavné Olafovo šipky do pěkného krpálu a takřka nepřístupným terénem. Během noci byly navíc 2 tajné kontroly, už ani nevím kde, na každé živé kontrole bylo občerstvení – pití, chleba se salámem nebo se sýrem, tatranka. Moc svého vlastního jídla jsem neměla, tak jsem se vždy snažila občerstvit se, co nejvíc. Vodu do flašek jsem taky doplnovala, dalo se také cestou u studánek. Skoro celou noc nám svítil krásný měsíc, nebyl tedy úplněk, ale bylo hodně jasno, Začalo svítat, zhasli jsme čelovky. Asi tak kolem 8 hodiny jsem se na příhodném místě (byla tam taková pěkná kláda u cesty) převlékla do sukýnky, vyměnila jsem ponožky, namazala si nohy. Slapky už vykazovaly nějakou míru opotřebení, byly ve vlhku a ještě nebyly po 24hodinovce OK, promazání jim udělalo víc než dobře. Pavlína s Petrem mně maličko poodskočili, tak jsem si trošku zaběhala a dohonila je. Sluníčko už začalo celkem hřát a vypadalo to na hodně horký den. Další kontrola K4 byla opět na rozhledně na Anenském vrchu (54,5 km), to už jsme byli zase v Cechách. Zdálo se nám, že jdeme hodně pomalu, snažili jsme se zrychlovat, ale moc to nešlo. Moje mlsná huba neodolala a zobala po cestě opravdu nádherné maliny, proč jen se tu nemůžu zastavit a baštit a baštit...V Ríčkách na K5 a v cíli noční části pochodu (60 km) jsme byli v 10:07. Dali jsme si polívku, kafe a kofolu...už jsme moc potřebovali něco sníst. Trošku jsem přemýšlela o tom, že to tady ukončím, nějak jsem si nedovedla představit, jak budu schopná pokračovat vzhledem k vedru, které už už nastávalo. Nechtěla jsem brzdit Pavlínu a Petra. Dostali jsme další papír se zbytkem trasy, ještě nás čekalo 57 km. Ono to stejně bylo víc, už ta 1. delší půlka byla delší než avizovaných 60. Cekalo nás stoupání do kopce na Zakletý (991 m n.m.) k horní stanici lanovky, tady jsem se s Pavlínou rozdělila o ampuli magnézia, dost nám to pomohlo. Skoda, že jsem jich nevzala víc. Už jsem snědla skoro všechno, zbýval mně přepůlený krajíc chleba se salámem a sýrem, ten jsem si dala ted. Doufala jsem, že něco po cestě koupíme nebo že si dám opět polévku a hlavně kofolu, chtělo se mně spát. Kontrolu K6 (66,5 km) na Tetřevci (1043 km n.m.) jsme míjeli ve 12:06. Před námi byla Velká Deštná (1115 m n.m.). Všude vedro, skoro žádný stín, mouchy...nekonečná cesta, byla tedy lemovaná samými lesními jahůdkami, hodně jich bylo vysušených sluncem, ale když se našlo místečko trošku ve stínu nebo zavlažené rosou, tak tam byly jahůdky obzvláště velké a štavnaté. Opět jsem neodolala, zdůvodnovala jsem si to energetickým deficitem, když máte v batohu než 1 tatranku a ruličku bonbonů s hroznovým cukrem, něčeho se najíst musíte. U kiosku jsme zastavili, bylo to sice s vysokohorskou přirážkou, ale doplnila jsem vodu a kofolu, Pavlína mně dala ještě dopít nealko pivo, co si koupila. U pramene Pod Velkou Deštnou byla další kontrola s fixem (73,5 km), tam jsme byli ve 13:50. Mrzelo mne, že jsem si v kiosku kupovala vodu, že já trouba nepočkala až na ten pramen, mám číst intinerář předem a ne až potom. Ve studené vodě jsem aspon vymáchala kšiltovku a jelo se dál, z kopce to šlo rychleji, ale zase jsem musela být o to víc opatrná. Už mně to trochu splývá, ale pod sv.Matoušem, to byl kostel, byla ještě sjezdovka dolů a tam bylo malé občerstvení. Tam jsme zastavili a zase se nadopovali kafem, já si dala 2 bramboráčky. No byly tak na dlan, ale co by člověk nechtěl za 40 Kč. Zase na ně ujdu pár kilometrů. V téhle části trasy jsem měla 1. větší krizi, všechno se se mnou točilo, bylo hrozné vedro. Pamatuju se na nějaké stoupání do schodů, to jsem s sebou málem sekla. Na kontrole K8 (89 km, Spáleniště, polesí) jsme byli v 17:32. Kolem šesté se mně zdálo, že vedro maličko polevilo, udělalo se mně líp, chytila jsem druhý dech. Už jsme se těšili na další kontrolu, měla být s polívkou a hospodou. V Podbřeží, tam měla být ta kontrola, jsme trochu bloudili, trochu jsme se vraceli, jelikož jsme nejdřív našli hotel Skalka a to bylo špatně. My museli do motelu Skalka (K9, 92 km), tam jsme nakonec dorazili v 18:17. Opět jsem si dotočila vodu, dala si kofolu, polívku a 2 rohlíky. Tady jsme dokonce potkali Lídu, trápily jí puchýře, takže byla pomalejší než jsme předpokládali, nicméně my přišli a ona odcházela, takže byla o nějaký kus před námi. Celé nebe se zatahovalo, zvedal se vítr, vypadalo to na pěknou bouřku nebo dokonce průtrž mračen. Snažila jsem se jít, co nejrychleji, nějak jsem chytila další dech a možná trošku nevybíravě jsem nutila i ostatní, aby zrychlili. Přidal se k nám ještě jeden pochodník a s Petrem si začali vykládat. Dokonce měl Petr nápad, že bychom se někde schovali a počkali, až bouřka skončí. To jsem tedy neviděla reálně, protože byl zatažený celý obzor a mohlo to trvat hodiny a hodiny než by se to vybouřilo a vypršelo. Chce to jít dál a dál, moc energie mně nezbývalo, ta polívka nevydrží věčně. Začalo bouřit na sucho, trasa se tak trochu nesmyslně klikatila, jako by chtěl Olaf přidat kilometry za každou cenu. Začala jsem trošku běžet, jen takový splývavý pohyb, ani ne běh. Pavlína se přidala a Petr se taky snažil, pochodníka jsme už někde stratili. Vím, že závěry bývají nejhorší a že hodně bolí, ale právě tady je třeba sebrat všechny síly, protože kilometry přibývají hodně pomalu. Odhaduji, že někde u Houdkovic (99 km) nás zastihly první kapky, zastavili jsme a vytáhli pláštěnky. O kus dál trošku pod ochranou lesa jsme ještě vytáhli čelovky a já snědla poslední tatranku. Stále pršelo a byla bouřka, blýskalo nám nad hlavou a jak jsme byli nervozní z těch blesků, trochu jsme sešli z cesty a ztratili zelenou turistickou značku. Nicméně nás čekala opět rozhledna, ta svítila z dálky, takže jsme se zorientovali správně a zamířili si to k ní. Snad nebudeme muset nahoru, to by byla v bouřce asi jasná sebevražda. Honza Simet (pořadatel) nám šel naproti na silnici a dovedl nás až k rozhledně (Osičina, 102,5 km), tady byla poslední tajná kontrola a občerstvovačka, už ale kromě štávy (tu jsme si dali) a piva (to jsme nechtěli), nic nebylo. Stále pršelo a pršelo, kolem metaly blesky. Trochu mně to splývá, co bylo dřív a co bylo potom. Cekala nás poslední kontrola s fixem K10 (104 km, Dřízná, poutní místo, kaple), odtud vedla křížová cesta, tady někde jsme dohonili Lídu a ještě jednoho pochodníka. Pak nás čekaly otevřené louky, už jsme byli mokří na kost, včetně bot, kolem stále zuřila bouřka a lilo jako z konve. Sla jsem první, snažila se jít co nejrychleji, byla jsem ohnutá, čelovku a brýle jsem měla jen částečně kryté kapucí pláštěnky, která mně sjížděla z hlavy. Blesky nám předváděly nádherné, ale děsivé divadlo, klikatily se a nebylo to moc daleko od nás. Nicméně jsem věřila, že do nás neuhodí. Potichu jsem se modlila a šla stále dál a dál. Lídu a toho pochodníka jsme někde ztratili v lukách, byli jsme na silnici a šlo se nám o něco lépe. Bouřka polevila, ale pršelo stále. Stále po žluté značce dál a dál, už jsem se hlady zase začala motat, značka uhýbala ze silnice do lesa. Zastavila jsem, sundala jsem pláštěnku, batoh a našla poslední ruličku bonbonů. Zase jsem nandala batoh, vzala si pláštěnku, hladově jsem rozkousala pár bonbonů a dala se do stíhání Pavlíny a Petra. Stále po žluté až do Týniště. Cesta nám připadala nekonečná. ale už jsme věděli, že dojdeme a že to stihneme do půlnoci, tedy za 26 hodin celkem. Na začátku Týniště se mně udělalo zase špatně, začala jsem se motat a jen to, že jsem nechtěla zdržovat Pavlínu a Petra, mne přinutilo jít dál. Opravdu jsem si tam chtěla sednout nebo lehnout. Cekalo nás ještě pár kilometrů Týništěm, náměstí, most, konečně tábořiště u řeky, Rampasport a cíl!!!  Ani nevím v kolik přesně jsme dorazili, ale Olaf nám to spočítal přesně od startu (startovalo se trochu později oproti rozpisu), trvalo nám to 25 hodin 55 minut. Pavlína prakticky okamžitě zalezla do spacáku a usnula. Já se šla převléknout na WC (nic jiného tam k dispozici nebylo, jelikož hospoda byla již zavřená), bylo tam příjemné teplo. Pak jsem si vyprosila od organizátorů 2 tatranky, jednu jsem do sebe okamžitě nacpala a bylo mně rázem dobře. Zkrátka musím jíst, abych měla sílu se se vším poprat. Když to zpětně hodnotím, tak to byl sakra náročný vytrvalostní trénink a doufám, že to neodnesu nějakou dlouhodobější ztrátou energie, protože to by mne mrzelo. Bylo to náročné, bylo to pěkné, určitě to měřilo víc jak avizovaných 117 km (ti co měli gps tak naměřili 121 a víc km). Ještě jednou chci poděkovat Pavlíně a Petrovi, že to šli se mnou a že jsme to došli společně. A taky Olafovi a všem organizátorům, že nám dávají možnost se pěkně zničit a za přijatelný peníz (tím myslím startovné).

Trasa na cykloserveru: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=93196

Odkaz na výsledky a další podrobnosti: www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm

Fotky (Vít Semenec): plus.google.com/photos/104844940150668351573/albums/5773576823591850785