Rok a něco běhání

Vzpomínání. Jak jsem začala běhat a jak to pokračovalo. V dubnu 2005 jsem začala běhat, měla jsem to vymyšlené, že budu běhat ráno před prací, abych všechno stihla a rodina neutrpěla žádnou újmu. Takže jsem se ve 4:45 opatrně vyplížila z pokoje, šup do koupelny, šup běhací hadry na sebe, pár loků vody, kousek žvýkačky do pusy a šla jsem na to. Brzkou ranní hodinu jsem zvolila proto, že jsem měla obavu z velkých psů s velkými zuby a předpokládala jsem, že takové psy mají spíš bohatí podnikatelé a ti přece nebudou vstávat v 5 ráno, že jo.

Na sobě jsem měla obnošené tričko po jednom synovi, kšiltovku, kraťasy nebo tepláky z tržnice, kolem pasu uvázanou šusťákovku, kdyby pršelo. Na nohou jsem měla svoje zatím vůbec nejdražší boty, co jsem si v životě koupila, New Balance, byly šedivý s růžovými proužky, prostě se mně líbily a šéf říkal, že NB je dobrá značka. Běhala jsem v nich víc jak rok, koupila jsem si je o trochu větší než jsem měla (právě o víc než trošku větší než by měly být větší běhací boty), tak jsem to vylepšovala dvojitými ponožkami i za velmi teplých dnů (abych v nich moc neplavala). Když jsem měla svoje druhé běhací boty, taky NB, tak jsem teprve zjistila, že ty první byly určené off road, tedy mimo cesty a já s nimi běhala vlastně skoro jenom po silnici.

Takže jsem vyrážela na svůj okruh, nejdřív trochu nad 5 km a dlouho 7 a půlkilometrový, nejdřív sídlištěm, pak zatočit podél potůčku (občas smradlavého) po panelové cestě, pak asfaltka a rybníček, za rybníčkem zase asfaltka a až na konec a otočit to a zase domů. Celkem jsem měla obavy z možných násilníků atd., přece jen ráno před pátou hodinou, ještě byla skoro tma, takže jsem byla dost ve střehu. Ale bylo to dobrý, kdo by taky tak brzo ráno venku strašil, pár lidí s pejskama, co chodili dřív do práce, pár cyklistů, co jezdilo na kole do práce, občas pár ranních běžců jako já.

Byly to zážitky, jenom moje zážitky, probouzející se den, slunce kolikrát pustilo mezi mraky jen několik zářivých paprsků, dotklo se hladiny rybníčku a zase se schovalo: „já nic, já ještě spím a ty tu běháš“. A já se snažila. Překvapily mně třeba zajímavé zvuky, takové jako hučení, zjistila jsem, že hučejí dráty vysokého napětí, byl slyšet houkající vlak, který by přes den slyšet nebyl. A ptáčci a kytky a vůbec všechno okolo a svěží ranní vzduch, ani se mně nechtělo zpátky. Ale musela jsem. Moc času nebylo, rychle do vany, upravit se, udělat snídani pro kluky, dát jim svačinu do školy a honem do práce.

Pamatuju se, že mně při běhání bolelo úplně všechno, nohy, břicho, píchalo mně pod žebry, ale celkem rychle to přešlo. Běhala jsem na pocit a snažila se běžet cca 6-7 min/km, resp. stihnout trasu v celkovém čase, žádný sporttestr, už tak na mně doma koukali divně, co že si to dovoluju, takže žádné zbytečné utrácení a minimální náklady.

Celkem to šlo, ráno jsem běhala (ne tedy každý den), večer jsem jezdila na rotopedu 20 km v tempu 2 min/km a obtížnost 2. od té nejtěžší zpátky. Měla jsem radost z mých prvních 100 km, na internetu jsem objevila nějaké základní cviky strečinku a zařadila je do ranní rozcvičky. Čas ubíhal. S přibývající tmou jsem postupně změnila ranní běhání za večerní, pak odpolední, přišla jsem z práce, převlékla se do běhacího a vyrazila ven. Provětrala hlavu a byla o dost klidnější, asi i šťastnější, když jsem se po necelé hodině vracela zpátky domů.

Asi někdy na podzim jsem objevila 1. fórum (předchůdce behej.com), začala jsem číst o tom, jak se vlastně má běhat (špička, pata atd.) a zjišťovala jsem, že asi běhám špatně, že u toho asi vypadám hrozně (protože občas jsem si vyslechla vtipné poznámky místních mladíků a mladic posedávajících na lavičkách). Běhala jsem pořád, i když mně nebylo zrovna dobře, když nohy bolely i to ostatní, takže jsem někdy třeba tahala jednu nohu za sebou a k běhu měl ten můj pohyb asi dost daleko. Nějak jsem si už nedovedla svůj život bez běhání představit, prostě jsem potřebovala být tam někde venku, v prostoru. Říkala jsem si v duchu, vydrž, vždyť ty chceš běhat, ty potřebuješ běhat, běháš kvůli sobě, ne kvůli ostatním a nezáleží ti na nich, ať si myslejí a říkají, co chtějí. Mám už takovou zkušenost v životě, vydžet, nepřestávat, opakovat, opakovat, znovu a znovu, každý den kousek a ono se to projeví.

Kolem Vánoc 2005 jsem objevila blog Tragéda, otce zakladatele (aerobní tragéd) a přečetla prakticky celé na jeden zátah. Seznámila jsem se alespoň virtuálně se všemi přispěvateli do fóra (mnozí nevydrželi až do dnešních dnů, někteří ano) a když si tam tak všichni přáli Nový rok 2006 a psali kolik v ten den uběhnou km, řekla jsem si, že do toho musím taky praštit, že dám zkrátka 10 km najednou. Taky že jsem dala, prvně jsem běžela lesíčkem, pak přes Hostavice, Dolní Počernice a zase zpátky, byl to úplně úžasný pocit, pamatuju se, že jsem se tam potkala s jedním běžcem, byl asi dost unavenej, asi běžel něco delšího, ale měl taky takovej šťastnej výraz v obličeji jako asi já.. Fórum se stalo mou pravidelně navštěvovanou webovou stránkou a vlastně v lednu 2006 vzniklo behej.com ve své první podobě.

Zima 2005/2006 byla hodně krutá, mráz, sníh a led, vydržela jsem, i když jsem si často myslela, že nevydržím, začala jsem postupně přidávat km, nejdřív svůj okruh a k tomu sem a tam 1/2 km úsek po silničce, pamatuju se, když jsem prvně uběhla 13 a 1/2 km, myslela,jsem, že mně upadnou záda v kříži, jak to bolelo. Pomalu se blížilo jaro a na fóru rozebírali přípravy na Kbelskou desítku, neběžela jsem jí, ale moc na všechny myslela. Pak Miloš Škorpil pořádal běžecký cirkus ve Stromovce před pražským ½ maratonem, prvně jsem viděla živého Miloše a vlastně jsem prvně běžela i s někým dalším ve skupině. Pak jsem šla na čumendu na pražský ½ maraton a zaregistrovala Iva Domanského. Já tedy nevěděla, kdo to vůbec je, jak se jmenuje, pro mne to byl pán s bílými vlasy, přes rameno kabelu s běžeckými časopisy, co nabízel kde komu a hlavně o každém běžci hodně věděl. Tak jsem si říkala, toho se budu držet, aspoň se něco dozvím. Půlmaraton ve mně zanechal velký dojem, bylo mně líto, že nejsem tam mezi těmi, co běží. Říkala jsem si, proč tam nejsi, vždyť bys to taky určitě zvládla.

S jarem a teplými dny jsem se s větší chutí pustila do dalšího běhání, občas jsem běhala večer nebo odpoledne, ne jen brzo ráno. Běh jsem ještě kombinovala s rotopedem a často s kolem, mým milovaným krosovým CUBE, ale o tom napíšu až někdy jindy. Sice to byl samý objemový trénink, ale už dost, většinou běh 10 km a 6 dní v týdnu, jen 1 den volna a k tomu kolo, hlavně o víkendu. To jsem stíhala dlouhé kolo (100 km) a ještě občas i běh.