Reparát okolo Balatonu

Nemám ráda dluhy. Tenhle ultrazávod mně v r.2008 o cca 14 km nevyšel (uběhla jsem jen 198 km), věděla jsem, že se jednou vrátím.

Ultrabalaton (19.-20.6.2010) - 212 km v limitu 32 hodin. Start a cíl je v Tihany, což je městečko na malém poloostrově zabíhajícím na jedné straně do jezera. Co to všechno obnáší? Běží se většinou po asfaltové cyklostezce, probíhá se městečky i většími městy. 1. část závodu zavede běžce směrem pryč od Balatonu, je tam i pár kopců, které je lepší vyjít a ne je běžet. Krajina kolem jezera je celkem rozmanitá, není to úplná rovina, kousek vede maďarskou pustou s typickou vegetací. Často se před běžci otvírají dálkové pohledy směrem od Balatonu, ale i směrem k němu, je vidět jeho zrcadlící se hladina a sem tam plachetnice.

Zaplatí-li se startovné v předstihu, vyjde to celkem levně - 60 euro pro běžce, kteří běží individuálně. Ještě běží štafety a těch je vždycky dost (je to hodně populární). Běžci mohou mít doprovod na kole nebo na ně někdo může čekat po trase v autě, občerstvovací stanice jsou dost hustě,  nejdelší vzdálenost mezi nimi je cca 6 km. Nabídka je celkem pestrá, i když kvality občerstvovaček při akcích Sri Chinmoy Marathon Teamu zdaleka nedosahuje, na pár z nich se podává i teplé jídlo (většinou polévka nebo těstoviny). Na některé z občerstvovacích stanic je možné si poslat svoje vlastní občerstvení nebo věci na převlečení, čelovku atd. Závodníci musejí plnit průběžné limity, tj. na 69,5 km být nejpozději za 10 hodin, na 111,8 km za 16 hodin a na 163,2 km za 24 hodin, cíle v Tihany musí být dosaženo nejpozději za 32 hodin. Úskalím tohoto ultrazávodu je hlavně velké teplo a dusno, tak to většinou bývá, občas prý i prší. V r. 2008, kdy jsem zkoušela běžet tenhle závod poprvé, bylo prý extrémní vedro, v r. 2009 zase pršelo, jak bude tenhle rok?

Z Prahy jsme vyrazili v pátek něco po poledni ve čtyřech, v stejné sestavě jako na 24 H v Brive v květnu, Tomáš Dittrich s přítelkyní Markétou (střídali se za volantem), Pavlína Procházková a já. Všichni tři, tedy, Tomáš, Pavlína i já, jsme měli s tím maďarským rybníkem nevyřízené účty, v r. 2008 jsme nedoběhli až do cíle.

Cesta z Prahy není dlouhá, trvala cca 7 hodin, při ní jsme se potkali několikrát s vydatným deštěm a bouřkou. V Tihany jsme zamířili k vnitřnímu jezeru (malé jezero vedle velkého Balatonu), tam je start i cíl a hlavně velký stan organizátorů. Vyfasovali jsme startovní číslo (já č.88 a je na něm „mapo“, že by četli můj blog?),  funkční triko s dl. rukávem a logem závodu, pár reklamních prospektů v maďarštině, flašku vína a orienťácký čip (oproti záloze), taky byla pasta párty (talíř těstovin zalitých sýrovou omáčkou a nealkoholické pivo). Ubytování jsme už měly s Pavlínou domluvené předem, pár minut od místa startu a cíle, tak jsme vyrazily k „domácím“. Bylo to moc krásné apartmá - předsíň, ložnička, obýváček s kuchyní, koupelna se sprchovým koutem a WC (v noci při závodě jsem si představovala, jak by mně bylo krásně v postýlce). Připravily jsme si věci na ráno, v čem poběžíme, co si dáme na občerstvovačky atd., protože jsme s sebou žádný doprovod, který by se o nás staral, neměly.

Start byl v sobotu v 10:00 od vnitřního jezera, asi tak hodinu předem jsme daly své pytlíky s připravenými věcmi do beden, které pak organizátoři rozvezli na vybrané obč.stanice. Potkali jsme se s Tomášem a Markétou, společně se vyfotili a za chvíli bylo odstartováno. Vyrazily jsme pomalu bok po boku, Pavlína připravila perfektní plán v excelu, tzv. mírně zpomalující, nejvyšší rychlost byla 7 minut na km, nejpomalejší 11 minut na km, bylo to rozpočítané na každou občerstvovačku, abychom věděly, jak jsme průběžně na tom. Papírek jsem měla přišpendlený v pytlíčku u startovního čísla, běžela jsem s ledvinkou s kapsou, kde jsem měla nejnutnější vybavení (bandáže-ortézy na kolena, slabou pláštěnku, maličko vazelíny, prontoflex, pár drobných euro, papírové kapesníčky, náplasti, solné tablety, hořčík, gingium, ibuprofen, 2 enervity do začátku, malou 0,3 l lahev s vodou).

Zatím jsme čas tak nehlídaly, běžely jsme něco mezi 5,5-6 minutami na km, chvíli s námi běžel i Tomáš, který pak zmizel směrem dopředu. Já se snažila skoro na každé občerstvovačce něco malého sezobnout, napít se vody, ionťáku (ízo), občas koly (nebyla vždycky), občas jsem si dolila trochu vody do mé lahvičky. Kolem 30. km mně začala bolet moje oblíbená levá noha v nártu a okostice směrem nahoru. Ono to bylo načaté už před závodem, byl tam takový malý tmavší flek, takže jsem to očekávala, šlo jen o to, na kterém km to začne. Snažila jsem se to ignorovat, nechtěla jsem si hned brát ibuprofen, protože jsem se bála, aby mně z něho nebylo špatně jako v Brive. Následovala pasáž po polní cestě a pustou, tam mně Pavlína odskočila a já se jí marně snažila dohonit, nešlo to, musela jsem si vzít prášek a nastříkat nárt prontoflexem.

Nějak mně to ani nebavilo, věděla jsem, že když poběžím dál, tak si tu nohu zase zničím a třeba na dýl, ale vzdát to? To ne, to jsem nechtěla, přece jsem nepojedu ještě jednou. Kontrolovala jsem plán mezičasů na občerstvovačkách, bylo to dobré, stále jsem byla v plusu. Sluníčko svítilo, bylo dusno, vedro (i když menší než v r.2008). Voda na občerstvovačkách byla vlažná, nějak jsem ani neměla chuť jí pít a ani jíst, ale věděla jsem, že musím. Škoda, že tam neměli led na ochlazení, oblečení bylo vlhké potem, po obličeji jsem měla sůl. Těšila jsem se, až bude večer. Mezitím jsem dohonila Pavlínu, chvíli jí předhonila, pak zase ona předhonila mne, už jsme neběžely spolu, každá jsme měly svoje tempo.

Trasa se vrátila směrem k jezeru, běželi jsme podél něj, občas jsme se různě dobíhali a předbíhali s pár běžci, podle toho, jak měl kdo sílu. Taky jsem chvílemi šla, pak jsem se zase rozběhla. Dala jsem si polívku, to bylo to správné jídlo pro mne. Na cca 92. km jsem se převlékla na noc, vzala si jiné ponožky, jiné kraťasy, triko s dl. rukávem, k ledvince připnula slabou bundičku smotanou do ruličky, ještě čelovku a energetickou tyčinku a tabletku enervitu, už se začalo stmívat. Trasa byla značená oranžovo-růžovými šipkami, občas bílými fáborky, šipek bylo víc než v r. 2008. Člověk stejně musel dávat pozor, aby nezabloudil, protože nebyly namalovány fosforeskující barvou a byly vidět jen z bezprostřední blízkosti. Většinou svítily lampy, tak jsem čelovku zapínala jen občas. V městečkách to nebylo moc přehledné, asi na třech místech stála Edit Bérces (jedna z nejlepších světových ultraběžkyň),  popojížděla v autě a navigovala závodníky.

Těsně před půlnocí jsem dorazila na metu 111,8 km, kde měl být limit 16 hodin. O časovou rezervu, co jsem měla k dobru oproti plánu od Pavlíny, jsem postupně přišla, asi 10 minut jsem ztratila převlékáním na noc a dalších 10 minut blouděním. Nevšimla jsem si odbočky vpravo a běžela rovně, až na konec ulice, která byla naštěstí slepá (jak jsem se vracela zpátky a hledala správný směr, vzpomněla jsem si, že zrovna tady jsem zabloudila i v r.2008, ale to jsem běžela špatně jen pár desítek metrů, protože za mnou běžel jiný běžec a ten na mně včas zavolal). Pokračovala jsem dál, byla jsem přesně na časech, na kterých jsem měla být, chvíli jsem běžela se slovenským ultraběžcem Alexandrem Bogim (známe se od vidění ze závodů), povídali jsme, nevšimli si odbočky a zabloudili, naštěstí mluví maďarsky, tak se doptal a za nějakou chvíli jsme se znovu napojili na trasu. Trochu jsem zrychlila, tak jsme už nepokračovali spolu, nakonec mne předběhl…ani mně to nevadilo, chtěla jsem běžet sama.

Noha bolela, kolena taky, ale s občasným postříkáním prontoflexem a přísunem ibuprofenu po cca 5-6ti hodinách se to dalo zvládnout. Teplo moc nebylo, od jezera začal foukat silný vítr. Nevím tedy, kde přesně to bylo, ale trasa vedla skoro při břehu jezera, trochu se rozlévalo přes okraj mezi stromy. Bylo jako moře, bouřlivé moře, vlny byly ostré a dost velké, cítila jsem "živly", nedá se to říct jinak. Tma, nikde nikdo, vítr proti mně, po levé straně rozzlobený Balaton. Člověk cítil, jak je malý, nepatrný, jak je vlastně slabý nebo možná i silný, když se nebojí a běží dál, čistá energie přírody nebo možná i celého vesmíru, nezapomenu na to. Tahle chvilka byla přesně to, co dělá ultrazávod ultrazávodem, co nezažijete doma u televize.

Taky mně bylo jednou špatně, asi ze solné tablety (už jsem je pak nejedla), zvracela jsem. Hned jsem ale začala znovu po troškách jíst, abych nedopadla jako v Brive, kde mně chyběla energie. Říkala jsem si, že se maximálně znovu pozvracím nebo taky ne. Začalo pomalu svítat, snažila jsem se běžet, jak jsem mohla nejrychleji, hecovala jsem se, nadávala si, jak to obvykle dělám. Vždycky jsem ty nohy rozběhla a snažila se vydržet, co nejdéle, nejlépe na občerstvovačku. Jestli zase vyleze sluníčko, tak už to nepůjde, tak rychle, moc jsem se bála, aby to nebylo jako v r. 2008, to strašné slunce a vedro.

Zatím to vypadalo nadějně, slunce za mraky, z jednoho mraku začalo pršet, trochu větší sprška mne donutila rozbalit a použít pláštěnku. Celkem se dalo běžet i v ní, zrovna jsem se blížila k další občerstvovačce, kde jsem měla nechat čelovku, bundu a převléci si věci na den. Nakonec jsem si vyměnila jen ponožky, vzala gel a enervit, tyčinku isostar jsem tam nechala, bílou polevu jsem nemohla ani vidět, stejně bych to nemohla vzít do pusy, bylo by mně špatně. S přibývajícími kilometry se vytrácel, dalo by se tak říct, určitý tělesný komfort, nohy začaly bolet. Bandáže-ortézy jsem se chystala použít až na posledních pár desítek kilometrů (nakonec jsem je nepoužila), už mně to ultraběhání přestávalo bavit. Takže do toho, ať to mám co nejdřív za sebou, byla jsem na sebe zlá, nohám se moc nechtělo, ale já je vždycky rozběhla a snažila se běžet, co nejrychleji to šlo. Dělala jsem si legraci o kolik minut si zase zvětším svou časovou rezervu oproti plánu (tak kolik přidáme?), v mínusu jsem byla jen 2 x (během noci), nejvíce asi 7 minut a to se mně povedlo stáhnout za cca 2 občerstvovačky.

Párkrát jsem potkala Markétu s autem (doprovod Tomáše), myslela jsem, že je Tomáš vpředu, ale někde jsem ho musela předběhnout a nevšimla si ho. Markéta říkala, že je za mnou asi o hodinu a že o Pavlíně nic neví. Pavlínu jsem naposledy viděla kolem 90. km, bylo jí zrovna špatně, zvracela, měla jsem o ní strach, původně jsem myslela, že poběžíme spolu, že nám to půjde. Blížila se další meta 163,2 km v Balatonvilágos. Než se tam doběhne, tak je moc pěkný kousek trati, výběh na takový ostroh nad Balatonem, kde je krásný výhled, v r.2008 tam byly vidět plachetnice a přes velký kus maďarského moře. Letos bylo zataženo, lodě žádné, plavci žádní, sem tam rybář. Zajímavé, že jsem si pamatovala z r.2008 skoro celou cestu. Až na pár úseků v noci těmi městečky, kde to bylo mnohdy nepříjemné, protože se člověk musel proplétat tancující a již značně společensky unavenou mládeží a ještě hledat šipky.

Náskok oproti časovému plánu se zvětšoval, za 24 H od začátku závodu jsem uběhla 174-175. km. V hlavě jsem si říkala, já to snad uběhnu, já to dám. Byla jsem nějaká dojatá, ale hned jsem si zakázala na to myslet, až tam budu, tak teprve bude vyhráno, jen mysli, mysli, žádné pohádky a kupředu. Zase jsem potkala Edit a na občerstvovačkách se objevily 3 paní, Maďarky - doprovod nějakých běžců (možná štafeťáků, kteří zase běželi), hrozně moc mně fandily, asi jsem jim byla nějak sympatická nebo co. Vždycky popojely a zase jsme se potkaly na další občerstvovačce, zase volaly a fandily. Šlo mně to moc dobře, běžela jsem o sto šest, moje úsekové pojetí (od občerstvovačky k občerstvovačce), občas jsem někoho předběhla. Stala se mně jedna nepříjemná věc, po cestách tam byly černé, celkem ostré kamínky a jeden se mně zapíchl do malíčku zespod, musela jsem sundat botu, ponožku, otočit nohu a vytáhnout ho, chvíli jsem běžela po palcové hraně nohy, nedalo se došlápnout, pak jsem si pomalu zvykla a zase to zkusila normálně.

Blížil se 198. km (přesně 198,9 km), tam jsem v r.2008 skončila, letos tedy ne, běžím dál. Bohužel začalo opět pršet a už to nebyl déšť, ale průtrž a bouřka k tomu. Opět jsem nandala pláštěnku, ale běžet se moc nedalo, všude voda, mokro v botách. Začala mně být zima, po cyklostezce tekly proudy vody a od vedle jedoucích aut ještě přišla další sprška. Škoda toho deště, mohla jsem být o trochu rychlejší, ale déšť přestal a už se blížil konec, už jsem se ani neobčerstvovala, jen vždycky vyndala čip (měla jsem ho na šňůrce kolem krku), vrazila ho do krabičky (kde se zaznamenával čas) a snažila se utíkat dál.

Už byl vidět kostelíček v Tihany, koukám na hodinky a vidím za 10 minut půl čtvrté, to by bylo, kdybych to stihla za 29 a půl hodiny. Ještě seběh z kopečka a zatáčka k vnitřnímu jezeru. Ještě mně předběhl jeden chlap, já zase jednoho chlapa předběhla a už vidím bránu…přidávám, ať je nějaký finiš - 29:28:53. O takovém čase se mně ani nesnilo (o 2 hodiny a 9 minut lepším oproti původnímu plánu od Pavlíny), jsem šťastná jako blecha. Dostávám medaili na krk, šerpu, odznak a pivo do ruky (slečna mně nabízí lecos, fotku - za nějaká eura, takže ne, masáž, jídlo) ale já beru jen to pivo (nealko)…měním čip za svých 20 euro a pomalu se přesouvám k domácím.

Tam potkávám Pavlínu, bohužel nedoběhla, cca na 115.km jí bylo už po několikáté špatně, zvracela, zamotala se jí hlava, pak neví nic, vzbudila se asi za hodinu a čtvrt, mokrá, pokousaná od komárů, nikdo si jí chudinky nevšiml…tak pomalu vyrazila na další občerstvovačku, ale už bylo pozdě, už by nestihla limity, tak se pak nechala odvést zpátky do Tihany. Tomáš doběhl necelou hodinu po mně. Takže 2 ze 3 Balaton zdolali, Pavli sem vyrazí zase někdy příště a pravděpodobně s doprovodem, aby to bylo jistější. Večer je slavnostní vyhlášení, všichni, co doběhli, jdou postupně na pódium, skončila jsem 38. z celkového počtu 95-ti závodníků a jsem 5. žena. Byl to těžký závod, proto to stálo za to. Jen teď musím uzdravit levou nohu, uvidí se, až splasknou otoky, protože mám stále obě nohy kolem kotníků jako konve.

Výsledky zde statistik.d-u-v.org/getresultevent.php?event=6194