Duben 2005, jak jsem začala běhat

Je nedělní ráno počátkem dubna. Vstávám hodně brzy. Rychle umýt, lehce obléknout, udělat pár cviků, napít se, obout boty a jít na to. Zvládnu to? Zvládnu, už mám přece něco v nohách. Půl roku každý den roztáčím rotoped, pár lekcí spinningu a moje téměř měsíční každodenní pobíhání 15 minut na místě ráno v rámci rozcvičky, to vše se počítá. Nasadím si kšiltovku, hodně hluboko a vyrážím. No, jak mně to jde. Běžím sídlištěm. Lidí po ránu moc venku není, pár pejskařů, naštěstí jen s malými psy. Nebudu zkrátka nikoho vnímat, soustředím se na běh. Jak píšou: „snažte se dopadat na špičky a pravidelně dýchat“. Zatáčím k potoku na asfaltovou silničku. Začínám toho mít dost, co mě vlastně bolí? Pořád něco jiného? Nebo skoro všechno?  Uf, je to 20 minut, na poprvé to stačí, otáčím k domovu. Ozve se štěkot, pozor, pes, přítel nebo nepřítel. A je tu jeho panička, uklidňuje ho: „Beníku, nech paní, paní běhá.“ To jako já, usmívám se. Je to jasné, běhám…