Pražská 100 tentokrát z Berouna

2.-3.12.2011 Pražská 100, 110,5 km (+ 8 km bloudění), 3900 m převýšení, 24 H 36 minut.

Nesmím to psaní moc odkládat nebo zapomenu i to málo, co si pamatuju. Chystala jsem se celkem zodpovědně, vzala jsem si dokonce ve středu dovolenou, abych si trošku odpočinula. Odpočinek se sice zvrhnul v uklízení a pečení 1. dávky vánočního cukroví, ale pořád příjemnější než být v práci. Zabaleno jsem měla od čtvrtka večer, pořád jsem se dívala ven z balkonu a testovala počasí. Vypadalo to na souvislý déšť, na poslední chvíli jsem tedy udělala změnu a vzala si svojí nepromokavou bundu. Start měl být v Berouně v pivovaru Berounský medvěd. Jela jsem trochu netradičně autobusem (přestože je pivovar blízko vlakového nádraží), bylo to levnější, ten kousek městem jsem došla. Před pivovarem se táhla dlouhá fronta, sice jsem byla přihlášená předem, měla jsem zaplaceno, ale stejně jsem musela stát. Počítala jsem s tím a už ve frontě jsem si začala navlíkat druhé ponožky a činit přípravy před startem. Postupně jsem postoupila dál a dál, konečně se dostala k tomu správnému stolu a vyfasovala papír s popisem 1.1/2 tratě. Pozdravila jsem se s klukama, s některými jsem se neviděla dost dlouho, s některými minulý víkend v Ústí. Byl tam taky Tomáš Parýzek, tak jsme trošku pokecali u baru, dala jsem si s klidem kafe a začala si připravovat hůlky na správnou délku. Někdo tam říkal, že bude asi posunutý start, tak jsem nepospíchala. Ale ouha, start byl přesně ve 23:00, nu co, vyrazím trošku později, přece tam nenechám nedopité kafe. Chtěla jsem to aspoň ze začátku zkusit s Tomášem (jako na Krakonošově 100), ještě se k nám přidal Luboš Mikyska. Luboš říkal, že tentokrát půjde pomalu (tedy se mnou), že ho bolí koleno, že nepoběží. Začali jsme hodně svižně a já cítila, že se začínám v té mojí bundě pěkně potit, ach jo, asi to nebyla ta správná volba, ale vyměnit už nebylo za co. Tohle tempo bylo pro mne dlouhodobě neudržitelné, řekla jsem klukům, ať jdou rychleji podle svého, že musím zpomalit. Nemělo by smysl, aby na mne čekali. Cesta teď byla celkem jasná (ke kříži nad Sv.Janem pod Skalou), přesně tudy vedla 2. část Pražské 100 v r. 2009, snažila jsem se jít co nejsvižněji a moc se u toho nebát, hlavně sestup od kříže do Sv.Jana pod Skalou (klášter) mně dal trošku zabrat. Dole na mně čekal Luboš, Tomáš už byl někde vpředu. Na chvíli jsem si sundala tu zpropadenou bundu, nacpala jí do batohu a běžela jen nalehko, ale stále poprchávalo a já se neměla do čeho převléknout, tak jsem si bundu, když se do mne dala zima, zase navlíkla. Brýle se mně mžily, ale cesta vpřed byla jasná, kolem bylo stále dost lidí, i když já se radši spoléhám sama na sebe. Málem jsem prošla přímo Bubovickými vodopády, už jsem se dívala kudy to tak vezmu, když v tom mně někdo zezadu řekl, ať odbočím vlevo, tam byla ta správná cesta. Já jsem přes ty moje mokré brýle skoro nic neviděla. Na Karlštejně jsme potkali smutného Franceska, Itala, co ztratil svojí bundu. Seděl tam jen tak nalehko, zabalený ve fólii, až mně ho bylo líto (stejně jsem mu nemohla nijak pomoct). Ale fólie hřeje dost (vím z vlastní zkušenosti) a taxíkem se dá na Karlštejn i z Karlštejna v pohodě dostat do Prahy, takže se Francesko může zachránit i sám. Čekaly nás Halouny, Jezírko, vrchol Babky, tady to přece taky znám z loňské „polární“ Pražské 100. Všude bylo pořád plno, v duchu jsem si říkala, že je to skoro jak na B7. Nejlepší občerstvovačka byla na 30. km, byl tam Michal Dobiáš a dávaly se tam dokonce bagety. Jednu jsem si vzala, ale nesnědla jsem jí, schovala jsem si jí na později. Občas jsem užibovala ze svých osvědčených toustů, už mně celkem vyhládlo. Někde kolem Řevnic (už to spíš odhaduju) jsme měli trošku problém, modrá značka se nám nějak ztratila, bylo tam samé houští…chtěla jsem se kus vrátit (měla jsem totiž podezření že jsme minuli odbočku vpravo, byla tam taková temná díra do lesa), vracela jsem se kus cesty sem a zase zpátky, mezitím nás dohonila skupinka s gps, slečna, co jí držela, říkala, že tady tu modrou má. Tak teda jo, půjdeme s nimi, snad se z toho lesa vymotáme. Chvíli to trvalo, ale vymotali jsme se, modrá přicházela zprava, zase jsme se napojili na správnou cestu. Někde kolem Masečína jsme míjeli jednoho kluka, volal na mě ahoj, tak já taky ahoj a říkám si, že ho musím znát…až za chvíli mně došlo, že to je Kuba Karč (kamarád Mounta, kluka co mně vzal na mojí 1. Pražskou 100 v r.2007 a trošku mne zaučil, jak se chodí pochody a na co si člověk musí dávat pozor). Chvíli jsem byla v myšlenkách jinde, vzpomínala jsem na r. 2010, kdy jsme vyrazili na 3. část naší cesty podél Vltavy a šli právě kolem Slapské přehrady…tam někam jsme právě teď s Lubošem mířili. Už bylo ráno, světlo a hned to šlo líp a rychleji, dokonce jsme chvílemi běželi. Luboš říkal, že když jdu, tak že mi nestačí, ale zase když on běžel, nestačila jsem mu já. Měli jsme radost, že nám to tak odsejpá, že jsme si nevšimli a asi špatně odbočili…Byly tam na cestě nějaké šipky a to nás asi zmýlilo, já se nepodívala na ten papír s popisem trasy a bylo to. Najednou jsme byli úplně jinde, než jsme měli být, na rozcestníku stálo - Královky. Pěkně nás to naštvalo, Luboš vyndal gps, měl jí taky, ale chtěl jí použít jen v nejnutnějších případech a říkal, že když se vrátíme, že to bude asi stejně daleko jako když půjdeme po žluté do Slap. Žlutá značka vedla taky do Slap, ale mělo to být ještě 4 km, ach jo, takový kufr, zbytečná ztráta energie i času. No dorazili jsme do Slap trošku z jiného směru, ale dorazili, v hospodě byla polívka, já si vyměnila ponožky (osvědčilo se mi to před týdnem v Ústí, já je tedy většinou nevyměňuju), doplnila jsem vodu, došla si na WC, vyfasovala jsem další papír s popisem trasy, kratší polovinu pochodu máme za sebou. Luboš byl trošku otrávený, říkal, že se od teď rozdělíme, že to stejně nedá celé, že chvíli poběží a že se pak na to pak vykašle, že stejně nemáme společné tempo, že když jdu, tak že mi nestačí. No dobrá, co se dá dělat, nutit ho nebudu, aby šel se mnou. Poradím si, mapy mám, celý den je předemnou, já to zvládnu. Luboš tedy vyrazil napřed, z hospody jsem vylezla asi 5 minut na to a on tam stál a čekal na mne, že prý neví kudy. Zorientovala jsem mapu a našla tu správnou cestu (taky tam šli i nějací další kluci). Chvíli jsme ještě byli spolu, ale pak Luboš nasadil a vyrazil kupředu, já tedy taky běžela (bylo to z kopce), ale nepočítala jsem s tím, že bych ho dohonila. Hlavně teď nezabloudit, zatím jsem byla v klidu, ani jsem nevytáhla turistické mapy, co jsem měla s sebou. Šla jsem dál, snažila jsem se na úzké cestě předběhnout slečny s pejsky, proti nám šli ještě nějací jiní turisté, čekala jsem, že se někde objeví zelená značka. Jdu a jdu a samozřejmě špatně, došla jsem až do Štěchovic. Copak do Štěchovic, já došla až za kostel, až k tomu rozcestníku, co byl u mostu, přes řeku. Tady mně to došlo, vytáhla jsem mapy a koukám a nevěřím, jak jsem hloupá, ach jo. Hlavně, že jsem si to studovala předem a říkala jsem si, že se do Štěchovic vůbec nejde!!! Vždyť já musím pořád po téhle straně řeky a ne na druhou stranu. Tak si to pěkně vyžer, říkám si, zasloužíš si to, honem zpátky, bylo to do kopce a já se nešetřila, jaký jsem na sebe měla vztek. Konečně zase u rozcestníku a teď konečně správným směrem po zelené ke Ztracence. Začalo mně být trošku špatně, musím něco sníst, nedá se nic dělat, zastavila jsem a snědla kousek toustů. Taky se mně chtělo na záchod, ale všude samí lidi, ach jo. Bylo krásně, po nočním dešti ani památky, sluníčko svítilo a výhled na skály kolem stál za to.  Tudy jsem už jednou pravděpodobně šla (s Mountem a Kubou v r. 2008, když jsme pokračovali v cestě podél Vltavy), ale bylo to v protisměru a potmě. Tohle se mně na pochodech právě líbí, protože já bych se sem normálně asi nikdy nepodívala, jet sem jen tak a sama, ale takhle v rámci nějakého pochodu, to je jiná. Kolik míst už jsem viděla při svých cestách. Mapy už jsem neuklidila, zastrčila jsem si obě do vnitřní kapsičky bundy, už nesmím udělat chybu. Míjela jsem stále nějaké lidi, asi taky pochodníky, ale nebylo na nich vidět, jestli jdou nejdelší trasu (110,5 km) nebo ty kratší. V Třebenicích v restauraci jsem se na chvíli zdržela, dala jsem si kofolu, už jsem jí potřebovala, motala se mi hlava. Taky jsem si převlékla další ponožky, neměla jsem nějak dobrý pocit z bot a z toho v jakém stavu začínají být moje nohy. Opět jsem si vzala inovy (jako o minulém víkendu na Loučení), jiné boty na výměnu jsem s sebou tentokrát neměla. Budu to muset zkrátka vydržet. Vyrazila jsem dál přes přehradu, tady to znám, tudy přesně jsme šli s Mountem a Kubou, kdybych tak jenom toho Kubu dohonila. S Lubošem jsme ho před Slapy předhonili, ale jak jsme zakufrovali, tak se Kuba zase dostal před nás. Vytáhla jsem bagetu od Michala, ta byla ale dobrá, ještě že jsem si jí vzala. Míjeli mne nějací běžci s čísly v protisměru, tak jsem se s nimi zdravila, odpověděli tedy spíš ti starší, asi je tu nějaký závod, či co. Kolem Rabyně jsem zase dohonila nějakou skupinku pochodníků, jeden z nich měl skoro moje tempo, tak jsme pár kilometrů šli skoro za sebou. Tady někde se přelézala kláda přes vodu, já se bála po ní přejít a on mně ukázal, že se to dá v pohodě přeskákat dole po kamenech a na kládu se vůbec nemusí. Podle intineráře už mělo být vlastní značení, bílé šipky, měla jsem strach, že jsem to někde minula. Zase se nás tam sešla skupinka a ptali jsme se jednoho místního pána na vyhlídku Máj (měla tam být kontrola s fixem), ten nás trošku zmátl, protože říkal, že jsme někde daleko od ní…Nicméně jsme pokračovali podle svého dál a nenechali jsme se od pána zviklat, dobře jsme udělali. Trošku prudký kopec nahoru a tam už bylo vlastní značení, na které jsme se napojili, trvalo to celkem dlouho, ale Máje bylo dosaženo. Byl to ten krásný pohled na zátočinu řeky, přesně jako na fotce, co dal Olaf na stránky dálkových pochodů k Pražské 100 jako lákadlo. Na vyhlídce bylo dost těsno, samí pochodníci s foťáky, vyrazila jsem svižně (bylo to z kopce) a postupně jsem je předbíhala. Dívala jsem se na hodinky a odhadovala, kolik asi světla mně ještě zbývá, kolik kilometrů ještě dokážu ujít nebo uběhnout. Když to šlo, tak jsem běžela, v nohách jsem měla o 8 km víc (než jsem si to změřila na cykloservru, tak jsem to odhadovala tak na 10 km celkem). Ráda bych totiž stihla noční metro, abych nemusela zůstat ve škole v Modřanech (to byl cíl pochodu) až do nedělního rána. Mířila jsem pomalu k Pikovicím, někde tady na cestě čekal ještě jeden chyták, myslím, že to byla kontrola K13, byla na stromě trochu mimo trasu a mělo se pokračovat stále stejným směrem, no někteří to špatně pochopili, pokračovali jinam a museli se vracet. V Pikovicích byla zase polívka, moje zásoby se mně povážlivě tenčily, no snad s nimi vydržím, nechtěla jsem si objednávat nic dalšího, nechtěla jsem se zbytečně zdržovat, bylo něco kolem 16:00 a tma se blížila. V hospodě U Dolejších jsem konečně dohonila Kubu, měla jsem radost, jednak jsme se dlouho neviděli a jednak jsem si myslela, že bychom mohli jít spolu a dorazit ten zbytek. Bohužel Kuba si udělal něco s nohou, nebylo mu navíc dobře, ani toho moc nesnědl. Objednal si smažený květák s bramborem a skoro to nejedl, tak jsem si pár květáčků snědla. Vyrazila jsem tedy bez Kuby dál, už byla tma, přešla jsem koleje a začala stoupat do kopce. Ach jo, nevypadalo to na to, že by se mnou někdo šel, zase budu muset sama. Tady někde jsem uslyšela ťukání hůlek za sebou a za chvíli mě míjeli prvně kluci Petr a Aleš z Roudnice n.L. Motali jsme se tak kolem sebe, chvíli jsem byla první já, chvíli kluci, cesta se klikatila a značky nebyly moc hustě. Já vytáhla mapu, oni gps a ujišťovali jsme se vzájemně, že jdeme správně. Cesta vedla kolem potoka a zdála se nekonečná, kluci byli vpředu, ale vrátili se a potkali jsme se. Váhali jsme kudy, potřebovali jsme do Oleška (z modré na červenou), proti nám jelo auto, už byla tma. Já zamávala, auto zastavilo, místní paní nám poradila kudy. Šli jsme samozřejmě správně za mlýnem byla odbočka na červenou, na Oleško. Do Vraného jsme došli společně, v restauraci měla být kontrola. Vypila jsem svoje kafe, co jsem měla s sebou v batohu, něco snědla a vyrazila jsem hned dál, trochu v předstihu. Věděla jsem, že mě kluci za chvíli dohoní. V hospodě bylo veselo, potkala jsem Vláďu Diatku, Ivana Martynka, oba dva Francouze (Jacques Chateaux a Fabrice Cifre). Francouzi chtěli jít dál se mnou, jak jsem pochopila, nabloudili se už dost. Byla to tedy zodpovědnost, hlava už mně moc nesloužila, tak snad to nějak nezvorám, byla jsem z toho nervózní. Vraceli jsme se stále zpátky ke šraňkům, potřebovali jsme pokračování směrem na Ohrobeckou cestu, ze žluté na červenou, vyrazili jsme špatně a zase jsme se vrátili. Až já objevila trošku skrytý rozcestník, který nebyl úplně u přejezdu, ale kousek dál od něho. Konečně správný směr. Za chvíli nám ale červená zase zmizela, Francouzi byli nějací hrr, pořád dopředu (nějak nechápali, že značení má určitou frekvenci a že když nepokračuje, tak je to špatně), značka ale nikde, tak jsem se začala vracet až k té poslední, co jsem viděla. Byla tam taková cesta nahoru do kopce, ono to tedy ani jako cesta nejdřív nevypadalo, ale bylo to správně, za chvíli se značka objevila na plotě. Šla jsem hodně svižně, Francouzi mně skoro nestačili, pořád nahoru a pak dolů. Když jsme byli dole, tak jsem se spletla a šla opačně než to mělo být, dokonce jsem vytáhla mapu a dívala se do ní. Byla jsem zkrátka nervózní, že jsem teď vodič, nakonec Fabrice našel značku, vedlo to opačně. Vyrazili jsme dál, ale asi jsem je znejistěla, možná, že si mysleli, že já jako místní zabloudit nemůžu nebo že to tam znám. Ale to si přece nemohli myslet!! Splést se může každý. Došli jsme skoro k nádraží (Jarov, 97,5 km) a k rozcestníku pod ním, já si předtím všimla, že už jdeme po cestě s  modrou, tak jsem hned u rozcestníku věděla, že se musíme vrátit malý kousek zpátky a pokračovat jiným směrem. Oni ale pro mne z nepochopitelných důvodů u rozcestníku zastavili, koukali a nic, i když jsem na ně vovala, že zpátky…Zrovna tedy přibíhali kluci Aleš a Petr, dohonili nás, modrá vedla vpravo do prudké stráně, ušetřila jsem jim cestu k rozcestníku a vydali jsme se rovnou nahoru. Snad ti Francouzi uvidí světlo z našich čelovek a půjdou za námi. Když jsem stoupala, jako první a po samých skalách, vzpomněla jsem si, tudy vedla Pražská 100 v r. 2009 a šli jsme tu s Jirkou (bráchou Mounta), Radkem Fendrychem a Reném Kazdou. Taky jsem tenkrát byla první, už se neztratím…vím kde jsme. Pokračovali jsme s Alešem a Petrem hodně rychle, Francouzi zaostali, nahoře v Kárově začaly bílé šipky. Jeden z kluků ztratil papír s intinerářem a s kontrolami, tak se pro něj vracel a hledal ho. Vrátil se a ještě jsme chvíli čekali, jestli se neobjeví Francouzi, přece jen ta 1. bílá šipka byla nějaká vybledlá, aby to našli a šli správným směrem. Neobjevili se, tak jsme pokračovali dál, víceméně jsme se s klukama domluvili, že už to dorazíme společně až do cíle, byla jsem si celkem jistá, že další cestu znám. Olafovo šipková magistrála, tady jsem to šustila v r. 2009, taky první a kluci za mnou. Trošku jsme s klukama počítali, za kolik bychom to tak mohli dát, jestli to stihneme aspoň do 24 H, to by bylo pěkné číslo. Čekalo nás ale ještě celkem dost kopců a skoro samý terén, na jedné z kontrol (teď už byly samé fixy) jsem rozbalila čokoládu, poslední jídlo, co mně zbylo, už mně nějak docházely síly. Ještě jsem to jednou zvorala, Na Cholupickém vrchu, tam se musí mezi zahrádky, na plotě byla jen bílá tečka, ne šipka, chvíli jsme váhali kudy. Já dokonce vytáhla trasu (podle tracku co byl na facebooku), co jsem měla vytištěnou na papírech, teď se to opravdu hodilo. Ještě ta zpropadená Modřanská rokle, kluci byli první, já až za nimi, asi to už do 24 hodin nestihneme, ach jo. Škoda toho mého kufrování, čas mohl být o dost lepší. A už tu byl výlez z rokle, tramvajová zastávka (tentokrát bez ležícího bezdomovce), podchod a hurá ke škole. Vím kde je ta správná škola, ono jich je tady víc, Olafovo bílé šipky nás spolehlivě vedou. Už jsme tady, ještě trefit ten správný vchod do školy, povedlo se až na podruhé, moje hlava už vůbec nemyslí. Docházíme za nějakou slečnou, ta šla ale jen denní část, jak se později dovídáme. Máme společné pěkné 100.-103. místo a čas 24 H 36 minut. Potřásáme si rukama, díky kluci, bylo to fajn, hlavně ten konec, že jsem nemusela dojít sama. Pospíchám, chci už autobus, metro a svojí vanu a postýlku, honem, než se mně udělá špatně. Beru diplom, třesu si rukou s Olafem (co jen vymyslí příště!!), s Péťou Luberdou, tomu právě přijíždí taxík. Metro jsem stihla, ještě jezdí, jsem špinavá od bahna a možná, že i smrdím, slečna, co sedí proti mně si bere k nosu kapesník. Je mi to nějak fuk, hlavně aby mě nekontroloval revizor nebo nějací policajti (průkazky mám hluboko schované). Nejhorší je vždycky cesta od metra, k našemu domu je to necelý kilometr, ale vždycky mně dá zabrat. Tentokrát dost cítím nohy, posledních pár kilometrů jsem měla strach, že mně prasknou otlaky na patách a že to pak bude ještě víc bolet. Normálně se mně otlaky při pochodech skoro nedělají, holt inovy nejsou úplně dokonalý (možná trochu užší na patách) nebo za to můžou vlhké ponožky. Tentokrát bolejí chodidla, hlavně paty, až skoro brní a necítím je, budu tomu zkrátka muset ještě vychytat mouchy. Každopádně jsem si na ty boty hodně zvykla a jsem ráda, že jsem si je koupila.

Ještě nějaké záchytné body po trase, včetně času, kdy jsem tam byla:

l. část: Beroun-start (pivovar Berounský medvěd) 23:00 pátek, Boubová (K2, 9,2 km) 0:45 sobota, Karlova vyhlídka (K3, 16,9 km) 2:09 sobota, Jezírko (K4, 25,2 km) 3:40 sobota, Babka vyhlídka, vrchol (K5, 27,1 km) 4:10 sobota, údolí Kocáby Pod Masečínem (K7, 47 km) 7:37 sobota, Slapy motorest MHD (K8, 51,5 km) + bloudící odbočka přes Královky do Slap, 8:50 sobota.

II. část: Slapy motorest-start cca 9:35 sobota, Pod Homolí (K9, 54,5 km) 10:00 sobota, Pod Třebenicemi (K10, 60 km) + bloudící odbočka do Štěchovic a zpět 11:55 sobota, Máj vyhlídka (K12, 72 km) 14:22 sobota, Posázavská stezka – Pod Třebsínem (K13, 76 km) 15:15 sobota, Pikovice rest. U Dolejších (K 14, 80 km) cca 16:00 sobota, Oborská lávka (K15, 83,7 km) 17:09 sobota, Ohrobecká cesta (K17, 96 km) 19:55 sobota, Károvské údolí horní část (K18, 99,5 km) 21:05 sobota, Šance vrchol (K19, 103,5 km) 21:48 sobota, Petrova strouha (K20,107 km) 22:38 sobota, Modřanská rokle svah (K21, 109 km) 23:14 sobota, Modřany ZŠ Prof.Švejcara CÍL (110,5 km) 23:36 sobota.

Cykloserver (trasa, profil): www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=72074

Odkaz na výsledky: dalkovepochody.cz/ps.htm