Pradědova 100

Pradědova 100 – 5.-6.10.2013, 114 km (+ 6 km bloudění), 4500 m přev.,  já za 27:28

Původně jsem ani neuvažovala, že bych se mohla zúčastnit, ale nakonec to vyšlo. Na Jeseníky jsem se těšila, běžela jsem tam v r.  2009 Yesenický maraton, tehdy bylo ošklivě – mlha, déšť, výhledy a pohledy se nekonaly. Snad to tedy bude letos lepší, navíc trasa bude o dost delší než maraton, takže si Jeseníků užiju až, až.

Měla jsem jet autobusem, ale svezla jsem se s Jardou K. autem. Jelo nás víc – Radek, dva Jardové a já. Do České Vsi (kousek za Jeseníkem), kde byla základna (prezentace, ubytování, jídlo), jsme dojeli až někdy kolem půlnoci. Vyzvedla jsem si intinerář a kontrolní papír, kam se budou dávat razítka na kontrolách (nebo do kterého se bude čmárat fixkami na samokontrolách), zaplatila startovné a večeři, co jsem měla objednanou. Najedla jsem se, napila, připravila si věci do závodního batůžku, ať se ráno moc nezdržuju. Potmě jsem zalezla do tělocvičny, která už byla plná spících závodníků. Něco kolem půl druhé v noci jsem usnula, budíček měl být brzo, v 5:15, přesto jsem si vzala prášek na spaní a špunty do uší. Probudilo mne ostré světlo, Olaf právě rozsvítil, vše jsem měla nachystané, byla jsem prakticky celá oblečená na závod, jen jsem snědla rohlík a vypila kafe z krabičky. Před 6. hodinou jsme se na dvakrát naskládali do autobusu, který nás odvezl kousek do Jeseníku na náměstí. Tady měl být start, paní starostka měla slovo, hl. organizátor Tomáš Zágoršek taky a v 6:00 bylo odstartováno. Vyrazila jsem svižně, v týdnu před mně to běhalo celkem rychle, nohy jsem měla lehké a taky jsem pospíchala domů. Nesmím se s tím moc párat, nesmím se šetřit, doma čeká ještě spousta práce – vaření pro kluky na celý týden. V pondělí ráno jsem měla odjíždět pryč a kluci se o sebe měli celý týden starat sami. Intinerář byl luxusně napsaný, ani mapu jsem nepotřebovala, trasu z cykloserveru jsem měla vytištěnou na A4, pro jistotu, pro zájemce je trasa tady: pradedova-100.webnode.cz/trasa/

K1 Studniční vrch (5,7 km) –  v 7:10, K2 Medvědí kámen (7,7 km) - v 7:30,  střídala jsem běh a chůzi, podle terénu a sil, šla jsem sama, občas mne někdo míjel nebo já míjela jeho. Všimla jsem si Zdeňky Tvrdé, pamatovala jsem se na ní z Porubského dvojmaratonu 2007, mého prvního double. Jinak tam byla samozřejmě spousta lidiček, co znám, stejných nebo podobných bláznů, co běhají/chodí ultratraily pravidelně. Cca kolem mne byl Martin Fojtík, tak jsem byla klidná, ze začátku byl spíš za mnou, je dobré mít za zády někoho spolehlivého. Batůžek jsem měla dost plný (těžší), mohla jsem vzít o vrstvu oblečení míň, ale člověk nikdy neví, co ho v horách čeká nebo, co ho může potkat. Bylo nádherné podzimní počasí, spousta barevného listí, svěží vzduch, výhledy, pohledy. Snažila jsem se být, co nejrychlejší, ale i tak jsem dokázala vnímat okolní krásu. Občerstvovačky byly bohaté, brala jsem chleba se sádlem nebo rovnou dva a sušenku do kapsy na později. Měla jsem také svoje občerstvení a tentokrát jen 2 ½ litrové pet flašky na vodu, však není léto, tak to musí stačit. Voda se dala na občerstvovačkách doplňovat, byla i kola, taky pár studánek po trase (a hospod taky), kdyby bylo nejhůř. Kolem 20. km mne zaujaly 2 lesní bary, široká nabídka...u všeho cena, takže kdo chtěl, tak si vzal a peníze tam nechal. Bylo tam také dřevo na oheň. Nic jsem nepotřebovala, ani se nechtěla zdržovat, ale moc se mně to líbilo, tak to má na horách být, že si lidi mají pomáhat.  Na 22,2 km (Útulna Mates) jsem trochu znejistěla, měla tady být kontrola (K4) s fixem. Nejdřív jsem myslela, že ten fix někdo vzal, on tam totiž někdo spal ve stanu..., už jsem chtěla jít dál, ale pak jsem si pozorně přečetla intinerář, bylo tam „na zadní straně útulny“ aha, oběhla jsem domeček, fix tam opravdu byl, odškrtla jsem si tedy a pokračovala dál. Přede mnou se objevila Ramzová (29 km), z kopce jsem odhadovala, kde bude ta lanovka, kam musím,, ale pak jsem se chvíli motala kolem nádraží, než jsem trefila směr ke kontrole (K6) s kompletním občerstvením (11:30). Jak jsem se tak motala kolem nádraží, tak mne docvakla velká skupina, v domečku s občerstvením bylo těsno. Popadla jsem, co jsem potřebovala a vyrazila dál. Tady to znám, támhle je objekt horské služby, kde bývalo zázemí Yesenického maratonu. Musím nahoru a vlevo po zelené, už jsem si přesně nevybavovala, jestli trasa maratonu vedla kolem Vražedného potoka, resp. přes takový dost krkolomný seběh/sestup. Měla tu být kontrola s fixou (K7, 30,6 km), už už jsem se chtěla vracet nahoru do stráně, nebyla jsem si jistá, možná jsem jí přehlédla, jak jsem se dívala pod nohy. Ale dobrý, vracet jsem se nemusela, fixa byla o kus dál na stromě. Odškrtla jsem a vyrazila podél Vražedného potoka. Jedna z nejkrásnějších pasáží trasy, představovala jsem si tu práci, jakou muselo dát vybudování hrází, propustí a můstků, už něco pamatovaly, určitě začátek minulého století. Poznávala jsem části trasy Yesenického maratonu, stoupání mně ani nepřišlo tak brutální jako před těmi 4 lety. Chatu na Šeráku jsem si pamatovala, tady byla tehdy občerstvovačka, tak honem dál...chvíli rovně, chvíli do kopce. Bylo tu nádherně, ale trošku mně začaly ubývat síly, přišlo mně, že ty horizontální kilometry moc nepřibývají, bodejť ne, když to bylo furt nahoru. Počítala jsem, kolik mně asi tak ještě zbývá světla, ráda bych stihla Ztracené kameny (68,1 km), téhle části trasy jsem se trošku obávala. Pamatovala jsem si to ještě z maratonu, za světla to ale asi nestihnu. Myslím, že to bylo někde za K8 (Vozka, skály, 39,2 km), klesání dolů, spíš kořeny a bahno, nevím, jak se to stalo, ale zvrkla jsem si asi 3 x pravou nohu, nejdřív vnitřní kotník, pak i vnější, upadla jsem...letěla jsem k zemi dost  rychle, ale naštěstí jen do měkkého a dopadlo to dobře. Nicméně jsem trošku zpomalila a dávala si větší pozor. Moje inovejty mne zachránily jako už tolikrát, jak jsou nízkoprofilové, tak se nikdy kotník nedovyvrkne až do konce. Na Vřesové studánce (41,7 km, 15:00) jsem doplnila vodu do flašky, zmateně hledala kontrolu a fixku, ta měla být ale až o necelý kilometr dál. Zbytečně jsem se tam na celkem dost minut  vlastní nepozorností zasekla, musím něco sníst, aby hlava mohla myslet a šlo to dál. Na tomhle úseku jsem si prvně všimla jednoho závodníka, měl celkem spešl vybavení, ale moc rychle mu to nešlo, později jsem zjistila, že to je Polák (Miroslav W.). Jednou jsem ho pustila před sebe, myslela jsem, že bude rychlejší než já, ale zastavoval a prohlížel si nohy, zase jsem šla před něho. Na Červenohorském sedle (K10, 45,4 km, 15:39) byla živá kontrola a občerstvovačka, na přeběhu přes hodně frekventovanou hlavní silnici jsem si opět vzpomněla na maraton, tehdy tu byla mlha, že by se dala krájet a pořadatelé v reflexních vestách zastavovali dopravu, aby mohli závodníci přeběhnout. Tak hurá na Praděd, asfaltka mně byla opět známá, počasí se začalo zhoršovat, foukal silný vítr a občas se objevily cáry mlhy. Proti r. 2009 to bylo luxusní počasí, tenkrát jsem si musela sundat brýle, protože jsem skoro nic neviděla. Byla mně zima, ale nechtěla jsem se zastavovat, přiobléknu se až nahoře na Pradědu, potkávala jsem jen pár lidí, turisti už asi byli v chatách nebo mířili k domovu. Pár závodníků v protisměru, ale dalo se to těžko odhadovat, kdo je závodník a kdo turista, protože čísla nebyla. Jarda K. s Peterem C. byli kousek přede mnou, už se vraceli z vysílače. Tak já ještě musím tam, razítko do chlívečku na kontrolním papíru, vyčůrat se na WC (luxus), přiobléknout si bundu a hurá dolů. Jarda říkal, že na Ovčárně s Petrem počkají, měla tam být další živá kontrola a polévka. Bylo něco po 18:00, nejradši bych vyrazila hned dál, to bych ty Ztracené kameny ještě stihla aspoň za šera...Ale jíst se musí, dala jsem si polévku, rohlíky a kafe...chata byla plná (K12, 59 km, 18:17), měli jsme separé místnost vzadu, jen pro závodníky. Sešlo se nás víc, nechtěla jsem se moc dlouho zdržet, opět WC, připravila jsem si čelovku a zase rychle pryč. Odcházela jsem a už byla skoro tma, nicméně jsem čelovku nezapínala. Kameny byly trochu světlejší, takže se dalo rozeznat kam šlapu, značky byly vidět, trasa byla jasná...Rozhlédla jsem se po zšeřelém kraji, dost foukalo, na nebi prosvítalo pár světlejších proužků mezi úplně tmavými mraky a v dáli byly vidět kopce a horizonty...moc pěkný. V r. 2009 jsem nic neviděla kvůli dešti a mlze, letos skoro nic kvůli tmě... Tak dál, ke kamenům. V protisměru jsem potkala pár opožděných turistů a za mnou se objevila čelovka. Kdo to asi je? Byl to ten Polák. Dohonil mne, ale přede mne jít nechtěl, držela jsem si svoje tempo a nestarala se o něho. Trošku jsem zrychlila, aby byl aspoň malý odstup, nemám ráda, když mám někoho hned za zadkem. Jsem pak ve stresu, zrychluju, abych třeba nezdržovala a můžu špatně šlápnout...Jelení studánka (64,9 km), a pak až za celkem dlouho konečně Ztracené kameny (68,1 km). Tady jsem dohonila dost velkou skupinku lidí, nevím, proč se tam tak motali, značení bylo perfektní, navíc doplněné vlastními značkami závodu. Přes kameny jsem přehopsala, co by dup, ani mně to nepřišlo těžký. Teď lesem dolů až na Skřítek, už jsem si po těch čtyřech letech nebyla tak jistá, jestli se náhodou ještě neodbočuje. Byla jsem na čele a všichni za mnou jako ovce, v jednu chvíli jsem neviděla značku a odbočka vpravo vypadala trošku podezřele. Tak jsem se kus cesty vrátila, radši jsem tu odbočku prověřila, navíc se mně chtělo na záchod a ti chlapi se mne drželi jako klíšťata. Za chvíli jsem je zase všechny postupně předběhla, na Skřítku jsme byli kolem 21:00. Většina zamířila do motorestu na pivo, já pokračovala dál, chvilku mně trvalo, než jsem našla rozcestník a pokračování. Trasa šla lesem, za mnou v dáli probleskovalo pár světel. Rabštejn (K14, 77,3 km, 21:45), tady má být další kontrola, podle intineráře jsem zahnula hned vpravo k restauraci, moc jsem se nerozhlížela a to byla největší chyba, protože bych určitě uviděla tu značku „červená vrcholová“. U restaurace jsem se ptala jednoho místňáka, kde je nějaký vrchol, on říká, že to je asi zřícenina, že musím někam přes louku. Do toho se objevili závodníci, že tam je zřícenina, ale že kontrolu nenašli. Do toho ten Polák s gps, že mu to ukazuje někam půl kilometru, ale na druhou stranu než je zřícenina. Já tam stála a nevěděla jsem, co mám dělat. Dobrá, Polák má gps, šel dál a říkal, že na mne zavolá, když něco objeví. Já vyrazila k jednomu domu a ptala jsem se, jestli tam třeba není zřícenina a ještě i nějaký vrchol...oni říkali, že správně to bude vpravo, že tam chodili všichni. Polák na mne začal zprava volat, tak jsem vyrazila za ním, prý má červenou...bylo tam i vlastní značení trati. Já to pochopila tak, že musíme najít vrchol s kontrolou a pak tímhle směrem (jak bylo to vlastní značení) pokračuje trasa dál. Kus cesty po červené jsem běžela, ale přišlo mně to divné, když vrchol, tak přece nahoru a ne dolů, navíc vrcholová červená vypadá jinak než normální červená, vytáhla jsem svoje papíry s trasou. Musíme se vrátit, vrátili jsme se opět k papíru s odbočkou, mezi tím prosvištěl jeden závodník, volali jsme na něj, ale neřekl nic...Tak jsme se rozeběhli směrem, kde byli všichni. Konečně jsem uviděla vrcholovou červenou, škoda, že já trubka šla rovnou k té hospodě a nevšimla jsem si jí hned. Konečně jsme měli směr (vrcholová červená), tak jsme se začali škrábat do kopce, moc přehledné to nebylo, skalky nahoru mně nevadí, dolů to bude horší. Žebřík, Jarda říkal, že musím na žebřík a úplně nahoru, Polák lezl první, volala jsem na něj, jestli se tam vejdu, prý ano, tak jsem lezla za ním. Konečně kontrola a fixka. Teď dolů, začátek žebříku byla sranda, ale od skály pod ním byla nějak velká mezera. Musím se pustit žebříku, ale nevěděla jsem, kam mám dát nohy a ruce. Slyším cvaknutí foťáku za sebou a za mnou, jak strážný anděl, Martin Fojtík (horolezec), tak říkám, Martine prosím, naviguj mně, kam s rukama, nohama, no zvládla jsem to podle Martinovo navigace. Cestou dolů ze zříceniny jsme se s Polákem asi dvakrát zamotali mezi skalami a rozbitým zdivem hrádku. Konečně odbočka a pokračování trasy, bylo právě 23:45, Rabštejn mně stál 2 hodiny čistého času. Přidala jsem a Polákovi utekla, naštval mne s tou gps, cesta byla fajn, běžela jsem a šlo mně to. Trošku mně to splývá, byla jsem maličko v euforii a rozběhnutá, že jsem nedávala pořádně pozor, minula jsem dva kluky, spíš šli než běželi. Pak se tam objevil po pravé straně takový travnatý průsek lesem nahoru a dole byla značka, s křížkem – tudy nechodit. Kluci to vyhodnotili, že nahoru tedy ne, nějak moc jsem nad tím nepřemýšlela, nepodívala se pořádně...bohužel. Tady začal můj/náš další velký kufr. Možná, kdybych se do stráně podívala pořádně, viděla bych asi nějaké další šipky. Takhle jsem šla opět dopředu a běžela dál po cestě. Vlastní doznačování nebylo zase tak časté, z cesty nebylo kam uhnout, tak mně to nebylo z počátku divné, že nikde není žádná značka. Pokračovala jsem stále dál a kluci s odstupem za mnou. Bylo to dlouhé, nekonečné, vlevo od cesty jsem slyšela praskání, určitě divoká prasata, začala jsem dělat rámus, aby si rozmyslela přijít mně do cesty. Bylo mně to podezřelé, vytáhla jsem opět papír s vytištěnou trasou, vpravo tekl potok, trasa však podle papíru kolem potoka nevedla, ach jo, ztratili jsme se. Vyběhli jsme u nějakých domů, už jsem věděla, že jsme ztracení. Lepší je se ztratit ve třech než v jednom. Tak jsme pokračovali dál společně, nejdříve jsme potřebovali zjistit, kde vlastně jsme – cedulka Bedřichov. Musíme opět na trasu, dobře běžíme/jdeme směr Oskava a odtud na Třemešek. U nějakého pána, co dával auto do garáže, si to ověřujeme. Sice bychom mohli po nějaké místní neznačené lesní cestě rovnou až do Václavova, kde by měla být kontrola, ale bezpečnější bude určitě silnice. Kluci mají mapu v mobilu, ale bohužel bez trasy. Vyrážíme do kopce a trošku povídáme, kluci jsou skoro místní, ale vyskytují se v Brně a běhají Brněnský pohár, tohle je jejich první takhle dlouhá akce. Udělali jsme si takovou pěknou „kosočtverečnou“ zacházku, asi tak třikrát delší, než kdybychom nesešli z trasy. Nahoře v Třemešku potkáváme další skupinky, co z trasy nesešly, do pytle, zase mně všichni dohonili a předhonili. To už to vážně do 24 hodin ani do 25 hodin nestihnu. Trošku rezignuji, jdu se skupinkou, navíc trasa vede neznatelnou cestou v trávě. Václavov, další kontrola (K15, 85,9 km), je tu Kamil Z. a říká, že cíl v Zábřehu je někde jinde, o kilometr dál, snažím se zapamatovat si adresu, snad to najdu. Opět potkávám Jardu s Petrem, Martina F., beru si občerstvení, druhou čelovku, nějak blbě mně obě dvě svítí, přitom baterky byly 3 áčka, tak nevím, kde je chyba. Na chvíli zalézám do křoví u cesty, musím na WC a na delší dobu. Martin je přede mnou, třeba ho dohoním. Pokračuju dál sama, trošku přidávám, protože se objevili Maďaři a já aspoň nechci být předběhnutá žádnou ženskou (Veronika D.). V Libině maličko nadávám, držím se modré podle intineráře, ale hospodu nevidím, za to vpravo nějaké zahradnictví. Dívám se do mapy, abych nezabloudila, na obce mám smůlu. Vidím policajty, houká sanitka, už, už přemýšlím, že se tam půjdu zeptat na cestu, ale modrá se objevuje a já těsně před policajty zahýbám vpravo a jdu k nádraží. Později jsem se dozvěděla, že tam byla řež motorkářů, nějací zranění, zásah policie, to jsem v tu chvíli nevěděla, myslela, jsem, že tam byla nějaká bouračka. Na nádraží v Libině docvakávám Martina F. a ještě jednoho kluka. Jsem celkem ráda, že mám společnost, trošku zpomaluju a přizpůsobuju se. Ten kluk je nějakej povídavej, už šel 2  x Krakonošovu 100 a teď tohle. Určitě mně říkal, jak se jmenuje (Martin?), já to ale úspěšně zapomněla. Když je nouze o cukr, tak mozek nefunguje, asi odumírají nějaké mozkové buňky...ještě při těch ultratrailech zblbnu :-)  Cesta se klikatila lesem, občas se ztrácela, člověk musel být pozorný, ale mne zrovna tohle baví. Bradlo (K16, 96,1 km) si pamatuju, pěkná skála, kluci mně totiž trošku poodskočili dopředu a právě na té skále jsem je zdaleka viděla, svítily jim čelovky. Odtud jsme už pokračovali společně, Rohle (K17, 99,6 km, 5:47), poslední živá kontrola a poslední občerstvovačka.  Začíná svítat, vypínáme čelovky, nějak to neubývá, ještě nás čeká poslední kontrola s fixem. Zapínám mobil, je něco kolem 7:00, mám pro jistotu koupenou jízdenku na RegioJet ze Zábřehu, kdyby jel třeba Jarda dřív nebo naopak později, abych se dostala určitě domů, protože mne čeká ještě spousta práce. Musím tedy vyťukat sms a jízdenku zrušit. Martin mně poodskakuje dopředu, zápasím s mobilem a nedávám pozor. Najednou zjišťuju, že nemám ten kontrolní papír s razítky a fixkami. Ach jo, chybí mně poslední kontrola a já ho ztratím, musím ho najít. Jsem už hodně unavená, 100 km v nohách. Co když mně to Tomáš neuzná, trápím se tu už tolik hodin a pak by to bylo k ničemu? Říkám Martinovi, že se vracím, že jdu ten papír hledat. Tuším, kde mně asi tak vypadl, jak jsem začala psát tu sms...Je to tak kilometr zpátky, papír tu je, hurá, zase zpět...Třeba kluky dohoním. Jde mně to nějak hůř, cesta se klikatí mezi skalkami, hodně nahoru, trošku dolů, nic lehkého. Celkem dost cítím zvrknutý kotník a taky achilovky, no dostaly holky zabrat. Poslední kontrola a fix (K18, Trlina, 105,8 km). Pokouším se běžet, ale je to prudce z kopce a terénem, už mně to moc nejde, kolena protestují. Lesnice – poslední vesnice a teď nekonečný asfalt až do Zábřehu. Pokouším se běžet, kdybych to tak stihla do 27 hodin, ale je to utopie, běžet nejde, je to parodie na běh, navíc stejně rychlá jako chůze. Jdu. V Zábřehu se ještě asi 3 x ptám na cestu, je to ještě kus, ale našla jsem to. Jsem v cíli (internát střední školy), je 9 hodin 28 minut v neděli, trvalo mně to 27 H 28 minut. Jarda naštěstí čeká, takže rychle do sprchy, převléci se, guláš, čaj a frčíme. Radek řídí, byl nejrychlejší a trošku se vyspal. Oba Jardové spí, kupodivu také usínám, i když se snažím nespat a trošku Radka kontrolovat, jak řídí. Bylo to pěkné, bylo to náročné, líbí se mně takhle akčně proběhat/projít celé hory najednou. Až doma zjišťuju, že vypadám jako zombie, praskla mně cévka v pravém oku a půlku bělma mám prostě rudou. Muselo se to stát až v autě cestou domů, protože po sprše jsem se dívala do zrcadla a ničeho jsem si nevšimla. Že by vítr na Pradědu nebo usilovné koukání do tmy, nevím, ono to přejde, nejsem žádná krasavice  :-) už asi nikdy nebudu, hlavně, že vidím.