Potřetí na Krakonošce

Krakonošova 100, 14.-15.6.2013, 100 km, 3800 m přev., já za 19 H a 56 vt. Sotva jsem stihla vybalit a vyprat věci z dovolené, už tu byla akce, které se snažím účastnit pravidelně a kde opravdu závodím (sama se sebou a se svým časem), i když je to v terénu. Zatím mně to pokaždé vyšlo - o kousek vylepšit celkový čas, letos to bylo opravdu „o chlup“.

Díky Radkovi jsem se do Vrchlabí svezla autem. Už jsem měla všechno zabalené a připravené, jen se doobléknout do závodního, dát nějakou baštu v hospodě a vyrazit na start. Bylo nás opět jako máku, má to tu výhodu, že člověk alespoň na začátku nejde/neběží sám...trasa bývá až na pár odchylek každý rok stejná, takže se skoro nejde splést. Taky jsem ale málem zabočila na „nesprávnou“ trasu pro pětadvacítku (dost lidí si zaběhlo pár kilometrů navíc), naštěstí mne jeden pochodník včas upozornil, že tudy dolů ne. Začala jsem celkem zostra a na Žalým (6,3 km) jsem byla za cca 55 minut, běžela jsem a šla, co to šlo. Zatím bez čelovky, tu jsem zapnula těsně před Rovinkou. Svítila hodně slabě potvora, já totiž zapomněla vyměnit baterie. Pamatovaly ještě 2. noc na Istrii, takže intenzita světla nic moc, nicméně trasa byla známá, těch pár šutrů na zelené do Harrachova už bylo za mnou...baterie vyměním až v Harrachově a basta.

V Jilemnické boudě jsem se dooblékla do šusťáků, nebylo teplo, ani zima, nepršelo, ideální počasí na stokilometrový výlet po našich nejvyšších horách. Zdálo se mně, že nejdu tak rychle jako loni a předloni, asi jsem přeci jen kvůli špatnému světlu šla pomaleji. Začaly mne bolet kolena, neměla jsem je dopředu zatejpované...Všechno to napravíme v Harrachově, půjde to ráz na ráz, abych se moc dlouho nezdržovala. V Harrachově (Sportrelax 007) byla spousta lidí, našla jsem si místečko a nejdřív si vyměnila baterie v čelovce. Pak jsem vytáhla smotaný kousek tejpovací pásky a nůž. Nůžky jsem neměla. Rozmotávání, trhání a  přilepování mně šlo dost pomalu, nakonec to mělo spíš psychologický efekt než nějaký opravdický účinek. Tejpy (pod koleny) se odlepovaly, částečně je držel pružný lem podkolenek, které jsem měla natažené celou dobu. Ještě rychle na WC, nalít vodu do flašky, do ruky chleba se sádlem, taky jsem si dala kelímek čaje, ale byl moc horký, tak mne to o to víc zdrželo. Srovnala jsem krok s celkem sympatickými třemi mladými kluky a společně jsme „trefili“ naučnou stezku vedoucí k asfaltce kolem Mumlavských vodopádů. Někteří naučnou stezku nenašli, tak pokračovali rovně přímo k vodopádu...museli potom zbytečně do kopce.

Ještě jsem byla stále na žluté značce vedoucí k Vosecké boudě (40,2 km), bylo něco po půl čtvrté v sobotu, obloha už začala blednout, brzo bude svítat! Loni svítalo až někde na červené (cesta česko-polského přátelství), jsem nějaká pomalá, kruci, takhle ten osobák nezaběhnu! Věděla jsem, že na velkých šutrech od Sněžných jam budu zase pomalá, tak teď musím přidat, co to půjde...Snažila jsem se, co to šlo, dost velké části jsem běžela. Cesta od Sněžných jam byla nějaká lepší než loni, upravená...Na velkých šutrech jsem ale zase zpomalila. Tady mne předběhne opravdu každý, i Hejkrlíkovic holky mne předběhly...ale snažila jsem se a bylo to o dost lepší a rychlejší než loni. Klesání od Petrovky jsem částečně sešla, běžet mně nějak nešlo...Byla jsem naštvaná, že mám zpoždění, asi tak ½  až ¾ hodiny oproti loňsku (je to jen odhad, nevím to přesně)...

Ve Špindlerově boudě byla polévka, chleba, čaj, doplnila jsem vodu, na kafe jsem nečekala, snědla jsem jeden prášek ginkgo biloba (ten funguje stejně). Tak hurá do Polska na „oblíbenou“ zelenou. Loni jsme tam hopsali s Hankou a Jardou Kašovými, letos to byl úplný průvod lidiček...Snažila jsem se jít nebo popobíhat, jak to šlo nejrychleji, abych nezdržovala. Někdy jsem až dost zariskovala, naštěstí bez následků, boty byly mokrý, zabahněný, ale to jsou vždycky. Ani jsem neměla čas se moc rozhlížet po okolí, i když bych ráda. Ještě dřevěné chodníky a byl konec. Tentokrát se nešlo po modré kolem krásného jezera, bohužel tam upravovali cestu a museli jsme jít jinudy...

V Domku Mysliwski (59,3 km) bylo konečně kafe, hurá...dala jsem si hodně cukru a ty vynikající polské sušenky!! Na ty se vždycky tolik těším. Tentokrát jsem si vzala do batůžku až dost věcí, i jídlo...loni jsem totiž byla dost nalehko, už mne pomalu chytal hlaďák a právě sušenky mne zachránily a pomohly mně z energetické krize. Trošku se zapovídám s holkami z Sri Chinmoy marathon teamu, uvidíme se na Kladně při dvacetičtyřhodinovce nebo čtyřicetiosmihodinovce...Tak teď už zbývá jediné, být co možná nejrychlejší...loni jsem běžela až ze Sněžky, letos jsem začala už odtud. Neběžela jsem samozřejmě celý zbytek trasy, ale jak byl úsek běhatelný, i do mírnějšího kopce, šla jsem do toho. Už byla vidět Sněžka a já se těšila na tu starou kamenitou cestu, vždycky si tu měřím čas, jak rychle mně to bude trvat nahoru. Ale ouha, přes cestu je páska a všichni jdou okolo po té polské cestě. Mám cukání se vydat přímo nahoru, ale co když mne vrátí zpět, slyším ťukání...asi budují chodník a asi by nebyli nadšení, když by jim v tom lezli turisté. Dobrá, jdu okolo, občas popoběhnu a trošku se rozhlížím po Polsku, ještě jsem tudy nikdy na Sněžku nešla. Konečně Poštovna, cvakám si kleštičkami kartu. Ani jsem vlastně neřekla, že se letos prvně běží s čipy, někdy se měří mezičasy a někdy je samokontrola - kleštičky...Ještě musím do kapličky...tam chodím vždy a podívat se směrem do Čech. Tak vše splněno a teď co nejrychleji dolů.

Po kamenitých stupních jdu trochu s citem, kolena si to zrovna nepochvalují, domlouvám jim, aby vydržely. Po červené částečně běžím, stejně jako loni. Klesání k Jelence, nabírám si vodu ze studánky a je tu asfalt a já běžím... Tak ukaž, co umíš, silničáři...to si vždycky říkám. Míjím holky Hejkrlíkovy, sice se snaží běžet, ale jsem asi tak 2 x rychlejší. Spoustu lidí předbíhám, jdu striktně po červené až k Pomezním boudám, někteří jedinci to stříhli trošku jinak, asi lepší cesta...Vody mám dost, napiju se jen čaje, popadnu chleba se sádlem a mažu dál. Tak běžíme, běžíme, u kostelíčka v Malé Úpě na modrou a furt dolů z kopce, občas si dovolím zpětný pohled na Sněžku v dálce. Když se seběhne z kopce, tak je tam ještě stoupání po asfaltce, do Pece je to už jenom kousek. Loni bylo vedro, na běh už mně nezbývaly síly, letos takové vedro není a taky si namáčím čepici, kde můžu...Takže letos  do Pece opravdu běžím a chůzi vkládám jen minimálně, spoustu lidí opět předbíhám. V Peci (82,4 km) se na občerstvovačce (Veselý výlet) zdržuju jen chviličku, bohužel jsem si nevšimla, že se tu někde také odečítá čas, takže tenhle mezičas u mne v konečných výsledcích není. Nicméně bylo nějak kolem čtvrt na dvě, když jsem odcházela z občerstvovačky.

Pod 18 hodin to tedy nebude, budu ráda, když stihnu čas kolem 19ti hodin...Nechci aby Radek s autem zbytečně čekal, on je rychlejší než já, pojedu zpátky autobusem. Zapnu si mobil a píšu mu sms...Mobil mívám většinou vypnutý, kdyby se něco přihodilo, tak chci mít co nejvíc nabitou baterku. Na displeji vidím zmeškaný hovor a dvakrát ...Pája...že by se něco stalo doma? Vždyť mají uvařeno, všechno připravené, všechno vědí, co a jak...Volám domů a samozřejmě průšvih a velký...moc velký. Mezitím píše Radek zpět, že mu to nejde, a že ať jsem v klidu, že na mne s odjezdem počká. Do toho další telefon od dalšího syna (nejstaršího), pak telefon od bývalého manžela...super, funím zrovna do kopce nad Pecí, v hlavě tisíce myšlenek a starostí...co se stalo, jak se to stalo a co bude následovat...Sakra, už mám zase ztrátu jako prase, chci mít alespoň o vteřinku lepší čas než loni. Už žádné diskuze, teď se stejně nic vyřešit nedá, vypnu opět mobil a basta! Vlezte mně na záda a všichni!

Tentokrát nebyla vidět mapa republiky, už roztála, zbýval jen malý kousek sněhu. Tak zase běžíme...snažím se běžet, jak nejlehčeji umím, vzpomínám, že tady jsem loni předbíhala Lídu, tady Vláďu...a už je tu modrá značka v lese a podezřelá odbočka vpravo. Mám takové tušení, že je tady nějaká zkratka, nicméně modrá značka se o chvíli dál objevuje na stromě, zrovna tady se potkávám s dvojící (holka+kluk), jdu raději přesně po modré. A je tady klikatý sešup, mlaďoši to stříhli lesem a už jsou předemnou...Hopsám dolů mezi kameny, jak můžu nejrychleji, zase lepší cesta a zase běžím...A už je tu Horní Lánov, nabírám pár kluků, jednoho vyhecuju tak, že se taky dává do běhu a je předemnou. Začíná mne ukrutně bolet břicho, to nevydejchám, to musí ven. Kolem samé kopřivy, nedá se nikam zalézt, za mnou lidi, ach jo...sundám bleskurychle elasťáky, je to rychlý...Je mně o dost líp a zase běžím, co to jde. 

Teď jsou to louky nad Vrchlabím a letos kupodivu trefuju správný směr, jsou tu občas šipky od pořadatelů...ale taky dost bahna. Bahno, nebahno, šutry, nešutry, takhle se na ty seběhy musí...Ještě jednou zastavuju, vytahuju flašku s vodou a naposledy se pořádně napiju, teď až do konce a na krev, sleduju občas hodinky, ručička se už už blíží třem hodinám...Sakra, stihnout aspoň těch 19 hodin...loni to bylo 19:07:00. Ještě přes můstek, přes náměstí a do domu dětí...je to 19:00:56,4...říká pán u časomíry, že ho nebudu mít ráda :-) ale jo, jsem spokojená. Prostoru pro zlepšení moc nezbývá, dost záleží na počasí, 100 km v terénu je nevyzpytatelných.

Sprcha v cíli, jídlo v cíli, trošičku pokecáme s klukama, už jsme se dlouho neviděli, a pak cesta domů s Radkem. Doufám, že se zase za rok uvidíme Krakonoško :-)

mezičasy: Žalý (6,3 km) 55:24, Harrachov (30,7 km) 5:04:29,  Lužická bouda (52,2)  9:28:56, Pec (82,4 km) ??, Vrchlabí (99,1 km) 19:00:56,4

web K100 (trasa, výsledky, fotografie): k100.ddmvrchlabi.cz/