Počtvrté na Moravě

Moravský Ultramaraton 3.-9.7.2011.

Dovolená mně začala už ke konci června, musela jsem si vzít povinně minimálně 14 dní v kuse. Nejdříve jsme s mými kluky (15 a 16) odletěli na 7 dnů do Bulharska k moři. Byla to naše společná dovolená po několika letech (naposledy v r.2005) a kluci letěli prvně letadlem. Bohužel 4 dny bylo zataženo a sluníčko nám moc nepřálo. Já se tedy koupala a byla na pláži i tak, ale kluci byli většinou na pokoji v hotelu a koukali na TV. Běhala jsem ráno před snídaní, buď po hlavní promenádě mezi mořem a hotely (to se dalo běhat bez problémů, bylo tam prázdno) nebo jsem zabíhala kousek dál od hlavní cesty. Objevila jsem tam totiž celkem slušný kopeček (škoda, že ho nemám v Praze) o délce cca 250 m a po rozbitém asfaltu, ten imitoval „terén“. Kopeček jsem si dala 10 x za sebou a měla jsem dost, vodu jsem si s sebou nebrala, takže hodina před snídaní byla tak akorát. Za 7 dní, jsem byla běhat 4 x, 3 x ráno a jednou večer, ale to se nedalo, všude spousta lidí, tak jsem po 35 minutách snažení obrátila radši k hotelu. Ve čtvrtek 30.6. jsme se vrátili domů do Prahy a už 3.7. v neděli jsme měli pokračovat směrem na Moravu do Lomnice (u Tišnova). Kluci měli jet se mnou a pomáhat na občerstvovačkách nebo s tím, čím bude třeba. Bohužel se oba vrátili se střevními problémy (asi to přeháněli s jídlem) a tak jsem odjela nakonec sama a oni jeli k tátovi.

Moravský ultramaraton, 7 maratonů + v sedmi dnech, každý den 43 km (proto to +), 2 x se vybíhá z Lomnice, 5 x z jiných míst po kraji, a vždycky se do Lomnice přibíhá. Už jsem o MUMu psala víckrát, tak si to můžete najít na blogu. Tentokrát měly být 2 nové etapy (Vranovská a Olešnická), tak jsem byla dost zvědavá. Taky jsem byla zvědavá koho tam zase potkám, jestli staré známé tváře nebo někoho nového. Jeli jsme vlakem z Prahy se Štefanem Krčem, v Tišnově potkali na nádraží Pepu Kubáleho (jel na 1. maraton) a dokonce pro nás Tomáš Kocman přijel autem a odvezl nás až ke škole (díky). Bývali bychom museli dost dlouho čekat na autobus. Nebe bylo zatažené, pršelo a pršelo. Po příjezdu jsem se se všemi přivítala, s celým pořadatelským týmem, ženskými Evou a Jarkou v kuchyni, s Ivem, Vilmou, Honzou, Vaškem atd. atd. Ubytovala jsem se v jedné šatně v 1. poschodí, člověk tam měl své vlastní soukromí, tak jsem to chtěla poprvé vyzkoušet, protože jsem zatím vždycky spala v nějaké třídě i s dalšími běžci. Dorazili cizinci Němka Sabine, Švýcar Linus, každoroční účastník Andras Maczo z Maďarska. Bratry Slováky za cizince nepovažuju, opět přijel Ivan Ďurkovský, Slavo Glesk (na část) a nově Jozef Teniak z Košic. Byla tu Iva Sakmaryová s dětmi. A další a další, někteří běželi jen některé etapy MUMu. Letošní MUM byl zajímavý také tím, že jsme byli součástí lékařského výzkumu, mezi „výzkumníky“ byla ultramaratónkyně a vícenásobná ocelová žena Alena Žákovská (která si taky pár etap zaběhla). Zajímal je vliv dlouhodobé zátěže, takže většině z těch, co se chystali běžet všech 7 etap, brali před 1. etapou krev z prstu, testovali moč, vážili jsme se a vyfasovali dotazník k vyplnění. Blížila se 15.hodina a chystali jsme se ke startu, přijel Dan Orálek (běžel jen 2 etapy, protože odjížděl na MS v ultratrailu do Irska) a  přivezl Karlu Kent. Byla jsem na Karlu moc zvědavá, protože ona Danovi pomáhala při Badwater ultramaratonu v Americe. Měla běžet Zermatt marathon, tak se v Čechách zastavila a zaběhla si alespoň jednu etapu. Prvně visely na nástěnce i informace o převýšení, resp. kolik m nastoupáme a kolik m naklesáme při jednotlivých etapách.

1. Lomnická etapa + 1385 m – 1360 m

2. Boskovická etapa + 1296 m – 1308 m

3. Vranovská etapa + 1054 – 1119 m

4. Olešnická etapa + 1012 – 1173 m

5. Tišnovská etapa + 1205 – 1085 m

6. Bystřická etapa + 1555 m – 1718 m

7. Cimrmanova etapa + 980 – 980 m

Trasy jsou podrobně rozepsány na webu ČAU, tak kdo by měl zájem, může si to podrobně přečíst, jsou tam i mapy.                                             www.ultracau.cz/index.php?lang=cs

1.etapu nám skoro celou dobu pršelo, bylo chladno a občas mně byla zima. Moc jsem nepospíchala, místy (i když jsem to běžela počtvrté) jsem trochu váhala, jestli běžím opravdu správně. V lese byla skoro tma, jak bylo zataženo. Nicméně jsem si nezapomněla utrhnout pár třešní, do cíle v Lomnici jsem dobíhala těsně kolem 5 H 15ti minut. Těch 15 minut jsem prostě chtěla stihnout, takže se to neobešlo ani bez malého finiše, takhle kdyby to bylo každý den, 5 H 15 minut na každou etapu, to by byl stabilní výkon a bylo by to super. Pospíchala jsem na večeři do hospody a popovídat si s ostatními, měla být totiž i výroční schůze ČAU (Česká asociace ultramaratonců). Přijel Otto Seitl, Sandokan a další z Ostravy. Popovídali jsme o ultra, o tom, jak to letos bude a jak to asi bude příští rok, probrali nominační kritéria na MS a ME a vůbec vše potřebné. Když jsem běžela, tak jsem si trošku dělala srandu sama ze sebe, protože začátek schůze byl stanovený na 20:00 a to bylo přesně 5 H po startu. Zatím se mně podařilo za všechny ty dokončivší 3 ročníky Moravského ultramaratonu (2008-2010) doběhnout jen 1 x do 5ti hodin, tak jsem si říkala: „už nežer ty třešně, makej, nestihneš schůzi“.

Další den jsem se probouzela s bolestí v krku, skoro jsem nemohla polknout, určité intimčo v šatně byla sice výhoda, ale byl tam průvan a já jsem na průvan strašně háklivá. Hned chytnu zánět dutin.

2. etapa byla zajímavá i tím, že jsem si omylem nevzala ponožky. Přišla jsem na to skoro těsně před startem, bylo mně hloupé někoho obtěžovat, resp. jsem si já frajerka myslela, že to zkusím bez nich. Chtěla jsem to  už párkrát zkusit, jaké to je, běžet bez ponožek, ale nějak jsem k tomu nenašla nikdy odvahu. Je to neplánováná příležitost, proč jí nevyužít. Oblékla jsem se trošku víc než předchozí den, resp. měla dl. rukáv a bosé nohy jsem zavázala do bot. Celkem mně nic netlačilo, nedřelo, počasí vypadalo obstojně, pršelo snad jen trošku a pak přestalo. Do 6. km to v botách jakž tak šlo, ale jak se noha zpotila, tak boty začaly dřít. A moc dřít. Věděla jsem, že by to mohla být pro mne konečná, protože jak se odře tenká kůžička pod vnitřními stranami kotníků, tak je to k nezahojení. Udělá se tam sice kůžička nová, ale ta pohybem praská a je to samý strup, takže by byla otázka, jak by šlo běžet dalších 5 etap potom. Boty mne už vypekly dvakrát, protože něco podobného mně udělaly při Brtnických ledopádech letos v únoru, to jsem sice měla ponožky, ale jak boty nasákly vodou, úplně se změnily vlastnosti vnitřní látky v botě. A ty praské kůžičky jsem řešila dalších 14 dní po pochodu, přelepovala jsem náplastmi, vždy to prasklo, mokvalo a bolelo a to jsem běžela třeba jen 10 km po silnici a ne 43 km v terénu jako bych měla teď. Nikdo ponožky neměl, ptala jsem se, nejdříve jsem si tedy vynadala do strašných blbců atd., proč si jenom musím ty maratony ještě ztěžovat, ach jo. Tak jsem zastavila a z jednoho kapesníku si vyrobila 1 onuci na 1 nohu, pak jsem zubama urvala kus elasťáku (obvazu co nosím vždycky s sebou kvůli kolenu) a udělala si druhou onuci. Bylo to lepší než nic, kůže pod kotníky byla trošku chráněná, ale potvora furt se to posouvalo, takže jsem to občas musela opravovat. Paty jsem už měla rozedřené do krve, ale tam mně to ani moc nebolí, to už mám vyzkoušené. Zachránila mně Katka Sakmaryová (dcera Ivy) na 2. občerstvovačce, tedy po 12ti km, půjčila mně svoje ponožky, co měla na výměnu. Já byla šťastná jako blecha (a dala jí za záchranu čokoládu), hned se mně běželo líp, i když nohy už byly načaté. Vůbec mně ta 2. etapa nešla. Těšila jsem se na tradiční rybízové pole u Lysic, samozřejmě jsem neodolala a pořádně se nacpala. Pak ještě třešní, letos jich bylo na stromech opravdu hodně a různých druhů, hodněkrát mně zachránily od žízně a hladu v energetických krizích mezi občestvovačkami. 2. etapa byla bída 6 H 20 minut. Nebylo mně moc dobře, tak jsem se večer v hospodě léčila grogem a spacák jsem si natáhla skoro přes celou hlavu, aby na mne průvan nemohl. Nebylo to nic platné, ráno opět bolest v krku, navíc mně bolela hlava, nemohla jsem dýchat kvůli ucpanému nosu. Ach jo, nohy byly tentokrát dobré, žádný fyzický problém (kromě tedy těch odřenin, jak jsem běžela bez ponožek a pár otlaků, ale to je normální), šlacha přes nárt vydržela, koleno vydrželo (jen jsem ho asi 2 x preventivně namazala přes noc), úpony od achilovky pobolívaly, ale vydržely. Jen běhat se zastydlou rýmou (která se spouštěla při běhu pobytem na sluníčku a vedrem) a bolavým krkem, zkrátka nic moc. Přehodnotila jsem své běžecké a závodnické ambice, na jedinou soupeřku, co se chystala uběhnout všech 7 etap, Sabine jsem měla dostatečný náskok, jen ho chtělo udržet. To jsem sledovala. Jinak bylo důležité hlavně přežít a užít si to po jiných stránkách, takže výhledy, pohledy do krajiny, třešně, lesní jahůdky, borůvky, maliny, večer pokec v hospodě s ostatními, zkrátka dovolená, jak se patří. Bylo jasné, že tentokrát poprvé nepřekonám svůj osobní rekord, tedy součet všech časů za jednotlivé etapy. Loňský MUM byl zatím můj nejrychlejší těsně pod 40 hodin. Letos to dopadlo hůř, celkový čas za všechny etapy byl 41 H 47 minut 14 vteřin. Sice jsme trošku závodili s Milanem Daňkem mezi sebou, bylo to otevřené do poslední etapy, ale nechala jsem ho vyhrát bez boje. Nějak se mně nechtělo se prát o minuty a trošku škodolibě jsem si Milana představovala, jak se v poslední etapě snaží, protože si myslí, že ho honím, že mně má za zády, nakonec mně nadělil ¾ hodiny. Poslední etapu jsem si užívala, vzpomínala jsem na loňský rok, jak moc mně bylo špatně (trvala mně víc jak 7 H), jak mně je letos proti tomu fajn, les, ptáčci, modré nebe nad hlavou, maliny, borůvky, třešně, ani se mně do Lomnice skoro nechtělo. Ještě nám lékařský tým opět odebíral krev, testoval moč atd., odevzdali jsme dotazníky, snad jim ty poznatky alespoň k něčemu budou a třeba nám zašlou nějaké ty výsledky, až bude výzkum u konce. Tak zase konec, zase končí Moravský ultramaraton, bylo slavnostní jídlo na závěr a vyhlášení. Jsem 1. žena, mám krásný pohár a krásný batoh (využiju při pochodech), v celkovém pořadí ze všech, co se zúčastnili všech sedmi etap (12), jsem 9. Je to můj 2. nejhorší výkon na MUMu (horší byl jen ten 1. MUM v r.2008), s tím tedy moc spokojená nejsem. Vzhledem k tomu, jak mně bylo po zdravotní stránce, to bylo ale dobré. Byl to kvalitní objemový trénink, převýšení, povrchy v lese a po loukách – kameny, suť, bahno, voda. Nebýt letos MUMu, tak ani pořádně nepotrénuju. Díky moc všem z pořadatelského týmu v čele s Ivem Šikulou, opět se jim povedl další ročník MUMu, už 19. Snad budou i další ročníky, snad na Moravu najdou cestu další a další běžci a podpoří alespoň účastí na některé z etap (když to nebudou chtít běžet celé) samotnou existenci a zachování této v Čechách unikátní akce.

Pak jsme opět vyrazili autobusem do Tišnova a pak dál do Prahy vlakem, tentokrát ve třech, Štefan, Tomáš Dittrich a já. Už jsem se těšila na svou vlastní postel bez průvanu, teď se hlavně brzo uzdravit, abych byla připravená na další ultraakce, co mně čekají.