Po PIMu o PIMu, 8.5.2011

Real time 4:01:17 (OT 4:01:26), můj 4. PIM, zatím nejrychlejší. V r.2007 byl PIM mým 2.maratonem, čas 4:21:55, v r.2008 to už bylo o trošku lepší, čas 4:11:11. V r. 2009 za 4:23:58, to jsem byla ráda, že jsem vůbec ráda, běžela jsem ho totiž jen týden po MS v běhu na 24 H v Bergamu. Loni jsem ho s těžkým srdcem vynechala, asi jsem neměla, protože jsem na tom byla rychlostně dobře jako nikdy předtím, ale za pár dní jsem měla běžet opět MS v běhu na 24 H v Brive, tak jsem se trochu bála riskovat.

Takže letos jsem se na PIM docela tešila, ne že bych se speciálně připravovala, ale chtěla jsem podat, co nejlepší výkon, protože jsem ho běžela v rámci MČR. Před třemi týdny jsem běžela maraton v Curychu a docela dobře, před čtrnácti dny celkem těžkých 50 km v Itálii a jelikož mně doma trošku naštvali, tak jsem se rozhodla, že to vyběhám na patnáctce v Lounech minulou sobotu. Asi jsem jí měla vynechat, nebyla jsem úplně v pořádku a trošku jsem to asi na začátku přehnala s rychlostí. Držela jsem se tam zuby nehty jednoho veterána až do 6. km, určitě jsme běželi pod 5 minut na km. No chtěla jsem si vyzkoušet jaké to je běhat blízko ANP (nebo jak se to v těch tréninkových knihách jmenuje), protože já se k žádné obzvláštní rychlosti normálně nevyhecuju. Do 12. km to ještě šlo trochu pomaleji i bez veterána, ale pak už ne. V týdnu před PIMem byla navíc honička nejen v práci, ale starosti doma, takže jsem si moc neodpočinula. Bolel mne stehenní sval zezadu na levé noze, asi z těch Loun, bolelo to potvora i v klidu. Masírovala jsem, nepomáhalo to. V sobotu večer mně napadlo si tam nalepit kapsicinovou náplast, noha se pěkně prohřeje a třeba to pomůže. Plán na PIM tedy zněl dát to do čtyř hodin, nějak jsem nevěřila, že by to mohlo být lepší. Trošku jsem si to zkazila sama, vzala jsem si nové boty, ani by tak nevadilo, že byly nové, protože v tomhle typu i značce běhám, ale byly trošku tenčí, tedy lehčí (to měla být výhoda), ale pražské kostky jsou pěkně tvrdé a zrádné, daly mně tentokrát hodně zabrat. Další chyba byla, že jsem si stoupla do koridoru A, měla jsem ho sice na čísle (start v rámci MČR), ale bylo mně jasné, že budu nějaký čas předbíhána, protože za mnou bude spousta rychlejších běžců. Mělo to výhodu, že jsem nemusela nikoho obíhat, vyhýbat se mu, tentokrát obíhali mne, ušetřila jsem nějakou energii. Ale mělo to jednu chybu, že jsem asi běžela trošku pomaleji než jsem měla, nechtěla jsem přepálit začátek, tak jsem se krotila a asi víc než bylo vhodné. Běhám jen s obyčejnými hodinkami, takže rozlišuju 5 minut na km nebo 6 minut na km, a poblíž nebyl žádný vhodný vodič nebo vodička, podle kterých bych si mohla řídit tempo (nebo ho honit) jako třeba v Curychu před třemi týdny. Tenhle maraton jsem běžela prakticky celý sama, jen asi kolem 33. km jsem se chvíli držela skupinky cizinek, nakonec mně utekly, ale v cíli jsem je viděla a gratulovala jim. Věděla jsem, že jsem startovala skoro ze startovní čáry, takže ztráta bude minimální, že tedy musím běžet trošku rychleji a nemůžu se řídit třeba vodiči na 4 hodiny. Praha je krásné město, maraton běhám ráda, protože právě tenhle den mají přednost alespoň v části města lidé-běžci a ne auta, jako v normální dny. Trať se mně zdá trošku těžká, hlavně ten povrch, ty hrozné kostky, v Římě jsou taky kostky, ale jsou zalité asfaltem a ne jen volně zastrčené jako v Praze. Bylo teplo, očekávala jsem to, ale nějak se mně špatně občerstvovalo, z vody mně bylo špatně a banány jsem nemohla ani vidět. Měla jsem 2 karbonexy a 2 gely, jeden gel jsem si přivezla z Curychu, nabízeli ho na občerstvovačce, já ho vzala, ale už jsem ho nepoužila. Ten jeden, co jsem tam ochutnala, mně chutnal, ale tenhle druhý, no fuj, sladko slaná chuť, přemýšlela jsem, že ho vyhodím, že ho ani nesním. Ale byla to energie a já toho s sebou moc neměla a bez energie se maraton uběhnout nedá nebo dá, ale ne rychle. Tak jsem statečně spolykala gel a pak na 33. km další, ten už byl můj a chutnal mně o trošku víc. Snažila jsem se si vždycky namočit kšiltovku, chladit se a pít, na občerstvovačkách a kolem nich jsem musela dávat pozor, abych neuklouzla po nějakém prázdném kelímku, bylo jich tam požehnaně. Pomeranče a banány, to nebylo nic moc občerstvení, chtělo by to alespoň něco pevného, třeba kousky nějakých sušenek nebo tak něco. Když to po sobě čtu, tak si pořád stěžuju, ale píšu to hlavně pro to, abych si z toho vzala ponaučení pro příště, protože já ten PIM chci běžet ještě jednou (nevím tedy jestli hned příští rok, možná budu mít v tuhle dobu jiné plány) a ukázat mu, zač je toho loket. Viděla jsem spoustu známých lidiček, je to takový běžecký svátek, tak jsem za to ráda. Atmosféra se mně zdála, že už je lepší a lepší. Chci poděkovat Štefanovi za povzbuzování na trati a taky Hanici, běžela poslední úsek štafety a na předávce na mě zavolala, sice jsem jí neviděla, ale slyšela. Pár lidiček, co mne předbíhalo, mne taky pozdravilo, tak to bylo milé. Na 36. km jsem dohonila Zdeňka Strouhala, chvilku jsme běželi spolu. Říkal, že nemá rád Karlín, na Libeňském mostě jsem trošku poodskočila a snažila se jít dopředu, mně se v Karlíně dobře běží, je tam asfalt a hlavně vím, že už bude brzo konec a že se musím snažit a držet tempo. Na kraji Pařížské stál Štefan a volal, že to do těch čtyř hodin dám, tolik jsem chtěla, ale Pařížská je dlouhá ulice a o ten malý kousek se to nepovedlo. Nicméně cíle bylo dosaženo, můj 35. maraton byl uběhnut. Ještě mě čekala cesta domů metrem, já vždycky chodím na start rovnou v běžeckém, nedávám si věci do úschovny, takže je cesta metrem zpátky, někdy docela těžký oříšek. Tak konec zvonec, dnes to asi nebylo zajímavé čtení, spíš takové poučení pro mne pro příště.