Pěšky podél Vltavy

Na víkend jsem se těšila, po dlouhé době to mělo být něco jiného než běhání. Z 30.4. na 1.5. na čarodějnice pořádá již 3.rokem Mount svůj soukromý pochod podél Vltavy. Začal s tím v r.2007, kdy jsme vyrazili od soutoku Labe a Vltavy z Mělníka a došli až do Prahy ke Karlovu mostu. Byl to můj 1.pochod a příprava na 1.6-ti hodinovku, více zde mountuv.blogspot.com/2007/05/podl-non-vltavy-z-mlnka.html. V r. 2008 jsme pokračovali už jen ve třech (Mount, Kuba, mapo) od Karlova mostu až do Kamýku nad Vltavou 95 km. Loni šel Mount sám a nedošel, tak letos si to chtěl zopakovat s námi znovu. Do Kamýku jsme dojeli autobusem z Prahy kolem 18:00, měli jsme si co povídat, protože s Kubou jsem se viděla naposledy právě před dvěma roky a s Mountem před cca půl rokem při Pražské 100 (pochod). Kluci mají rádi hory, chodí po nich a na některé i lezou. Letošní trasu naplánoval Mount takhle:

Pravý břeh: Kamýk (červena), U Jarošů (zelená) 9,5km
Levý břeh: Solenice (žlutá) 13km, (Orlík hráz) 14km, Kamenná (zelená) 18,5km, (Kozárovice) 23km, Kožlí (červená) 31km, (Orlík) 32,5km, Zvikov Otavský most (zelená) 46,5km, Rozcesti před Vltavskym mostem (modrá) 48,5km, (Oslov) 52,5
Pravý břeh: Podolský most (zelená) 64,5km, Bechyně (červená) 87,5km,Týn nad Vltavou bus 100,5km

Vyrazili jsem celkem svižně, bylo teplo až dusno, mraky za námi nevěstily nic dobrého. Šli jsme a šli, za světla to celkem šlo, den se začal měnit v noc, bylo zataženo a kolem nás se rozhořely ohně. Někdy to vypadalo jako že hoří celý vrcholek kopce i dým byl cítit ve vzduchu z velké dálky. Procházeli jsme vesničkami nebo osadami, všude bylo pusto, prázdno, všichni byli u ohňů a upalovali čarodějnice.

Cesta se potmě hledala hůř, nepostupovali jsme rychle, turistické značky byly, ale v delších intervalech, při křížení cest jsme už „nacvičeně“ vyráželi každý na nějakou stranu a hledali pokračování, kdo našel, zavolal ostatní a šlo se dál. Celkem často jsme se zastavovali, kluci se převlékali, mazali si nohy, jedli, pili atd. Kolem 1 hodiny už 1.5. začalo pršet a od té doby pršelo skoro pořád - tichý, vytrvalý déšť, mokrá tráva, bahnité lesní cesty plné vody. Moje boty celkem dlouho odolávaly, ale pak najednou propustily všechnu vodu bohužel směrem dovnitř. Ponožky mokré, boty mokré, nohy mokré, brýle mokré. Oblečení jsem měla navlhlé, protože já husa si nevzala funkční triko nebo aspoň moirové tílko. Od batohu jsem měla zpocená záda, jak začalo pršet, ochladilo se. Měla jsem jen tričko s krátkým rukávem, přidala jsem slabý svetřík a na to skoro nepromokavou bundu. Když se šlo a tělo bylo v pohybu, bylo mně celkem teplo, ale ty dlouhé zastávky, co potřebovali kluci, mně nedělaly dobře. Mám trochu jinou strategii, příliš se nezastavovat, nepřevlékat, nemazat a jít stále kupředu. Kluci jsou z hor naučení jinak, tam se každá chyba může vymstít několikanásobně více, takže jsou hodně opatrní.

Kaňon, který si za staletí vyhloubila řeka, je samé nahoru - dolu, hlavně ze začátku našeho putování to tak bylo. Řeku jsme opouštěli a zase se k ní vraceli, někdy na nás vykoukla jen tak zdálky, spíše jsme jí tušili než viděli. Začalo svítat a já pomalu dojedla skoro celé zásoby jídla, chtělo by to něco teplého do břicha, kafe nebo polívku, to by bylo. Ani nevím přesně kdy, asi kolem 5.hodiny ráno, jsem se začala motat, chtělo se mně moc, moc spát, stačilo by možná pár minut, někde upadnout a zase se vzbudit. Nebylo kde, všude mokro, bahno a muselo se prostě dál. Měla jsem jen čokoládu na vaření, začala jsem jí po kouskách jíst, trochu to pomohlo. Moje spací příprava na jednu noc nespaní nebyla právě odpovídající, protože jsem ten minulý týden naspala moc málo. Ve čtvrtek jsem chtěla trochu spát hned odpoledne, co jsem se vrátila z práce, ale nešlo to.

Šli jsme a šli, zpomalovali a už tušili, že do Týna nad Vltavou tenhle rok nedojdeme. Mount říkal, že se mu jde, jak po žhavém uhlí, tak jsme ho nechtěli dál trápit. Zakončili jsme to v obci Vlastec na cca 58. km, trvalo nám to cca 14 hodin. Výkon asi nic moc, ale tentokrát to nebyl žádný závod, žádné ultra, jen procházka (i když leckdy obtížnější) inspirovaná Vltavou. Ve Vlastci jsme skoro hned chytili vlak do Písku a v Písku jsem vystartovala směr LIDL a autobusové nádraží, abych pozdržela autobus, abychom to stihli všichni hned do Prahy. Povedlo se, autobus z Českých Budějovic měl naštěstí pár minut zpoždění.

Doma jsem hupla do vany, ohřála klukům i sobě, co jsem jim připravila předem k sobotnímu obědu a upadla do postele. Ono se to nezdá, ale i celkem malá intenzita (tj. chůze) po dlouhou dobu dá zabrat. Na památku mám noční výhledy, pohledy z údolí na kopce a z kopců do údolí, noc ozařovanou občasnými ohni, bahnité cesty často rozryté rypáky divokých prasat. A ze dne svěže zelený les, ptáky, sem tam v lese nebo po jeho okrajích kvetoucí stromy. Taky 3 klíšťata, byla to celkem operace se jich zbavit, když je na to člověk sám a ještě blbě vidí.