Pátý maraton v garáži

Jako každý rok jsem se v lednu chystala do Českých Budějovic na maraton v garáži. Letos už popáté. Je to vždycky príma, venku je ošklivě, zima, sníh, mráz. V garáži je sucho, relativně teplo a hlavně skvělá atmosféra. Byla jsem tak trochu u toho, když Jardu Koloběžku napadla někdy v září 2007 ta skvělá myšlenka uspořádat maraton v podzemních garážích, je to pro mne tedy více méně milá povinnost se zúčastnit. Tady jsem se v r. 2008, při prvním ročníku dostala poprvé pod hranici čtyř hodin v maratonu a svůj tehdejší osobní rekord jsem posunula o plných 20 minut. Ono se to nezdá, ale běhat v garážích není zase tak jednoduché, jedno kolo měří 666 m a je vedené cik-cak ne kolem dokola, je zde hodně ostrých zatáček a přece jen se běží vevnitř a ne venku na čerstvém vzduchu.

Leden byl k běžcům přívětivý, moc nemrzlo, sem tam pršelo, vypadalo to spíš na nějaké brzké jaro. Byla jsem ráda a snažila se naběhat co nejvíc kilometrů hlavně jako objemový základ pro další ultrasezónu. Běhala jsem v Inov-8 roclite 268 a střídala je s New Balance 826. Inovejty se mně moc líbí a chtěla bych se v nich naučit běhat i dlouhé štreky, ale moc mně to nešlo. Když byly nohy odpočinuté, byla to paráda, ale jak to bylo víc jak 20 km, začalo se mně ke konci zdát, že jsou boty nějaké tvrdé a nohy už nechtěly tolik pérovat. Bylo mně jich líto, takové krásné, nové, čisté boty a já je vzala na bahnitou cestu rozdupanou od koní, po které se kolikrát skoro nedalo proběhnout. Pak zase běžely po čistém asfaltu a doma jsem je umyla, vycpala novinami a usušila.  Když začalo mrznout a já běhala většinou potmě (to už jsem si do lesa a do bahna netroufala), tak jsem si je brala zase, protože jsem se v nich cítila o dost jistější na namrzlé silnici. Trošku mně začala zlobit klenba a bolely paty, taky táhla achilovka na levé noze, ale ta mně táhne skoro od začátku, co běhám. Byla to tak trochu alchimie, odhanout  kolikrát ještě nohy snesou běžet v inovejtech bez velkých následků, abych to nepřehnala a neublížila si. Každopádně týden před maratonem v Českých Budějovicích jsem ubrala v kilometráži a snažila se nabrat energii do zásoby. Potřebovala jsem zaběhnout dobrý čas na hranici zatímního osobního maxima, což znamenalo maraton pod 3 H 50 minut. To byl totiž nový limit pro účast na MČR v maratonu, které se poběží v rámci PIMu (Prague International Marathonu) v květnu. Roky zpátky byl limit pro ženy zaběhnout maraton pod 4 H, letos limit zpřísnili. Mně se podařilo běžet loni v Benešově u Semil maraton za 3:50:35, přes limit jsem byla jen o 36 vteřin, ach jo, kdybych to býval tenkrát věděl, tak bych si býval trošku pospíšil. Motivace byla velká i pro to, že běhám za SK 4 Dvory České Budějovice a pořadatelem maratonu byl Jihočeský klub maratónců. Chtěla jsem se poprat o místo na bedně.

Do Budějovic jsem dorazila už v pátek, den před maratonem. Máme tam rodinnou přítelkyni, jednu starou paní, letos jí bude 85 let. Vždycky to spojuju s návštěvou u ní. Zná mne úplně od narození, je to pro ní dost nepochopitelné, že teď ve „zralém věku“ běhám maratony a pokaždé se tam na mne přijde na závěr podívat.

V garážích v -2. podzemním podlaží obchodního centra Mercury jsem byla mezi prvními, vyfasovala jsem igelitku s reklamními předměty od sponzorů, číslo s čipem, lístek na občerstvení po závodě. Pěkně všechno v klidu, přivítala jsem se se známými běžci i běžkyněmi, odnesla si svoje vlastní občerstvení ke stolu v jednom rohu garáží, zašla si párkrát na WC a už byl start. Věděla jsem, že musím to jedno kolo v průměru uběhnout něco přes 3 a půl minuty, na světelnou tabuli jsem neviděla vůbec a časomíry jsem si všimla až po několika kolech. Hodinky mám staré od Vietnamců, ani nemají vteřinovku. Zkrátka a dobře běžela jsem na pocit, tak jak to většinou dělám, orientovala jsem se podle některých z běžců, o kterých vím, za kolik asi tak maraton běhají. Pavlína vyrazila moc rychle kupředu, pár kol jsem s ní držela tempo, ale pak jsem si jí nechala utéct. Vilmě to moc nešlo, byla po zranění a teprve se zabíhala po běžecké pauze, ne tedy, že bych jí podceňovala, taky jsem si jí hlídala, jestli je za mnou nebo předemnou. První byla jednoznačně Jana Candrová, úspěšná a zkušená triatlonistka, navíc domácí a už jednou v garážích vyhrála. Zatím jsem pořadí a bednu nijak neřešila, snažila jsem se každé kolo běžet, co nejrychleji to šlo, ale zase tak trochu s citem, abych měla sílu i na ty další, celkem mně čekalo 63 kol. Trochu dřív než jsem původně chtěla, jsem sáhla po tabletce enervitu, měla jsem připravené 2 na celý maraton a k tomu 2 gely. Endurosnak a jeden gel, z Itálie, ten mne ale vypekl, byl úplně tekutý a já si s ním polila ruce, tak jsem si je olízala, aby ani kapka energie nepřišla nazmar. Pavlíně to moc nešlo, začalo jí být špatně a pak to bohužel musela vzdát. Mrzelo mě to, pro mne to znamenalo, že jsem na 2. místě v kategorii starších žen, 1. byla samozřejmě Jana Candrová. Po 30. km už to začalo pěkně bolet, začala jsem se vnitřně hecovat, snažila jsem se běžet, jak nejrychleji to šlo a doufala, že to vydržím až do konce. Říkala jsem si, makej, nevzdávej to, ušetříš tisícovku za PIM (tolik by stálo startovné, kdybych se musela přihlásit normálně a ne v rámci MČR), taky jsem si říkala tajnou formulku (jako loni při maratonu v Curychu) z knihy Born to Run „lehký, snadný“, hop, hop pěkně na přední část nohy a držet styl. Hodně mně to pomáhalo, i když to asi na pohled nevypadalo, že bych běžela nějak ladně a držela styl. Celkem neplánovaně se mně povedlo dostihnout i 2 mladší ženy, co byly předemnou, udělalo mně to radost a motivovalo mne to běžet rychleji, co nejvíc, aby mne nedohonily. Asi 11 kol před koncem jsem zjistila, že mě zbývá právě těch 11 a od té doby jsem si je počítala a hlídala. Uf, ještě poslední kolo a je tu cíl, už jsem věděla, že ten limit pro PIM mám a s rezervou, dokonce jsem tušila, že to bude osobák. Jupí já mám osobák po vice než třech letech, sice jen o 1 minutu a 15 vteřin, ale je to tam (3:46:35). Navíc jsem skončila jako 2. žena celkem, byla na bedně, dostala medaili a taky pěknou cenu. Měla jsem velkou radost, bylo to zasloužené, potěšilo mne, že se na stará kolena minimálně nezhoršuju, že jsem schopná jen z objemů, bez speciální přípravy na maraton, zaběhnout to, co jsem si v hlavě naplánovala. Kéž by to vydrželo celý následující rok.