Opět v Krkonoších

15.-16.6.2012  Krakonošova 100, 3 800 m převýšení.

Autobus do Vrchlabí měl celkem zpoždění, bála jsem se, jestli stihnu včas vyzvednout intinerář trasy, uložit si věci, co si nebudu brát s sebou, a vůbec samotný start. Všechno jsem stihla a ještě zbyl čas na popovídání si se známými, s některými jsem se neviděla dost dlouho. Tentokrát jsem tady byla bez Pavlíny a přemýšlela jsem, jak to zvládnu a jestli mám jít sama nebo raději s někým. Kolem půl deváté začal podrobný výklad tratě, pak měl slovo Krakonoš (vládce hor) a v devět hodin večer bylo odstartováno. Účastníků bylo dost, necelé čtyři stovky. Někteří běželi, někteří vyrazili volnějším tempem. Zvolila jsem něco mezi tím. Směrem na Žalý se táhnul had, zatím bez čelovek, bylo ještě vidět. Párkrát jsem se otáčela a vychutnávala jsem si dlouhé výhledy do zšeřelé krajiny pode mnou, třeba se sem hnedtak zase nevypravím, tak si to musím užít. Trasa se mně podrobně popisovat nechce, je každý rok prakticky stejná. Na Žalým byla 1. kontrola, tady jsem vlastně byla minulý víkend, i cestu na Rovinku jsem znala…to už jsem šla trochu opatrněji, jelikož už byla tma a já svítila čelovkou. Dost lidí mne předbíhalo, ani mně to nevadilo. Někde mezi Horními Mísečkami a Dvoračkami jsem dohonila Hanku Kašovou s kamarádkou a střídavě jsme se dobíhaly a předbíhaly, podle toho, jak to které šlo. Snažila jsem se pohybovat co nejrychleji a do Harrachova po silnici jsem běžela, stejně jako loni s Pavlínou. Před Harrachovem jsem potkala členy Sri Chinmoy Marathon teamu (Pataku s přáteli), po cestě jsme se pak potkávali vícekrát. V Harrachově byla kontrola a občerstvovačka jinde než bývala původně. U autobusového nádraží se mělo zatočit vpravo, ale silnic tam bylo víc, tak to nebylo až tak jasné a pár lidí se tam spletlo. Když jsme tam procházeli my, zrovna tam stálo nějaké auto a lidi uvnitř nás navigovali. Na kontrole byl chleba se sádlem, správné občerstvení pro pochodníky. Doplnila jsem vodu a odskočila si na WC. Tady jsem ještě potkala Jardu Koptiše a Tomáše Zágorška, zrovna odbíhali pryč. Pokračovala jsem dál a za mnou malá skupinka, napojili jsme se na modrou značku a začali stoupat po silnici, z pravé strany se ozývalo hučení Mumlavských vodopádů. Občas jsem si na ně posvítila čelovkou, abych z nich alespoň něco viděla. Stýskalo se mně po Pavlíně, vzpomínala jsem, jak jsme tudy šly minulý rok. Celkem jsem držela i časy, jaké jsme šly loni. V zádech jsem měla Lídu s kamarádem a před sebou Pataku a další dva. Chvílemi jsem se snažila drobnými krůčky utíkat, ale dolehla na mne první větší únava, už jsem měla v nohách skoro 40 km. Začalo mně nějak bolet břicho, zpomalila jsem a Pataka se mně vzdaloval. Už jsme byli zase na asfaltu. Musela jsem si odskočit mimo cestu a pak už jsem zůstala sama. Šla jsem dál po silnici, kolem mě fučel vítr a nebyla jsem si zrovna jistá, jestli jdu správně. Tenhle úsek cesty mně nějak z loňska vypadl z hlavy. Občas jsem se otáčela a za sebou viděla rozsvícené čelovky dalších. Tak jdu správně. U Vosecké boudy jsem se dooblékla, vzala jsem si šusťákovku, počasí vypadalo dobře, tentokrát nepršelo jako loni. Na hřebenu bude určitě foukat a bude tam zima, chtěla jsem být na to připravená. U Svinských kamenů jsme se napojili na cestu česko-polského přátelství, vzpomínala jsem na loňskou hrůzu, kdy jsme právě tady s Pavlínou chytily strašný liják, vítr a zimu. Lída s kamarádem mne předběhli a ještě pár dalších taky. Tahle část nahoře po hřebenu se mně moc líbila, bylo něco po půl čtvrté ráno, velmi jasno, že ani čelovka nebyla potřeba. Hřebeny hor přecházely v mraky, že se ani nedalo pořádně rozeznat, co je hora a co mrak. Do toho svítil malý srpeček měsíce těsně nad obzorem a fučel všudypřítomný vítr. Už tu byly Sněžné jámy a pokračování po červené turistické značce. Blížil se pro mne „zlatý hřeb“ této části trasy, vyskládaný kamenný chodník vedoucí směrem dolů kamenným mořem. V duchu jsem si říkala, to zvládneš, to musíš zvládnout, už se nesmíš bát. Bylo to lepší než loni, možná pro to, že bylo sucho a kameny vypadaly méně nebezpečně. Ale stejně jsem se bála, moc bála a šla hodně pomalu a opatrně. Hůlky mně byly celkem k ničemu, protože se hroty zachytávaly ve štěrbinách mezi kameny a hrozilo, že se zlomí nebo naštípnou. Raději jsem je nesla jen tak v ruce. Všichni mne předbíhali a já jim záviděla tu jejich jistotu, s jakou se po těch kamenech pohybovali. Dalo to práci, Lída mně poodskočila dopředu, ale nakonec i ta kamenitá cesta skončila a já si ještě užila nespočetně krásných výhledů a pohledů směrem do Polska i směrem do Čech, v paprscích vycházejícího slunce. Minula jsem torzo Petrovy boudy a už to byl sešup po asfaltu až ke Špindlerově boudě a pak kousek dolů na Lužickou boudu. Tady byla další kontrola a občerstvovačka, dobrá polévka, čaj, doplnila jsem vodu, opět si odskočila na WC (ach jo už po třetí), trochu jsem se odstrojila a zase jsem vyrazila na další cestu. Tady jsem se znovu potkala s Hankou Kašovou a s Jardou, který na ní čekal. Dál jsme pokračovali skoro společně. Čekala nás hodně terénní část po zelené do Polska, nejdříve prudké stoupání a pak po vrstevnici, mezi kameny, kořeny, bahnem a vodou, občas to bylo proložené dřevěným můstkem. Opravdu krásná část Krkonoš. Vůbec polská strana Krkonoš mně přišla celá krásná a zajímavá. Další kontrola a občerstvení v myslivně (Domek Mysliwski), tam jsem se těšila, na dobré sušenky a na kafe, ochutnala jsem snad všechny druhy, ani se mně nechtělo jít dál. Sněžka čekala, už byla blízko, ale ještě to chvíli trvalo a bylo to do kopce. Jak byla příhodnější cesta, tak jsem se snažila běžet. Slunce začínalo hřát a už spíš pálit. Na Sněžce v Poštovně byla samokontrola, další razítko do intineráře, popadla jsem do ruky kus sýra, co jsem měla zabalený s sebou, a hned jsem vyrazila dolů ze Sněžky. Tradičně jsem se spletla a zabočila nejdříve na žlutou značku, brzy jsem zjistila svůj omyl a opět přešla na červenou. Jak to šlo, tak jsem poklusávala vpřed, padalo to stále dolů a moje kolena už byla hodně bolavá. Nedělala jsem dlouhé kroky, spíš kratší a ty stupně směrem dolů jsem brala opatrně. I tak jsem se pohybovala celkem rychle a nechala jsem celou skupinku brzo za sebou, v kosodřevině mně někteří uvolňovali cestu, když viděli, že mám našlápnuto. Musela jsem trošku šetřit s vodou, jelikož jsem s sebou měla jen dvě půllitrové flašky (měla jsem si vzít i tu třetí, co jsem nechala v šatně v Pelíšku), slunce začalo pálit plnou silou, bylo něco po poledni. Na Jelence jsem dobrala vodu ze studánky a hlavně si namočila svojí kšiltovku. Pokračovala jsem dál a snažila se běžet, co to šlo až na Pomezní boudy, kde byla další kontrola a občerstvovačka. Zase jsem doplnila vodu, snědla krajiček chleba se sádlem a snažila se běžet dál. V Malé Úpě u kostela se měnila červená turistická značka za modrou a ta měla zůstat až do Vrchlabí. Tady někde jsem si koupila kofolu, sice s vysokohorskou přirážkou, ale už jsem jí moc potřebovala. Pak jsem si ještě odskočila do lesa (už počtvrté a naposled), zase jsem trošku nahodila motor a z toho kopce běžela o sto šest. Dokonce jsem měla společníka, sice nevím, jak se jmenoval, ale běhá také někde na Černém Mostě jako já, tak se tam třeba zase potkáme. Kopec skončil, modrá pokračovala zase dál a zase do kopce, můj společník se snažil běžet dál, rád by to stihl, v co nejlepším čase (je to borec, Silva Nortica před 14ti dny byla jeho 1. maratonem a hned si troufl na K 100). Ráda bych to stihla také co nejdříve, ale nějak mně v tom vedru začínala docházet šťáva, už aby byla Pec. Jak jsem potkala nějaký potůček tekoucí ze strání a s čistou vodou, hned jsem v něm vymáchala čepici a chladila si hlavu. Na začátku Pece se modrá oddělila směrem vlevo od hl. silnice, někteří pokračovali dále po hlavní, držela jsem se trasy a udělala jsem dobře. Bylo to mimo provoz, částečně chráněné stromy a až tu byla poslední kontrola, poslední občerstvovačka. Doplnila jsem vodu, ještě jsem se napila, dala si opět krajíček chleba se sádlem a vyrazila jsem do posledního úseku. Ještě mne tedy čekal pořádný kopec nad Pecí, ale zase jsem viděla „mapu republiky“…sněhový obrys ve tvaru bývalého Československa…často jsem se otáčela a trošku se kochala. Před chatou Mír jsem dohonila Lídu, tentokrát s Petrem Luberdou, pak ještě Vláďu Diatku…tak jsme trošku poklábosili a hlavně dobře odbočili, na tu správnou modrou. Modrá se klikatila lesem, Vláďa mně trošku poodskočil dopředu, Lída s Petrem zase byla trošku vzadu, byla jsem opět sama. Udělolo se mně špatně, začala jsem se motat, asi z toho vedra a slunce. Zase byla taková trailovější část, kameny, v tom tekl potůček a do toho bahno a stovky much. Uf, už abych byla pryč, snědla jsem pár posledních datlí, co jsem měla s sebou, snad mně energie bude stačit. V Horním Lánově jsem maličko seběhla z cesty, ale hned jsem si vzpomněla, že tu stejnou chybu jsem udělala i loni a vrátila se zpět. Modrá se tu ztrácela a odbočovala mezi pastviny, ale já si vzpomněla a trefila jsem správně. Na rozdíl tedy od některých jiných, kteří přicházeli z levé strany…Trošku mne to tedy nahecovalo, kdepak, nenechám se předběhnout od někoho, kdo nedrží trasu, zrychlila jsem a zase jsem se pomalu rozběhla. Vrchlabí už bude na dohled, dívala jsem se na hodinky, kdybych to bývala stihla do 16-ti hodin, tak bych dobíhala na náměstí, když to bude po 16., tak bude doběh už do Pelíšku (domu dětí). Mně ani tak nemotivovalo těch 16 hodin jako spíš odjezd autobusu do Prahy…Ráda bych nějaký stihla a vyspala se ve vlastní posteli. Zrychlila jsem, co to šlo, tady někde jsem opět dohonila Vláďu Diatku, z pravé strany přicházel zase nějaký pochodník. Dohonila jsem ho a on mně říkal, že jde tu kratší trasu (55 km) a že ta je po žluté. Držela jsem se ho až do konce. Loni jsme totiž s Pavlínou nevěděly pořádně kudy vlastně Vrchlabím proběhnout. Proběhli jsme křovím dolů na parkoviště a už tu byl most, kostel, náměstí a Pelíšek. Krakonošovu 100 jsem stihla za 19 H a 7 minut, zlepšila jsem se o 1 H a 33 minut oproti loňskému roku. Měla jsem z toho radost. Rychle jsem našla svoje věci, vlítla jsem do sprchy, převlékla se, podívala jsem se na lísteček s odjezdy autobusů, hurá, je tu jeden, ten ještě můžu stihnout. Musela jsem tedy ještě trošku běžet, ale stihla jsem to.

V červnu jsem celkem dobře potrénovala na ultra, každý víkend nějaká stovka v kopcích nebo horách a částečně v terénu. Nejdříve Silva Nortica  za 13 hodin 22 minut (103 km, 1900 m převýšení), pak Hanče a Vrbaty  za 16 hodin (97 km, 2700 m převýšení) a nakonec Krakonošova 100 za 19 hodin a 7 minut (100 km, 3800 m převýšení). Jeden víkend si budu muset odpočinout, protože 1. až 7. července mě čeká Moravský ultramaraton, 7 x 43 km také v kopcích a částečně v terénu.

Trasa na stránkách K 100: k100.ddmvrchlabi.cz/cz/trasy/k100

Výsledky: https://k100.ddmvrchlabi.cz/cz/vysledky/2012/k100

Fotky (Martin Drozd): https://picasaweb.google.com/117372307221557952805/Krakonosova10046Rocnik