Non stop beh hrebeňom Nízkych Tatier

Non stop beh hrebeňom Nízkych Tatier – 22.6.2013, 49 km 2187 m přev., já za  8 h 52 minut

Strašně dlouho mne ta akce lákala, od té doby, co jsem si přečetla 1. doják o non stop behu od Svatky Cintulovej (nyní Kacířové) na stránkách  slovenských sběračů maratonů  42195.sk/   jsem věděla, že to jednou zkusím.  Letos nejedu na Moravský ultramaraton (7 x 43 km), který jsem už absolvovala po páté za sebou, tak jsem si to mohla dovolit. Termín pro přihlášení a zaplacení zvýhodněného startovného byl dost šibeniční, takže jsem to riskla a přihlásila se okamžitě po dojezdu z dovolené a ještě před Krakonošovou 100. Povedlo se mně sehnat zpáteční jízdenku na autobus za celkem slušnou cenu (850,- Kč). Bude to tedy na mne pěkný "fičák", nevím, co od toho můžu očekávat a jestli vůbec budu stíhat průběžné limity a také limit konečný. Ale když to jednou nezkusím, tak se to nedozvím.

Nejdříve jsem si znovu přečetla 1. i  2. doják od Svatky, abych si trošku osvěžila paměť, pak jsem si vytiskla z hiking.sk mapy...podle seznamu vrcholů jsem usoudila, že tou správnou barvou bude červená turistická značka – hřebenovka. V Nízkých Tatrách jsem byla než jednou jako dítě s rodiči a bratrem, pamatovala jsem si jeskyně, přehradu se strašně studenou vodou (někde blízko Stratěná – Dědinky) a že jsme lezli na nějaký kopec pěšky, protože lanovka zrovna nejezdila, už nevím, jestli to byl Ďumbier nebo Chopok...stejně jsme tam nedošli, jelikož jsme nemohli najít správnou turistickou značku.

Měla jsem to naplánované celkem „drsně“. Pojedu přes noc z pátka na sobotu autobusem, ráno budu v Banské Bystrici, od pořadatelů se nechám převést autobusem na Trangošku, odběhnu si závod, z Donoval opět pořadatelským autobusem do Banské Bystrice a odtud opět autobusem přes noc ze soboty na neděli domů. Během týdne před závodem jsem konečně navštívila Soňu, srovnala mne, zatejpovala, tentokrát to dost bolelo.

Vyjela jsem v pátek pozdě večer a opravdu nalehko, už jsem byla převlečená skoro celá do závodního, s sebou jen pár věcí v batůžku. Cesta ubíhala, i jsem na chvíli zamhouřila oči, cítila jsem se celkem odpočatě. Než jsme dojeli do B. Bystrici, zažili jsme trošku adrenalinu, jelikož se tři srny rozhodly, že si to namíří přes silnici těsně před autobusem, řidič to naštěstí ubrzdil včas. V protisměru už neměli takové štěstí, protože jsem viděla sraženého divočáka, poničené auto a policii.

Na autobusovém nádraží jsem byla přesně v šest hodin, trošku jsem se prošla po okolí, všechno bylo ještě zavřené, něco před sedmou hodinou jsem se vydala hledat náměstí Slobody, odkud měl odjíždět autobus s účastníky a kde měla být prezentace. Všechno jsem si našla předem na mapě, bylo to kousek. Zaprezentovala jsem se, dostala jsem číslo, na zadní straně byla pěkná barevná mapka s trasou závodu...já si tedy raději vzala i ty svoje vytištěné listy, bylo to o trochu lépe čitelnější, co kdybych se někde ztratila.

Závodníci přibývali, autobusy přijely, nastoupila jsem a za chvíli jsme se vydali na cestu do Trangošky. Chvilku to trvalo než jsme tam dojeli. Věci na závod jsem už měla připravené, dívala jsem se z okna, občas jsem zavírala oči a snažila se načerpat alespoň trošku energie. Tušila jsem, že jí budu potřebovat. Věci běžců (tašky a batohy) pořadatelé odváželi do Donoval. Běžců plno, ale žádný známý, až pak se jeden známý (z Deseti lužických sedmistovek) přece jen objevil. Nejdřív byla krátká rozprava, pak kontrola povinného vybavení (láhev vody + větrovka) a už se mohlo do startovního koridoru.

V 9:30 bylo odstartováno, všichni vyrazili po zelené turistické značce hodně rychlým tempem směr chata MRS. Začala jsem raději odzadu, abych se zbytečně nepletla rychlejším závodníkům do cesty, snažila jsem se stoupat, co nejrychleji. Ze začátku jsem spíš běžela, pak se cesta začala příkře zvedat, tak jsem kráčela, jak to bylo nejrychleji možné. Po trase se pohybovalo celkem dost turistů (také nosiči s nákladem), byli ohleduplní, uhýbali a hodně povzbuzovali. Najednou jsem byla poslední...celkem jsem to očekávala, že se to stane. Stoupání mně připadalo nekonečně dlouhé, občas jsem si dovolila krátký zpětný pohled do údolí, takhle zvysoka jsem se dlouho nedívala. Těšila jsem se až  budu nahoře, na hřebenovce a slibovala si, že se tam zase do toho opřu a že určitě někoho doženu... Konečně jsem se dočkala, na občerstvovačce u chaty MRS (3,5 km)  jsem se napila a vzala si něco málo občerstvení (už ani nevím co).

V dálce jsem viděla světlé tričko předposledního závodníka, tak honem za ním. Po kamenitém chodníku mně to moc rychle nešlo, ale když jsem chtěla stihnout limit, tak jsem se musela snažit, strach, nestrach. Kameny byly různě velké, některé placaté, některé špičaté, nejvíc zabrat daly takové kamenné sesuvy přes cestu. Vždycky jsem se chvíli rozběhla, pak trochu zvolnila, občas jsem musela nějaké kameny přelézat. Hůlky jsem držela v ruce, spíš jen pro udržení rovnováhy (jako provazochodci). Cesta se mně zdála opět nekonečná a už mne od těch kamenů bolely oči, protože jsem se neustále dívala, kam šlapu. I když už jsem byla na spoustě akcí, poznala jsem, že se ještě musím dost učit, jak se běhá v terénu a v horách. Asi se už přestanu bát na mé „oblíbené“ kamenné stezce od Sněžných jam při Krakonošově 100, v tuhle chvíli mně připadalo, že to byla proti tomuhle příjemná procházka... 

Konečně jsem dorazila na Kamennou chatu (9 km), kde byla občerstvovačka, něco málo jsem snědla a raději si doplnila vodu do mé ½ litrové láhve. Slunce začal pálit, bude teplo. Maličko jsem se rozhlížela po blízkém okolí i okolní krajině, opravdu nádhera. Dlouho jsem se kochat nemohla, jednak jsem se bála, že se přerazím o nějaký šutr a jednak, že nestihnu limit v sedle Ďurkovej (13:30). Budu to mít jen tak tak, 9 km za cca 2 H, takže na dalších 12 km zbývá také tolik. Vyrazila jsem tedy hodně zčerstva, kameny byly placaté, tak jsem běžela, jak nejrychleji to šlo. Červená turistická značka vedla po hřebenu, ale někdy ne úplně přes vrcholy, bylo tam vícero vyšlapaných cestiček a já přesně nevěděla, která je ta správná. Nechtěla jsem si trasu zkracovat, ale zároveň jsem nechtěla zbytečně vybíhat/vycházet na nějaké vrcholy, když to nebylo potřeba. Už nevím přesně kde, ale předběhla jsem jednoho závodníka (v červeném), už nejsem poslední. Čas se mně krátil, tak jsem letěla skoro jako vítr, z výšky jsem už viděla sedlo a kontrolu a taky ještě jednoho závodníka, co se jen tak ploužil. Jakmile mne však uviděl za sebou, dal se do běhu a na kontrole byl dřív než já. Do 13:30 (4 H od startu) mně zbývalo necelých 10 minut, 1. limit jsem tedy stihla. Občerstvovačka byla celkem bohatá, lidi moc milí, doplnila jsem vodu a rychle vyrazila dál. Ptala jsem se, jak bude trasa vypadat dál, jestli budou opět velké šutry jako byly dosud. Prý už ne…maličko mne to asi ukolébalo, trošku jsem polevila v tempu, taky jsem se čím dál víc rozhlížela po okolí – ty holé zelené kopce se sem tam kosodřevinou a všudypřítomný vítr prostě miluju. Nevím proč to tak je, ale je to tak, i když se hor vlastně bojím, tak je mám moc ráda, nějak mne přitahují, nabíjejí, či co. A ty výhledy kolem na další a další hřebeny hor.

Přinutila jsem se zase přemýšlet racionálně a zase trochu přidat na tempu, běžce, co byl první na občerstvovačce v sedle Ďurkovej jsem už dávno nechala za sebou. Sbíhala jsem téměř vše a do určitého úhlu stoupání i vše vybíhala. Párkrát jsem na trase trochu váhala, kudy se dát, cestiček bylo moc, to byla ta malá zdrženíčka nebo řekněme nováčkovská daň. V jednu chvíli to vypadalo na bouřku, pár hromů jsem zaslechla z dálky, pár mraků se objevilo. Byla jsem ale pořád v tričku s krátkým rukávem, tenkou bundu jsem měla smotanou do ruličky a připnutou k ledvince, trošku mně překážela. Sluníčko pálilo, voda ve flašce ubývala, už jsem snědla i něco ze svých zásob, abych měla energii. Kdy už bude ta Veľká Chochula? Měla tam být občerstvovačka. Už mně začínalo být trochu špatně, při stoupáních jsem hodně hlasitě dýchala, abych do sebe dostala co nejvíce kyslíku. Ve flašce bylo prázdno, a to jsem pila po indiánsku, tedy jen po malých doušcích a ještě jsem vodu válela v puse než jsem jí spolkla. Minula jsem dalšího závodníka, ptal se, jestli mám vodu, ale já už neměla taky nic. Kdy už budeš ty „ochechule“, vzpomněla jsem si na doják od Svatky. Limit se mně krátil, asi to do Hiadeľského sedla nestihnu (39 km – 15:30, 6 H od startu), ach jo.

Konečně občerstvovačka na Veľké Chochuli, doplnila jsem vodu (asi jsem měla štěstí, že ještě byla nebo zrovna byla, někteří závodníci prý nedostali), k občerstvování toho zrovna moc neměli – hrstičku rozinek, ale nevadilo mně to, měla jsem ještě svoje vlastní občerstvení s sebou. Do Hiadeľského sedla prý zbývá 6 km a taky byl prý prodloužený limit o ½ hodiny, právě teď bylo 15:30. No nevím, jestli můžu uběhnout 6 km za ½  hodiny. Uvidíme. Pustila jsem se do toho a opravdu jsem se nešetřila. Bohužel jsem se (asi to byla Malá Chochula nebo Prašivá, už nevím) spletla a blbě odbočila na takovou stezičku vpravo, stezička se tenčila a tenčila, prodírala jsem se občas kosodřevinou, ale stále to bylo průchozí. Najednou už ne, stezička úplně skončila. Nechtělo se mně vracet, protože jsem už byla asi tak na úrovni poloviny vrcholu. Tak jsem přemýšlela, že bych to třeba mohla vzít skrz, na ten vrchol. Prodrala jsem se pár metrů kosodřevinou a pak jsem byla ráda, že jsem se ještě dokázala trefit a vrátit se zpět. Přes houževnatou kosodřevinu to prostě nejde. Ztráta byla asi 10 minut a právě uplynul ten posunutý limit, bylo 16:00. V hlavě jsem měla spoustu pochmurných myšlenek, byla jsem na sebe naštvaná, že jsem nebyla rychlejší nebo opatrnější (nemusela jsem se zbytečně splést). Míjela jsem dvojici dívku a kluka se psem, pes tedy „vedl“, asi chtěl předběhnout i mne, ale oni ho často volali zpět. Prohodili jsme spolu pár slov, šli trasu turisticky od časného rána, ale ta dívka už to prý asi 2 x absolvovala jako běžkyně, jednou limit stihla a jednou ne. Sestup do sedla byl hodně náročný, běžet mezi těmi kameny, kořeny a skoro kolmo dolů jsem se bála, kolena se taky ozývala. V hlavě jsem už řešila cestu domů, co když nestihnu ten autobus, co vypravují pořadatelé z Donoval do Banské Bystrice? A co když mně ujede autobus do Prahy? Propadne mně lístek, nemám s sebou ani spacák, ani teplé oblečení, abych mohla přespat někde venku…Podle propozic by snad pořadatelé měli závodníky, co nestihnou limit na Hiadeľském sedle do Donoval odvézt autem. To by byla moje záchrana, čert vem tenhle závod!

V takovémhle rozpoložení mysli jsem doběhla ke kontrole v Hiadeľském sedle, cca v 17:30, tedy hodinu od oficiálního limitu a půlhodinu od limitu posunutého. Dobrala jsem si vodu, občerstvení už žádné nebylo a odvezení do cíle autem taky ne. Paní na občerstvovačce mne „uklidnila“ že prý se dá v Donovalech sehnat nocleh za 10 euro, ale že spojení do B. Bystrice není nic moc, navíc je zítra neděle. Byla jsem celkem naštvaná, že mne neodvezou, ne že bych to nezvládla po svých, co to je pár kilometrů pro ultramaratonce, ale bylo mně líto těch peněz, co by přišly nazmar, kdyby mně ujel autobus zpět. Navíc limit je v čudu, jak mně na občerstvovačce oznámili. Čekal mě výlez do strmého kopce, navíc tam nebyla vůbec cesta, ale nějaké oraniště od bagru, či co. Já byla tak strašně nasraná (s prominutím to tak musím napsat), že jsem na ten Kozí chrbát vylétla jak raketa. Napadlo mne, že bych snad mohla ten autobus pořadatelů stihnout, třeba ho vypraví později, nebo mne někdo sveze autem…nebo půjdu stopovat! Byla by celkem sranda, kdybych ten pitomý celkový limit stihla (18:00, 8 ½ H od startu). Taky nevím, proč mají nějaké průběžné limity, jako by nestačil ten jeden cílový.

Nohy mne skoro nebolely, sílu jsem měla, rozkvetlé louky přes které jsem běžela, byly nádherné…krásné kytičky – hvozdík kartouzek, ten miluju od dětství. Červená značka se nějak ztrácela, objevily se oranžové fáborky odbočující z vyšlapané trasy směrem vlevo, cedulka nikde žádná. Trochu jsem váhala, jestli se mám po nich vydat, měl se běžet i půlmaraton a já nevěděla kudy, abych tak náhodou neseběhla na jeho trasu a nedala si ještě jednadvacet km navíc. Ještě snad měla být jedna občerstvovačka v Poliance (47 km), ale tu jsem nezaregistrovala. Trasa vedla lesem, občas nějaké kameny, křižovatky, odbočky, ale držela jsem se fáborků, pak už fáborky nebyly, tak jsem se držela cesty a opět červené značky, která se objevila. Přišlo mně to nějaké dlouhé, jestli já vůbec běžím správně! Už mě napadaly všelijaké myšlenky. Potkala jsem lidi, tak jsem se zeptala, jestli je to správně do Donoval. Bylo to správně, asfaltka a dolů z kopce, spousta chat, ale která je ta správná s cílem? Už jsem měla slzy na krajíčku, byla jsem unavená a taky naštvaná, že jsem ten limit nestihla.

A už tu byl cíl! Ani jsem neměla radost, že jsem doběhla. Hned v cíli jsem vyhrkla, kdy že jede ten autobus do Banské Bystrice? Prý v 19:00, teď bylo něco před půl sedmou, tak to stihnu. Spadl mi kámen ze srdce a já se začala trošku radovat, že už to mám za sebou a vůbec z dokončení závodu. Hned mně nesli můj batůžek, řekli, kde je sprcha, kde jídlo. Snad se stihnu i osprchovat, byla jsem zpocená, až hrůza. Sprchu jsem stihla, dokonce i jídlo, naházela jsem to do sebe za 5 minut a už jsem šupajdila dolů na parkoviště k autobusu. Autobus mne s dalšími závodníky odvezl do B. Bystrice přesně tam, odkud s námi ráno vyjel. Trochu jsem při tom sezení ztuhla, tak mně chvíli trvalo než jsem se došourala na autobusové nádraží. Hledala jsem WC, nenašla, nakonec jsem skončila na benzínce hned vedle. Měla jsem spoustu času, odjíždělo mně to až ve 21:30, ale většinou jsem to proseděla na lavičce. Cestou do Prahy jsem toho tentokrát moc nenaspala, připadalo mně, že ten autobus snad zastavuje v každém městě po trase (asi aby byl vytížený, chápu to). V Praze jsem byla v neděli ráno, tak ještě domů metrem a honem ještě na chvíli pod peřinu.

Závod se mně moc líbil, úžasná trasa, těžká, hlavně jí bylo třeba absolvovat pro mne v celkem svižném tempu, výhledy, počasí nám přálo. Zaplatila jsem trošku nováčkovskou daň –  chvilková zaváhání po trase, to byly potřebné vteřinky a minuty, co chyběly a šly přes limit. Myslím, že celkový limit 8,5 H v mých silách je, ale na Hiadeľské sedlo to za 6 H asi nestihnu nikdy, na ten těžký seběh fakt psychicky nemám. Nicméně ve výsledcích nakonec jsem. Ještě chci poděkovat pořadatelům za milé překvapení - svačinu do autobusu – obložený rohlík a láhev s vodou, bylo to v igelitce, kterou jsem dostala v cíli.

web závodu: www.nonstopbehnt.sk/