Bergamo a Torhout, květen-červen 2009

O Mistrovství světa a Evropy v běhu na 24 H (24 ore del Delfino) v Bergamu, které proběhlo 2.-3.5.2009 je celkem podrobně napsáno tuhle www.behy.cz/2009050802-ultravytrvalkyne-privezly-z-mistrovstvi-sveta-devate-misto.html

K tomu jen dodám, že jsem se moc těšila, mělo to být mých prvních 24 hodin v reperezentačním dresu a běžet 24 H odpovídá mé přirozenosti více než třeba běh na 100 km. Byla jsem zvědavá úplně na všechno, na prostředí, soupeřky, atmosféru, průběh a doufala, že podám, co nejlepší výkon.

V týdnu po našem návratu jsem dostala nabídku od behej.com, jestli bych s nimi nechtěla běžet ženskou štafetu při Prague International Marathonu, že jim vypadla jedna závodnice a že shánějí náhradnici. Kývla jsem na to, protože jsem tak nějak cítila, že bych si PIM měla zaběhnout, když budou mít běžci alespoň na chvíli část Prahy jen a jen pro sebe bez automobilového provozu, je to vždy takový malý svátek. Šla jsem tedy do toho, v týdnu mně bylo celkem dobře, ve čtvrtek i pátek jsem dala cvičně po 10-ti km, tak jsem myslela, že bych mohla zvládnout čas kolem čtyř hodin nebo třeba 4 H 15 minut. Nakonec jsem byla ráda, že jsem doběhla  za 4:22:41 (RT) a byl to boj, hlavně tedy vedro mne udolalo a taky nohy mně moc neposlouchaly.

Pak jsem chvíli řešila jiné záležitosti než běžecké závody, běhala jsem sice stále, ale trochu méně než běhám obvykle. Vynechala jsem s těžkým srdcem závod na 100 km a zároveň na 12 hodin ve Stromovce, moc mě to mrzelo, protože bylo ideální běžecké počasí a možná se mohlo zadařit pokořit hranici 10  a ½ hodiny. 15.6. mne totiž čekalo absolutorium, poslední závěrečná zkouška a obhajoba absolventské práce na Vyšší odborné škole zahradnické v Mělníku, kterou jsem začala dálkově studovat v r. 2005, zrovna v tu dobu, kdy jsem začala běhat. Mělo to takovou dalo by se říci starořeckou symboliku - pěstování krásy těla i ducha. Bylo to tedy náročné po celou dobu studia, ale nejnáročnější byl právě ten poslední půl rok - zkoušky za zimní semestr, do toho ročníková práce, absolventská práce, zkoušky za letní semestr a to vše muselo být hotové do 5.6. Takže připravit se na ultrasezónu, závodit a udržet si výkonnost hlavně do MS a ME v Bergamu, do toho tohle všechno plus normální zaměstnání a péče o moje 3 kluky, co mně zbyli doma, byla to zkrátka strašná fuška a kolikrát jsem už skoro vůbec nemohla, ale chtěla jsem to dotáhnout  do konce a se ctí.  Absolutorium dopadlo dobře, pro mne nejtěžší předmět angličtina za 3, obhajoba + absolventská práce za 2 a odborné předměty za 1…jak jsem říkala 3,2,1… start a jen běháme…

100 km Torhout (30.Nacht van Vlaanderen), Belgium 19.-20.6.2009. Hned na to jsem odjížděla s českou výpravou na Mistrovství světa a Evropy v běhu na 100 km do belgického Torhoutu.  Jela jsem tedy hlavně pro to, že tam mělo být zároveň Mistrovství ČR, nakonec to bylo trochu jinak a za Mistrovství ČR byl uznán závod na 100 km ve Stromovce. Stovka v Torhoutu je zajímavá tím, že se běží v noci. Ambice jsem si moc velké nedělala, ale myslela jsem na čas kolem 11-ti hodin, za líp jsem věděla, že to uběhnout nemůžu, protože moje únava a vypětí z předcházejících týdnů, kdy jsem toho moc nenaspala a byla nervózní, byla velká. Ale vše bylo domluvené, tak jsem nic rušit nemohla a ani nechtěla.

Trochu to zkrátím, na startu jsme byli namačkaní jako sardinky, start a vyrazili jsme. Běžely jsme s Pavlínou Procházkovou spolu asi 10 km a tentokrát jsem musela do křoví dřív já, takže jsme se rozdělily. Snažila jsem se běžet, co to šlo. Bylo to opět okruhové, ale okruh byl delší než 10 km, trochu mně to už splývá v čase. Trať byla osvětlená, občas víc občas méně, vedla malým městečkem a snad vesnicí mezi poli, na kterých byl dobytek, takže krávy bučely, prděly -  zajímavé „noční“ zvuky, člověk by se i bál. Moc do smíchu mně nebylo, kolena mne neposlouchala, stříkání prontoflexem proti bolesti nějak nezabíralo, pamatuju se na jedno místo po trati, seděl tam pán na vozíčku, byl to jeden z pořadatelů, vždycky na mne kývnul a já na něho taky, bylo to pro mne takovou vzpruhou, že prostě musím, když mám nohy a můžu a on ne.

Belgičani to měli jako velký svátek a diskotéku, hodně pili, řvali, až už to bylo protivné. Začala blednout noc a pomalu přicházel den, já byla beznadějně poslední, ne tedy úplně, za mnou byl ještě nějaký běžec a asi s doprovodem (běželi 2 a jeden měl číslo). Už pustili dopravu, já pořád běžela a modlila se, protože auta jezdila vpravo i vlevo kolem mne a já byla uprostřed na té čáře. Už jsem byla na sebe zlá, nadávala jsem svým kolenům, nohám i sobě a zoufale se snažila stihnout limit 12-ti hodin.

Už jsem vybíhala z pod takového viaduktu, na náměstí, kde byl cíl, zbýval jen kousek a hodiny na věži začaly bít, nikdy na to nezapomenu, s každým úderem mně ubýval čas, nestihla jsem to o 21 vteřin, 12:00:21 (RT), ale ve výsledcích jsem byla.

Proč to vlastně celé píšu? Znovu jsem si potvrdila, že 100 km prostě není trať pro mne, že když člověk není úplně OK, tak by stovku běžet neměl, 24 H to je něco trochu jiného, ale stovka musí být rychlá. Byla jsem z toho moc zklamaná, hlavně z těch 21 vteřin, tolik jsem se snažila právě proto, abych to stihla do 12-ti hodin, právě v ty okamžiky je to ten správný boj i závod, kdy člověk bojuje na hranici svých možností a sám se sebou nebo možná i proti sobě, to jsou ty nezapomenutelné ultramaratonské zážitky a prožitky.