Moravský ultramaraton 2012

Moravský ultramaraton 2012

Dlouho jsem váhala, jestli se zúčastnit nebo ne, jelikož by to byla moje 5. účast v řadě za sebou. Měl to být 20. jubilejní ročník a v trochu novějším pojetí, s přesně přeměřenými tratěmi a tematickými přednáškami, které se měly týkat ultraběhu. Vždycky se tam sejde správná parta, pokecá se o běhání, o ultra…

Kdo by měl zájem, může si přečíst podrobněji o předcházejících ročnících (2008-2010) tady u mě na webu. Vezmu to jen zkratkovitě. Centrem všeho dění je velká škola v Lomnici, tady se spí, jí a vždy se sem dobíhá. 2 etapy tady startují (1.  a  7.). Jinak se po obědě odjíždí do některého z přilehlých městeček, odkud se startuje a běží zpátky do Lomnice. Letošní ročník byl trochu odlišný, jednak asi největší účastí, jednak tím, že byl oběd přímo ve škole a až pak se odjíždělo pryč. Součástí programu byly dopolední tematické přednášky o ultramaratonech, výživě běžců,  zdravotních rizicích ultraběhu nebo vůbec běhu jako takového. Běžel se nově Minimum, což byly 3 etapy (1., 5. a 7.). Večeřelo se tradičně v penzionu Na Sýpce kousek od školy. 

Na MUMu jsem už zažila všelijaké počasí, většinou převažovalo vedro, dusno a pálilo slunce…tak tomu bylo i letos. Sešla se tradiční parta, přijeli Němci (pro Sigrid Eichner byla 1. etapa jejím 1700. maratonem), přibyli noví benjamínci. Myslím, že jsme si to všichni užívali, jak nejvíc jsme mohli, i když některé potkaly různé zdravotní potíže, statečně se vším bojovali. 

Pojala jsem to spíše rekreačně, těšila jsem se jako vždycky na třešně, maliny, borůvky, lesní jahody a rybíz u Lysic. Navíc za 14 dní mne (stále doufám) čeká  MČR v běhu na 24 hodin na Kladně. Vedro mně dávalo dost zabrat, 3. maraton mně dal zabrat asi nejvíc, srdce nějak nestíhalo a já musela zvolnit. 1. a 2. etapu jsem byla v kontaktu s Kristýnou Hájkovou, celkovou vítězkou, ve 3. maratonu si ale vytvořila základní náskok, ten udržela a postupně zvětšovala až do závěrečné etapy. Kristýna je taky o nějaký ten pátek mladší než já, takže jsem už předem předpokládala při neúčasti Zdeňky Komárkové (nezúčastnila se celého MUMu), že bude jasnou adeptkou na celkové vítězství. Jedině by se jí muselo něco přihodit, nějaký zdravotní problém, to jsem jí samozřejmě nepřála. Při takhle dlouhých bězích je vítězem každý, kdo vydrží až do konce a většinou si bězci spíš pomáhají a povzbuzují se navzájem, než aby tvrdě soupeřili. V hlavě jsem si tedy stanovila jiný cíl, pokusit se o to, dát celý MUM do 40ti hodin celkem, nebo nejlépe zaběhnout si nový osobní rekord. Tratě nebyly úplně stejné jako předchozí ročníky, kterých jsem se zúčastnila, takže to nebylo tak úplně srovnatelné. Letos byla nejobtížnější varianta, z těch 5ti ročníků, co jsem absolvovala, takže celkem slušná osobní výzva. Všechno okolo závodu, jednotlivých tras, profilu, fotek a nakonec výsledků je na webu závodu mum.ultracau.cz/index.php/cz/home

1. etapa Lomnická, 830 m převýšení, 43 km - 5:36:22

2. etapa Boskovická, 860 m převýšení, 43 km - 5:25:36

3. etapa Vranovská, 790 m převýšení, 43 km - 5:54:18

4. etapa Tišnovská, 900 m převýšení, 43 km - 5:16:42

5. etapa Olešnická, 760 m převýšení, 43 km - 5:25:53

6. etapa Bystřická, 950 m převýšení, 43 km - 5:52:25

7. etapa Cimrmanova, 740 m převýšení, 43 km - 5:29:31

 

301 km celkem za 39 hodin 47 vteřin...takové divné číslo. Ale vrchovatě splněno, můj nejlepší výsledek na MUMu z 5ti posledních ročníků, kterých jsem se zúčastnila. Celkem jsem obsadila 2. místo v ženách (za Kristýnou Hájkovou) a byla jsem 12. v celkovém pořadí běžců, kteří absolvovali všech 7 etap (bylo jich 19).

Do paměti se mně vryla poslední etapa - Cimrmanova. Tato etapa se běží tzv. Gundersenovou metodou, běžci startují v intervalech a začínají ti nejpomalejší. Čím je kdo rychlejší, tím později startuje. Všichni by měli doběhnout téměř společně. Tato etapa se běží na 2 okruhy, já jsem ke konci 1. okruhu upadla v lese a pěkně si namlátila. Hlavně, že jsem si celý MUM říkala, že musím dávat pozor a že musím běžet opatrně. Stalo se to při seběhu v lese, sletěla jsem v plné rychlosti do jehličí a hlíny. Mám pár modřin a odřenin, nejhůř to schytalo levé koleno, které je naražené a kůže sedřená skoro na kost. Při závodě jsem otřela krev kapesníkem, snažila se na to nemyslet a pokračovat dál, nemohla jsem to přece vzdát při poslední etapě. Musím doufat v nejlepší, ale už 3 dny neběhám, belhám se po bytě, dovolenou s mými kluky jsem si tedy představovala jinak.

 

Výsledky: https://mum.ultracau.cz/index.php/cz/vysledkyseparator/71-mum-2012-vysledky

Foto Dan Orálek: dao.rajce.idnes.cz/MUM_2012_-_VII._etapa_Cimrmanova/ a další dao.rajce.idnes.cz/

 

Celý MUM jsem absolvovala v Inov-8 Roclite 268, skvělé univerzální boty, hlavně svým nízkým profilem, širokou, pohodlnou špičkou a podrážkou s plochými špuntíky, která minimálně klouže. Nebýt nich, tak jsem si natloukla určitě víckrát. Cítila jsem se v nich hodně jistě. Jsou sice lepší v terénu, ale asfalt zvládaly taky dobře.  Kristýna v nich běžela taky a střídala je asi 2 x s Inov-8 Terrafly 277, což jsou obdobné univerzálky s dvěmi fajfkami (s o něco slabší podrážkou než Roclite, ty mají fajfky 3). Inovejty už mám celkem oběhané, mají za sebou cca 1500 km, chvíli mně tedy trvalo, než jsem si v nich zvykla běhat (cca 2 měsíce v zimě, to jsem je střídala s jinými botami), lýtka dostávaly zabrat. Ale teď už nemám nejmenší problém. Svršek, ani vnitřek nevydržel, mám je prošoupané zevnitř u pat (ale to je pravděpodobně způsobené tím, že si boty moc neutahuju, takže se v nich noha při běhu posunuje a tím vnitřek odírá). Pak tam mám na každé botě 1 díru u špičky, asi jak se noha prohýbá při sebězích a výšlapech, tak tam dochází k většímu ohybu materiálu. Podrážky jsou sešoupané na patách, nicméně špičky a střed podrážky ještě v pohodě. Paty se v terénu zase tak moc nepotřebujou, tak to ani nevadí :-) Botky byly prověřené v opravdu drsných podmínkách, např. při Brtnických ledopádech letos v lednu, kdy teplota dosahovala - 28 a kolem byl samý led. Těším se na ježížka, doufám, že mně nadělí nové!