MÁTRA

31.5. - 1.6.2014, Mátra (Maďarsko), 124 km, 6374 m přev., já za 28 H 56 minut

Trochu jsem váhala, zda se mám zúčastnit téhle legendární maďarské akce…kotník ještě nebyl (není) OK, ale potřebovala jsem vyzkoušet novou čelovku a taky jsem inovovala inovejťácký batoh jednou připínatelnou flaškou vpředu na popruhu. A musím trochu trénovat kopce. Byla jsem zvědavá na maďarské hory, největší rybník Balaton už mám oběhnutý, zbývá zdolat nejvyšší maďarské pohoří.

Jirka už Mátru absolvoval dříve, teď nás všechny odvezl svým autem – sebe, mne, Milana a Tomáše (nabrali jsme ho v Kútech na nádraží). S Jirkou a Milanem je radost cestovat, je to vlastivědný výlet, znají snad všechny kopce po trase. Tomáš zase vyprávěl, jak cestoval s kolem po světě. Párkrát jsme cestou zastavovali na Slovensku a prostě... museli jet přes Mátru, párkrát jsme protnuli trasu závodu a Jirka nám ukazoval odkud přijdeme a kam odbočíme…uf, to bude kluci ale až zítra nebo pozítří…

Auto jsme zanechali přibližně v polovině mezi startem a cílem (Győngyős) a přestoupili na autobus. Ten nás spolu s dalšími chtivými turisty převezl do Kisnány (Malé Nány), kde se bude zítra ráno startovat. Odprezentovali jsme se, vyfasovali jsme podrobnou mapku, propozice v angličtině a zaplatili nějaký ten malý peníz ve forintech. Taky jsme přivezli naturálie, kluci pivo v plechovkách, já a Tomáš něco sladkého upečeného. Na občerstvovačkách jsou totiž samé dobroty, co přivezli závodníci nebo připravili pořadatelé.

Kde budeme spát? Na hradě přece…Nejdříve jsme se rozložili ve velkém stanu, který byl na konstrukci umístěné nad hradní síní. Teplo zrovna moc nebylo a pěkný průvan…Přestěhovali jsme se tedy o patro níže přímo do hradní síně. Už tu bylo dost nocležníků, kluci si vyrobili ze židlí lehátka, já si raději ustlala se svou karimatkou přímo na dlaždicích. Místnost slouží jako výstavní a společenská síň. WC bylo blízko, nikam daleko se nemuselo. Připravila jsem si věci na zítra, sbalila si závodní batůžek, převlékla jsem se…ráno můžu hned vyrazit. Ještě jsem si prohlédla zbytky hradu a zašla na chvíli do místní cukrárny, kde prodávali i pivo. Bez prášku na spaní a špuntů v uších usnout nešlo, i tak jsem spala než pár hodin.

Před startem jsem pořadatelům odevzdala svůj batoh, snad se s ním setkám v cíli. Na startu bylo hodně těsno. Z Čech i Slovenska nás bylo docela dost, Mátra je pro letošek součástí akcí Česko-Slovenské tisícovky, takže se počítá do bodování. Naši maďarští kamarádi, co jezdí k nám nebo na Slovensko, měli radost, že jsme zase na oplátku u nich na Mátře a že nám můžou ukázat jaké mají v Maďarsku hory. Tak odstartováno… S oblečením jsem to moc neodhadla, v dlouhých kalhotách mně při výstupu do prvního prudkého kopce bylo dost horko a taky batoh byl zbytečně moc těžký, spoustu vlastního jídla, co jsem táhla na zádech, jsem vůbec nepotřebovala. Na 1. kontrole jsme stáli ve štrúdlu, já se rychle převlékla do kraťasů…zatím jsme se drželi společně Jirka, Milan i já…a blízko nás také Katka (měla by jet s námi zpátky do Prahy autem místo Tomáše). Tomáš je rychlík, takže byl už dávno vpředu a vracet se chtěl po vlastní ose (pravděpodobně autobusem), protože by na nás dlouho čekal.

V Maďarsku mají podobné turistické značení jako u nás, ale nejen vodorovné čárky, ale i puntíky, křížky, čtverečky, trojúhelníky…vše v několika barvách. Nejdříve jsem měla strach, že se ztratím, ale značení bylo velmi dobré, občas bylo doznačováno pořadateli, byly i rozcestníky nebo značky přecházely plynule jedna do druhé. Zatím bylo okolo nás dost lidí, takže se dalo orientovat i podle místních znalců. Při výstupu na nejvyšší vrchol Maďarska Kékestető (Kékeš, 1014 m n.m.) začala být pěkná zima, nahoře v chatě pod televizním vysílačem byla luxusní občerstvovačka, od všeho něco…chleba se vším možným, různé druhy koláčů, zákusky, vánoční cukroví, slané pečivo, čerstvé i sušené ovoce, kola, pivo…tady asi nezhubnu. Co nejrychleji jsem se opět převlékla do dlouhých kalhot, vzala si i triko s dlouhým rukávem, na to ještě triko s krátkým a rychle jsem se cpala jídlem. Bála jsem se, že mně kluci utečou, nebyla jsem úplně ve své kůži, energie chyběla. Před sestupem z Kékeše nás ještě Gábor všechny vyfotil u památné desky na nejvyšším vrcholu Maďarska. Měl radost, že se nám u nich líbí a že nám to všechno může vysvětlovat.

Dorazili jsme do Parádsasváru, opravdu to bylo parádní místo, hotel, co vypadal jako zámek…a další kontrola (všechny kontroly dávaly razítka do intineráře, kde na to byla speciální tabulka) a další občerstvovačka... Vyrazila jsem svižněji kupředu, další výstup na Galyatető. Byla tam taková smyčka, takže jsme potkávali ty, co už se vraceli zpět, zrovna jsem viděla Annu Õrsi, jak spěchá dolů z kopce proti mně, trošku se usmála, asi mne poznala, ale měla napilno. Nahoře na velkém parkovišti byla další skvělá občerstvovačka, dokonce s teplým vývarem, ten mně dost nakopnul. Pak dolů z kopce a zase nahoru na kopec a opět další vývar u parkoviště…vložený okruh včetně občerstvování nám trval něco kolem dvou hodin. Nesměli jsme se moc flákat, na občerstvovačkách byly průběžné limity, ty musíme stíhat, protože jinak by nás nepustili na nejdelší trasu (kterou jsme měli v plánu), ale museli bychom jít kratší verzi. Snažili jsme se tedy jít, co nejrychleji, když to bylo možné, tak jsme běželi.

V jedné části (bahnitá cesta lesem), jsem si opět zvrkla kotník na pravé noze. Ohnul se jako by byl gumový, bolelo to dost, až mne polil studený pot, vždyť já to chci dokončit, zatnula jsem zuby a dohonila kluky, aby mně neutekli. Kolena, kotník jsem měla zatejpované, ale tejpy nedržely a odlepovaly se. Jiné jsem bohužel neměla, budu to muset vydržet bez nich. Jednou jsme sešli ze správné cesty, ale Jirka se svou gps (kde měl předloňskou trasu nahranou) nás navedl správným směrem, pak už jsme byli pozorní, jak to nejvíc šlo. Brzo byla tma a přidal se i slabý déšť, zatím jsem byla jen v dlouhém a krátkém triku. Ágasvár (72,46 km), Józef (náš maďarský kamarád říkal, ať tam nechodíme, že je to nebezpečné, tak to tedy ne, my tam musíme, když chceme dokončit závod), dole byla chata s občerstvením, mohl se tam nechat batoh a lézt nahoru jen tak nalehko. Já si nechala svůj batoh na zádech, trošku mne zahříval a co kdybych náhodou něco potřebovala? To byl kopec! Skoro kolmo nahoru a samé bahno, sem tam šutr, kořeny…hůlky mne udržovaly ve správném směru vzhůru. Největší vtip byl, že tam nahoře seděli dva starší pánové na židlích a dávali razítka…jak tam ty židle dostali? Třeba tam vedla i jiná cesta. Dolu to bylo pošušňáníčko, věděla jsem, že dolu prostě musím, ale trošku mně to trvalo. V chatě jsme si dali občerstvení, já si omylem osolila kafe, pít se to nedalo, maximálně vylít, naštěstí jsem dostala jiné. Ani se nám z chaty nechtělo, museli jsme ale, abychom stihli limity. Šli jsme s Milanem dopředu, Jirka se opozdil, chtěl si dát ještě jedno pivo a pak jít s Katkou, které došla až za námi.

Dále následoval největší bahnokros, kam se hrabe letošní Lazovka…takové hnusné přicucávající se lepkavé bahno…statečně jsme s ním s Milanem bojovali a zároveň hledali správnou cestu. Na chvíli jsem propadla panice, jelikož jsem si myslela, že mně Milan utekl a že zůstanu sama. Ale našli jsme se a pokračovali svižně dál, bylo tam na části (asi dvakrát) kus asfaltu a z kopce, tak jsme běželi, co to šlo. Dostali jsme se s jednou malou skupinkou k potoku, značka nebyla a my nevěděli kudy, hop tam, hop sem, bahno, stopy od divočáků, ale značky nikde. Najednou se objevil Jirka, bez Katky, prý se rozdělili, a hned věděl kudy dál…Kolem potoka a přes potok, přes šutry sem a tam…trochu jako údolí Nazaret při Pražské 100 (klacků na přelézání bylo ale míň). Začalo mně to trošku splývat dohromady, už jsem byla hodně unavená, zase jsme s Milanem osaměli, Jirka byl za námi a Milan mně dělal společnost…prý než se rozední.

Nová čelovka svítila dobře, nabíjecí monočlánek fungoval o 2 hodiny déle než bylo uvedeno v návodu, ale najenou blik a čelovka zhasla. Měla jsem ještě jednu náhradní, tak jsem jí vytáhla, baterie byly slabé, na chvíli než se rozednilo, to stačilo. Nechtěla jsem zůstat bez Milana, snažila jsem se být co nejrychlejší, kopce nahoru – dolu, běželi jsme a Maďaři nás povzbuzovali: „Hajrá“…to znám od Balatonu, hned mne to nakoplo, i když jsem sotva pletla nohama. Co je nad 100 km strašně pomalu utíká, každý kilometr dá dvojnásob práce…Opět bahno. Opět hrozný kopec, už jsem skoro nemohla, nahoře ale bylo kafe (Józef mně půjčil svůj hrnek, aby mně ho nalili… já si svůj hrnek nevzala) a palačinka pro každého. A zase dolů…Milan byl přede mnou, Jirka za mnou. Kafe mně moc pomáhalo, to je můj životabudič na horských akcích. Ještě poslední kopec…zase jsem byla spolu s Milanem, říkal, že chtěl jít s Jirkou, ale že je Jirka za námi, že tedy půjde se mnou. A dělal si ze mne srandu, od byl totiž ten kopec směrem dolů úplně hrozný, skoro kolmý, bahno bylo trošku vyschlé, klouzalo to o maličko méně. Postupovala jsem velmi opatrně, občas jsem měla chuť si sednou na zadek a prostě to sjet. Milan říkal, že ten kopec, co jsme na něj lezli  (Ágasvár) a kde byli ti pánové s židlemi na kontrole,  že prý byl ještě horší…Ale na tenhle jsem viděla! A na tamten pořádně ne! Každý kopec jednou končí, i tenhle poslední.

Pak už jen nekonečná často bahnitá cesta klikatící se k civilizaci, která ta vesnice v dálce je ta správná? Sluníčko začalo pálit, stinné partie s bahnem v lese, se střídaly s teplými, prosluněnými a zase s jinými kytkami. Škoda, že je mně tak špatně, že to ani nemůžu ocenit, úplně jsem cílila jak hlína zespod vyzařuje teplo. Začaly mne bolet šlapky v botách, jeden otlak na patě se chystal, že už, už praskne. Přemlouvala jsem ho, ať ještě chvíli vydrží. Vpravo byl sad plný nádherných černých třešní…hm, ale za vysokým plotem. A už se blížil cíl – vesnička/městečko se strašně dlouhým názvem (Győngyőstarján). Cíl byl u školy. Už bychom tam mohli dojít a byl by konec, ale Jirka není s námi (Milanovi se zdálo, že vidí v dálce za námi jeho tričko) …Bylo by pěkné, kdybychom do cíle dorazili společně, do limitu 30ti hodin zbývala víc než hodina. Bála jsem si sednout, tak jsem jen stála a opírala se o hůlky, Milan říkal, že pět minut, když Jirka nedorazí, tak jdeme do cíle bez něho. Čekali jsme, pár lidí nás předběhlo, Jirka došel... Uf, můžeme do cíle…28 H 56 minut. Hurá, mám to za sebou a už sem znovu nemusím.

Diplom, medaile, dokonce tričko (i když jsem ho neměla objednané) a každý si mohl vybrat ze stolu šutr s obrázkem, na památku. To je taková pěkná zvláštnost, pořadatelé a asi i závodníci pomalují kameny různými obrázky a názvem Mátra. Taky byl guláš a pak sprcha ve vzdálenějším domečku…udělalo se mně trošku líp. Jirka spal na trávě, Milan doběhl s klíčky pro auto (asi 7 km), do toho se zatáhlo a začalo pršet. Katka mezitím taky dorazila (asi ½ hodiny za námi), limit stihla, výprava byla kompletní a pomalu můžeme myslet na cestu domů.

Když to shrnu – bylo to hodně náročné,  stoupání nahoru, klesání dolu, člověk by v Maďarsku nečekal tak prudké kopce. Spousta nádherných velkých stromů, kytek (velké zvonky), brouků (7 cm roháč)…střídající se stinné partie v lesích a slunné partie na vrcholcích kopců, nádherné výhledy do kraje, noční osvětlená Budapešť v dálce…a hlavně moc milí a vstřícní lidé. Hajrá!

trasa: matra115.hu/wp-content/uploads/2012/05/t%C3%A9rk%C3%A9pv%C3%A1zlat%C3%BAj.jpg