Masochista

13. – 14. 7. 2013 TransMoravský Masochistický terénní běh (161 km/30 H, z Olešnice do Lulče a zpět, podle Jirky Bezrouka převýšení cca 2700 m),  já za 25:52:37

Na tenhle závod jsem se chystala už hodně dlouho, mám s ním totiž neuzavřený účet od r. 2009. Běžela jsem ho, ale závod byl zastaven pořadatelem pro průtrž mračen, takže jsem uběhla „jen“ 96 km. Pár let potom se závod nekonal kvůli polomům v lese, až minulý rok, ale to jsem měla sezónu rozplánovanou trochu jinak. Takže až letos jsem se dočkala.

Běží se z Olešnice do Lulče a zpět kopcovitým terénem po silnicích, silničkách, polních a lesních pěšinách, Jirka Bezrouk uvádí na stránkách závodu převýšení cca 2700 m, gps nemám, tak mu budu věřit. Celých 100 mil (161 km)  se musí stihnout v limitu 30ti hodin.

Týden před tím jsem si trošku neplánovaně a netakticky stříhla Malofatranskou 100 (105 km, 6750 m přev.+), z necelých 32 hodin, co jsem byla na trase, jsem asi 30 hodin strávila v mokrých ponožkách a botách. Takže si dovedete představit, jak asi vypadaly moje chodidla. Ještě do středy to vypadalo hodně špatně, nemohla jsem pořádně došlápnout na levou patu, protože tam byl hluboký otlak. Neběhala jsem celý týden, nabírala energii, mazala si chodidla vazelínou a dělala vše pro to, abych byla v sobotu ve 2 hodiny v noci co nejvíc ready, mohla se postavit na start a hlavně se s masochistou pořádně poprat.

Ve čtvrtek jsem uvařila pro kluky, zabalila si, v pátek šla do práce a hned po ní jsem odjela autobusem směr Brno. Autobus měl trochu zpoždění, tak jsem se bála, že nestihnu další spoj z Králova Pole do Olešnice. Nicméně se podařilo, vše jsem stihla. V Olešnici jsem našla hřiště s klubovnou místního fotbalového klubu, kde byl start, cíl i zázemí závodu. Skoro všichni závodníci už tu byli, běžel se zároveň mini TMMTR na 100 km (otočka v obci Jedovnice). Dole v klubovně bylo posezení s občerstvením, které obětavě připravily Jarka a Eva, nahoře v podkroví už čekaly matrace, tady si závodníci mohli odpočinout nebo si chvíli zdřímnout před startem. Najedla jsem se, chvíli popovídala s holkama v kuchyni (už jsme se dlouho neviděly) a s dalšími účastníky, připravila jsem si věci s sebou, svoje balíčky na občerstvovačky, najedla jsem se. Pak jsem se pokoušela usnout. Bohužel se mně to nepodařilo, i když jsem měla špunty v uších, prášek na spaní jsem se bála si vzít, protože start měl být za pár hodin a to bych mohla být ještě „pod vlivem“. Kolem jedné hodiny v noci jsme začali postupně vstávat, oblékla jsem se do závodního (vzala jsem si triko s dl. rukávem, elasťáky nad kolena, kompresní podkolenky), všechny věci pro závod jsem měla v malé ledvince, včetně láhve vody.  Ještě jsem si před startem vzala nějaké jídlo a hlavně kafe, to mne snad správně nakopne...

Start byl ve 2:00 v sobotu, vyrazili jsme společně a na mé poměry svižně. Běželo mně to hodně dobře, kopečky jsem vybíhala a přecházela do chůze opravdu jen minimálně. Asfalt byl rozbitý, občas nemohla být o asfaltu ani řeč, takhle rozmlácené silnice jsem nikde neviděla. Snažila jsem se vybírat, co nejlepší a nejrovnější cestu, přece jen moje kůže na chodidlech byla jen tak tak uzdravená. Značení trasy bylo celkem ucházející, šipky na silnici, občas tedy nebyly moc vidět, ale nicméně jsme běželi v malých skupinkách a snažili se orientovat podle těch, co byli před námi. V Kunštátu jsme odbočovali z hlavní silnice směrem vpravo, pak to bylo po hlavní až do Lysic, přišlo mně, že je to spíš z kopce než do kopce...však si to ještě užijeme na zpáteční cestě, jestli tedy vůbec bude nějaká zpáteční cesta.

V Lysicích (21 km) jsem byla za 2 H 11 minut, tady byla 1. a zároveň 9. občerstvovací stanice. Byl tu Karel Zadák, ráda jsem ho zase po roce viděla. Moc jsem toho nesnědla a pokračovala prakticky hned směrem k rybízovému poli a dál po trase. Tahle část trasy je shodná s trasou jednoho z maratonů běžených v rámci Moravského ultramaratonu, takže jsem to tu znala, navíc už začalo svítat, vypnula jsem čelovku. Běželo se mně hodně dobře, matně jsem si z r. 2009 vybavovala nějaká stoupání, ale nějak se nekonaly, nebo mně to už spíš nepřišlo jako stoupání. Občas jsem do kopců pár kroků šla, stále jsem přece jen neběžela, čekalo mne 161 km a v terénu, na to je potřeba pořádná dávka energie. Další občerstvovačka (2./8. obč. stanice) byla v Petrovicích (35 km), tam jsem byla za 4 H 11 minut. Opět tam byl Karel a opět jsem se zdržela jen chviličku.

Z Petrovic jsem začala dávat víc pozor, snad si na něco málo z trasy vzpomenu a nebudu bloudit. Značení bylo zatím dobré, na části klasické turistické značky, doplněné vlastním značením – oboustrannou šipkou, občas s „T“, občas nějakým fáborkem...Z Petrovic po žluté do Vavřince, odtud po zelené přes Pustý žleb až do Ostrova u Macochy, krásné trailové pasáže. Snad to tudy stihnu ještě za světla zpět. Ještě Krasovské údolí, Krasová a přes pole do obce Jedovnice. Mezitím jsem začala potkávat závodníky na kratší distanci 100 km, už se vraceli z otočky. Trošku jsem jim záviděla, ale opravdu jen trošku, já se přišla poprat s masochistou a nic jiného mne nesmělo zajímat. Na občerstvovačce v Jedovnicích (3./7. obč. stanice, 49 km) jsem byla za 6 H 13 minut, převlékla jsem si krátké triko, dlouhé jsem tu nechala a čelovku taky. Ve svém balíčku jsem vždy měla nějaký malý mls na povzbuzení do další části trasy, to jsem si strčila do kapsy. Jinak jsem se občerstvovala z nabídky na občerstvovačce, pila jsem hodně koly. Pomalu jsem začínala cítit únavu a nevyspání, občas se mně zdálo, že na mne už už jdou křeče, ozývala se Malofatranská 100.

Z Jedovnic se neběželo do Rakoveckého údolí po červené, jak vedla původní trasa, ale asi ve třetině rybníka Olšovec se trasa napojila na lesní cestu. Tato cesta šla souběžně s červenou značkou, ale okrajem Rakoveckého údolí, v závěru se na červenou opět napojila. Tenkrát v r. 2009 mně právě ta červená v Rakoveckém údolí dala zabrat úplně nejvíc. Všude byly polomy, do toho tekly potoky vody, přelézaly se popadané stromy, já si tam natrhla dokonce nohu a mám tam do teď jizvu. Trošku mne mrzelo, že trasa není úplně stejná, ale zase taková frajerka nejsem, že bych si to stříhla po té klasické červené, když nová trasa vede kousek jinudy a je rychlejší. 100mílového závodu jsme se totiž účastnily dvě ženy,  já a Markéta Gruberová, která je o dost let mladší a o dost rychlejší...celkem jsem byla překvapená, že je stále za mnou. Dodávalo mne to motivaci prát se s tratí o to rychleji a usilovněji.

Nová trasa okrajem Rakoveckého údolí byla také moc pěkná, zase trochu jinak – nádherné „hluboké“ pohledy na po straně protékající potok v husté vegetaci, do toho probleskovaly paprsky slunce a postupně se ukazovalo celé Rakovecké údolí včetně všech zátočin a oblých kopců okolo...Přišlo mně to trochu nekonečné, kdy už bude Račice. Konečně asfalt a kopec a občerstvovačka (4./6. obč. stanice, 64 km), já za 8 H 32 minut od startu. Na občerstvovačce jsem objevila kus rohlíku se sýrem, mňam, to je ta správná potrava pro mne, na nějaké sušenky 100 mil asi neuběhnu. Opět stoupání do lesa, pak kousek skoro rovně, tady někde jsem potkala vracejícího se Dana Orálka. Pak byly trailové serpentiny dolů, potkala jsem Pavla Sedláka. Po seběhnutí do Říček se běželo kousek po hlavní silnici, tady jsem trošku znejistěla, jestli běžím správných směrem, potkala jsem totiž nějakého turistu v protisměru a on mně něco říkal, já koukala na něho, místo po značkách...Naštěstí to bylo dobře, než jsem se začala obracet, že poběžím zpět, tak se objevila šipka a odbočka opět do lesa. Pak se střídala lesní cesta a nekonečně dlouhá asfaltová silnička, stále mírně klesala...O „zábavu“ se mně starala jedna trénující cyklistka, trénovala asi nějaké silové úseky do kopce, v poledním vedru se moc nešetřila, vždy to vydupala nahoru a dolů jela šúsem a odpočívala. Mezitím jsem potkávala všechny závodníky, co byli přede mnou, už se vraceli z otočky, jen Pancha (Jiří Helleší) nikde...snad to nezabalil, nebo že bych ho přehlédla? Nezabalil, jak jsem se dozvěděla později, ale seběhl z trasy a minuli jsme se. Markéta byla stále za mnou.

Těsně před otočkou v Nemojanech (ne v Lulči, tady byla také malá změna oproti původní trase, 5. obč. st., 80,5 km, já za 10 H 57 minut) jsem potkala Vaška K. s doprovodem na kole, říkal, že Markéta je kousek za mnou, že se prý spletla a doběhla až k Macoše. Něco málo jsem zase snědla, měla jsem tu připravené ponožky na převlečení, ale bála jsem se na ty svoje nohy vůbec podívat a vytahovat je z bot. Doufala jsem, že ty ponožky nebudu později potřebovat, nechala jsem je tam. Kousek za otočkou jsem potkala Markétu, běžela celkem svižně, asi mne brzy dohoní a předhoní. Po silničce mne čekalo skoro samé stoupání, cyklistka tu ještě byla, ale už otáčela a jela z tréninku pryč. Prožívala jsem jednu z prvních krizí, kolena bolela a už se moc nechtěla zvedat. Běžela jsem jako kachna a zdálo se mně, že rychlá chůze je efektivnější, Markéta mne předběhla až za serpentinami v lese, tentokrát se šly směrem nahoru. Však ať si jde, hlavně, ať to dám celé a v limitu, zatím to s časem vypadalo velmi dobře.

V Račici (97 km, za 13 H 34 min) jsem opět snědla kousek rohlíku se salámem, napila se koly...Honem zpět, abych toho stihla co nejvíce za světla. Cesta Rakoveckým údolím ubíhala z části rychle, to mně to běželo a z části pomalu, to jsem měla další krizi, chtělo se mně spát. Objevil se Honza na kole, většinou je taková tradice, že doprovází posledního závodníka. Honza něco povídal, ale já nějak neměla sílu odpovídat a vůbec reagovat...Pak odjel směrem dopředu a já byla zase sama, což mně celkem vyhovovalo. Už tu byl rybník Olšovec, všude spousta rámusu a lidí, snažila jsem se ničeho si nevšímat a pohybovat se co nejrychleji vpřed. Už tu byla občerstvovačka v Jedovnicích (111,5 km, já za 16 H 10 minut), vzala jsem si čelovku, dlouhé triko uvázala kolem pasu, do ruky kus salámu a rohlík...A zase na cestu! Vypadalo to na déšť a bouřku...naštěstí to vítr odfoukl jinam.

Rychle do Pustého žlebu, ať to mám za sebou. Už mně to tak rychle nešlo, chodidla byla citlivá, cítila jsem každý kámen, snažila jsem se využívat co nevíce sem tam rostoucí trávu na cestě, abych nohám ulevila. Běžela jsem totiž ve svých starých ošoupaných inovejtech, už jsou z nich hodně minimalistické botky. Bylo mně líto ničit zánovní špuntíky na novějších inovejtech na asfaltu, který přece jen na TMMTR převažoval. V klasických silničkách s tlustou podrážkou už běhat neumím a moje závodní NB mají zase užší špičku, takže se na dlouhé ultra nehodí...budu to muset zkrátka vydržet v těch jedněch botách až do konce. Ke „Hraběnce“ (penzion) v Petrovicích jsem to stihla ještě bez čelovky (123,5 km, já za 18 H 47 minut), tady jsem si dala trochu kafe, částečně od Honzy a částečně z vlastních zásob, doufala jsem, že mě to kafe trochu nakopne. Potkala jsem taky Markétu. Honza toho měl moc, byl na občerstvovačkách, doprovázel poslední závodníky (závodnice), před tím značil trať. Něco mně říkal, že mám někam běžet, že tam bude čekat, ale nepochopila jsem to. Markéta se bála, že zabloudí, fňukala, ani snad neměla pořádnou čelovku, ať si jede Honza s ní, já to zvládnu sama.

Snažila jsem se ještě běžet bez čelovky, přece jen líp vidím, než když si s ní začnu svítit. Mělo to však jedno riziko, vůbec totiž nebyly vidět šipky na silnici, něco jsem si tedy pamatovala, ale dost často jsem na každé křižovatce zastavovala, rozsvěcela čelovku a dívala se po šipkách. Měla jsem s sebou mapu s trasou závodu, ale tu původní z r. 2009 (byla o dost kvalitněji vytištěná než ta letošní), odchylky od trasy jsem si do ní pečlivě zaznamenala. V Doubravici jsem najednou nevěděla kudy dál, úplně jsem zapomněla, kudy jsem sem ráno běžela. Bylo tu náměstí, spousta cest všemi směry, šipka žádná, běhala jsem sem a tam. A byla nejdříve nasraná, pak už zoufalá, proč jen těch šipek není víc nebo proč nejsou líp vidět! Už jsem pomalu přemýšlela, že to tady snad zabalím. Jestli to tak bude dál, tak ten pitomý limit 30ti hodin ani nemusím stihnout, zbytečně se tu teď vysiluju nějakým pobíháním sem a tam. Naštěstí mne napadlo se zeptat lidí, co byli před hospodou a ti mne nasměrovali správně...U nádraží čekal Honza a vynadal mně, kde jsem tak dlouho, že mně přece říkal, že doleva. No nic, běžím dál a snažím se, co nejrychleji. Jsem zase sama a konečně na červené, tak tady se neztratím, značky umím a už to tady znám...Z Obory přes Pernou do Lysic...polňačkou, pěšinou, obilím, začínám si trochu zpívat a chovat se hlučně, doufám, že případná prasátka vyplaším včas! Začínám se motat, kafe přestává účinkovat, po cestě si zobnu naposledy pár hrstí rybízu, už tě asi rybíze neuvidím, už se tu asi neukážu...Všechno mne štve, už to chci mít z krku. Chvíli to ještě potrvá, ale jsem na občerstvovačce v Lysicích (140 km, já za 21 H 44  minut), tady čeká Karel, Honza...beru si svoje kafe, kolu, kus buchty, tyčinku...Chtějí mne poslat z Kunštátu po hlavní do Olešnice (jako Markétu). Tak to tedy ne, půjdu po trase a basta, vždyť limit bych měla v pohodě stihnout. Potřebuju se jen vymotat z Lysic, hlava mně neslouží, už si na nic nevzpomínám, nic si nepamatuju, trochu váhám kudy, je tu Honza a naposledy mne naviguje :-( ...

Jsem na cestě do Kunštátu, proti mně občas auta a jedou dost rychle, klopím čelovku, abych je neoslnila. Je mně celkem dobře, snažím se běžet nebo rychle jít, jak to jde. V ruce držím mapu, kontroluju raději ukazatele na silnici, šipky vidím jen občas, je to více méně stále stejným směrem. Těsně před Kunštátem je odbočka z hlavní silnice, šipku vidím. V Kunštátu musím nutně do křoví na WC, už asi potřetí za závod, ach jo, to  mám z toho, že hodně jím...Teď odbočka na Makov a hlavně ne až do Makova, ale odbočit na Sulíkov. Asfalt je rozbitý, chodidla bolí jako čert, kolem černočerná tma, čelovka  moc nesvítí, taky už hůř vidím (únava). Nicméně to pořád dávám, hlavně, že jsem správně na trase. Jím tabletky enervitu, občas si cucnu koly s vodou, co mám ve flašce. Mezi zuby drtím semínka schizandry (mám je od Pavlíny), je to dobré na probuzení, snad to na chvíli zabere. Stále jsem jen v tričku, fouká studený vítr, není mně moc dobře, začíná mně být zima, oblékám si tedy triko s dl. rukávem. Zdá se mně, že na polích po stranách něco je a chystá se to přes silnici, asi divoká prasata, nahlas jim říkám, že ať tam zůstanou, že tady na silnici jsem já. Dělám celkem rámus, takže si to zvířátka rozmyslí a zůstanou v křoví. Jsem v Rozsíčce, do cíle je to jen kousek. Je mně líto, že nejsem rychlejší. Trasa zase tak náročná není, přijde mně to celkem lehké, taky už jsem toho od roku 2009 spoustu naběhala, nachodila a taky po horách...škoda, že značení není lepší a taky samozřejmě cítím v nohách a celém těle Malofatranskou 100 z minulého víkendu.

V Rozsíčce dělám zásadní chybu, blbě vyhodnocuju odbočku a jdu špatným směrem, už už si myslím, že bych měla být někde nad Olešnicí, ale jsem někde jinde, nevím kde, žádná cedule, nic. Jede proti mně auto, zamávám, sice chvíli váhají, ale pak zastavují, couvají ke mně, říkám, že běžím závod a ptám se kudy do Olešnice...prý musím na křižovatce, co bude, zahnout vpravo, přes Crhov a do Olešnice. Ach jo, já husa zase seběhla dolů. Už jsem tedy neměla sílu se vracet, půjdu tedy, jak mně poradili. Zase kopec nahoru, držím se silnice...konečně Olešnice a konečně hřiště a klubovna. Čeká mne jen Eva, napíše čas (25:52:37), dá mně jídlo a čaj. Z posledních sil se vyškrábu do patra, chci být co nejvíce potichu, ostatní spí, beru si batoh, vytahuju věci, jdu do sprchy...sundavám konečně podkolenky, chodidla vypadají dost hrozně, nehet u palce na levé noze se úplně hýbe, určitě upadne, na druhé šlapce je zase nalitý otlak, zatím to nechávám být, ošetřím si to až doma v klidu. Pár hodin polospánku...snídaně, vyhlášení, pohár za 2. místo, igelitka s věcmi od sponzorů, účastnická medaile, triko závodu jsme už dostali předtím, cesta se Svaťou autem do Brna (Eva a Jarka mně nabalily jídlo, co zbylo, domů pro kluky, aspoň nebudu muset vařit, takže jedu jak ježíšek se spoustou igelitek), pak pár hodin čekání na autobusáku u Grandu (nemám sílu někam jít, ani na WC) a pak cesta autobusem domů. Bylo toho dost, ani jsem z toho nakonec neměla radost, ale hlavně, že už mám s masochistou vyrovnaný účet a jestli bude nějaké příště, abych vylepšila čas, to se ještě uvidí...

Pořadatele jen chválím, v pár lidech udělali, moc príma závod, jen bych se hodně přimlouvala v prvních/posledních cca 30-ti km za četnější a nejlépe reflexní značení trasy.

web závodu: tmmtr.ultracau.cz/index.php/cz/