Maraton v Bratislavě

1.4.2012, Bratislavský maraton za 3:51:08. Celkem dlouhodobě plánovaná akce a sešlo se to tak, že se tam chystala i Pavlína Procházková, což bylo moc príma. Organizátoři bratislavského maratonu jsou tak hodní, že umožňují vyzvednutí čísel a čipů ještě v neděli ráno před startem. Tím pádem jsme mohly s Pavlínou využít úžasné jízdenky so ne + za 600,- Kč, na kterou se dá ve dvou dospělých o víkendu cestovat v rámci ČR po dobu 24 H a je jedno kam. Dokoupily jsme samozřejmě ještě mezinárodní jízdenku Kúty-Bratislava a zpět. Mělo to tedy trošku háček v tom, že pojedeme přes noc a já ve vlaku určitě neusnu, takže budu muset běžet nevyspalá. Pokoušela jsem se tento handicap eliminovat pospáváním v sobotu (den před závodem), bohužel to nešlo, jak jsem zavřela oči, tak jsem si zase na něco vzpomněla, zase jsem vstala z postele a šla to udělat nebo připravit. Navařila jsem dopředu, všechno uklidila, stihla jsem se v TV podívat na průběh pražského ½ maratonu, osobně jsem to bohužel nestihla. Pavlína dorazila kolem 4. hodiny odpoledne, už na ní čekal prázdný pokojíček s postelí, mohla hned zalehnout a vyspat se. Kluci byli celkem hodní a byli dost potichu. Měla jsem vše sbalené, jídlo nachystané a něco před 11 hodinou v sobotu večer jsme s Pavlínou vyrazily k metru. Všechno jsme stihly v pohodě, ve vlaku si sedly a dokonce šlo natáhnout si nohy naproti na sedadlo. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to, začínalo to jít až k ránu, ale to už se blížila Bratislava a my musely vystupovat. V nádražní čekárně jsme potkaly Míru Vostrého a Mira Kriška, chvíli jsme tam seděly, ale spát se tam nedalo. Stále tam hlásily příjezdy a odjezdy, bylo tam úplné panoptikum různých týpků, spali a chrápali jeden přes druhého, jak to jen dokázali, nevím, asi byli hodně unavení nebo hluší nebo spíš ožralí. Něco před půl sedmou jsme vyrazily k tramvaji, věděly jsme, že musíme X-13 k Novému národnímu divadlu. Vystoupily jsme, už jsme viděly, že se vše připravuje k maratonu, byly tu dvě brány, řada kadibudek atd. Teď ještě najít prezentaci, vyzvednout číslo, čip a někde přečkat do startu. Byla pořádná zima, to jsem zvědavá v čem to poběžím, přemýšlela jsem v duchu. Všechno jsme našli, dokonce nás odprezentovali ještě před sedmou hodinou (oficiálně měli otevřeno až od sedmi). Sedly jsme si na měkkou sedačku do kouta a snažily se odpočívat. Hala se postupně zaplňovala lidmi, organizátory a hlavně běžci. Pár známých jsme potkaly a přivítaly se s nimi, už se blížila půl desátá a já už byla netrpělivá. Pomalu jsme se zvedly a vyšly ven před halu, byly tady poslední zbytky prodejních stánků s běžeckými věcmi. Líbily se mně tam jedny krátké elasťáky ve slevě, stály jen 4 €. Sundala jsem bleskově boty a kalhoty a vyzkoušela si je, jo to půjde, vzala jsem si je. Šatna byla takový jako stan, moc tepla tam nebylo, začaly jsme se převlékat do běžeckého. Vyrazila jsem ven a zase se vrátila, musela jsem se přeobléknout, znamenalo to opět přešpendlit 2 čísla, jedno na zádech a jedno zepředu. Celkem jsem se převlékla třikrát, poslední varianta byla dlouhé triko, na něm krátké triko se znakem bratislavského maratonu (co jsme dostaly), elasťáky pod kolena, podkolenky a na hlavě kšiltovka. Do kapsičky u elasťáků se mně bohužel vešel jen jeden gel a dva enervity, bude to muset stačit. Ještě rychle do kadibudky, odevzdat batoh s věcmi do úschovny a na start. Tady někde se mně Pavlína ztratila a už jsme se neviděly. Byla mně hrozná zima, neměla jsem rukavice, tak jsem si přetáhla rukávy přes ruce. Toužebně jsem očekávala start, koridor začal houstnout, zdálo se mi, že jsem nějak vpředu, vodiči na 3:30 stáli až za mnou. Ale nevadí, však ono se to po startu srovná. Konečně odstartováno, startovalo se společně s půlmaratonci, takže bylo celkem těsno a chvíli trvalo než jsem překročila startovní čáru. Vyrazila jsem, jak nejrychleji jsem mohla, honem nebo zmrznu. Počasí bylo šílené, měnilo se skoro každým okamžikem, zima, déšť, sníh, zase chvíli sluníčko a teplo. Ale celkem jsem to oblečení vychytala dobře, chtělo to jen rukavice, ty jsem neměla a ruce byly úplně ztuhlé. Držela jsem dost ostré tempo a cítila se celkem dobře, měla jsem bojovnou náladu, poprat se se vším, s tratí, s větrem a zimou, sama se sebou. Desítku jsem měla těsně pod 50 minut, možná, že to byla moje letošní vůbec nejrychlejší desítka. V kapse jsem měla 2 enervity a gel, nic víc, snad to bude stačit. Chvíli jsme běželi po větru a já měla pocit, že mne ten vítr přímo postrkuje dopředu, občas se to tedy otočilo a vítr foukal z boku nebo proti. Chtěla jsem to svoje tempo udržet, co nejdéle, tak jsem si vzala enervit i gel o trochu dříve, než to obvykle dělám. Riskovala jsem, však ono to nějak dopadne, cítila jsem šanci na pěkný čas. ½ maraton vypadal taky celkem dobře (kolem 1:50), ale pole běžců prořídlo, půlmaratonci směřovali k cíli a maratonců moc po trati nezbylo. V tu ránu jsem běžela po širokých ulicích skoro sama. Pořád to bylo dobré, někde před 30. km mne doběhl Milda z Brna, chvíli jsem běžela s ním, valil to pěkně, říkal, že běží na 3:40, hm to by bylo pěkné to tak udržet až do cíle. Vodiči na 3:45 mne ještě nepředběhli, cítila jsem je ale v zádech, snažila jsem se běžet, co nejstylověji, pěkně přes přední část chodidla, aby mne nezačalo něco zbytečně bolet, třeba koleno. No začalo, ale bylo to břicho, chtělo se mně čůrat a navíc jsem měla pocit, že mně něco akutně tlačí v břiše a že to potřebuje ven. Prostě jsem to měla vydržet, běžet dál a třeba by to přešlo. Ale já ne, zdálo se mně, že je tam takové příhodné místo v křoví, alespoň trochu chráněné před nepovolanými pohledy. Tak jsem tam na chvíli zalezla, bohužel to byl planý poplach a ven to nešlo. Mezitím mne přefrčeli vodiči na 3:45 a spousta dalších běžců, ztráta byla určitě 3 minuty. Chviličku na to měřila časomíra mezičas na 31. km (2:46:53), snažila jsem se dostat opět do nějakého tempa, příliš nezpomalovat. Šlo to jen chvíli, krize začala nezvykle brzo, už kolem 32. km, začala se mně motat hlava, to jsem při maratonu ještě nezažila, buď to bylo změnou tlaku (stále se měnilo počasí, chvíli sníh, chvíli slunce) nebo to byl hlaďák a nedostatek cukru. Na nejbližší občerstvovačce jsem do sebe něco málo natlačila, než se to zlepšilo, tak to chvíli trvalo a já už věděla, že naděje na osobák je v háji. Zbývalo vybojovat, co nejlepší čas pod 4 hodiny. Náběh na most a vůbec pohyb vpřed byl dost obtížný, vítr proti skoro zastavoval, nebylo se za koho schovat a s kým běžet. Někde na konci cyklostezky hlásili pořadí, prý jsem 21. žena, no ještě jedna žena mne předběhla, tak jsem 22. Čekalo mne pár posledních kilometrů, ještě krátké stoupání  ke starému městu (tam jsem se chytila jednoho maratonce a vydupala jsem to po jeho boku), pak už to bude z kopce a po rovině až do cíle. Bratislavu jsem si stihla prohlédnout během prvního kola, město na mne udělo dobrý dojem, ať moderní nebo stará architektura,  trasa maratonu se mně taky líbila. Ve druhém kole jsem už na nějaké dívání kolem neměla vůbec náladu. Mapo makej, bojuj, nevzdávej to, z toho kopečku přes staré město jsem letěla, jak to šlo nejrychleji. Už jsem toužebně vyhlížela cíl, diváci fandili, ale já to vůbec nevnímala, asi 300 m před cílem jsem uviděla Bena Pucholta (podobně jako v Plzni při maratonu kolem Boleváku), musím toho Bena chytit a předběhnout. Nohy už se nechtěly vůbec zvedat, ale sebrala jsem poslední zbytky sil a snažila se zrychlit. Ben to trochu tušil, možná, že mne slyšel, ohlédl se a řekl, tedy to se dělá! Ale už tady byl cíl a my tam spolu vběhli společně. Uf to jsem byla ráda, že to mám za sebou. Podala jsem si s Benem ruku, dostala jsem medaili, flašku s vodou a snažila se najít, co nejkratší cestu k úschovně zavazadel a ke stanu na převlékání. Muselo se tedy ještě přecházet horem přes nějakou konstrukci, já to ale vzala spodem a raději jsem přelezla pár železných tyčí v konstrukci, než se sápat někam nahoru do schodů. V převlékárně už seděla Pavlína, celou dobu běžela předemnou, byla předemnou i na startu, zaběhla moc pěkný čas  3:44 a nějaké drobné vteřiny. Celý maraton uběhla v inovejtech f-lite 230, v tenkých šlupičkách skoro bez tlumení. Je to frajerka. Měla jsem radost, že se jí to povedlo, sice je zase o 2 minuty a pár vteřin lepší než já v letošních maratonských tabulkách, ale zaslouží si to. Vysprchovaly jsme se, převlékly a pomalu začaly hledat cestu zpátky na nádraží. Pavlína nemohla skoro chodit, takže na nějakou prohlídku města to nevypadalo. Já toho měla v té zimě taky tak akorát, rychle na vlak a domů. Chvíli nám to tedy ještě trvalo, jelikož X-13 nejezdila podle jízdního řádu kvůli maratonu, já si toho hned nevšimla, tak jsme si nechaly zbytečně ujet jiná čísla tramvají. Nakonec jsme to s vyptáváním a jedním přestupem zvládly. Rychlík měl chvili zpoždění, ale už jsme seděly uvnitř a jely směrem ku Praze. Můj 45. klasický maraton byl za mnou.