Magredi - nedokončeno

Magredi Mountain trail – 12.-14.10.2012, 162 km, + 7000 m přev., nedokončila jsem (88 km za 21 H 30 minut)

Loni tenhle závod absolvoval Sam a Ondřej, byl to první ročník. Sam o tom napsal tak kouzelnou reportáž www.behej.com/clanek/8087-magredi-mountain-trail-prvni-trail-na-100-mil-v-italii že mne přímo nadchnul. Chtěl se zúčastnit znovu a vzal by mne s sebou. Jako trénink na velké UTMB by to bylo ideální, prakticky stejná délka, jen o něco nižší převýšení a také nižší nadmořská výška, maximálně 1500 m n.m. Z Prahy jsme vyráželi ve čtvrtek ráno ve třech – Sam (řidič), Pavlína a já, kousek za Budějovicemi jsme ještě přibrali Standu. Cesta ubíhala dost rychle, zastavovali jsme jen párkrát, kolem 6. večer jsme byli ve Vivaro. Je to malé městečko v oblasti Magredi, což je přírodní park o rozloze 400 km² nacházející se severně od města Pordenone při úpatí Dolomitů. Ubytování jsme měli zajištěné v agroturistickém statku Gelindo dei Magredi, kde už Sam pobýval lonský rok, tady bylo také loni centrum závodního dění (start/cíl a zázemí). Letos to mělo být jinak – na náměstí před radnicí. Prezentace (výdej čísel a startovních balíčků) měla být až během pátečního odpoledne, takže nebylo kam spěchat. Něco málo jsme povečeřeli, dali si společně láhev místního vína a šli spát.

Ráno jsme se pořádně nasnídali (ubytování se snídaní), pak jsme začali pomalu balit a připravovat se na závod. Kolem poledne jsme vyrazili na náměstí, vyzvedli jsme si startovní balíček s číslem, seznámili se se Sabinou (jednou z hl. pořadatelek, co vládla angličtinou a mohli jsme se na ní v průběhu závodu telefonicky obrátit o pomoc). Na náměstí byl stánek se sportovním zbožím a já netradičně utrácela, koupila jsem si batůžek od firmy Lafuma. Měli dva poslední, Sam si ho koupil také. Zase jsme se vrátili do našeho pavilonu, kde jsme byli ubytovaní. Snažila jsme si trochu zdřímnout, ale nešlo mně to. Taky jsem si přebalila můj původní batoh do toho nového a trošku přidala i do tašek, co se daly poslat na 3 základní checkpointy, původně jsem s nějakými „záchrannými“ taškami ani nepočítala. Na technickou poradu jsme vyslali jen Sama, stejně bychom jim nerozuměli, bylo to však nějak časově posunuté a Sam se vrátil. Základní informace měl od Sabiny, tak nakonec na technickou poradu ani nešel. Startovat se mělo v 18:00, kolem 17:00 jsme vyrazili na start, různě barevné tašky jsme odložili k stejně barevným (modrá-42.km, červená-62.km, zelená-114.km). Měla být nějaká kontrola povinného vybavení, stále jsme čekali, kdy to vypukne, ale nakonec nic nevypuklo a nikdo nic nekontroloval. Na stole bylo pár lahví vína, kola, voda, tousty se sýrem nebo s nějakou pomazánkou...takže jsme uzobávali, já cucala kolu a čekali jsme na start. Těsně před startem byla jmenovitá kontrola závodníků a v 18:00 bylo slavnostně odstartováno (asi panem starostou).

Celý peloton závodníků vyrazil dost svižně, zatím o nic nešlo, byla to polní cesta vedoucí kolem vinic a stáčející se k horám na horizontu. Postupně se začalo stmívat, sluníčko bylo v mlžném oparu a zšeřelé kopce v dálce nás vyzývaly k dobrodružství. Tak vzhůru do nich. Ještě chvíli to trvalo než jsme proběhli (někdy se moc běžet nedalo) vyschlým řečištěm staré řeky. Mezitím jsem zažila pár stresových okamžiků kvůli telefonátu z domova, zastavila jsem, zdržela se a ostatní mně utekli...Doháněla jsem je, jelikož jsem chtěla běžet společně s Pavlínou dokud to jen půjde, nejlépe až do konce. Pavlínu jsem dohonila a pokračovali jsme společně dál, naše česká skupinka se trochu roztrhala, ale to se dalo očekávat. Učastníků závodu moc nebylo, takže zde byl předpoklad, že člověk může zůstat na trase po dlouhou dobu sám. Nejlepší bylo běžet ve vícero lidech kvůli případnému hledání cesty a bezpečnosti. Zatím bylo značení obstojné, občas jsme váhali, ale většinou vše trefili hned napoprvé. Začaly mne zlobit střeva a odskakovala jsem do křoví...nějak blbě ten závod začíná, nejdřív nervoza s telefonátem, ted zase sračka...Už na nás čekalo pár kopečků a stoupání, taky dost asfaltu. Běželi jsme celkem svižně, až dost, zase jsme se potkali se Samem, Standou a Vládou a kus pokračovali společně. Moje trápení se zažíváním pokračovalo, během 28mi km jsem byla 3 x a šla ze mne jen voda, když jsem něco snědla, tak mne to tlačilo v žaludku...Jíst jsem se snažila, protože bez přísunu energie by bylo nemyslitelné závod dokončit... je tedy fakt, že jsem při té příležitosti myslela na Dana Orálka a na to, jak prakticky bez jídla běžel a úspěšně dokončil Spartathlon. Snědla jsem pár energetických tyčinek, co jsem měla v kapsičce batohu a postupně se to začalo zlepšovat, hlavně nesmím Pavlínu zdržovat, snažila jsem se běžet, jak jsem mohla nejrychleji.

Na 1. checkpointu  (42.km) jsme byli za 6 H 19 minut, mezitím začalo hustě pršet a ochladilo se, já si vzala bundu, co jsem dostala od Renatky. Neměla jsem jí vyzkoušenou, nebyl čas a vhodné počasí, sice nebyla úplně nepromokavá, stejně jsem byla mokrá a zpocená od šplhání do kopců, ale bylo v ní teplo. Občerstvovacích stanic byl dostatek, byly celkem pravidelně rozmístěné po trase a měly ucházející sortiment, na větších checkpointech mělo být větší občerstvení a také ty naše tašky s věcmi na převlečení atd. 1. kontrola byla v malé chatě – útulně v horách, lezla jsem po štaflích někam nahoru a hledala svojí tašku, dala se do mně zimnice, klepaly se mi ruce...chtěla jsem si převléci alespon ponožky, přihodit do batohu další slabou bundu a vlastní občerstvení na další část trasy. Trvalo mně to dost dlouho, Pavlína už byla hotová a chtěla vyrazit dál, ještě jsem si dala hlt kafe a pár lžic těstovin. Hned se mně běželo líp. Trasa už mně trošku splývá, ale čekalo nás táhlé klesání do Barcisu (k přehradě), nekonečná kamenitá cesta cik-cak, občas jsme se snažili běžet, ale často to kvůli protivným kamínkům a kamenům nešlo. Celovka už mně jen tak pomrkávala a já nechtěla měnit baterky, zase bych musela zastavit a taky mělo asi za 2 hodiny svítat, už to musím vydržet.

Kamenitá cesta končila, napojila se na asfaltku, tak rychle dolů z kopce. A tady se to stalo...byly tam takové příčné odvodnovací prahy přes silnici, jeden jsem minula v pohodě, dalšího jsem si bohužel nevšimla, špičkou boty jsem zavadila a už jsem letěla. Byla to velká rána, moc to bolelo, padla jsem na obě kolena, ale víc na to pravé, tekla mně krev, také to odnesla brada (naražená, odřená), naštěstí zuby i brýle vydržely, taky pravá ruka, ale to jsem tolik necítila. Několik minut jsem jen tak seděla, snažila se ovládnout bolest, pak jsem zkusila, jestli budu moci pokračovat. S pády mám letos bohaté zkušenosti, bohužel, takže jsem věděla, že se koleno musí hýbat, že nesmí zatuhnout, dobrá, zkusím to dál. Pokračovali jsme k občerstvovačce (mám takový pocit, že tam byla cedulka 56 km a něco), na další (u přehrady) mně pán na občerstvovačce koleno trošku zalepil, snad to bude držet a neodlepí se to. Pokračovali jsme s Pavlínou dál, chtěla jsem, aby běžela dopředu sama, protože měla víc síly než já, ale nechtěla mne opustit (já byla na jednu stranu ráda, ale nechtěla jsem jí to kazit). Začalo postupně svítat a za chvíli byl den, s nohou to nebylo nic moc, věděla jsem, že je to bláznovství, že to s tím nemůžu dát celé, ale řekla jsem si, že to zkusím do dalšího checkpointu.

Už se mně to dost motá, co bylo dřív a co bylo potom. Nicméně podle výsledkovky (kde jsou i průběžné mezičasy) jsme na 2. chekpoint (62 km) dorazili za 11 hodin 32 minut, tedy v 5:32 v sobotu. Opět jsem si převlékla ponožky a vzala jsem si triko s dl. rukávem, to mokré s krátkým jsem nechala v tašce. Zase jsme si vzali těstoviny a já kafe. Zase jsem si přihodila nějaké svoje občerstvení. K dispozici bylo i pár lehátek, ale deky žádné a stejně jsme neměli v plánu ležet. Vyrazili jsme na cestu, nejdříve jsme nevěděli kterým vlastně směrem, od občerstvovačky se vybíhalo zpět na hl. silnici...tak jsem se pozeptala nějakého řidiče, co tam tůroval agregát, či co to bylo...Bylo to chvíli po silnici, snažila jsem se běžet, ale moc to nešlo. Pak jsme se ocitli v terénu, ztratili značení a celkem dost krkolomnou cestou jsme šli nejdřív tam a pak zase zpět, už mne to moc bolelo, noha nešla skoro zvedat. Následovala říčka s velkými kameny, byla jsem kousek před Pavlínou a měla jsem pocit, že přes ty velké šutry prostě nepřeskáču (prý to bylo ale úplně lehké, říkala Pavlína), asi už taky pracovala psychika, sundala jsem boty, ponožky a přebrodila to, klouzalo to jako svině...Byla jsem na sebe moc naštvaná, jak jsem nemožná a že Pavlínu jenom zdržuju.

Pavlína se konečně odhodlala mne opustit a pokračovat dál sama. Chvilku mně trvalo než jsem oblékla ponožky, nazula boty a vyrazila jsem za Pavlínou. Neměla jsem tedy dobrý pocit, ale Pavlína se obětovala až až a nemůžu jí přece zkazit celý závod. Pokračovala jsem jakž takž dál, značení jsem občas musela víc hledat (už mám slabší brýle a chtělo by to silnější). Cekalo nás nejbrutálnější stoupání po trase, na 6ti kilometrech výškový rozdíl 1080 metrů, vpředu nad sebou jsem zahlédla Pavlínino triko, ale musela jsem zastavit a svléknout bundu, byla bych se v ní uvařila. Postupovala jsem stále nahoru, bylo to skoro kolmo, když jsem se mohla opírat o hůlky, tak jsem se opírala, cestička byla úzká, klikatila se, všude samý kámen a hned sráz dolů. Ale ani jsem se moc nebála, když se leze vzhůru tak mně to vadí mín, než když se klesá. Proti mně se najednou objevil běžec v červeném triku, ptal se mě, zda jsem OK, jo jsem OK, jak jinak...běžel tou krkolomnou cestou dolů jako kamzík, takhle se to dělá! Asi to byl někdo z pořadatelů a kontroloval části trasy, jestli tam třeba někdo neleží (nebo že by to byl výklus místního běžce?). Stoupání nemělo konce, dole pode mnou jsem slyšela hlasy, byl to muž a žena, dvojice, dohonili mne a předhonili tedy až skoro na vrcholu 1. kopce. Opět jsem zastavila a navlékla si bundu, začalo pršet a foukat. Cesta vedla po hřebeni, z 1. kopce byl nádherný výhled, na obě strany, všude samé hory, velké kopce, Dolomity...na část ještě svítilo slunce, ale část už byla zahalená mraky a bylo vidět jak se fronta bleskurychle blíží až ke mně. Za pár minut byla tady, kolem mlha, déšt a kopce nebyly vidět. Cesta se začala stáčet zase dolů, opět mne někdo doháněl, bylo mně to ale jedno.

Sla jsem opatrně, pomalu, sotva zvedala nohy, obě kolena bolela jako čert a já věděla, že budu muset skončit, že to prostě v tomhle stavu nedokážu. Do oči se mně tlačily slzy a já je zaháněla zpátky, nebreč, ještě se tady přerazíš, když neuvidíš pořádně na cestu. Nemělo smysl jít na 3. checkpoint, stejně bych nebyla schopná to dojít celé, nedovedla jsem si představit, jak tam někde v noci balancuju na úzké cestě nad propastí, ach jo...V kapse jsem měla jen 20 euro, na taxíka to asi nebude, snad to mají pořadatelé nějak zajištěné. Na občerstvovačce (86,9  km) jsem ukázala koleno a řekla, že končím...Ptala jsem se, jak se dostanu do Vivaro, že bych tam potřebovala odvést, sice to chvilku trvalo než jsme se domluvili, překládal mně to tam jeden závodník do angličtiny (ale zase tak dobře anglicky nerozumím, když se mluví rychle), nakonec jsme se domluvili a já vše pochopila. Ještě jsem si doplnila vodu do flašky, na jídlo jsem ani neměla chut, budu muset dolů po cestě asi 5 km a tam bude sanitka, která by mne měla odvést. 5 km to ještě zvládnu, pomalu jsem se vydala na cestu, ostatní se občerstvovali a ještě mne stihli po chvíli předběhnout. Popřála jsem jim hodně štěstí a šlapala jsem dál. Pokoušela jsem se napsat smsku Pavlíně, že už nepokračuju, aby na mne náhodou nečekala. Maličko jsme uvažovali, že by si na 3. checkpointu na chvíli lehla a že já bych mezitím došla a pak bychom pokračovali zase společně. Ale nebyl tady signál, takže jsem nic odeslat nemohla. Už mně bylo celkem šoufl, zase pršelo, byla zima...

Najednou za zatáčkou sanitka a dva chlapi, dostala jsem studený pytlík na koleno a pololeže jsem se ocitla na jedné sedačce, tedy spíš lůžku, ani mne nepřikurtovali. Cesta dolů byla celkem adrenalinová, pořád jsem z té sedačky sjížděla, samá zatáčka, samé kameny, auto jelo pomalu, řidič kroutil volantem jen jednou rukou, občas se ten druhý podíval z okýnka, jestli je ještě vůbec na cestě a oba v klidu rozprávěli. Dobře to dopadlo, přežili jsme. Odvezli mne zase k přehradě k Barcisu, tady těch zdravotníků bylo víc, chtěli mne vzít na ambulanci, po nějaké chvíli se jsem jim to rozmluvila, chtěla jsem hlavně do Vivaro, do sprchy a do postele, dokud mám sílu tam dojít. Přestoupila jsem do osobního auta, už tam seděl jeden závodník (taky to asi zabalil) a jeli jsme. Trvalo to ještě nějakou dobu, aspon jsem si prohlédla hory kolem a malé vesničky s kostelíky, ale nakonec jsme do Vivaro dorazili. Poděkovala jsem, vystoupila, vzala své dvě tašky z checkpointů (z toho posledního ještě nebyla) a šourala se k našemu ubytování. Konečně jsem napsala zprávu pro Pavlínu a taky jsem stihla zatleskat pár probíhajícím závodníkům (asi to byli ti z kratší 40 mílové varianty). V našem apartmá bylo puštěné topení, sprcha byla príma, jen jsme neměla moc věcí k jídlu, ale něco málo jsem našla, pak jsem se přikryla tlustou dekou (dala se do mne zimnice), vzala jsem si prášek na spaní a za chvíli jsem nevěděla o světě.

Probudily mne hlasy u dveří, že by kluci, ano byli to kluci, Sam a Standa, hurá, tak to mají úspěšně za sebou. Chvilku jsme popovídali a já kupodivu ještě usnula, někdy nad ránem další šramot a ona to byla Pavlína. Já měla takovou radost, jako kdybych to uběhla sama...povedlo se jí to a ani si nemusela jít lehnout. Nakonec doběhli všichni z české výpravy kromě mne. Bohužel, občas se to stane, že se něco nepovede, ale kdyby to bylo jen trochu reálné, tak bych pokračovala dál (s natlučeným kolenem jsem odpajdala cca 28 km). Reálné to nebylo, terén byl příliš těžký, obtížný i pro zdravého závodníka, v terénu musí být člověk fit, jedno malé zaváhání může mít dalekosáhlé následky. Snad někdy příště, nebo už nikdy...Ted se hlavně musím dát co nejdřív do pořádku, protože běhání, to obyčejné běhání jenom tak, k životu nutně potřebuju.

Odkaz na výsledky: www.magredimountaintrail.com/