Loučení s turistickým rokem 2012, EKUT - extrémní kombinace v ultratrailu

Nějak to psaní šidím, nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Akcičky jsou malými světlými body mého života, čas na ně si ukradnu a vyšetřím pro sebe. Práci a povinnosti za mne nikdo neudělá a kolikrát jdu radši spát, než abych něco psala. V polovině října jsem si ošklivě natloukla a musela kvůli tomu vzdát závod v Dolomitech. Po týdnu jsem zkusila opatrně běhat a ono to šlo. Koleno a natlučená kost bolela spíše v klidu než při běhání samotném. Byla jsem štastná, že můžu, a nezáleželo mně na nějakých závodech, čert je vem. Hlavně že mám svoje skoro každodenní běhání, bez kterého nemůžu být. 

10.11. měl být tradiční Šutr (54 km Šárecko-Hanspaulský Ultra Trail), který pořádá Michael Dobiáš. Tam nemůžu přece chybět! Vlastně to ani není závod a musím ozkoušet nohu, přesvědčila jsem sebe samotnou. Šutr se vydařil, potkala jsem spoustu známých lidiček naladěných na podobnou notu. Michal objednal nádherné podzimní počasí a já si to celkem užívala...Trasu  znám skoro nazpamět, navíc byla perfektně značená. Bylo mně úplně jedno, že budu třeba poslední. Zajímavé je, že jsem si z pytlíku vytáhla kamínek č. 7, stejné startovní číslo jako jsem měla na svém 1. Šutru na jaře r.2011, tenhle dnešní byl už mým čtvrtým v řadě.  Šutr jsem stihla za 6:40:33 (1. kolo za 2 H a 5 min., 2. kolo za 2 H 14 min), byl to můj zatím nejrychlejší. Při běhu samotném koleno a pravá noha nic moc, dalo se to, ale 2. den po závodě to bolelo celkem dost.

Další týden byl maličko odpočinkový, měli jsme pracovní seminář ve Sv.Janu pod Skalou a o polední pauze jsem si ještě s kolegyní udělala výšlap ke kříži, pak k Solvayovým lomům (nebo dolům) a zase zpátky. Další den byla ještě exkurze v Koněpruských jeskyních. Moc jsem se tam těšila, byla jsem tam naposledy jako malá holka někdy v 6. třídě. Koleno dostalo trošku zabrat, vyzkoušelo si stoupání a klesání po kamenech. Však musíme trošku potrénovat.

22.11. jsem byla objednaná k fyzioterapeutce Soně, záda, kyčle atd. už potřebovaly srovnat, taky zatejpovat. Kolena jsem si nechala zatejpovat taky, Sona zkusila tejpování trochu jinak než už mně to jednou dělala. Tak uvidíme, jak se to osvědčí. Dobalila jsem pár věcí, snažila jsem se vše stihnout co nejrychleji, abych mohla jít co nejdříve spát, protože jsem měla vstávat ve 4 hodiny ráno a prvním metrem stihnout rychlík do Lovosic. Čekalo mne celkem 167 km a 6850 m převýšení „Loučení s turistickým rokem“.

23.-25.11.2012 Loučení s turistickým rokem 167 km 6850 m přev.+

Asi jsem se tolik těšila, že jsem nemohla dospat a probudila jsem se už ve 3 hodiny ráno. Všechno jsem samozřejmě stihla s velkou časovou rezervou a něco před půl šestou jsem odjížděla z Holešovic směrem k Lovosicím. V kupé jsme se pěkně sešli, kromě jednoho „normálního“, samí dálkoplazi. V Lovosicích na nádraží bylo plno lidí, známé tváře (mmj. rychlá Jarka Krausová, která vyhrála denních 57 km za 7 H 17 minut). Dokončila jsem přípravy na samotnou akci. Co vzít do batůžku a co nechat ve velkém batohu, který pořadatelé odváželi do Ustí...Snad budu mít všechno, co budu potřebovat a ne zase věci navíc, aby to nebylo moc těžké. Měla jsem svoje nové boty  Inov-8 Roclite 268 a batůžek Inov – 8 Race Elite 15 (byl součástí startovního balíčku na Magredi Mountain Trailu v Dolomitech, který jsem bohužel musela vzdát, když jsem si natloukla). Na batůžek jsem byla hodně zvědavá, měl svojí premiéru, ještě jsem ho nikdy na zádech neměla. Chtěla jsem vzít ještě jeden náhradní batůžek na případnou výměnu, ale nakonec se mně to všechno nevešlo do velkého batohu a náhradní batůžek zůstal doma. V 7:00 bylo slavnostně (z prostoru před nádražím) odstartováno, dostali jsme 1. razítko do intineráře s popisem trasy a s kolonkami na kontroly. Některé mají být živé a některé jen s barevnou pastelkou. Živá kontrola dá razítko (a většinou nějaké malé občerstvení), na kontrole, kde není živý člověk, visí cedule s velkým „K“ a v pytlíku je různě barevná pastelka. Každá kontrola má jinou barvu pastelky, aby se nedalo švindlovat, no a každý si udělá do správného políčka na intineráři barevný křížek nebo si zapíše třeba čas, kdy na kontrole byl. Začala jsem celkem rychle, běželo se městem směrem k 1. vrcholu, Lovoši. Pod šustáky jsem měla spodky a bylo mně teplo, nedalo se nic dělat, zastavila jsem a spodky musely dolů...Zase mne spousta lidí předběhla, stejně jsem to nechtěla příliš hnát, protože to mělo být ještě ukrutánsky dlouhé. Ani jsem nechtěla myslet na to, jak to vlastně bude dlouhé. Zakázala jsem si na to myslet a počítat kilometry. V hlavě jsem měla jen prvních 57 km...pak se prostě uvidí.

1. část (57 km, 2450 m přev.) z Lovosic do Ustí n. Labem (pátek přes den):

modrá - Lovosice Beseda – zelená – Lovoš pod vrcholem – Lovoš chata (kontrola) – modrá - Lovoš pod vrcholem – Lovoš rozc. se žlutou – žlutá – Režný Újezd (Struženka, 8,5 km) – modrá – Březno – Ostrý odbočka k vrcholu – modrá – doprava Ostrý zřícenina hradu (kontrola) – zpět na rozcestí Ostrý odbočka k vrcholu – modrá – Kocourov rozc. (14 km) – červená – Milešov – Milešovka rozc. – modrá – Milešovka vrchol (kontrola, 18 km) – Nad Velemínem – Velemín (kontrola – motorest) – Opárenské údolí – Opárno hrad – Opárno žst – naučná stezka – doleva Černý mlýn – zelená – Malé Žernoseky (kontrola, 30 km) – Porta Bohemica  - Litochovice – vlastní značení – po silnici Prackovice nad Labem – Doerellova vyhlídka odbočka (37,5 km) – žlutá -  Dubičky (kontrola) – zelená Dolní Zálezly (kontrola) – Dolní Zálezly žst – zelená/místní značení – Chvalov – Za Chvalovem (kontrola) – Pod Panenskou skálou, 45 km – zelená – Vaňov BUS – Za Vaňovem (kontrola) – Vrkoč vodopád – Nad Vaňovem (kontrola) – Soudný vrch – Větruše – žlutá - Pod Větruší – Ustí n.L. hlavní nádraží – Důlce 3092/74 Krajská organizace Pionýr.

Při stoupání na Lovoš se mně zamžívaly brýle, počasí nic moc, sice teplo, ale mlha. Batůžek seděl jako přišitý. Byla tedy trochu nevýhoda, že když jsem se potřebovala napít, tak jsem musela zastavit, sundat ho a vytáhnout flašku. Myslela jsem si, že už nebude takové teplo a že nebudu mít potřebu pít častěji, takže by to nemuselo tolik vadit. Nešla jsem úplně sama, občas jsem se s někým potkala a chvíli držela krok. Kus cesty s Petrem B. z Uhlířských Janovic, vydržela jsem s ním až pod Milešovku. Znal toho spoustu o okolí a to já ráda, když je to i s výkladem. Před výstupem na Milešovku jsem se chtěla pořádně napít, sundala jsem batůžek a trochu se zdržela, Petr mně mezitím poodskočil a už jsem ho nedohonila. Tady někde mne míjela i Monika V., nejdříve byla předemnou, ale pak asi trochu zakufrovala a ocitla se za mnou. Na Milešovce jsem byla v 10 H 18 minut. Pak jsem šla velkou část cesty sama, chvíli jsem se míjela s Annou O. a Csabou R. (z Maďarska), ale nakonec jsem byla před nimi. Moc se mně líbila část z Malých Žernosek – Porta Bohemica, jak se to klikatilo nad řekou a ty nádherné zpětné pohledy...opravdu brána do Čech. Odbočka na Doerellovu vyhlídku mně dala zabrat, šipka ukazovala vlevo přímo do zarostlé stráně. Asi jsem se tu na chvíli ztratila, nicméně jsem vylezla výše, prodrala se nějakým křovím a stromy a po chvíli narazila zase na značení. Na kontrole v Dolních Zálezlech jsem byla ve 14:30, na kontrole Za Chvalovem v 15:15. Chvíli na to jsem se dala dohromady s Oldou z Neratovic, už jsme se po trase míjeli víckrát, ale od ted jsme šli společně až do konce. Původně jsem měla představu, že to stihnu do tří, do čtyř odpoledne, ale nešlo to tak rychle. Občas jsem popoběhla, do kopce samozřejmě ne a když to bylo prudce z kopce, tak taky ne, a když to bylo mezi šutry nebo nějakým ne moc bezpečným terénem, tak jsem raději šla a neběžela. Někde okolo Chvalova jsme zakufrovali a vylezli si jeden kopec navíc, přehlédli jsme odbočku vpravo...Od té doby jsme si cestu pečlivě hlídali, tma přišla nějak brzy a už kolem půl páté jsme zapínali čelovky. Od Větruše bych už trefila, dělali jsme si s Oldou legraci, že bychom se mohli svézt dolů lanovkou a přiložit lístek k intineráři s razítky (ten se kontroluje po dojití)...na základnu jsme dorazili za 5 minut šest (večer), za 10 H a 55 minut od startu. Celkem bych hned vyrazila dál, ale hromadný start měl být až ve 22:30.

Našla jsem svůj batoh, tělocvična byla skoro celá zabraná, plná karimatek a spacáků. Našla jsem místečko poblíž Jardy Koptiše, roztáhla jsem si ležení, došla jsem se vysprchovat do vedlejší budovy, snědla pár vlastních toustů, připravila si věci na další (noční) část. Pokoušela jsem se usnout, nacpala jsem si špunty do uší, zavřela oči, ale nešlo to. Tušila jsem, že to nepůjde, snad si aspoň trošku odpočinu vleže. Nic mne nebolelo, kolena jen trochu, záda vůbec, ani jsem nebyla unavená, jediným problémem bude asi spánkový deficit.

Začínali přicházet další pochodníci, spíš běžci, které znám (Tomáš U., Petr K.), co se chystali "jen" na 110 km...něco před 22:00 jsem šla k autobusu, bylo dokonce volné místo k sezení. Autobus nás odvezl do Babětína (kousek od Ustí), tady měla startovat další část trasy

2. noční část (43 km) z Babětína opět do Ústí, do Důlců (pátek, noc - sobota):

silnice – U Babětína (kontrola) – vlastní značení – Vrabinec odbočka – červená – Vrabinec zřícenina vrchol (kontrola) – zpět Vrabinec odbočka – červená - Těchlovice (5 km) – nad Vitínem – Buková hora rozc. (kontrola 10,5 km) – Zubrnice – Zubrnice žst – Pláň (kontrola 19 km) – zelená –Sokolí hřeben – Fráž – Velké Březno rozc. se žlutou (kontrola 25,5 km) – žlutá – doleva Varta – Březí – Sedlo hájovna (33,5km) – zelená – Pod Vysokým Ostrým – Vysoký Ostrý odbočka k vrcholu – zelená – Vysoký Ostrý vrchol (kontrola) – Vysoký Ostrý odbočka k vrcholu – zelená – Nová Ves – červená – Střekov hrad – Střekov žst (40,5 km) – žlutá –Pod Setuzou – zelená – Pod Větruší – žlutá – Ustí n. Labem hlavní nádraží - Důlce 3092/74 Krajská organizace Pionýr.

Ve 22:30 bylo hromadně odstartováno, kousek po asfaltu a pak hned brutální stoupání na Vrabinec...zapichovala jsem se hůlkami, jak to šlo. Zlatý hřeb nás ale teprve čekal, fronta pochodníků se nějak zasekla, před námi byl výstup s řetězy po úzké římse až nahoru ke zřícenině. Nahoře na skále stál jeden z pořadatelů a dával razítko do intineráře. Hůlky jsem nechala trochu níže opřené o skálu, problém byl ten, že ne všichni byli ukáznění a čekali poctivě ve frontě, až se na ně dostane, předbíhali. Nejlepší bylo šplhat v malých skupinkách, na úzké římse se vyhýbalo jen stěží, takže dva proti sobě jdoucí (šplhající) byl mnohdy problém. Nakonec jsem to zvládla celkem dobře, jen asi 2 x mně to podklouzlo a ujelo, ono je to těžké, když si člověk nemůže pořádně kleknout na pravé koleno a musí to udělat prostě jinak. Z Vrabince jsem pokračovala společně s Tomášem P. z Písku, chvíli jsme povídali. Byla mlha mlhovatá, že nebylo vidět na krok. Tomáš mně za chvíli poodskočil a já si myslela, že ho už neuvidím. Ale počkal na mne na kontrole s občerstvením na Bukové hoře. Trochu jsme se tam motali, téměř nic nebylo vidět přes mlhu jako mléko. Začala být pořádná zima, musela jsem si obléci bundu. Tomáš opět poodskočil kupředu a už jsem ho neviděla, pokračovala jsem sama dál. Hlídala jsem pečlivě značky a správnou cestu. Někde na lesní cestě, kde jsem trochu váhala, zda jdu správně (značka dlouho nebyla) jsem se dala dohromady s jedním pochodníkem, co šel „jen“ 110 km, ale spíš jsme se společně předbíhali (asi to byl Jakub S.). Pár lidí mne došlo a předešlo, velkou část trasy jsem šla sama. Už mám trochu okno, pamatuju si adrenalinovou vložku, přeskakování a chůzi po velkých popadaných kládách. Konec noční části jsem došla se skupinkou čtyř kluků (jedním z nich byl Olda, co se mnou šel část denní pětapadesátky v pátek) a jedné holky – Evy Z. Bylo něco po osmé hodině ranní v sobotu, když jsme došli do Důlců. Bohužel kluci už nepokračovali, jen Eva se chystala jít dál (šla „jen“ 110 km). Domluvily jsme se, že to spolu zkusíme. Na základně jsem si objednala polévku z pytlíku (mohla jsem si vybrat jakou chci), mezitím jsem si převlékla ponožky, namazala šlapky (chodidla), doplnila zásoby do batůžku, vyměnila baterie v čelovce, doplnila vodu do flašek, vzala papíry s další částí trasy. Chystala jsem se sníst polévku a ona nikde, tak jsem se trošku rozčílila, protože paní jí mezitím dala někomu jinému a chtěla mně dělat novou. Tak to ne, nebudu zase čekat, až vystydne, tak moc se zdržet nesmím! Nakonec se ta moje polévka našla a já jí snědla skoro naráz. Eva byla připravená a něco po půl deváté jsme vyrazily vstříc dalším dobrodružstvím.

3. denní část (67 km) Z Ústí do Ústí (sobota – neděle noc):

vlastní značení – Pod Setuzou – zelená (místní značení) – Novosedlické náměstí – červená (místní značení) - Nad Střekovem (kontrola) – Střekov hrad (4 km) – zelená – Brná nad Labem (kontrola) – Průčelská rokle – Němčí (10,5 km) – červená – Čereniště rozc. (kontrola, 12 km) – žlutá – Tašov – Proboštov (15,5 km) – zelená – Proboštov vodojem (kontrola) – Řepčice – Třebušín náves (kontrola v restauraci vedle obchodu, 21 km – žlutá – Pod Trojhorou – Trojhora odbočka k vrcholu – žlutá – Trojhora vrchol (kontrola) – zpět Trojhora odbočka k vrcholu – žlutá – Stankovice – Dlouhý vrch (28,5 km)- Lom Nad srubovým táborem – Skalice rozc. – Hradiště (kontrola) – Hlinná – Pod Plešivcem (38 km) – modrá – Plešivec vrchol (konrola) – Kostelní Sedlo (kontrola, 42 km) – žlutá – Krkavčí skála – Varhošť vrchol – Sedlo pod Varhoštěm (kontrola, 47,5 km) – Čeřeniště obec – modrá - Rytina soutěska (51 km) – žlutá Před Brnou (kontrola) – Brná nad Labem (54 km) – naučná stezka Brná nad Kuželnou – Pod Výřími skalami – Pod Vysokým Ostrým (kontrola, 59 km) – žlutá – Nad lesním pramenem – Kojetice – Olšinky (64 km) – Za Olšinky (kontrola) – Pod Setuzou – vlastní značení – Důlce 3092/74 Krajská organizace Pionýr.

Eva byla povídavá, rozpovídala i mne, cesta nám sice příjemně ubíhala, ale přece jen moc pomalu. Začala jí pobolívat noha, prý šlacha přes nárt, stáhla si to obvazem. Bylo to zrovna na začátku Průčelské rokle, prý to tady má být „hustý“, byla jsem zvědavá. Rokle se mně líbila a moc, sice to bylo hodně do kopce…ale barevný listí a uprostřed potok s kaskádovitými stupni, stálo to za pokoukání. Potkali jsme tam jednoho pána s dvěma dětmi, asi šli nějakou kratší variantu pochodu. Eva se trochu opoždovala. Konec rokle mně dal zabrat, opravdu hodně prudké stoupání, takže mne dohonila. Tady nás taky dohonila Anna a Csaba (maďarští pochodníci). Pravé koleno mně začalo opravdu moc a moc bolet, musela jsem si vzít prášek. Pokračovali jsme dál, tempo střídavé. Někde před Třebušínem jsme dohonili Petra z Uhlířských Janovic (šel se mnou kousek páteční pětapadesátky) a toho pochodníka z noční části stodesítky (asi Jakub S.)...nějak jim to nešlapalo. Nicméně se pochlapili a udrželi se nás, společně jsme došli do hospody v Třebušíně, kde byla kontrola v restauraci. Dostali jsme polívku, já si dala ještě kofolu. Vyráželi jsme s Evou o trochu dříve, věděli jsme, že máme jít po žluté značce. Hned u hospody jedna byla a my bezmyšlekovitě vyrazili po ní. Cesta trochu stoupala nad vesnici, pak vedla chvíli po louce, otáčeli jsme se a viděli za sebou ještě dva kluky s batohy. To nás ukolébalo, že jdeme ve správném směru. Samozřejmě, že jsme nešli správně, šli jsme úplně na opačnou stranu. Přišli jsme na to až ve dvou třetinách sice krásného, ale nesprávného kopce, Kalicha. Vylezli jsme skoro až k hradišti, ach jo...co nejrychleji jsme běželi zpátky. Ti kluci, co šli za námi jako ovce, běželi zpátky o něco rychleji než my. Pomalu na nás byli naštvaní. Dělali jsme si legraci, jak Petr a Jakub vylezou z hospody a budou nás chtít dohonit a my nikde. Budou si myslet, že jsme daleko před nimi a my jsme zatím za nimi. Čekala nás Trojhora, já prodělávala jednu menší krizi, mrzelo mne, že jsem vyplýtvala energii na nesprávný kopec. Zdálo se mně, že už je strašně moc hodin a že jsme ušli hrozně málo kilometrů (v Třebušíně to bylo teprve 21 km). Trojhora se mně zdála skoro nedobytná, jak nahoru na ní? Držela jsem se jakž takž vyšlapané pěšinky a těmi spárami šplhala výš a výš, hůlky mně spíš překážely, než pomáhaly. Nahoře byl nádherný výhled, ale už mne to moc nebavilo, tahle adrenalinová vložka byla dost nad plán, už jsem byla moc unavená a klepaly se mně nožičky  (Trojhora, sobota 14:45). Byli jsme stále na žluté turistické značce, dost se klikatila sem a tam, nebylo snadné jí udržet. Celý den byl takový pošmourný, ospalý, jako by byl stále večer, chtělo se mně spát. Občas jsme s Evou popoběhli, i když jen z kopce. Dohonili jsme i ty kluky, co zabloudili spolu s námi na Kalich. Jak nás uviděli, tak taky hned začali utíkat, asi jsme je správně nabudili. No utekli nám a nám to bylo jedno. Začalo se stmívat, rozsvítili jsme čelovky, šla jsem první, spousta trní, kamenů a hledání správné cesty. Už hodně unavené jsme došli do Hlinné, na kraji vesnice svítil nápis „restaurace“. Tam bylo krásně, dokonce kamna a televize...byli jsme v pokušení to tam zapíchnout a k těm kamnům si lehnout. Dali jsme si jídlo, já polévku (Eva hermelín) a opět kofolu, dotočila jsem si vodu. Venku byla černočerná tma, volala jsem Jirkovi H. (to je taková jistota a navíc s gps), kde jsou, aby nás případně zachránili. Ale byli hodně vzadu, o dost km za námi. Vyrazili jsme tedy dál, ve dveřích jsme potkali Pavla M. a Ivana M. Však oni nás brzo dohoní, myslela jsem si.

Museli jsme na modrou. V Hlinné se Eva snažila přesvědčit nějakého místňáka, že tam u nich musí být kaplička nebo kostel, trošku ho zmátla, ale nakonec se dala přesvědčit, že kaplička bude jinde...byla až o pár kilometů dál, odtamtud totiž vedla modrá na Plešivec. Následovalo Kostelní Sedlo,tam jsme byli  v 19:45. Z modré jsme odbočili na žlutou, občas se značky dost špatně hledaly, cesta v listí taky nebyla příliš zřetelná. Měla jsem na to svůj fígl, ale chtělo to méně intenzivní čelovku. Cesta, kudy se chodí, je totiž tmavší, listí má o trochu jiný odstín a dá se to rozeznat. No a značky jsou někde poblíž té nezřetelné cesty. Když se ale svítí hodně intenzivním světlem, jiné odstíny cesty nejsou prostě vidět, takže můžete maximálně pobíhat po lese a hledat značky, nic víc. Žlutá vedla pěšinkou a najednou se ztrácela někde mezi popadanými stromy, nad námi se tyčila temná hradba. Tam někde měla být Krkavčí skála.  Ale jak k ní, přece to nebudeme oblézat jen tak nazdařbůh? Tady jsme se zasekli na dlouhou dobu, běhali jsme, hledali, ale nic. V dálce se blížily čelovky, že by kluci? Byl to Pavel a Ivan, Ivan měl něco s nohou, nešlo mu to tak rychle. Opět jsme hledali, až pak najednou Ivan našel odbočku nahoru, byla schovaná potvůrka za spadlým kmenem a nebyla vůbec vidět. Stoupali jsme nahoru ke Krkavčí skále, nejdříve nás to tedy odvedlo trochu šikmo a až pak jsme začali stoupat. Cesta se mně zdála povědomá, přišlo mně, že jsme snad tudy museli jít loni s Jirkou H. Asi to bylo jen zdání (snažila jsem se porovnávat intineráře lonského i letošního Loučení, ale nepřišla jsem na to). Cesta mně trošku splývá, byli jsme už čtyři a vypadalo to, že čtyři zůstaneme až do konce. Často jsme se po trase zasekli a hledali další cestu, modrá měla zase přecházet na žlutou (Rytina soutěska, 51 km). Tady jsem měla velkou krizi, energetickou, skoro jsem přemýšlela, že to někde zalomím, všechno se se mnou točilo. Nedávala jsem pozor, přehlédla jsem odbočku žluté značky, všichni jí přehlédli, vylezli jsme nahoru na kopec, značka nikde. Podle mapy jsme věděli, že musí být odbočka směrem vlevo, nikde nic, Eva seběhla až dolů, já došla někam do půlky, Pavel s Ivanem se snažli najít něco nahoře. Eva jí našla, značka byla vidět na první pohled. Jak to, že si jí nikdo nevšiml? Volala jsem na kluky, aby se vrátili dolů, únava a krize byla fuč. Musím prostě dávat pozor. Na kontrole před Brnou jsme byli 16 minut po půlnoci, už v neděli. To nám to tedy moc neubývá. Naivně jsem si představovala, že to přeci musím dát do 24 hodin, v krajní variantě do 26 hodin. Z Brnné vedla naučná stezka, opět jsme se vrátili do Průčelské rokle, šla jsem dopředu a hledala cestu, tmavá pěšinka v listí mne nezklamala, jen neztratit směr. Naučné stezky většinou nejsou značené tak hustě jako normální turistické trasy. Spousta bahna, přelézali jsme padlé stromy, pod námi po levé straně hučel potok, opět mně to tady přišlo známé, ach jo, ta moje skleróza. Naučná stezka končila, napojila se na žlutou značku. Eva měla vytaženou mapu a hlídala trasu, už jsme byli všichni moc unavení a každá chyba by jen prodloužila náš ultradlouhý výlet. Konečně Kojetice a Střekov, proti nám svítil okraj Ustí, trošku jsme se zamotali a ztratili žlutou. Ještě musíme na druhou stranu řeky. Byla velká zima, byla jsem celá ztuhlá a všechno mne začalo bolet. Ještě přes most a dojít do Důlců, konečně Pionýr. Je něco kolem čtvrté hodiny ranní v neděli, celá trasa 110 km nám trvala 29 hodin 29 minut. Gratulujeme si a děkujeme navzájem, že jsme to společně zvládli. Přemýšlím, co dál, spát se mně tu nechce, převlékat se mně nechce, asi pojedu hned domů. Opatrně se vplížím pro velký batoh do tělocvičny, tak tady bych opravdu neusnula. Trošku jsem to tušila, takže jsem si předem zabalila spacák, teď to jen poskládat do batohu. Mám velký hlad, jím chleba, co zbyl z občerstvovaček. Olaf mně osobně uvařil čaj, ten mně fakt pomohl. Mezitím Olaf napsal diplomy a slavnostně nám je předal. Ještě si navlíkám podvlíkačky pod šustáky a dozabaluju batoh. Moc času nemám, aby mně to neujelo, cestou na nádraží trošku poklusávám, ale je to blízko. Ve vlaku je krásně, asi musím smrdět a vypadat divně, ale je mně to jedno, snažím se neusnout, celkem se mně to daří. Za chvilku jsem v Praze, vystupuju v Holešovicích, ještě metro. Vnímám jen některé stanice, jedu na konečnou, tak mne snad vyhodí, kdybych usnula. Ještě asi kilometr domů (byl hodně náročný), vana, postýlka...Uf mám to za sebou. Ani se mně tomu nechce věřit. Bylo to hlavně dlouhé, těžké taky, ale zase ne tak moc. Jsem ráda, že jsem to zvládla, tejpy na kolenou se osvědčily, kolena bolela o dost míň. Ted ještě kdyby se pravé koleno umoudřilo a přestala bolet ta kost, byla bych moc štastná.

Odkaz na web dálkových pochodů (mmj. výsledky 1. a 2. etapy EKUT): www.dalkovepochody.cz/