Liberecká 100 (2008 a 2009)

Baví mně chodit pochody, bohužel v noci špatně vidím, netroufám si jít sama. Ono je vůbec bezpečnější chodit s někým nebo ve skupince. Nejlépe, když jsou na tom všichni fyzicky podobně, ale samozřejmě platí, že se většinou čeká na toho nejpomalejšího. Jako trénink na ultra jsou pochody ideální, zejména co se týče trénování schopnosti nespat a snášet dlouhodobou zátěž. Ono se to nezdá, chůze je sice pomalejší než běh, ale dokáže z člověka vyždímat poslední zbytky energie. Navíc si s sebou většinou něco nesete na zádech, jídlo, pití, náhradní boty nebo oblečení. Když běžíte, běžíte víc na lehko.  Předpokládáte, že budete rychlejší a že nebudete potřebovat tolik věcí. Mně nejvíc vyhovuje stále jít, moc se nezastavovat a třeba střídat běh a chůzi. Většinou mne kluci okřikují a říkají, že to neplatí, že zase běžím. Ale nohy si pak odpočinou, protože jsou namáhané zase trochu jinak. Ze začátku se dost povídá, dálkové pochody (a konkrétně stovky moc lidí nechodí), takže jsou to zajímaví jedinci (exoti) a člověk se lecos dozví, třeba o caniscrossu, psech, zimním táboření, horolezení, vysokohorské turistice, jak se létá na rogalu atd. atd. S přibývajícími kilometry a ubývajícími silami hovor slábne a slábne, často nastanou okamžiky, že někteří za chůze spí a jdou jen setrvačností dál. Tyhle stavy jsou podobné jako při ultramaratonech, zase přejdou nebo si ten dotyčný na chvilku lehne a usne. U mne většinou nastává krize na 90. km, těch posledních „pár“ kilometrů (10 nebo víc) pak stojí za to. (Při poslední Pražské stovce v r.2009 ani žádná krize nebyla, jen mne moc bolelo levé koleno, když jsem ke konci lezla do prudkého kopce, ale o tom zase někdy příště).

V r.2008 jsem ušla jen jednu organizovanou stovku - Libereckou (3. - 4.10. 2008). Trasa vede zhruba tudy: Františkov - Lidové Sady - Bedřichov - Hejnice - Nové Město - Smrk - Předěl - Jizerka - Kořenov - Protržená přehrada - Josefův Důl - Bramberk - Slovanka - Královka - Bedřichov - Lidové Sady - Františkov. Neobtížnější, alespoň pro mne, je stoupání na Smrk (1124 m n.m.) a pak sestup dolů. Většinou je noc, špatně vidět, mlha, občas prší. V r.2008 jsem si právě na začátku pochodu zvrkla pravou nohu. Šetřila jsem baterii v čelovce a potmě jsem zaškobrtla o nějakou díru v silnici, rozplácla jsem se na asfaltu, zvrkla si nohu v kotníku, sice se mně noha vrátila zpátky do původní polohy, ale chůze byla nestabilní a dost to bolelo, hlavně z kopce dolů. Jak jsem upadla, tak jsem ztratila i dvě flašky s vodou, ani jsem si to nejdřív neuvědomila, no byla jsem z toho celá špatná, ale chtěla jsem pokračovat dál. Tenkrát jsme šli nejdříve ve větší skupince, ta se pak roztrhala na dvě a já nevěděla do jaké vlastně patřím, tak jsem byla někde mezi nimi. Když jsem lezla sama na Smrk po cestě plné kamenů, tak jsem si tu pravou nohu zvrkla znovu, brečela jsem bolestí a moc se bála jít dál. Nahoře na rozhledně čekal koláč, štamprle rumu a hlavně Mount se Žulou, 1. skupinka, hodní kluci, čekali tam na mě. Nohu jsem stáhla elasťákem a vydali jsme se pomalu dolů, Mount chodí s nordicwalking hůlkami (má je skládací), tak mně jednu půjčil, opírala jsem se o ní a pomalu seskakovala mezi kameny dolů. Na čele jsem měla studený pot, jak moc jsem se bála, že se mně ta noha zase zvrkne a že to bude bolet. Naštěstí dole čekal asfalt a celkem rovná cesta, už začalo svítat. Za nějakých pár kilometrů, už za světla, jsme se ocitli nahoře mezi kameny, dole bylo moře plné mlhy prosvětlované sluncem, byla pěkná zima, ale na ten úžasný pohled z Jizerských hor dolů do údolí nikdy nezapomenu, kouzelná krajina snů jako z Andersenovy pohádky o Zimní královně. Noha bolela jen tlumeně a když jsem jí pokládala opatrně a rovně, tak to s ní celkem šlo. Po cestě bylo pár občerstvovaček, taky jsme sbírali razítka do intineráře s trasou, občerstvovačkami myslím hospody, po cestě jich bylo dost, vždycky jsme do sebe hodili nějakou tu polívku  nebo kafe a šlo se dál. Po trase bylo pár rozhleden, takže když to šlo, vylezli jsme i na ně, co znamená pár schodů navíc v rámci 100 km pochodu. Přes den bylo moc krásně, šlo se pěkně, trasa Liberecké 100 kopíruje částečně trasu Jizerské 50. K večeru se mně udělalo zle, noha začala víc bolet, s přibývající tmou jsem se bála, že zase špatně šlápnu. Navíc jsem moc nejedla, byla jsem s energií skoro úplně na nule a bylo mně to navíc úplně jedno. Kluci šli trochu rychleji, tak se mně v té tmě ztratili, já pajdala za nimi, bála jsem se, že jsem zabloudila, tak jsem chvíli brečela, prostě moje psychika byla dost v háji, ale za to nemohl ani tak ten pochod, ale jiné okolnosti. Do Liberce a školy jsme dorazili za cca 25 hodin. Zajímavá je jedna věc, to souvisí s běháním, týden po tomhle dost hrozném zážitku jsem ještě se zavázanou pravou nohou běžela maraton v Benešově u Semil za 3:47:50, tenhle čas je stále mým platným osobním rekordem.

Libereckou stovku jsem šla ještě v roce 2009 a úplně s jinými pocity, o hodně lepšími. Mezitím jsem si koupila trekové boty s vibramovou podrážkou právě kvůli výstupu na Smrk a před samotným výstupem jsem je vyměnila na místo běžeckých, ve kterých jsem jinak chodila. Ale stejně jsem při tom výstupu zazmatkovala na přesně stejném místě jako v r.2008 a šla vpravo místo vlevo, je tam moc kamenů a sráz dolů. Ve dne je to úplná legrace, ale když je špatně vidět, je to o dost těžší. Byla mlha, tma a já přes svoje zamlžené brýle vůbec neviděla, ještě že tam byl Mount a jeho bratr Jirka, kolikrát jsem v noci šla skoro poslepu, jen podle ťukání Mountovo nordicwalking holí. Tentokrát jsme si ještě 7 km zašli, když jsme zabloudili, takže to bylo 107 km, opět nám to trvalo 25 hodin.

Letos jsem Libereckou stovku vynechala, běžela jsem místo toho Běh Kokořínským údolím (25 km), který je ve stejném termínu a který jsem ještě neběžela. Tenhle rok se mně nepodařilo běžet v dubnu ani Mělnický maraton míru, který se snažím běhat, když můžu a už jsem ho běžela  dvakrát. K Mělníku mám osobní vztah a ke Kokořínskému údolí taky, tak 25 km dostalo tentokrát přednost před Libereckou 100.