Letem světem zimním světem

aneb „Loučení s turistickým rokem“ (26.-28.11.2010) - dálkový pochod na 108 km z Ústí nad Labem do Ústí nad Labem přes České Středohoří a Krušné Hory. Už mne nějak nebavilo sedět doma, tak jsem si řekla, že vyrazím na pořádnou procházku. V pátek večer mně naložil Radek do auta přímo na Černém Mostě a vyrazili jsme směr Ústí. Trošku jsme v autě povídali, protože jsme se neviděli od loňské Pražské 100, na které jsme se seznámili a kterou jsme společně docházeli. Radek je specialista na zimní táboření, ale nepohrdne ani dálkovým pochodem. Takže základní předpoklad tu byl, parťák na cestu… a mohli jsme vyrazit. Start byl z objektu Krajské organizace Pionýr (ul.Důlce), tady bylo celé zázemí, dalo se tu přespat na podlaze v sále a koupit nějaké občerstvení. Těsně před devátou v pátek večer jsme dostali intinerář s trasou a seznamem povinných kontrol, ještě pár společných fotek v sále a vyrazili jsme. V Českém Středohoří ani v Krušných Horách jsem ještě pořádně nebyla, vlastně z podhůří Krušných Hor pocházím a přitom je moc neznám, těšila jsem se. Asi nemá cenu popisovat podrobně celou trasu, jen bodově:

Ústí n.L. žst (21:00) – Větruše - Soudný vrch - Nad Vaňovem - Vrkoč odb. - Vaňov bus (6 km) – skála Josefínka odbočka – Josefínka vrchol (23:15)– skála Josefínka odbočka – skály Milenci odbočka – Skály odbočka (10 km) – Skalky odbočka – Moravany – Dubice (14,5 km) – Pod kameny – Pod Homolkou – Habrovany – Žim – Bílka – Nad Bílkou (25 km) – Milešovka rozc. – Milešovka vrchol (4:05) – zpět Milešovka rozcestí – Nad Bílkou – Černčice – Pod Březinou – doprava směr U Rybníka zast. č. 1 – Sukoslav zříc. (5:37) – Kostomlaty pod Milešovkou (34 km) – Před Ohníčkem (6:48) – Ohníč – Kladruby – most přes víceproudou silnici – sídliště Teplice Prosetice – Doubravka vrchol (10:30, 49 km) – rozc. Pod Doubravkou, restaurace Panorama – Hadí lázně – Teplice žst (52 km) – Proboštov žst - U Trati (11:50) – Krupka škola (58 km) – hrad Krupka – Pod Loupežníkem – Pod sedmi štíty – Přední Cínovec – Cínovec hraniční přechod – Zinnwald – Sommerweg (15:36) – Kohlhaukuppe Bergbaude vrchol (72 km), zpět na rozcestí pod vrcholem – Silberstollen – Fürstenau – hraniční přechod – Fojtovice – Komáří Vížka park. – Komáří Vížka vrchol (80,5 km) – Fojtovická pláň – Habartice – U Adolfova – Adolfov – Pod Liškárnou – Pod jelením vrchem – Nakléřov – Horní Libouchec – Malé Chvojno žst – Žďár bus (97 km) – Neznabohy (23:30) – Chuderov – Erbenova vyhlídka (0:40, 105 km) – Bertino údolí (1:25) – Ústí n.L.,  Krajská organizace Pionýr, ul.Důlce, cíl – 108 km, celkové převýšení 3523 m.

Jedna z kritických částí byla hned na začátku (naštěstí) a potmě, protože, kdybych to viděla v plné kráse, tak mě tam nikdo nedostane. Cesta samé bahno směrem dolů, okolo různé křoví a pichlavé ostružiny, ani nevím, jak daleko to vlastně bylo, ale strašně to klouzalo, nebylo se čeho držet, pak prudce vpravo přes nějaké vystouplé kořeny a šikmo po svahu, opět částečně v bahně, pak mezi skalkami. Přidržovala jsem se kamenů a o něco si poranila prsty, protože mně tekla krev, pak Josefínka vrchol (kontrola s fixou) a opět tou strašnou cestou zpátky, naštěstí směr do kopce i když bahnem se jevil o něco bezpečnější. Pokračování nebylo o moc lepší, cesty rozježděné, bahno, voda, na tom led a sníh, občas v kombinaci s mokrým listím. Člověk musel dávat velký pozor, aby někam nezahučel, od 6. km jsem měla promočené boty, včetně ponožek a na spodní části kalhot a spodků mně přimrzalo bahno s vodou. Asi 3 x jsme hledali místo, kde by se dal přeskočit potok. Voda si tekla kudy chtěla, většinou právě po cestách. Šli jsme celkou dobu spolu s Radkem, směrem dolu z kopce jsem byla opatrnější, bála jsem se, že si někde zlomím nohu, to na mě Radek čekal. Směrem do kopce jsem zase byla rychlejší já, čím víc kopců, tím líp, ale kdo je má pak scházet? Občas jsme se s někým po cestě potkali a šli chvíli společně. Kolem 7. hodiny v sobotu ráno jsme objevili v jedné vesnici otevřený obchod, kde nám paní prodavačka udělala kafe a čaj, zachránila nás. Pomaličku jsme rozmrzali, rozmrzlá voda se vsakovala do bot. V noci přes České Středohoří jsem si nadávala, co jsem si to zase vymyslela, že jsem měla sedět doma a péct cukroví, byla jsem rozhodnutá, že to v Teplicích zabalím, 52 km je přece taky dost. Ale mrazivé ráno v zasněžených loukách bylo nádherné, za námi kužele Českého Středohoří ozářené ranním sluncem, paráda. Všechno bylo najednou dobrý, až na ty hrozně mokrý nohy a zimu od nich. Došli jsme do Teplic a přede mnou se otevřel pohled na Krušné Hory, tam snad nemůžu vylízt… Po příjemném občerstvení v rytířském sále na Doubravce (teplá polévka a čaj) bylo hodně těžké se rozejít. Krušné Hory čekaly. Tam už bylo sněhu o dost víc (10-15 cm), úplné sněhové království. Běžkaři na nás divně koukali, co tam děláme bez lyží. No hodily by se nějaké, šlo by nám to rychleji, ať jsme dělali, co jsme dělali, rychleji než 4 km v hodině to nešlo. Sníh měl jednu výhodu, dobře se stopovalo a tím pádem bylo částečně prošlápnuto. Těsně před Cínovcem nás dohonila skupinka s Jirkou Hofmanem, Dán Fleming na nás čekal v jedné z restaurací a až do cíle jsme se pak drželi společně všichni čtyři. Jirka měl GPS, tak kontroloval trasu, abychom se nespletli. Už jsme byli hodně unavený. Nejvíc jsem utratila za čaj, v mojí flašce s vodou mně plavaly kousky ledu, tak se moc pít nedala. Kus trasy vedlo Německem, pěkný kopec, ale už se zase začalo šeřit, další noc beze spánku se blížila. Na Komáří Vížce jsme si dali pořádné jídlo a já dva čaje, tam jsme měli nejdelší pauzu, asi 1,5 hodiny. Když jsme pak vylezli znovu ven, myslela jsem, že zmrznu, čekala nás cesta přes zasněžené pláně. Drželi jsme se pohromadě, protože jít osamoceně by bylo velké riziko. Opět nás čekalo víc a víc ledu, bylo už – 10 stupňů. Bylo mně ale zase celkem fajn, pohybem jsem se zahřála, je fakt, že kolena (vazy), záda (na kterých byl batůžek s náhradními botami a dalšími věcmi) bolela a kloub u palce pr. nohy, o tom radši ani nemluvím, dokonce mně z toho mrazu rozbolel zub. Poslední přestávka v teple byla v jedné vesnici (Nakléřov), kde byla diskotéka s živou hudbou, byli tak moc hodný, že nás tam pustili bez vstupného, opět jsem si dala čaj, kluci nějaké pivo, čekalo nás asi posledních 12 km. Musím pochválit svoje nohy, až na ty kolena a další zlobivé klouby, skoro vůbec nebolely, jen jsme byli všichni moc unavený, už bylo po půlnoci a vlastně neděle. Ještě Bertino údolí v Ústí nad Labem, slyšela jsem jen zurčení tekoucí vody, koukala se usilovně pod nohy, kam jsem šlapala, čelovka moc nesvítila, docházely baterky. A už je tu cíl-hurá, dorazili jsme v půl druhé v neděli, ve výsledkové listině je napsáno, že nám to trvalo 28 hodin 32 minut. Dostala jsem pamětní list a odznak, z původních 33, 17 vzdalo. Zkrátka a dobře hodně adrenalinový zážitek, nejvíc zabrat mně dala silnice se slabounkou vrstvičkou ledu, nevím proč, ale hrozně jsem se bála, že upadnu a že si něco zlomím, ach jo, měla jsem z toho úplnou fobii. Díky moc Radku, Jirko a Flemingu, dobře se mně s Vámi šlapalo. A abyste si dokázali představit, že to tentokrát nebyla žádná sranda, vítěz to dal za 19 a půl hodiny a tenhle člověk vyhrává Krakonošovu stovku za necelých 13 hodin.