Letecky kolem Trenčína

23.-24.3.2012, pochod Letecká 100, 99 km + 3300 m převýšení, s Jirkou Hofmanem na pohodu za 23 H 33 minut

Trasa: Trenčín Sokolovňa (vlastné značenie – biela refexná odrazka) – po ľavobrežnej hrádzi Váhu – rybník na Bodovke – po št.cestě do Beckova (k turistickému smerovníku) – „M“ Kalnica – sedlo pod ostrým – Panská Javorina – Kulháň – Duchonka – „Ž“ Podhradie – „Z“- Nová Lehota – Bezovec – „Č“ Sedlo pod Skalinami –Preliačina – Ostrý vrch – Jakubová – Inovec – Chata pod Inovcom – Mníchova Lehota (ŽSR) – Chata pod Ostrým vrchom – Soblahov – Trenčín Sokolovňa – cieľ.

trasa: mapy.hiking.sk/?trasa=71pAV

Asi to nebyla ideální příprava na Bratislavský maraton, co mě čekal týden na to, ale nějak se mi chtělo jít. Vždyť kdy a s kým se mně poštěstí zavítat do tak dalekých končin. Pochod pořádal Vlado Śvancár a měl to být nultý ročník. Jeli jsem s Jirkou Hofmanem už v pátek ráno, mělo nás jet původně víc, ale nakonec jsme byli jen 2. Jirka jel autem a chtěl cestou sbírat turistické známky. První známku koupil ve Starém Hrozenkově, pak už jsme byli na Slovensku, projeli Trenčínem a vzali to nejdříve do Dubnice nad Váhom. Tady jsme si udělali delší přestávku, Jirka začal pátrat, kde by mohli mít turistické známky. Prošli jsme parkem, dostali se k zámku (renesančno- barokný kaštiel), na informacích byli moc ochotní, měli turistické známky a dali Jirkovi rázítko do vandrbuchu. Cestou zpátky k autu jsme si prohlédli opravenou umělou zříceninu v parku. Byl by z ní býval pěkný rozhled, kdyby nezafungoval socialistický realismus a v těsném sousedství kaštiela nevyrostlo panelákové sídliště a řadové garáže. Ještě nás čekaly Trenčianské Teplice, prošli jsme hlavní třídou až do přilehlého parku, v informacích turistické známky neměli. Pátrali jsme dále a nakonec byli úspěšní v obchodě se suvenýry. Ochutnala jsem lázeňské oplatky a Jirka zase zmrzlinu. Tak a teď zpátky do Trenčína. Trochu jsme neodhadli, kde má být stadion a sokolovna, start a cíl pochodu. Hledali jsme ho za řekou Váhem, dál od hradu, nenapadlo nás, že to má být ten velký stadion těsně pod hradem. Jirka odstavil auto kus cesty od mostu,  rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat na hrad a taky jsme se chtěli podívat po turistických známkách. Na hradu už bylo zavřeno, měli jen do 16:30, tak jsme vylezli pod hrad, co nejvýš to šlo a dívali se na město a okolí. Zavolala jsem Vladovi Švancárovi, hl. organizátorovi pochodu, který je ten správný stadion.  Správný stadion byl ten velký, na který jsme právě koukali. No co, tak se zase kousek přesuneme. Cestou z hradu si Jirka koupil turistické známky a opět si nechal dát razítko do vandrovní knihy, přešli jsme most, došli k autu a popojeli k tomu správnému stadionu. Už jsem byla celá ušlá, zralá tak do postele a ne na 100 km pochod. Jirka se chtěl někde najíst, já tedy měla jídlo s sebou, fleky a užírala jsem je cestou do hospody. Našli jsme moc příjemnou restauraci, měli ještě polední menu, tedy hl. jídlo s polévkou a zákuskem za něco málo přes 3 €, to jsem nemohla odolat. Už se to do mě skoro nemohlo vejít, třeba nebudu muset na trase vůbec jíst. Start měl být v osm hodin večer, pomalu jsme se vrátili k sokolovně, vyndali si věci z auta a šli se zaregistrovat. Postupně jsme potkávali známé a přivítali se s nimi. Převlékla jsem se, připravila si batoh, co budu mít na zádech, připravila hůlky, věci jsme si mohli nechat v sokolovně. Ve 20:00 byl výklad tratě, každý jsme dostal takovou jednoduchou mapičku s trasou a s okýnky kontrol, některé měly být živé a některé jen s fixou, jak už to na pochodech bývá. Pár minut po osmé jsme všichni hromadně vyrazili směrem k Váhu. Původně jsem myslela, že bych se s trasou popasovala sama, měla jsem ji celou vytištěnou a s sebou dokonce i buzolu. Nakonec jsem se rozhodla, že zůstanu s Jirkou, a že se zkusíme držet ve větší skupince s Martinem Drozdem a Gelnarovými (Zuzana a Martin), jelikož prý po cestě hrozí setkání s divokými prasaty. Trasa vedla po hrázi kolem Váhu, byla perfektně značená reflexními pásky, svítily do daleka. Bylo to ale monotónní pochodování až do Beckova. Martin a Gelnarovi nasadili ostré tempo, my s Jirkou jsem šli trošku pomaleji, řešili jsme to tak, že jsme vždy trošku popoběhli a dohonili je. Po cestě kolem Váhu bylo jedno vzrůšo, a to brod přes kameny a po nějakém prkně. Samozřejmě, že jsem si namočila celou levou nohu do vody, ach jo. Naštěstí podkolenka i inovejty rychle uschly a nevadilo to. Ještě jsme stihli nádherně nasvícený hrad Beckov na vysoké skále (brale), chvilička a ta nádhera nám zhasla před očima (asi zrovna vypínali osvětlení). Kousek na to byla živá kontrola Vlado Švancár, pak ještě jedna noční hospoda a potom nás čekala jen trasa tmavým lesem. Šli jsme takovým normálním tempem, nebyla jsem zrovna teple oblečená, více méně jsem se tu zimu snažila vydržet. Začalo svítat a mně začala být strašná zima, tak strašná, že jsem zastavila a prostě jsem na sebe navlékla další vrstvu, naštěstí jsem nemusela sundavat boty. Kdyby mi ostatní utekli, tak by mně to bylo i jedno. Kolem půl osmé ráno se objevilo sluníčko, zrovna jsme stoupali do kopce k obci Podhradie a obdivovali zřízeninu Topoľčanského hradu, který se vypínal k nebi, jak jinak opět na brale. Na Slovensku se mně nějak líbí, nádherné výhledy do krajiny, samé kopce a skoro na každém kopci hrad. Zříceninu jsme pěkně obešli, byla to impozantní a velká stavba, značka vedla pod ní. Znovu se oteplilo a já zase svlékla jednu vrstvu, Martin a Gelnarovi se začali převlékat, udělali si pauzu, Jirka pokračoval dál a já šla za ním, trochu jsme ostatním poodskočili. Čekala nás 1. část sněhem, sníh se kupodivu nejvíc držel cesty, občas se to dalo obejít, ale spíš ne. Využívala jsem už existujícíh šlápot nebo jsem opatrně šlapala mezi ně na vrstvu sněhu. Někdy jsem se propadla třeba až po koleno, někdy byl sníh pevnější a udržel mne. V protisměru jsme potkali nevidomého pochodníka s vodičem (známe se z Ponitrianské 100), tady totiž dělala trasa takovou smyčku a bylo celkem jedno, jakým směrem se to vezme. Těšili jsme se na Bezovec, měla tam být živá kontrola a občerstvení. Už jsme tam skoro byli, ale ještě chvilku trvalo než jsme podle nepřehlédnutelných šipek došli do správné chaty. Byli tam dva sympatičtí kamarádi Vláda, měli polévku, čaj, sušenky, banány, čokoládu. Chvíli jsme se tam zdrželi, pokecali s nimi, Martin s Gelnarovými nas dohonili. Už bych nejraději vyrazila dál, Jirka se trošku coural, Martin a Gelnarovi byli rychlejší a byli před námi. Z Bezovce byl překrásný výhled na obě strany, pokračovali jsme s Jirkou dál lesem. Les byl plný stromů ale bez listí a mně se chtělo moc a moc na záchod, už to nešlo vydržet. Tak jsem nechala Jirku utéct a schovala se za jeden velký strom. Jen jsem natáhla kalhoty a už se blížil mladý běžec, snad mne neviděl…Nebyl to chodec, ale běžec, jen tak v triku s krátkým rukávem nebojácně probíhal, spíš proskakoval zmrzlými závějemi sněhu. Takhle se na ten sníh musí! Já byla nadále opatrnější, když to šlo, sníh jsem obcházela nebo jsem šla co nevíc při kraji, když to nešlo, tak jsem šla „po stopách“. Dohonila jsem Jirku, pak jsme dohonili i Martina a Gelnarovi a zase pokračovali společně. Čekal nás vrchol Inovce (1042 m n.m.), byla jsem zvědavá, ale nic moc, vrchol byl takový neznatelný a zarostlý, žádný výhled se nekonal. Cesta dolů k chatě pod Inovcem, kde měla být další živá kontrola a občersvení, vedla samým sněhem, šlo se dost špatně, občas to byl spíš led než sníh. Z lesa jsme vyšli na sjezdovku, pak už to šlo lépe. Konečně chata, kontrola, teplá polévka a kafe, doplnila jsem vodu do flašek. Opět jsme se chvíli zdrželi. Trošku jsem Jirku hecovala, limit byl 24 H, tak říkám, že by se to mohlo do té doby stihnout, že by to bylo tak akorát ujít 100 km za 24 H. Ještě jsme řešili, co uděláme potom, až dojdeme, v sokolovně jsme mohli být jen do 22:00. S tím jsme tedy původně nepočítali, mysleli jsme, že se tam bude moci přespat až do rána. Jirka říkal, že by trochu poodjel s autem a že bychom se v něm chvíli vyspali, aby si odpočinul a mohl odřídit cestu zpět. Zase jsme dohonili Martina, pak jsme ho nechali za sebou, však on se neztratí, už jsme skoro v cíli. Dohonili jsme Gelnarovi, šli s nějakým padesátkařem (byla ještě kratší varianta pochodu na 50 km). Šla jsem dopředu, snažila se udávat tempo a trošku zrychlit ten náš vláček, ráda bych totiž dorazila do Trenčína za světla. V Soblahově jsme se zase všichni sešli, byla tu poslední hospoda před cílem, Jirka se tu chtěl zastavit na pivo a na kafe, zůstala jsem s ním, Martin a Gelnarovi pokračovali dál do Trenčína. Když jsme s Jirkou vyráželi z hospody už se začalo stmívat, zase jsme rozsvítili čelovky, neběželi jsme, ale šli dost svižným tempem. Šli jsme podél lesa, podél oplocení, občas jsme přeskakovali nějakou louži, dalo se jít skoro potmě. Přišli jsme do rozsáhlého lesoparku, to už byl Trenčín. Občas jsme míjeli nějaké lidi, většinou omladinu, co si grilovala maso na ohníčku. Jirka kontroloval směr přes gps, jednou jsme trochu uhnuli z trasy, ale zase jsme se rychle našli, už tu byl kostel pod hradem a město. Tady už to známe, tady trefíme, ještě dolů z kopce, pod viadukt a už jsme v sokolovně. Dorazili jsme tam něco po půl osmé večer, stihli jsme to tedy do dvacetičtyř hodin. Vlado zrovna zapisoval příchod Gelnarovců, ti se divili, že jsme je s Jirkou tak rychle dostihli, ani nám nevěřili, že jsme neběželi. Martin dorazil pár minut před nimi. Už jsem se těšila na teplou sprchu, byla jsem trochu netrpělivá a ťukala na koupelnu, která byla obsazená maďarskými pochodníky. Vlado měl pro nás skvělou zprávu, podařilo se mu přemluvit personál sokolovny, aby nás tu nechali až do rána. Byla jsem nějaká mrtvá, tak jsem vytáhla karimatku, rozbalila spacák, dala si špunty do uší a usnula jsem, jako když mne do vody hodí, ani prášek na spaní jsem nepotřebovala. K ránu mne vzbudil hovor, Maďaři se balili a nevěděli, jak z areálu ven, jelikož byly vrata zavřená, Jirka znal cestu přes plot, tak jim to šel ukázat. Já se přestěhovala na žíněnku, která byla po Maďarech volná a spala jsem dál. Měnil se zrovna zimní čas na letní, tak jsme museli včas vstávat, jelikož měla přijít paní správcová. Bleskurychle jsme zabalili, předali jí klíče, poděkovali, chvilku s ní popovídali o Sokole a sletu, co bude v Praze a už nás čekala jen cesta domů. Výlet se mně moc líbil, zase jsem poznala kus kraje, kam bych se sama neodvážila zavítat a ani by mne to možná ani nenapadlo. Jen nohy dostaly trochu zabrat, cítila jsem je od 70. km. Paty se mně nechtěly vejít do mých inovejtů, udělaly se mně otlaky. To ty mokré ponožky, jak jsme se brodili sněhem, sice jsem si je asi 3 x převlékala, ale nepomohlo to. Bylo to pak bohužel pár dní bez běhání, byla jsem ráda, že jsem se došmajdala do práce. A opravdu nevím, co si vezmu za boty na Magredi Mountain trail, který mne čeká v říjnu v Dolomitech, ach jo.

Fotky Martin Drozd: picasaweb.google.com/117372307221557952805/Letecka100