Leden - květen 2015

Minulý rok byl tak trochu zvláštní, ačkoliv jsem se pár akcí zúčastnila, na jedné dokonce vyhrála, tři skončily DNF a sem jsem nenapsala ani řádek. Chtěla jsem, ale nejdřív jsem byla hodně smutná z toho, jak to dopadlo, vlastně nedopadlo a pak už zase nebyl čas. Psát o neúspěších člověka nebaví.

Ráda bych tedy minulý rok shrnula v pár odrážkách a větách, spíš pro mne, kdybych náhodou zapomněla.

leden, únor, březen – v lednu jsem toho moc nenaběhla, po večerech jsem četla a dívala se na filmy, jelikož jsem se cca 15 let nedívala na televizi (kromě zpráv) a v kině za tu dobu byla snad 3 x, nenudila jsem se :-) bylo toho dost a dost, co jsem ještě neviděla. Nebyla jsem ve své kůži, ani jsem vlastně nechtěla vidět lidi, taky jsem přibrala pár kilo navíc, všechno bylo špatně. V únoru a březnu jsem začala běhat o trochu víc, objemy překročily 400 km za měsíc. Snažila jsem se v rámci možností připravit na MS a ME v běhu na 24 H, které mělo být v dubnu v Turíně.

11. - 12.4. 2015 – 24 H v Turíně (Itálie), MS a ME. Svojí účast jsem plánovala už koncem r. 2014, kdybych nebyla nominovaná do reprezentace, bývala bych se přihlásila individuálně. Do nominace jsem se vešla, plány byly celkem „velké“ pokusit se prolomit hranici 170 km a zaběhnout limit pro Spartathlon. Před odjezdem nastaly trochu zmatky, nejdříve jsme měli jet autem, pak letět, pak zase autem...nakonec jsme letěli. Letenky byly kupované na poslední chvíli a tím pádem trochu drahé. Nicméně byla nás celá parta a byla sranda. Měla jsem to celé nastudované, kde bude závod, kde budeme spát, jak se dostaneme z letiště v Miláně do Turína, ke stadionu a k hotelu. Nakonec bylo všechno jinak. Pořadatelský tým cca 14 dní před mistrovstvím odstoupil, naštěstí se v Itálii našli jiní, kteří organizaci převzali a mistrovství se mohlo uskutečnit. Znamenalo to však změny, spali jsme v hotelu někde u dálnice víc jak 50 km za Turínem, ubytování bylo pěkné, ale jídlo nebylo vůbec dobré (těstoviny-trubky s červenou omáčkou byly stále), také občerstvení při samotném závodě nestálo za nic. Do samotného závodu jsem šla s velkým odhodláním, začala jsem to točit podle plánu. Trasa okruhu vedla parkem a každé kolo se zabíhalo (i vybíhalo) na stadion, 1. kolo bylo kratší, ale pak už každé měřilo 2 km. Při výběhu ze stadionu byl trochu kopec (převýšení odhaduji tak na 4-5 m), to samé zase z kopce při seběhu dovnitř. Občerstvení bylo katastrofální, pamatuji se na rozplizlé kousky banánů, které byly nakrájeny na hodně malé kousky...každý si tam jen tak hrábnul rukou a nabral do hrsti, fuj. Voda k pití byla vlažná, teplota postupně stoupala, přece jen bylo v Itálii tepleji než v Čechách. Měla jsem průjem a na toi-toi bez  WC papíru jsem musela vícekrát. Pamatuji si na svůj sprint přes stadion, kdy mně Květa (doprovod) rychle věnovala svůj papírový kapesníček, co držela zrovna v ruce a já se bála, že už to na toi-toi prostě nestihnu. Příště jsem zase vysomrovala kus papírové utěrky od nějakých Italů, co tam byli jako doprovod pro jiné závodníky. Můj vlastní WC papír mně už prostě došel. Se stmíváním se to začalo kazit, kluci začali balit – 2 x Míra, 1 x Pavel. Bylo mně blbě, motala jsem se, strašně moc jsem to nechtěla zabalit (jako jsem to zabalila v létě na Kladně při 24 H), Radek běhal stále a zdálo se mně, že je nějakej smutnej, když mu odpadají parťáci (hlavně Míra). Měla jsem moc málo kilometrů, nešlo to, nic nepomáhalo, energie žádná, vše mně bolelo. Sedla jsem si do židličky na naší občerstvovačce, Otta (šéf výpravy a prezident ČAU) mně zabalil do fólie, vůbec si nic nepamatuju, možná jsem vsedě i usnula. Byla tam zima a židlička byla než jedna. Otto s Květou tam podupávali a postávali. Chtěla jsem jim uvolnit židličku. Řekla jsem si, že si vezmu spacák a že si zkusím lehnout někde jinde, třeba to zabere, musím zkusit všechno. Bála jsem se ale, že jak si lehnu, tak že tam už zůstanu. Limit pro Spartathlon byl už stejně ztracen. Vylezla jsem tedy na tribunu a ptala se po místě, kde by mohli závodníci odpočívat, takové místo mělo na stadionu být. Nicméně jeden “vtipný“ Ital mně ukázal opět dolů na okruh a na náš otevřený stan s občerstvením. Naštvala jsem se! Dalo mně takovou práci vylézt schody na tribunu. Opět jsem slezla dolů a odložila spacák. Naštvala jsem se! Jdu zase běhat, ať u toho třeba umřu, je mně to jedno. Nejdříve jsem se jen tak šourala a motala, ale bylo to lepší a lepší. Postupně jsem odkládala vrstvy oblečení a začala jsem běhat. Odpočinek pomohl a asi hlavně to, že jsem neběhala a byla v klidu, žaludek se uklidnil a začal opět trávit. Zase jsem to začala točit, když ne pro sebe, tak pro TÝM, jak říkala Veronika, naše posila do reprezentace až z daleké Ameriky, která si odskočila na MS do Evropy cestou na konferenci na Havaji. Počítala jsem, že když se budu hodně snažit, tak hranice 150 km by mohla padnout. Stálo mně to hodně síly a hlavně hodně bolesti, nicméně vydržela jsem a 150 km bylo tam.

o MS taky zde:  www.ultracau.cz/index.php/informace-z-cau/mistrovske-zavody/184-ms-24-hodin-turin-2015-vysledky

duben, květen – byl ve znamení ultratrailů na Slovensku, v červnu jsem se chystala (už podruhé) na Rondu a musela jsem něco natrénovat, alespoň nějaké to převýšení...

Na Lazové 100 bylo tentokrát krásně, krásné výhledy, trochu vítr, který rozfoukával jemný prach z polí (to bylo to loňské blátíčko). Vezla jsem se autem tam i zpět, tentokrát s Adamem a Kristýnou. Byla jsem prvně v Luhačovicích a na „chatě“ Adamovo rodičů, což byl vícegenerační rodinný dům, dokonce jsem dostala i večeři :-) Trasu Lazovky jsem si pamatovala, navíc jsem měla gps (a už s ní celkem umím), čas z r. 2014 jsem o trochu vylepšila. Jen konec se moc nepovedl, zmateně jsem pobíhala po Vrbovém, hledala „jídelnu“ středního odborného učiliště (zavádějící informace z intineráře) a pokoušela se ptát místních opilců. Nakonec jsem zavolala Slavovi (pořadatel) a ten informace uvedl na pravou míru, místo cíle bylo shodné s místem startu, takže jsem nakonec po cca 10 minutovém zdržení, trefila správné místo. Odkaz na web, kde je vše podstatné, jak říká Slavo  (i trasa): www.lazovka.wbl.sk/

Bánovská 100 měla být ve stylu pěti beskydských vrcholů, takže na startu se dozvíme 1. vrchol (nebo místo) a až bude dosažen (trasu volí každý sám), tak bude zase info o dalším vrcholu nebo místě, co bude následovat. Startovalo se z Trenčína a končit se mělo v Bánovcích nad Bebravou. Hodně jsem se připravovala, půjčila jsem si mapy z knihovny, byly staré, nicméně jsem je inovovala dokreslením změn podle hiking.sk (to je obdoba českého cykloserveru), v gps jsem měla také mapy Slovenska. Nakonec jsem musela kombinovat všechny zdroje informací, protože skutečné turistické značky vedly v některých případech ještě jinak. Organizátoři nicméně na každém dosaženém vrcholu (nebo místě) zanechali mapku s doporučenou trasou a podrobným popisem místa, na které se máme dostat. Je však jasné, že místní měli jednoznačně výhodu. Pro mne to bylo velké dobrodružství, proč chodit po doporučené trase, že? Používat místní naučné stezky a prodírat se neprostupným křovím jen tak na blint není nejspolehlivější řešení. Nebo taková žlutá přes Teméšskou skalu, kde jsem pobíhala sem a tam asi ¾ hodiny ve tmě, mlze a hledala pokračování...pak jsem se musela vrátit opět na Maguru (a měla tak zbytečné 3 hodiny navíc) a pokračovala doporučenou trasou...Na Maguře jsem potkala Petra Cisára a už jsme to spolu dobojovali až do konce...i po „plánované“ cyklostezce, která vlastně neexistovala, prodírali jsme se do stráně potokem, kameny, bahnem, trávou, křovím...Nicméně bylo dobojováno (2 noci bez spaní), akorát, že jsem musela zrušit svůj původní lístek s RegioJetem a jet zpět za trochu víc draho s českými drahami, mmj. jsem si s sebou vezla i 4 klíšťata a bála se, že při přestupech někde usnu. Pro zájemce jsem zrekonstruovala svoje putování zde:  www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=179180