Kysucký maratón 11.6.2011

Původně jsem sice plánovala Jirkovský krosmaraton, který je ve stejném termínu, ale asi před 4 týdny byl v Praze Dan Orálek a říkal, že tam jede a že by mne mohl z Brna svést autem. Plán jsem nezměnila, ale pozměnila destinaci, na Slovensku jsem ještě žádný maraton neběžela, tak jsem byla zvědavá. Dan nakonec do Čadci nejel a já začala shánět parťáka na so,ne+ jízdenku, protože tak cesta vyjde nejlevněji. Vyjeli jsme s Mirkem Vostrým pár minut po půlnoci z pátku na sobotu z Hlavního nádraží. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to, tak jsem různě polehávala po sedačce, abych si co nejvíc odpočinula. V Pardubicích měl nastupovat Miro Kriško a Míra Krumer, lidí nastupovalo dost a nějak jsem je prošvihla. Vlak byl hodně plný, v Přerově měl přistoupit Jirka Březina, kousek za Přerovem jsem zaslechla z chodbičky známé hlasy, byli to 2 Mírové a Jirka, tak jsme se k nim s dalším Mirkem přestěhovali a společně dojeli až do Čadci. Bylo něco po šesté ráno, chvíli jsme seděli na nádraží, pak se vydali k registraci a pak k místní plovárně, kde měla být šatna, sprchy i možnost koupání v bazénu pro běžce. Zatím bylo zavřeno, tak jsme čekali než se otevře, mezitím přijeli nebo přišli další běžci. Konečně otevřeli, tak jsme se převlékli do závodního a já vyrazila něco kolem půl desáté směrem ke startu. Už tam bylo hodně lidí, potkala jsem tam známé slovenské ultraběžce (Františka Gallika, Ľubomíra Hrmu), tak jsem měla radost, že se ke mně někdo hlásí. Seznámila jsem se osobně s Romanem Minarovičem, který chodí také na dálkové pochody a jsme kamarádi na facebooku. Po slovenské hymně v 10:00 bylo odstartováno. Bylo tedy hrozné vedro, alespoň mně. Míra Krumer chtěl běžet něco kolem čtyř hodin, tak jsem se ho měla v plánu držet. Holky Evička Seidlová, Zlatka Semanová, Eva Valachová byly kousek přede mnou, Evička maličko zaostávala a tak mně napadlo, že jí dotáhnu a zkusím běžet s ní. Mezitím ještě kolem nás profrčel Pefo (Peter Tichý), který běžel jako dozor s dětmi myslím tříkilometrovou trať. Tak jsem na něho zavolala, pozdravila ho a chvilku jsme si povídali, děti poodběhly a Pefo musel za nimi. Já pak dohonila Evičku a snažila jsem s ní držet krok, na 5. km Evička neobčerstvovala, já ano a chvilku mně to zdrželo. Evička mně trošku poodskočila a dohonila Zlatku a Evu. Na silnici byl hodně hustý provoz, snažili jsme se řezat zatáčky, abychom ušetřili nějaký ten metr a hlavně sílu, sluníčko nemilostrdně pálilo. Ve skupinkách se přebíhalo celkem dobře, řidiči vždy zpomalili a byli ohleduplní, ale samotnému běžci se nepřebíhalo moc dobře, ono to chce trochu odvahu, co kdyby si řidič přebíhajícího běžce nevšimnul. Dala jsem si za úkol, že holky dotáhnu, povedlo se mně to celkem bez problému, tak jsem se zařadila do skupinky a běžela jsem podle nich. Bylo to fajn, běžely moc dobře, okukovala jsem trochu Zlatku, protože jsem jí neznala osobně, ale vím, že jí to hodně dobře běhá. Evu Valachovou jsem taky neznala, jen jsem si zjistila, že má osobák na maraton  (alespoň podle tabulek na behej.com) o pár minut lepší než já. Něco za 10. km jsem začala zaostávat, asi mně zase zdržela občerstvovačka, to jsem vždy vzala kelímek ionťáku a kelímek vody, na pití jsem se musela skoro zastavit, přeci jen jsem běžela trochu rychleji než běhám obvykle a při takové rychlosti se pořádně nenapiju. Holky už mně utekly o dost, Míra Krumer taky, už by mě to stálo moc sil je dobíhat. Chvíli jsem běžela osamoceně, pak mne míjel jeden běžec, chytla jsem se a pár kilometrů jsem zase přidala v páru. Před metou půmaratonu mne dohonila skupinka asi 10ti běžců, jeden si se mnou začal povídat o Ultrabalatonu a já byla hned doma, kdo to je, že Ján Fazekaš. V téhle velké skupině se mně běželo dobře, síly mne ale začaly nějak opouštět, začala se mně motat hlava a já věděla, že to s nimi asi moc dlouho nevydržím. Vytáhla jsem jeden gel, co jsem měla s sebou a snažila jsem se ho ucucávat, byla to bohužel zásadní chyba, co jsem udělala. Gel mně vůbec nepomohl a skupinka mi odskočila. Od téhle doby, cca 23 km, jsem už běžela sama až do cíle, foukal celkem silný protivítr, který bral dost sil. Po stranách silnice stály ve vesnicích nebo městečkách děti, moc fandily, mávaly a nabízely vodu k napití i polití. Vůbec všichni byli moc milí, fandili skoro všichni, co byli u trati nebo občas v oknech domů. Začalo mně být hodně nedobře, dokonce se mně vkrádala do hlavy myšlenka, že to snad nedoběhnu, moc jsem se motala, když mne párkrát míjela sanitka zdravotnické služby, tak jsem se hodně snažila, aby to na mně nebylo vidět, aby je náhodou nenapadlo mne stáhnout ze závodu. Nacpala jsem do sebe všechny solné tablety (2), co jsem měla s sebou, vycucala jsem 3 carbonexy, pila ionťák a doufala, že se nějak zmátořím a že to dokončím. Ztuhlo mně levé lýtko jako při 12ti hodinovce ve Stromovce, ale naštěstí asi zabraly ty všelijaké ionty a tuhnutí přešlo. Levé koleno taky pobolívalo jako čert. Kolem 30. km jsem při pohledu na hodinky už věděla, že to pod ty 4 hodiny nedám, tak jsem trošku zvolnila, už to bylo skoro jedno. Za mnou nikdo, předemnou taky nikdo, prohlížela jsem si okolí, řeku Kysucu a kopce, mávala na děti. Silnice se zdála nekonečná a hodně široká, byl silný provoz a já se trochu bála řezat zatáčky, radši jsem běžela po pravé straně, alespoň jsem neviděla, jak velká auta mne míjejí. Vždycky totiž instintivně zpomaluju, když vidím, jak se zpředu blíží. Před jednou hospodou seděli chlapi a pili pivo, jeden mně nabízel, jestli nechci napít, a ještě mně k tomu chtěl vnutit cigárko. Moc mě to rozesmálo. Toužebně jsem vyhlížela 40. km, konečně, tak ještě dva, snažila jsem se běžet, co nejrychleji to šlo, za mnou se objevila vzdálená postava a já nevěděla, jestli to není náhodou další žena, nějak jsem si nevybavovala jak byla ta, co běžela za mnou oblečená. O bramborovou medaili jsem moc stála. Konečně zatáčka a cílová brána, viděla jsem, jak vteřinky utíkají, trošičku jsem zafinšovala, ale přece jen to přes těch 21 přelezlo, můj 36. klasický maraton 4:21:02, 4. místo. Bylo slavnostní vyhlášení, vyhrála Evička Seidlová, velká bojovnice, 2. byla Evička Valachová a třetí Zlatka Semanová. Byl to moc pěkný maraton, tričko, medaile, organizace dobrá, guláš pro závodníky, kofola a pivo zdarma, dokonce i fotografie jsem dostala. Hodně mi tedy pomohl domácí Roman Minarovič, protože věděl, jak to tam u nich chodí, kde se vyzvedává kofola a kde fotky, díky Romane. Dvě Evičky a já jsme došly k plovárně, vysprchovaly se, převlékly a rozloučily, už nám to odjíždělo domů, mně směr Čechy a jim na další strany po Slovensku. Zpátky nám to ve vlaku ubíhalo celkem vesele, Míra Krumer nás zasvěcoval do rybářských fíglů a vyprávěli jsme si o běhání, jak jinak. Byla jsem moc ráda, že jsem do Kysúc jela a že jsem si zaběhla svůj 1. slovenský maratón.