kolo CUBE

Kapitola by měla být hlavně o kole, nebojte bude, ale nejdřív se chci vrátit na samý začátek, trochu zavzpomínat  na dětství. Byla jsem hubená holka, co četla a četla, tělocvik mně nešel, bavily mně kotrmelce a hraní vybíjené, ale třeba přeskok přes kozu nebo šplh o tyči, hrůza. Můj o 2 roky mladší bráška Péťa byl o dost šikovnější, na kole jezdil dřív než já, uměl bruslit, lyžovat. Já jinak jedničkářka (sem tam nějaká ta dvojka) jsem dostala v pololetí 6. třídy z tělocviku trojku, moje jediná trojka na vysvědčení  za celou základní školní docházku. Tak jsem si řekla, to tedy ne a pustila jsem se do toho, skoro každé ráno jsem trošku cvičila, jen taková rozcvička jako ve škole, pak pár kliků. Neuměla jsem třeba skákat do dálky, jednou jsem šla s bráškou ven, on se rozeběhl a skočil, já se rozeběhla a skočila přesně tam, kam on dopadl. Postupně jsem se přestala stydět a bát, začala se zlepšovat, na konci roku jsem dostala z tělocviku jedničku a bronzový odznak zdatnosti, paní učitelka Braumová z 6. ZDŠ v Sokolově (ul.Švabinského) byla přísná, byla to zasloužená jednička a já měla velkou radost. Tělocvik mně začal bavit a šlo mně to, v sedmé třídě to byly už jedničky. Bohužel jsem nějak rychle vyrostla a měla problém se zády, podle pana doktora na ortopedii dokonce tak velký, že mně hrozil korzet, zakázal mně cvičit, jen plavat jsem mohla. Byla to pro mne velká rána, obrečela jsem to.

A už jsme skoro v současnosti. Já nesportovec jsem se ve svých skoro čtyřiceti letech začala znovu systematicky hýbat a získávat kondici. Nejdřív to byl rotoped doma ráno a večer, pak 1 x týdně spinning, který mně moc bavil, ale chodila jsem domů úplně vyřízená. A jak tak sedím na rotopedu každé ráno a točím nohama, tak vidím pod okny probíhat pravidelně nějakého pána, stejně jsem už dávno chtěla zkusit běhat, tak jsem to zkusila a  vydrželo mně to zatím dodnes.

Bráška Péťa mezitím vyrostl, vystudoval, oženil se, stal se tátou. Se svou manželkou celkem sportují, jednou jsem byla u rodičů na návštěvě, půjčila si od mojí mamky kolo a jela s nimi na cyklistický výlet směr Rotava, Přebuz a okolí. Dostala jsem nápad, že si koupím kolo, stejně jsem si ho vždycky chtěla koupit, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu, prosadit to v našem úsporném rodinném rozpočtu šesti lidí. Domluvila jsem se s bráškou a on mně objednal kolo u pana Ludvíka  Killingera v Sokolově. Brzy na to jsme přijeli s klukama do Sokolova autobusem z Prahy, tam už čekal bráška, naložil nás do auta a odvezl do prodejny. Kolo značky CUBE, krosové bylo už předpřipravené, stačilo ještě proměřit podle mne pár dílů a dát to celé dohromady. Chtěla jsem nášlapy jako má bráška a tretry a cyklotašky a nářadíčko a cyklistické rukavice a přilbu, zkrátka a dobře účet byl hodně dlouhý, takhle drahou věc jsem si ještě v životě nekupovala, měla jsem strach, co tomu řeknou doma, tak jsem radši řekla o pár tisíc menší cenu, než to všechno stálo doopravdy.

Začátkem července mně bráška kolo přivezl a já začala zkoušet jezdit. Než jsem se vůbec naučila jezdit s nášlapy, přitahovala a povolovala šroubky, ani jsem nevěděla jak se vlastně přehazují rychlosti atd., protože jsem kdysi jezdila jen na skládací esce, o kterou jsme se s bráškou hádali. Měla jsem další zábavu, další výzvu a další sport. Nejdřív to byly jen takové kratší vyjížďky po okolí, vlastně jsem poznávala část Prahy, kde bydlím, jak se jede směrem do centra (přes Vítkov), jak se jede do Klánovic přes Horní Počernice nebo přes Xaverovský háj, jak se jede do Kolodějí přes Dubeč atd. Měla jsem jen turistickou mapu, někdy byly ty stezky skoro netknuté, já se prodírala křovím, blátem a táhla ještě kolo. Pak jsem si koupila cyklistickou mapu Okolí Prahy a začala cíleně jezdit a poznávat. Tohle mně hrozně chybělo, samozřejmě jsem ještě běhala, ale byla jsem někde na vzdálenostech kolem 7,5 km a na kole jsem mohla a dojela mnohem dál.

Moje obzory se rozšiřovaly a já se vlastně jako přivandrovalec ze Západních Čech smířila s Prahou, s tím, že v ní bydlím a žiju. Od nás z Černého Mostu je to z Prahy ven prakticky kousek, už jsem znala spoustu zkratek a únikových cest - směr Čelákovice a dál na Nymburk, směr sever k Brandýsu nad Labem a Kostelci nad Labem, směr Český Brod, Říčany, Jevany a moje zamilované Voděradské Bučiny, Kostelec nad Černými lesy.

Byla to paráda, vzala jsem to trochu hopem (to dělám běžně) od července 2005 jsem do konce roku najezdila 1238 km. V roce 2006 jsem už jezdila štreky delší než 100 km, sice pomalu, ale ono to s krosovým kolem zase tak rychle nejde, za červenec a srpen jsem stihla najezdit víc jak 1500 km, párkrát jsem zkoušela v sobotu 100 a běhat 10 km a v neděli taky 100 a zase běhat. Už to bylo v rozsahu Sázava na jedné straně (Vlkančice, tam je to moc pěkné) a na druhé třeba Benátky nad Jizerou.

V té době se Miloš Škorpil chystal oběhnout Českou republiku a mně by se moc líbilo objet to na kole, protože po skoro stejné trase to spolu s ním a Martinem Hunčovským (oni dva běželi) objížděla i parta cyklistů. Nakonec zůstalo jen u mého přání, ale moc mne to inspirovalo. Kolo bylo můj kamarád, měla jsem mapu, nářadíčko, dokonce jsem jednou píchla a vyměňovala zadní duši, trvalo mně to sice víc jak ½ hodiny, ale zvládla jsem to. Všechny svoje trasy jsem si rozepisovala do deníčku, kudy jsem jela, kolik to bylo kilometrů, jak dlouho mně to trvalo.  Za rok 2006 jsem najezdila 3332 km, v roce 2007 už to bylo o trochu slabší jen 2551 km, to už jsem začala víc běhat a zvyšovala kilometráž kvůli ultra. Taky jsem už byla sama s klukama a ono je jednodušší jít na pár hodin běhat relativně blízko domova (s možností se rychle vrátit), než na pár hodin odjet pryč několik desítek kilometrů na kole.

Největším zážitkem pro mě byla sólo výprava s cyklotaškami v rámci přípravy na mou 1. 24 H na Kladně v  roce 2007. Snila jsem o tom pár měsíců a sbírala odvahu to uskutečnit. Ráno 14.7. 2007 jsem vyrazila směr Lysá nad Labem, Benátky nad Jizerou, Mladá Boleslav a dál kolem Bakova nad Jizerou (v protisměru trasy Bakovského ½ maratonu) směr Ralsko, základem byla cyklotrasa č. 241…když jsem měla natočeno víc jak 100 km, tak jsem si v duchu říkala, tak holka dneska už se domů nevrátíš, už to nepůjde, to nedojedeš, musíš dopředu. Bála jsem se, aby mně to moje milované kolo nikdo neukradl, tak jsem zastavovala jen, když jsem si potřebovala dokoupit pití nebo něco sníst. Dostala jsem se až za Mimoň a první noc spala v lese. Moc jsem toho tedy nenaspala, žrali mně komáři a plašily zvuky nočního lesa, kousíček ode mne byl posed, tak jsem měla únikovou cestu, kdyby náhodou něco.

Ráno jsem sbalila svoje celkem minimalistické vybavení do cyklotašek a batůžku, co jsem měla na zádech a vyrazila vstříc dalšímu dni a dalším dobrodružstvím. Po cestě jsem se přecpala malin, brodila se bahnem v lese, sjížděla po kamenitých cestách a bála se, že si někde namlátím. Bylo hrozné vedro, zrovna ty tropické dny, kdy byli všichni u vody nebo ve stínu. Já měla svůj plán, cíl, velkou touhu a odhodlání pokračovat dál. Přes Jablonné v Podještědí jsem se dostala na Krompach (pěkný kopec) a do Lužických hor, občas jsem musela slézt z kola a do kopců tlačit, cesty byly příkré a přímé a já to občas nedokázala vyjet. Bylo stále vedro, kolem poledne jsem zastavila u jedné opuštěné roubenky, sundala zpocené oblečení a hupla do potoka jen tak, bylo to úplně úžasný a bylo by mně v tu chvíli i jedno, kdyby mne někdo viděl nahou.

Dojela jsem do České Kamenice a věděla jsem, že to musím točit zpátky, takže na Cvikov, Zákupy a k Máchovu jezeru. Vedro nepřestávalo, hlídala jsem si, abych měla vždycky dost vody, občas jsem si dala i studené pivo, to jsem neměla dělat, protože já ho pila skoro na ex a asi jsem dostala nějakou rychlou angínu, či co. Kolem Máchova jezera se mně moc nelíbilo, už byl večer, všude moc lidí, rámusu a v borovicových lesích plno velkých mravenců, dojela jsem skoro do Doks a pak to stočila směrem k Bezdězu, rozhlížela jsem se kolem a hledala místo ke spaní, už mně docházela voda. Dojela jsem pod Bezděz, v hospodě jsem si koupila pití a poptávala se po nějakém ubytování. Nakonec jsem našla, sice za 200,- Kč (což mně přišlo jako velká rozmařilost), ale bylo to s koupelnou, postýlkou, dokonce jsem si mohla uvařit čaj a moje kolo hlídal velký vlčák.

Ráno jsem vyrazila po „tankové cestě“ do Bělé pod Bezdězem, tam jsem si koupila moc dobré koblížky k snídani a napsala pohled klukům z výletu. Přemýšlela jsem, kam pojedu dál, lákalo mne to prozkoumat směrem ke Mšenu, byly to opuštěné rozbité silničky, kolem zajímavé skalní útvary v lesních porostech a maliny. Já husa jsem se měla vrátit do Prahy, ušetřila bych si spoustu problémů, ale já měla v hlavě Český ráj a jedno místečko, kde jsem byla kdysi na pionýrském táboře a kam jsem se chtěla ještě někdy vrátit.

Takže do Ledců, tam jsem si dala gulášek s šesti a pivo, pak směr Sobotka a Vyskeř, to byl cíl mojí už třídenní cesty. Vedro bylo stále úmorné, stromů kolem silnic moc nebylo a já vždy sesedla, sundala ten protivný cyklobatůžek, na chvíli si lehla a narovnala záda. Ve Vyskeři jsem nechala kolo u kostela a vyrazila křížovou cestou nahoru k malému kostelíčku, pamatovala jsem si, že tam je nádherný výhled do kraje a že jsou vidět Trosky, na ten pohled jsem se těšila, že to zase znovu uvidím, že se vrátím do dětských let. Měla jsem tedy trochu strach, aby mně nikdo nevzal kolo, ale dobrý, kolo zůstalo tam, kde jsem ho nechala opřené. Tak zase zkušeně do hospody a poptat se po noclehu, byl tam nějaký trochu přiopilý Ukrajinec a že prý jeho kamarád na ubytovně opravuje počítač a že tam je volno, tak já tam vyrazila. Bylo to super, za 100 Kč pokoj pro 4 lidi sama pro sebe, sprcha, vyprala jsem si věci, přehodila venku přes plot, aby to uschlo a plánovala zítřejší trasu.

V Českém ráji mně ty silničky přišly hodně úzký a někdy mně nebylo zrovna dobře, když mne míjela auta a já musela zrovna šlapat do kopce. Moc pěkně jsem si to naplánovala, nejdřív jsem se jela podívat pod Vyskeř na místo, kde jsme měli kdysi tábor, všechno jsme si udělali sami, vykopali latríny, udělali místo na kuchyň, postavili stany. Tenkrát mně ten prostor připadal mnohem větší, teď loučka postupně zarůstala lesem, kousek odtamtud byl mlýn, v něm bydlel podivínský mlynář se svou starou matkou, tenkrát v 80.letech měl všude cedulky-soukromý pozemek, dokonce si sám vyráběl elektřinu, louky okolo považoval stále za svůj majetek (i když mu je sebrali) a ke všem okolo se choval jako k vetřelcům, tenkrát jsme se ho báli. Já tam stála s kolem a vzpomínala na dobu, když mně bylo 12 let a víte koho jsem tam potkala? Dceru toho mlynáře, už starou paní, hrabala trávu, tak jsem si s ní povídala o tom, co bylo a jak bylo a ona měla radost.

No konec vzpomínání na doby pionýrské, vyrazila jsem zpátky do kopce a dál na Hrubou Skálu, měla jsem v plánu i Malou Skálu, pak Semily (to jsem chtěla okouknout Benešov u Semil, kde se běhá maratón), samé pěkné kombinace cyklotras, někde přespat a další den (už čtvrtý) dojet domů. Za Hrubou skálou mně to nějak nešlo, chyběla síla, vždyť já se ploužím rychlostí 7 km v hodině, hrůza. Začalo mně být špatně, cítila jsem se mizerně, bolelo mne úplně všechno. Tak jsem vymyslela náhradní plán, co nejdřív a co nejrychleji domů, do sebe ibuprofen a směr Sedmihorky a Turnov.

V Turnově jsem moc přemýšlela, jestli nemám to kolo i sebe naložit do vlaku, ale to bych nebyla já, vždyť cílem tohohle výletu bylo se skoro zničit, ale přežít, vždyť to měl být trénink na zatím nejtěžší a pro mne tehdy nepředstavitelný ultrakousek – 24 H na Kladně. Věděla jsem, že zase musím do Ledců, takže jsem to vzala kolem Drábských světniček (tam jsem se taky chtěla podívat, ale snad někdy příště), trochu bloudila, Horní Bousov, Dolní Bousov, vedro bylo hrozný, asfalt skoro tekl a lepil se na pláště, často jsem zastavovala a na chvíli si lehla pod nějaký strom, jedla jsem čokoládu kofilu, pila kolu a občas to proložila práškem. Bála jsem se, že nedojedu, že někde upadnu a už nevstanu, nechtěla jsem v žádném případě opustit svoje kolo, chvíli jsem i brečela, ale už jsem byla v Brodcích a za nějaký čas jsem projížděla Lysou nad Labem, schválně jsem se dívala na druhou stranu než je nádraží, musela jsem přes Přerov, protože přes čelákovickou lávku přes Labe bych kolo nepřetáhla, neměla jsem sílu. Konečně Praha a já byla doma, bylo mně tedy moc špatně, měla jsem horečku, byla slabá jako moucha, ale měla jsem neskutečný pocit vítězství, dokázala jsem to, odjela jsem na kole před třemi dny a čtvrtý den jsem se zase na kole vrátila, celkem jsem najezdila 480 km.

Myslím, že jsem si hrábla skoro až na samé dno svých fyzických i duševních sil, ani pozdější 1. 48 H, co jsem běžela v březnu 2008 v Brně to nepředčila. Takže cíl byl splněn, byla jsem připravená zvládnout svoje 1. velké ultra 24 H na Kladně. Ještě jsem stihla jít následující den do práce a zanést přihlášku na 24 H s 1000 Kč na Flóru do obchodu s indickým zbožím. Pak  jsem měla dva dny horečky přes 40 stupňů, skoro jsem o sobě nevěděla.

Teď moje kolo odpočívá, už skoro tři roky nikde nebylo, přehazuju přes něj svoje zpocené nebo mokré běhací věci, ale jeho čas ještě určitě přijde, ještě si spolu vyrazíme, budeme znovu jezdit, objevovat nové cesty a cestičky a já se na to těším.