Kolem Boleváku a kratší

Březen byl akční měsíc, každý víkend něco, nějaká zábava, tedy závod. 3. března již tradiční pražský otvírák sezóny Kbelská 10 za 50:02. Byla jsem ještě nastydlá a od 7. km jsem se tak trochu přestala snažit, jelikož jsem nemohla dýchat pro nějaký knedlík v krku, který nešel spolknout ani vyplivnout. Týden na to v Pečkách 10.3. jsem to napravila a dala desítku pod 50 minut – 49:41. Udělalo mně to radost, Jarmilka Holasová mně dejchala na záda, ale nedoběhla mě.

Maraton kolem Boleváku, 17.3. 2012 Plzeň -3:59:59. Z Prahy mne svezl Tomáš Ulma autem, jelo nás víc a pokecali jsme o běhání atd. V Plzni se mělo běžet kolem velkého Boleveckého rybníka, okruh měřil 3230 m, maratonci ho měli oběhnout 13 x  + ještě 205 m. Byla možnost běžet i 50 km. To už jsem ale zavrhla předem, jelikož měl být 1. opravdu hodně jarní den a teploty měly šplhat dost přes 20 ˚C, dal se očekávat teplotní šok. Navíc startovné za maraton činilo 300 Kč a za 50 km 500 Kč, 8 km za 200 Kč mně přišlo prostě příliš drahé na to, to risknout. Sešli jsme se všichni na parkovišti u rybníka, restaurace byla zavřená, tak jsme se převlékali jen tak u plotu, já už byla naštěstí předoblečená z domova, navíc bylo celkem pěkně, takže to nebyl žádný problém. Sešly jsme se 3 ženy – Markéta Gruberová, Pavlína Procházková a já. Byla jsem ráda, že se zase vidím s Pavlínou a že si spolu zaběháme. Ve čtvrtek před závodem jsem byla u Soni a měla jsem spravená a zatejpovaná záda, tak by to mělo sakra běžet. Vyrazily jsme spolu s Pavlínou, měla jsem triko s dlouhým rukávem a na něm ještě krátké. Teplota stoupala, hned po 1. kole jsem zastavila a dl. rukáv jsem svlékla, Pavlína mně tím pádem trochu poodskočila, takže jsem měla motivaci jí dostihnout. Okruh vedl kolem rybníka, byla to kombinace asfaltu, betonové dlažby a kousek cesty bylo po nezpevněné parkové cestě. Sluníčko pěkně hřálo, ptáčkové zpívali a lidí kolem přibývalo a přibývalo. Cyklisti, inlajnisti, maminky, tatínkové, babičky, dědečkové, dětičky a psi, i nějaký ten normální běžec jogger. Občas bylo těžké se tomu všemu vyhýbat, navíc ve dvou směrech. Ty lidi mně začínali nějak víc vadit, a jim asi ti bláznivý maratonci vadili taky, alespoň jsem měla takový dojem. Pavlínu jsem nakonec předběhla, myslím, že prvně někde ve 3. kole, běželo mně to celkem dobře, dokonce i po betonové dlažbě, po té nerada běhám. Celý závod zvládnul organizovat a zajišťovat Vlasta Šroubek sám jen s jedním pomocníkem. V 5. kole mne předběhlo čelo závodu Jarda Bohdal atd., se stoupající teplotou, jsem celkem toužebně okukovala hladinu rybníka a slibovala si, že tam po závodě skočím a že si zaplavu. Někde v polovině maratonu jsem musela do kadibudky, chvilku jsem se tam zdržela, doběhla mne znovu Pavlína, chvíli jsme běžely spolu. Zeptala jsem se jí, jak rychle vlastně běžíme, protože já to nějak na těch svých hodinkách z tržnice nesleduju a z mezičasů, co hlásil Vlasta, jsem si to nedokázala rychle spočítat a pak jsem to hned zapomněla. Pavlína říkala, že to vypadá ještě na 3 H 50 minut, čekala jsem tedy, že to bude lepší, pokusila jsem se opět vyrazit vpřed o trošku rychleji a tu rychlost udržet, hlavně aby to bylo pod 4 H…Že bych si maraton prodloužila na 50 km jsem už dávno pustila z hlavy, jen dobojovat maraton a „padla“…Tomáš Ulma běžel naštěstí 50 km, takže je tu předpoklad, že doběhneme společně a sveze mne i zpátky domů. Poslední kolo předemnou, jestli to má být pod 4 H, tak to bude těsné, před sebou jsem viděla Mirka Vostrého a Míru Krumera. Musím dohonit Míru, hecovala jsem se a snažila se běžet, co nejrychleji, už jsem kašlala na běžecký styl i na lidi kolem, bylo mně jedno, jak vypadám a i co si o mě třeba myslí. Uf už jsem v cíli, Míru jsem nechytla, ale 4 hodiny těsně ano 3:59:59, takhle kuriózní čas se mně ještě nepodařilo nikdy zaběhnout.  Pavlína doběhla pár minut za mnou, běžela v nových inovejtech f-lite 230, v tenkých botičkách od Michala Dobiáše, tak ještě neměla nožičky zvyknutý. Na chvíli jsem si je pak půjčila a zkoušela se v nich proběhnout, jen tak pro pocit.

Tomáš nás zase všechny svezl domů do Prahy, bylo to milé a rychlé. Nějak se mnou šili všichni čerti, zítra bude experiment! V neděli se totiž běžela Českobrodská desítka, je to taková tradiční řada jarních desítek v Praze a okolí – Kbely, Pečky, Český Brod. A já si usmyslela, že tu triádu prostě chci, už jsem takhle jednou experimentovala v r. 2008, běžela jsem maraton v Mělníku a den na to 10 km Praha-Brandýs, no byl to celkem očistec a měla jsem toho plné zuby. Teď už jsem ale běžecky mnohem dál a občas mám pocit, že mně to běhá líp, když jsem trošku unavená a co, o nic mně nejde, tak proč to nezkusit. Ráno v neděli jsem vyrazila vlakem do Brodu, snad tam ještě trefím, už jsem tam dlouho nebyla. Účast byla značná a já se nešetřila, s časem 51:06 jsem byla hodně spokojená. Pořád jsem měla pocit, že mám Jarmilku Holasovou za zády (jako v Pečkách, ve Kbelích byla lepší než já) a to mne hnalo ve 2. půlce za otočkou dopředu. Nakonec to nebyla Jarmilka, ale nějaký veterán, ale svůj účel to splnilo. Pěkně procházkou po turistické značce a přes město jsem se vrátila na nádraží a dojela domů, ještě jsem si pak doma přidala 10 km (můj okruh) v celkem slušném tempu, trénink na ultra, je trénink na ultra, nejsem přece žádné mejdlo. Ještě není březnu konec, ale Letecká 100 (23.-24.3.2012) pochod v okolí Trenčína si zaslouží samostatnou kapitolu, takže zase někdy příště.