K + KH (Kypr a Krušné Hory)

Sotva jsem se vrátila z maďarské Mátry, stihla vyprat běžecké oblečení a uklidit trailové „nádobíčko“, už jsem se balila na krátkou dovolenou k moři, tentokrát na Kypr. Běžecké boty jsem zabalila také, i když jsem nevěděla, jestli vůbec bude kde běhat. Letěli jsme a pak jeli autobusem kousek za Kyrénii (Girne), což je severní část Kypru náležející Turecku. Hotýlek ležel u hlavní silnice (Girne-Lapta), kde frčelo jedno auto za druhým, navíc v pro nás nezvyklém opačném směru. Kde já tu budu běhat? Druhý den večer jsem vyrazila na procházku a obhlídku okolí – Kde by to asi šlo? Jo, šlo, ale nikam jinam než do kopce a zase zpátky. Nad malou osadou (Alsancak) se tyčily krásné hory – Pohoří pěti prstů. Bylo nádherné se na ně dívat přímo z moře, z malé zátoky a pláže, která nám byla k dispozici. Moc, moc se mně chtělo doběhnout až někam tam, vysoko a daleko… Kdyby byl nějaký běžecký parťák nebo parťačka, troufla bych si na to, ale takhle jsem jen každé ráno běhala postupně stoupající kopec nahoru a zase dolů…a snažila se, aby to byl po celou dobu běh. Je fakt, že napotřetí za sebou mně to dalo dost práce a těšila jsem se na zaslouženou snídani. Trošku jsem se bála, ale lidé byli milí (ať místní nebo turisté), když jsem náhodou někoho po ránu potkala, usmála jsem se a pozdravila. Jednou mne vylekal pes, tenhle nebyl toulavý, ale venčil se prostě sám. Od té doby jsem v jedné ruce držela lahvičku s vodou a ve druhé hrst kamení, co kdyby…

14.6.2014 Jirkovský crossmaraton, 4:21.38 (celkové přev. 985 m)

Po návratu domů (bylo to opravdu jen na pár dní), jsem měla zase roupy. Jsem přece odpočatá! Chtělo by to nějaký závod nebo závůdek…Kroužení ve Stromovce jsem zavrhla, na OR v 6tihodinovce by to nebylo, takže kroužení jen tak, pozbývalo smysl a 12tihodinovka se mně do plánu nehodila…Co zkusit Jirkovský crossmaraton? Já holka z pod Krušných Hor a ještě jsem ho neběžela…Domluvila jsem se s Mírou Hasalem a jela autem jako pán…spojení vlakem bylo o dost horší, jet o den dříve a spát jsem tam nechtěla. Ke škole, kde je start/cíl a zázemí závodu se začali sjíždět cyklisté (ti startují o malou chvíli před maratonci) a běžci. Už jsem Vás kluci a holky (těch je míň) dlouho neviděla…zase jiné tváře a okruh lidí než na trailových ultra. Tak odstartováno! A žádné flákání, není sice v mých silách dát to pod 4 H, je to dost těžký maraton, ale musím se snažit (a udržet průměr svých maratonských časů pod 4 H 15 min. :-) )…Značení trati bylo perfektní, navíc jsme každý vyfasoval pěknou a podrobnou mapku v nepromokavém obalu. Trať prý opět doznala nějakých změn, hlavně ze začátku, ale to mně může být jedno, běžím tu prvně.

Popis tratě dle pořadatelského webu, abyste byli v obraze: Trasa vede po cestě podél Podkrušnohorského přivaděče k Drmalům. Zde odbočí do údolí Lužeckého potoka a po lesní cestě k bývalému Nivskému mlýnu. Trasa pak stoupá na Pyšnou a Sluneční cestou až na Lesnou - zde je nejvyšší bod trasy. Odsud po silničce trasa klesá do Rudolic. Poté trasa vede po silničce mezi slatinami do Zákoutí a vrací se traverzem na Svahovou. Ze Svahové pak prudkým klesáním do Boleboře. Odsud už trasa kopíruje silnici do Orasína, Květnova, Šerchova, Březence a Jirkova. Poslední krátký úsek těsně před cílem je opět veden cestou podél přivaděče. 

Drželi jsme se v malé skupince, která se postupně rozpadávala. Plus, mínus jsme běželi stále spolu s Mírou Krumerem, on je ostřílený matador - sběrač, navíc říkal, že měl pauzu (je odpočatý) a že se moc těší (snad se ho udržím). Vašek Sadílek i Veronika Svobodová nám utekli ve stoupání lesem podél potoka…Mladá slečna v červeném (asi skoro místní) také trochu poodskočila, i když jsme se spolu trošku naháněly právě v tom stoupání. Rozhodla jsem se však radši pošetřit síly, na blbnutí bude času dost. Trasa mne úplně uchvátila, nádherné výhledy do krajiny…dostali jsme se na hřeben (do horských partií) a běželi po něm…Už by mohla být nějaká občerstvovačka…Byla, ale nepatřila k našemu závodu, pořádal se tam také nějaký cyklistický, asi časovka…No nic…Za chvíli byla ta naše správná občerstvovačka. Už si to tak přesně nevybavuju, ale za nějaký čas následoval seběh po asfaltu z kopce, tady jsem doběhla Elišku Kubičkovou (předběhla nás s Mírou předtím v lese) a chvíli jsme běžely společně. Ale u další občerstvovačky Eliška nezastavila (měla svoje lahvičky u pasu), já ano a utekla mně. Už jsem jí nedohonila, i když jsem její modré tričko měla stále na dohled kousek vpředu. Byla to motivace…rychle za Eliškou! Na občerstvovačkách se mně líbily tabletky hroznového cukru, na ty jsem „jela“…ani jsem nepoužila svůj gel, co jsem měla pro jistotu v kapse. V dlouhých a místy prudkých sebězích po asfaltu, jsme šli s Mírou tvrdě do toho, řezali zatáčky a stahovali cenné minutky, taky občas někoho dotáhli a předběhli. Blízko před Jirkovem jsem od Míry trošku poodskočila a doběhla Veroniku. Měla bolavé koleno (běhá s ortézou), tak jí ty seběhy asi nedělaly moc dobře, nicméně jí to nakoplo, na rovince zase přidala a dostala se zpátky přede mne. Bylo mně to celkem jedno, chtěla jsem to hlavně stihnout, jak nejrychleji to půjde…a dostat se pod 4 a ½ hodiny. Už tu byl Jirkov a opět pěšinka podél přivaděče ke škole…začínaly mně docházet síly, ke všemu se se mnou chtěl blíže seznamovat jeden pejsek, co se venčil s paničkou. Doběhli jsme pěkně seřazení jeden za druhým – Veronika, já a Míra…Eliška mně nandala něco přes 3 minuty a předběhla nakonec i Vaška Sadílka (a to říkal Míra, že je Vašek horal, kopce, terén, že má zmáknutý). Můj čas byl nakonec celkem podařený 4:21:38, měla jsem radost, v cíli mně čekala pěkná sklenička s logem závodu (za pět účastí je prý velká na 3 piva), diplom, perníková medaile (mňam), sladký zákusek do ruky (taky mňam) a cena pro 3. ženu v kategorii.

Teplá sprcha ve škole, pak párek v rohlíku u stánku, chvíle povídání s klukama – sběračema a už jsme s frčeli opět ku Praze. Celý maraton hodnotím velmi kladně, krásná trasa, dobré značení, občerstvovačky, zázemí ve škole, pořadatelé zkrátka „umí“.

Trasa závodu: www.ivosh.net/jcm/screen/mapa-bezci-2014.jpg