Ještě dva…podzimní maratony

5.11.2011, 4:15:15 Krosmaraton v České Lípě už mě dávno lákal. Do Holešovic na autobusové nádraží jsem vyrazila s malým předstihem, měl jet jen mikrobus a já tušila tlačenici. Byla tam už fronta „čekatelů“ mezi nimi Jirka Václavík, zařadila jsem se do fronty a za chvíli přišli další chtiví maratonci. Naskládali jsme se do autobusu, já poprosila pana řidiče, jestli by nám zastavil poblíž Sosnové, abychom nemuseli z Č.Lípy zase zpátky a pěšky. Řidič byl trošku ročilený, tak jsem ani netušila, jestli naší prosbě vyhoví, ale zastavil. Vylezli jsme a vyrazili směrem k místu startu, Jirka už tady běžel, tak se orientoval a dovedl nás. Byli jsme tam mezi prvními, obsadili místo (židli) u stolu v restauraci a začali se pomalu chystat. Čekaly nás 4 okruhy terénem a lesem částečně po pískových cestách, vůbec jsem netušila, jak mně to půjde, ale říkala jsem si, že by to bylo pěkné stihnout alespoň do 4H 15ti minut (když je to ten kros a ne po rovině). Přesunuli jsme se ke startu a něco po 10:30 bylo odstartováno. Vyrazila jsem rychleji (jako obvykle), ale nějak mně to nesedlo, tak jsem začala zpomalovat, koleno mě začalo bolet skoro hned od začátku. Hanka Breburdová byla vpředu a už jsem z ní neviděla ani kousek červeného trika. Trasa vedla po cestách lesem mezi skalami, byl krásný podzimní den, sluníčko svítilo a ještě trochu hřálo. Občerstvení bylo na okruhu dvakrát, vždycky jsem se napila a něco málo sezobla. Ke konci druhého kola jsem si pořádně vynadala a asi taky zabral prášek, co jsem si vzala, aby to zpropadené koleno přestalo bolet, najednou to šlo a já zase začala trošku zrychlovat (nebo se mně to alespoň zdálo, že zrychluju). Byla jsem zvědavá, jak se vlastně běhá v písku, energie daná do odrazu se maličko ztrácela, vybírala jsem si proto místa s co nejpevnějším povrchem. Na některých místech to šlo, ale na některých se zkrátka nedalo hlubokému písku vyhnout. Chvíli jsem běžela s Petrem Kuchařem, ale byla jsem trošku rychlejší, snažila jsem se na poslední chvíli zachránit, co se dá, aby ten čas alespoň za něco stál, abych splnila svůj cíl. Už tu bylo poslední kolo a pár desítek metrů za občerstvovačkou (co byla cca uprostřed okruhu) jsem míjela Šaňa Simona, zase mně to trošku popohnalo k rychlejšímu běhu, v dálce předemnou bylo něco červeného, že by to byla Hanka? Byla to Hanka, ale hlídala si mě a předběhnout se nechtěla nechat. Opět to bylo o malý kousek, tedy o trošku větší prsa než v Benešově u Semil, jsem zase 4., ach jo. Domů jsem jela celkem zajímavě, měla jsem jet s klukama z Českých Budějovic, s kterými jsem se právě seznámila (běhám za SK 4 Dvory ČB ačkoliv bydlím v Praze). Odcházeli jsme skoro společně, ale před restaurací někam zabočili, já tomu nevěnovala pozornost, pokračovala jsem směrem k autům a najednou jsem je nikde neviděla. Aut tam bylo moc a všude kolem, mobil jsem na žádného neměla, abych se dovolala. Chvíli jsem pobíhala sem a tam a snažila se je někde zahlédnout, ale marně. Nakonec jsem poprosila Bena Pucholta, aby mě vzal. Jeli jsme ve třech ještě s Jardou Bohdalem, který se bohužel zranil v právě v průběhu maratonu, popovídali jsme o běhání a o ultra, cesta nám rychle utekla.

20.11.2011, 3:51:43 maraton na dráze v Plzni – Škvrňanech. Zajímalo mě jak se běhá na tartanu, běžela jsem na něm snad jen jednou na Kladenském maratonu (začátek a konec maratonu se běží na ovále stadionu). A do Plzně je to z Prahy kousek…a co doma, tam to znám. Dojela jsem na autobusák, doběhla na tramvaj, dojela do Škvrňan, našla školu, ale nevěděla jsem kudy do ní. Obcházela jsem ohradu jako mlsný kocour sem a tam, zavolala jsem Vlastovi Šroubkovi a ten mě donavigoval. V holčičí šatně bylo jen pár holek, Markéta Gruberová (jasná favoritka), Jarka Pokorová (ale ta chtěla běžet jen 20 km) a ještě jedna mladá slečna. Dráha vypadala dobře, občerstvovací stoleček taky, jen jsem měla obavu z ručního počítání, jelikož nebyly čipy. Přece jen mně dost naštve, když se snažím a pak si nejsem jistá, kolik to bylo vlastně kol. Vlasta nás ubezpečoval, že má lidí dost a že vše započítají správně. Tak s chutí do toho, bylo odstartováno, celkem mě to bavilo, vzpomínala jsem na halu v pavilonu zet při 48 hodinovce v Brně, taky tam bylo kolo, ale jen 250timetrové. Tohle tartanové bylo trošku delší (400 m), držela jsem se Míry Krumera, ale párkrát jsme občerstvovali každý jinak a synchronizace šla do háje. Nevadí, však já to zvládnu, celkem dobře to ubíhalo, ani jsem neměla hlad. Netušila jsem, že nám maratoncům bude taky Vlasta počítat mezičasy na 20. km a 30. km, mohla jsem si zaběhnout pěkné osobáky. Takhle jsem si říkala, neblázni, maraton je ještě dlouhej. Desítku jsem měla za cca 52 minut, 20 km 1:45:20 a 30 km za 2:41:02. Pár krizí se mně nevyhnulo, jestli budu mít ty kola vůbec správně spočítané, šrotovalo mně v hlavě, snažíš se tu jako pako a co z toho…Tak jsem vždycky trošku ubrala…pak jsem si vynadala a zase jsem zabrala…Bylo mně líto, že nejsem pořádně odpočinutá, protože by se tady dal zaběhnout osobák. Dokonce by to mohla být trať na 100 km, třeba budoucí MČR v r.2012? Ale s čipem. Časomíra se v mém případě zastavila na 3:51:43, byla i bedna a nějaká ta cena (dokonce 2 x). Uf, měla jsem z podzimu celkem radost, po té kilometrové náloži v terénu a s převýšením, mne těch pár maratonů pod 4 H na závěr sezóny hodně potěšilo. Je to minimálně známka toho, že se nezhoršuju.