Javorníky...už podruhé

100 km Javorníkmi, 9.-10.8.2014, 102 km, 3800 m+, já za 21 H 37 minut

Trochu jsem váhala, jestli mám jet a zúčastnit se...Po neúspěšném kroužení na kilometrovém okruhu  při 24hodinovce v Kladně jsem si potřebovala spravit náladu. Navíc bylo krásné léto a bylo by škoda sedět doma na zadku (běhat jen po známých cestách)...Do Čadci jsem dorazila v pátek večer vlakem, nebyla jsem sama, od nádraží nás šla malá skupinka. Hned napoprvé jsme netrefili správnou ulici vedoucí k domečku – centru voľného času, ale nakonec jsme se trefili a došli. Odprezentovali se, vyfasovali kontroľný hárok s popisem trasy na zítra (tam nám budou dávat na kontrolách razítka nebo tam budeme opisovat kontrolní kódy ze samokontrol po trase), uložili batohy, připravili si ležení na noc a vyrazili do hospody. Hospod je v Čadci celkem dost, my hledali určitou hospodu, hospodu s Olafem… Vše jsme úspěšně našli – hospodu, Olafa, ostatní kluky, Elišku...Dali pivo, popovídali, skupinka, se kterou jsem přišla a seděla u stolu, se už chystala „domů“ do domečku a do hajan...Přesedla jsem k vedlejšímu stolu a ještě víc jak hodinu povídala s Olafem, klukama a Eliškou. Moc příležitostí není, popovídat si jen tak, většinou přijedu na poslední chvíli a jdu rovnou na start.

Spaní nic moc, start měl být až o půl osmé, ale už od 5:30 jsem nespala. Nějaký nedočkavec mne probudil...Dopřipravila jsem si věci do batůžku, co budu mít s sebou a zabalila věci do batůžku, co zanechám pořadatelům a který mně převezou do cíle v Považské Bystrici. V místní kuchyňce jsme objevili kafe, tak jsme si trošku přivlastnili a udělali si ho na rozjezd.

Start byl z náměstí (v 7:30 v sobotu) a bylo nás dost...Nejdřív asfalt sídlištěm, pak do kopce a pryč z města. Trasu jsem už jednou absolvovala, ale v opačném směru. Takže nynější začátek byl vlastně konec, tenkrát byla noc...Tomáš Ulma se rozhodl, že mně pro tentokrát bude dělat společnost. Nevadilo mně to, jen jsem si myslela, že jsem na něho přeci jen pomalá. Ale co, stejně jsem se chtěla snažit, trošku potrénovat (tahle 100 by mohla být víc běhací, hlavně po hřebeni Javorníků) a třeba překonám svůj prozatímní rekord na trati (v opačném směru) 19 H 33 minut...

Dávali jsme sice pozor, ale hned na Chotárném kopci jsme zakufrovali a to dost výrazně. Popadané stromy, obcházely se, bylo to značené fáborky (vlastním značením)… pak se měla trasa vrátit opět na červenou turistickou značku. My se nevrátili, bohužel jsme pokračovali špatným směrem dál. Byla tam celkem pěkná cesta, ale červená značka chyběla. Zapnula jsem gps a pokoušela se nalézt správný směr, asi 3 x jsme se vraceli do kopce a zase to otáčeli zpět z kopce. Potkali jsme tam totiž jednoho staršího pána a ten nám skálopevně tvrdil, že červená vede po té cestě, po které jsme se zdráhali jít. Pak se i gps tvářila, že je to tudy správně. Bylo rozhodnuto, běželi jsme dolů z kopce. Byli tam dřevaři, dřevo, asfaltka stáčející se směrem vpravo...Za námi se objevili další 3 kluci. Pak jsem předala gps Tomášovi a ten zjistil po nějaké chvíli „krutou“ pravdu, jsme mimo značku, tedy mimo trasu a celkem o dost. S gps moc neumím a já trouba zapomněla schovat kurzor, bílou pohyblivou šipku a ona mně tvrdila, že jsme vlastně správně, i když jsme nebyli. Namířili jsme si to tedy kolmo k červené značce, bohužel do velmi prudkého kopce, cesta nic moc, občas po ní tekl skoro potok. Nahoře vedla naše červená značka...Za chvíli jsme byli u rozhledny (Petránky, 12,8 km, 10:35), ale s 20ti minutovou ztrátou na avizovaný časový limit (10:15), celkem jsme ztratili víc jak hodinu. Byla tu sice luxusní občerstvovačka, Roman s pejskem a další milá obsluha, já ale měla úplně po náladě a veškerá chuť do závodění, pokoušení se o lepší čas, byla pryč. Další kontrola byla v hospodě „U Cipára“ v Semetéši (30,8 km – cca 13:00). Byla jsem vysušená jako treska, vypila jsem snad 4 kelímky ionťáku, vzala si s sebou 2 chleby na potom a ruličku hroznového cukru. Tady jsem si to pamatovala, byla jsem tu před dvěma roky cca v 19:30 a převlékala se na noc...

Trochu jsme s Tomášem povídali a sem tam běželi, moc mně to nešlo, na mne bylo trošku víc teplo...nicméně jsem se snažila a dost. Další kontrola byla u horského hotelu Fran...“Kasárne“ (48,9 km, 17:10). Tady jsem udělala maličkou pauzu, musela jsem na WC, pak jsem doplnila vodu a snědla trochu slaného pečiva, vzala jsem si banán na pak...Čekal nás výstup do sjezdovky a pokračování po hřebeni Javorníků až k hotelu Portáš. Občas jsem si zobla malinu, ostružinu nebo zapomenutou borůvku, trošku mně to zahánělo žízeň...měla jsem než necelý litr tekutin s sebou, tak jsem musela šetřit. Výhledy byly tentokrát úžasné (v r. 2012 bylo zataženo a pršelo), opravdová krása – vpravo Čechy a Morava, vlevo Slovensko. Ale nad Beskydy se po pravé straně začala stahovat mračna, vypadalo to na déšť, na pořádnou bouřku. Snažili jsme se být co nejrychlejší, já bych bývala ráda z Portáše ještě za světla, cesta dolů není moc pěkná. Do hotelu jsme vběhli s prvními kapkami deště, ještě suší...Začala mela, blesky, hromy, slejvák...Nebylo kam spěchat, snědla jsem polévku, vypila kofolu, připravila si věci na noc, poslouchala ostatní osazenstvo, prý je to souvislá fronta a bude pršet víc jak hodinu. Nejdříve jsme měli s Tomášem domluveno, že se zdržíme do 19:30...stále blýskalo, hřmělo, pršelo...Dala jsem si tedy ještě kafe...bylo skoro 8 večer (20:00) už jsem nechtěla dál čekat. Zdálo se mně, že už bouřka odeznívá a nějaký deštíček mne přece nemůže rozházet. Vzala jsem si tenkou pláštěnku a vyrazila z chaty. Tomáš tam chtěl ještě zůstat, ještě mu to nepřišlo úplně bezpečné. Přidal se pak ke dvěma klukům, taky měli gps (takže měl jistotu, že nesejde z cesty)...od té doby jsme se rozdělili a já došla do cíle víceméně sama.

Ještě bylo šero, ještě nebyla úplná tma, snažila jsem se jít a klesat, co nejrychleji, abych nemusela rozsvítit čelovku (protože s ní mně to jde ještě o trochu pomaleji). Jednou jsem se kousek vracela, nebyla jsem si jistá, jestli jsme odbočila opravdu správně...Ale ano, byl tam fáborek. Pak už následovalo pár dost bahnitých úseků s kameny, tekl po nich celkem slušný potok. Nicméně jsem se cca za ½ hodiny dostala k další kontrole K6 "Stolečné", 63,5 km a opsala heslo z rozcestníku. Tady jsem si to pamatovala, před dvěma roky tu byl protivný místní dědek...Mělo se pokračovat po asfaltce až do Horní Marikové, asfaltka byla špatná, ale byl to asfalt. Trošku jsem běžela, ještě bez čelovky, ale už byla tma. Málem jsem tedy minula další samoobslužnou kontrolu (K7). Cestu osvětloval obrovský zářící měsíc, už přestalo pršet a já osychala...Cestu sevřel les, byla černočerná tma a já musela svítit... Trochu jsem se bála, samoty a možná zvířátek v lese. Potkala jsem však než jednu roztomilou ropuchu...A už tu byla vesnice a pohostinstvo Modlatín (73,6 km, fakt nevím, v kolik jsem tam byla – asi něco po 22:00). Sbalila jsem pláštěnku. Vodu jsem tentokrát nepotřebovala, jen jsem vypila velikánskou sklenici kofoly, snědla pár drobností a na cestu jsem si vzala 2 chleby. Mezitím dorazil Tomáš s těmi dvěma kluky, prý běželi skoro celou cestu. Na nic jsem nečekala a vyrazila svižně vpřed, s nimi bych se určitě neudržela a bude lepší mít je v zádech, než aby mně utekli dopředu. Nejdřív asfalt, pak terén, hodně prudký terén, kameny, bahno, voda...30 km do cíle stále stejné peklo...Cestu jsem si trošku vybavovala, ale ne moc, přeci jen to jsou 2 roky a bylo to navíc v opačném směru. Orgoňová Kýčera, to je ten kopec, kam musím, V hlavě jsem si stanovila, že se mně to do půlnoci musí povést. Povedlo, byla jsem tam v 23:30. Snažila jsem se být co nejrychlejší, jednak jsem se nechtěla nechat dohonit, chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou a víceméně stále tu byla možnost, když ne vylepšit čas, tak alespoň dojít v podobném. Po cestě sem tam zajímaví broučkové – zlatí, až do zelena, určitě chránění, ještě jsem neměla čas, abych se pokusila zjistit, jací to byli, jak se jmenují. Taky mně začaly zlobit nohy v botách, napadalo mně tam trochu bahna a malých kamínků…Moje nohy vč. lýtek byly jedno velké bahno. Neviděla jsem moc reálně zastavovat, pokoušet se rozvazovat tkaničky, vysypat boty, vyměnit ponožky, namazat chodidla vazelínou...to nepůjde, budu to muset vydržet. Už jsem skoro nemyslela na nic jiného, než na to, jak mne bolí, pálí kůže na chodidlech...Ach jo, zase nebudu moct aspoň 3 dny běhat, než se to zatáhne a uzdraví. Za mnou se objevilo nějaké světlo, že by Tomáš? Nebyl to Tomáš...Pár lidí jsem míjela, mmj. skoro spící Elišku sedící na stromě...jinde by totiž sedět nemohla, všude bylo bahno. Pár lidí mne předešlo, ale pak se zase zastavili a já opět předešla je. Nejhorší byly prudké kopce dolů, sevřená úzká cesta, kolem hustý les, všude klouzavé bahno. Ještěže jsem měla hůlky a Inov-8 Roclite 309 s pořádnými špuntíky...A to jsem si ze začátku nadávala, že táhnu hůlky zbytečně a že si ty špuntíky taky zbytečně ošoupu, že by bývaly stačily moje jeté Roclite 268. Dostala jsem se k nějaké ohradě, značení nepokračovalo a přede mnou se rozevírala rozlehlá louka. Dobrá zkusím gps, pěkně jen mapu bez trasy, a hlavně schovat kurzor (tu bílou šipku), přiblížit...Já se to snad naučím používat, vidím červenou a jdu správným směrem podle gps...za chvíli narazím i na značení. Volám to na ostatní (asi 3 x), ale oni z nepochopitelných důvodů stále tápou a hledají...no nic, jdu dál. Opět mizím směrem kupředu, už aby byl konec. Prozřetelně jsem si na cestu zpět koupila lístek českých drah, mám tedy vícero možností, co se týče doby odjezdu. RegioJet ze Žiliny byl bezkonkurenčně nejlevnější, ale to bych musela odjet vlakem z Považské Bystrici už v 5:45 v neděli...a to bych nemusela stihnout.

Cesta mně přišla nekonečná, vzpomínala jsem, že mně to před dvěma roky šlo o dost rychleji, ale to byl den a v opačném směru, i když bahno bylo taky a dost. Ještě poslední živá kontrola (prístrešok pod Bukovinou, 85,6 km...už vůbec nevím, kolik vlastně bylo hodin). Byl tam než jeden pán, zbytek oříšků s tabletkami hroznového cukru... a dostala jsem asi 2 hlty čaje. Vzpomněla jsem si, že jsme tady předloni trochu kufrovali, dohonila jsem zrovna Jančiho Pristacha a Vlado Švancára...Ještě louky a už snad bude civilizace...a Považská Bystrica! Ještě mne předběhl Martin Jísl, vypadal jak indián na lovu, do půl těla nahý, s batůžkem na zádech, pospíchal na vlak, měla jsem dost, chtěla jsem se k němu přidat, ale už to nešlo...šlapky bolely. Čelovka dosvítila...naštěstí už mezi domky, nebe začalo blednout, už bude brzo další den. Chvilku jsem si svítila maličkou baterkou (abych kontrolovala odrazky a fáborky), nechtělo se mně vyměňovat baterie v čelovce (mám nabíjecí monočlánek). Za chvíli Považská Bystrica, most, Honza Suchomel a Lukáš Partl (čekali na Elišku). Poradili mně trošku kudy, i když všude byly fáborky. Ještě mně chytlo přeukrutné bolení břicha, až jsem myslela, že budu muset někam po cestě zalézt (třeba do parku). Vydržela jsem...konečně restaurace Arcadia a CÍL. 21 H  37 minut, škoda toho kufrování na začátku...možná jsem mohla víc bojovat o ten „lepší“ čas, v noci v bahně se toho moc nahnat nedá...ale byla jsem hlavně ráda, že to mám za sebou. Dopotácela jsem se na WC, k dispozici bylo než umývadlo, ale zvládla jsem to, základní očistu těla, včetně umytí hlavy, vyčištění zubů a dokonce jsem papírovými ubrousky po sobě vytřela mokrou podlahu. Pak guláš s chlebem, ještě jednu kofolu, rozloučení s Radem (hl. organizátor), cesta na nádraží, víc jak hodinové čekání v čekárně, cesta domů vlakem českých drah s příšernou klimatizací. Byla zima, průvan, ale já už neměla sílu se přesouvat někam jinam.

web akce: www.javorniky100.wbl.sk/

foto od Romana: mksdelly.rajce.idnes.cz/Dialkovy_turisticky_pochod_-_100_km_Javornikmi_9.-10.8.2014/