Jaký byl rok 2012?

26.12.2012 21:00

Chtěla bych pár větami zhodnotit r. 2012:

V 1. polovině roku padly 2 osobní rekordy – v maratonu 3:46:35, ten nebyl plánovaný a udělal mně velkou radost (28.1.2012). Další plánovaný byl, i příprava k němu byla jakž takž směřována – v běhu na 100 km (silnice) 10:22:22 (22.4.2012). Nevěřila jsem, že bych někdy mohla v běhu na 100 km prolomit hranici 10,5 hodiny, ale povedlo se. Dokonce jsem dokázala zaběhnout 80 km těsně pod hranicí 8mi hodin (7:56:55), jen ten poslední 20ti km okruh bylo už nad moje síly zvládnout. V hlavě bylo nastaveno „jen“ 10:30...

V 2. polovině roku padl rekord jediný a to při Moravském ultramaratonu, všech 7 etap po 43 km jsem zvládla v celkovém čase 39 hodin, což je nejlepší celkový čas z mých pěti účastí za sebou.

Které další výkony mně udělaly radost? Krakonošova 100 (3800 m přev.) za 19 H a 7 minut (zlepšení oproti roku minulému o 1 H 33 minut), absolvovala jsem jí solo, s nikým jsem plánovaně nešla. Týden předtím jsem se zúčastnila pochodu Hanče a Vrbaty (97 km 2700 m přev. taky v Krkonoších), to se mně povedlo přesně za 16 H, byli jsme spolu s Jardou Koptišem dokonce první. Dobrý výkon se mně povedl při 100 km v Javornících (4000 m přev.) - za 19 H 33 minut. Pak mně udělal radost Ustecký univerzitní ultra (100 km, 3200 m přev.) za 16 H 25 min a ještě podzimní „šutr“ (54 km, 1350 m přev.)- zatím můj nejrychlejší čas ze všech šutrů - 6 H 40 minut.

Co se mně nepovedlo? Asi obě 24hodinovky, v červenci na Kladně (174 km) a v září v Katowicích (171 km). Výkony to byly na mne celkem standartní (navíc za Kladno jsem 1.vicemistryně CR), vše co je nad 170 je dobré...Ale nějak mne zklamal celkový průběh, hlavně hluboká energetická krize ještě před metou 100 km, která trvala několik hodin a nevěděla jsem si s ní rady. Asi dělám něco špatně a budu to muset napravit, už možná tuším, co to je a pro příště to změním. Taky jsem se letos opět neudržela a naplánovala jsem si moc náročných akcí těsně za sebou, třeba právě po hodně těžkých Javornících, které jsem absolvovala, jak jsem mohla nejlépe, jsem si hned týden na to naordinovala 10 Lužických sedmistovek (65 km a 42,2 km a v tom 10 vrcholů Lužických hor), tahle těžká kombinace mne stála hodně energie a nevím, jestli jsem se z ní stačila dostatečně vzpamatovat. Možná, že se to podepsalo právě na mém výkonu na 24hodinovce v Katowicích (MS/ME).

Tento rok se mně nevyhýbala ani zranění. Tohle je pro mne úplně nová zkušenost, sice mne bolelo (a bolí) kde, co, ale že bych si nějak moc namlátila (kromě zvrknutí kotníku), to se mně za těch pár let, co běhám, ještě nestalo. 1. hodně významná zdravotní potíž nastala hned po absolvování 100 km v Seregnu (MS/ME) odkud mám svůj OR, natáhla jsem si nebo namohla břišní svaly, ale tak, že jsem mohla chodit jen s bolestí a spát pouze rovně na zádech. Přišlo to v dost nevhodnou chvíli, protože jsem 14 dní nebyla schopná vůbec běhat (běžné činnosti s obtížemi). Na 100 km jsem měla natrénováno dost, chtělo to malou regeneraci, trošku přitrénovat a o PIMu se pokusit o hodně dobrý výkon, nejlépe prolomení hranice 3 H 45 minut... Tohle se nepodařilo, i když jsem PIM nakonec běžela a poprvé jsem pokořila hranici čtyř hodin na téhle trati (3:52:19).

Další dost fatální zranění se mně přihodilo při poslední etapě Moravského ultramaratonu, spadla jsem v plné rychlosti, z kopce a v terénu, natloukla jsem si ošklivě levé koleno a další části těla, ale poslední etapu jsem přesto dokončila. Spatně se to hojilo, silný strup stále praskal a na chvíli mě to vyřadilo z normálního běhání. Letos nejhorší karambol se mně ale povedl na začátku října při Magredi Ultra Trailu v Dolomitech (162 km, 7000 m přev.), byl to můj 1. pokus překonat hranici 100 mil v terénu. Asi na 56. km jsem opět v plné rychlosti, z prudkého kopce, navíc na asfaltu, zaškobrtla o odvodnovací žlab přes silnici a už jsem letěla. Výsledek – ošklivě naražené a potlučené tentokrát pravé koleno a hlavně holenní kost pod ním, ještě brada, lokty a druhé koleno...ale to byly jen detaily. Pokoušela jsem se i v tomhle stavu pokračovat, ale na 88. km jsem to bohužel se slzami v očích musela vzdát a tím i celý závod. Vzdávat závody a akce není můj styl, nesla jsem to velmi těžce. Trvalo moc moc dlouho, než mně to přestalo bolet, občas to bolí ještě ted. Zrušila jsem kvůli tomu pár podzimních akcí, mmj. jsem se ještě chtěla pokusit o jeden rychlý maraton.

Tenhle rok jsem na kilometry zase tolik nenaběhala oproti letům minulým (naběháno 4000 km), ale dálkové pochody/ultratraily si vedu zvlášt, takže těch kilometrů (a hlavně nastoupaných metrů) je i tak dost (nachozeno 1037 km, výškové metry jsem nenasčítala). Přešla jsem na minimalističtější druh obuvi - značku Inov-8 (Roclite 268) a už v těch více tlumených botách ani běhat neumím. Snažila jsem se také o dost víc dbát na správný běžecký styl, běhat přes přední část chodidla, uvolněně. A potvrdila jsem si, že ultra je hlavně v hlavě, že na naběhaných kilometrech sice záleží, ale nejsou rozhodujícím faktorem, nejdůležitější je celková energie, kterou má člověk právě k dispozici. Někdy je zkrátka lepší ležet v posteli, než jít běhat.

A co plány na r. 2013? Jsou, ale zatím si je nechám pro sebe, protože to až tak nezáleží jen na mně. Zájem o ultra stoupá a na některé startovní listiny se člověk dostává jen s obtížemi...Každopádně vrchol jarní sezony je jasný – je to MCR v běhu na 100 km v Plzni (9.3.2013) a pravděpodobně se ještě pokusím zaběhnout „pěkně“ nějaký maraton, ještě nevím jaký. Do daleké ciziny se mně kvůli tomu ale cestovat nechce.

To bude zatím všechno, mladší a méně opotřebovanější asi už nebudu, tak si musím trošku pospíšit, abych stihla ochutnat ty lepší kousky z ultramaratonské kuchyně, nebo se o to ochutnání pokusit. Přeju nám všem do dalšího roku, at nám to běhá rychlejš a dál, trochu toho štěstí a zdraví. Ahoj.