Jak šel život a zasloužilý běžecký kemp u moře

Květen-červen 2013. Už časné jaro bylo pro mne běžecky zakleté, neběhalo mně to, nebavilo mně to...naběhala jsem o dost míň kilometrů než roky minulé. Asi tak od února jsem začala intenzivně přemýšlet  o tom, že bych zkusila vyměnit náš velký byt za nějaký menší. Proč platit zbytečné metry navíc, když jsme v něm zbyli jenom tři. Od myšlenky k činům nemívám daleko, začala jsem tedy zjišťovat možnosti, jak to chodí, jak to dlouho trvá...Trvalo to asi 2 měsíce, spousta nejistoty, doprošování atd....věděla jsem, že to jednou bude, jen jsem nevěděla, kdy přesně. Abych ale byla připravená, začala jsem postupně třídit, vyhazovat a balit naše 4 + 1 s tím, že se musí vejít do 2 + 1. Nějak jsem neměla náladu vidět lidi, ani chodit na závody, stačilo mně běhání jen tak...osekala jsem letošní závodní plány, jeden podzimní závod zrušila a na další se radši ani nepřihlásila.

Moje DNF při 100 mil Istrií (v polovině dubna) mně na běžeckém sebevědomí moc nepřidalo.  Vědomě jsem to zabalila na 130 km, bylo to poprvé v mém běžeckém životě. Limit pro dokončení závodu byl dostatečně široký a kolena by si možná po nějaké té dávce ibuprofenu dala ještě říct...Nejdříve to vypadalo, že stěhování hned tak nebude a najednou koncem dubna – nová smlouva na nový byt. Měla jsem radost, ani jsem tomu nemohla uvěřit, že se to stalo a že celkem brzo, že jsem ani tak moc dlouho nečekala...Tak moc jsem o tom přemýšlela, těžce se rozhodovala, tolikrát už jsem si myslela, že to bude a nakonec to nebylo. Konečně to tedy je. Mělo to však jeden háček – 9. května jsem měla odjíždět na MS/ME v běhu na 24 H do Steenbergenu (Hol.).  Začala jsem všechno intenzivně zařizovat. Vůbec domluvit samotné stěhování – auto, pomocníky (moc mně pomohl bývalý manžel), převzetí nového bytu, namontování el. hodin, zapojení elektřiny v novém bytě, odhlášení el. ve starém bytě, aby to časově navazovalo, to samé s UPC (aby kluci dlouho netrpěli „bez spojení“), předat starý byt...mezitím jsem ještě třídila, balila, samozřejmě chodila do práce, starala se o kluky, vařila, na běhání jsem neměla čas a ani sílu. Klukům se z našeho starého bytu nechtělo, stěhování a věci kolem dost bojkotovali, takže se s pomáháním příliš nepřetrhli.

Půjčila jsem si v práci kárku, jelikož nemám auto, a všechny ty krabice + další tašky a zavazadla jsem na té kárce a na zádech sama odstěhovala. Bylo to 650 m tam a 650 m zpět, do kopce jsem naštěstí jezdila s prázdnou kárkou, když jsem s sebou „hodila“, tak jsem se stihla otočit do hodiny i dvakrát. Radši jsem ani nechtěla vědět, kolik kilo jsem navzpírala. V pátek večer mne to ještě i bavilo, byl to posilovací trénink, ale v sobotu k večeru jsem se už skoro motala a dělaly se mně mžitky před očima...nicméně jsem to za 2 a ½ dne stihla přesunout celé. Dětičky se styděly, protože by si prý s kárkou připadaly jako bezdomovci. Stěhování nábytku a beden s knížkami mělo vypuknout  až 8.5., to mělo být auto a pomocníci. Ještě těsně před tím zbývalo rozebrat, co se rozebrat dalo, aby se to vešlo do auta, uvařit jídlo, odmrazit lednici, taky dojít za Soňou (fyzioterapeutkou) srovnat záda...Já totiž stále doufala, že 9. dopoledne odjedu a že 24 hodinovku poběžím. Už jsem měla v novém bytě sbalený a připravený kufr. Soňa mne tedy nepochválila, ani jsem se jí nedivila, nicméně srovnala, co se srovnat dalo, zatejpovala mne jako to dělá vždycky. Zkrátím to, už je to asi hrozně nudný, když to není o běhání...

Stěhovali jsme, stěhovali, já byla v novém bytě a odebírali jsme nábytek z auta, tahali ho k výtahu, nakládali, vykládali a zase tahali dovnitř do bytu. Zkrátka a dobře jsem si při tahání jedné velké skříně na rudlu s těmi zády ošklivě hýbla...bolelo to jako čert a nechtělo to přestat. Bolelo mne tedy úplně všechno... V tomhle stavu nemělo cenu jezdit do Holandska a vůbec se o něco pokoušet. Byla bych akorát zase naštvaná, že mně to nejde a že to zase nevyšlo...Zavolala jsem tedy Ottovi (prezidentovi České asociace ultramaratonců) a omluvila jsem se mu, nicméně ženy byly i beze mne 3, takže družstvo mohlo být bodováno. Moc mne to mrzelo, tolik jsem se do Holandska těšila, ale bohužel stěhování nešlo posunout, auto a pomocníci mohli právě jen toho 8., navíc jsem platila souběžně nájmy za oba dva byty, takže bylo v mém zájmu se přestěhovat co nejdříve.

Víc jak 14 dní jsem neběhala, neměla jsem na to sílu a záda, kyčle a vůbec všechno stále bolelo, nicméně jsem to opatrně zkusila. Tím, že jsem se přestěhovala, tak jsem si zkrátila svůj běžecký okruh o cca 1300 m a přišla jsem o 2 kopečky po trase...ale mám krásný výhled do zeleně, před naším domem už není žádný dům, prakticky na část svého okruhu přímo vidím. Za necelé tři týdny, které zbývaly do konce května, jsem dala za přispění nejstaršího syna (složil rozebrané skříně) a tentokrát i pomoci mladších, nový byt dohromady...bedny byly vyklizené, věci jakž takž uklizené (některé jsem uklidila tak dobře, že je stále nemůžu najít)...a na stůl v obýváku, který je zároveň kuchyní a mým pokojem, jsem si dala háčkovanou dečku :-)

1. června jsem odjížděla na dovolenou do Itálie. Tuhle dovolenou jsem měla domluvenou a naplánovanou s jednou kamarádkou dlouho dopředu, to jsem ještě ani nevěděla, že se vůbec chci a budu stěhovat. K Soně jsem se bohužel nedostala, aby mně záda spravila, takže to bude muset počkat, až se z dovolené vrátím. Zabalila jsem si plavky i běžecké věci...Zrovna na potvoru tahle cestovka, se kterou jsme jeli, má karavany na kraji Punta Mariny, tedy blízko Ravenny, při pobřeží severní Itálie. No a tady já to už přece znám, tady se běhá 50 km v Castel Bolognese...a v Ravenně jsem už byla na výletě, když jsme ten závod v r. 2011 běželi. Nevadí, cena byla víc než příznivá, 4047 Kč za 11 dní v karavanu (s dalšími dvěma ženskými), za cestu autobusem, za pojištění a za skromnější jídlo 3 x denně. Zase to zkrátím – kromě dvou dnů jsem každé ráno běhala 10 km, pak něco s batohem do obchodu pro „krabičák“, abychom měly na večer k povídání u svíčky...Běžecká trasa byla parádní –  po  místní cyklostezce, nejdříve byl kousek „lesíček“, jak jsem tomu říkala, tam jsem se trošku bála, aby na mne někdo po ránu nevybafnul...pak byla písčitá cesta mezi stromy, pak promenáda skoro podél moře a pak kousek asfaltu mezi domy...proběhla jsem celé Lido Adriano tam a zase zpět. Pak byla sprcha, snídaně, koupání, opalování a konečně i to vytoužené ležení a nicnedělání.

Ještě jsme stihly výlet do San Marina, malého státečku vysoko ve skalách... tam byla turistika. Pak výlet do Ravenny, pršelo (proto jsme tam vlastně jely, že se nedalo opalovat a koupat), zpět jsme vyrazily po cyklostezce pěšky...opět turistika. A předposlední den jsem si udělala sólo běžecký výlet do přístavu v Ravenně, jen tak s lahvičkou vody v ruce...nejdříve po cyklostezce podél silnice, pak po okraji silnice, pak po chodníku směrem k přístavu, pak po mole, které vybíhalo až úplně daleko do moře. Pršelo a já byla mokrá jako myš...v dálce za mnou nad Ravennou blesky, podél velké kameny, rozbouřené moře, rybářské lodě a pár rybářů nejen s pruty, ale i s takovými velkými sítěmi a kladkou, pomocí které je spouštěli a vytahovali z moře. Dalo jim to v tom větru celkem dost práce. Přede mnou úzká a rovná asfaltová cesta jako když střelí a na konci maják a pak už vůbec nic než moře...paráda, moc se mně ten můj běžecký výlet líbil a měla jsem radost, že jsem ho uskutečnila. Můj „běžecký“ kemp byl v kombinaci s válením se na pláži a nicneděláním spíše odpočinkový, nicméně jsem naběhala 94 km a 25 km intenzivně nachodila. Můžu všem doporučit – Itálii před sezónou – počasí ucházející (dvě odpoledne pršelo, jinak nádherně slunečno a teplo), méně lidí, ceny příznivé, ke koupání mělké a klidné moře (utopit se nejde), běhat se dá, jezdit na kole určitě taky, navíc kopce nejsou příliš daleko (když je k dispozici auto). Krásně jsem si odpočinula, nabrala jsem sílu po tom vysilujícím stěhování a taky i chuť do dalších akcí.