Horko na Kladně

27. - 28.7.2013, Self-Transcendence race 24 H, Kladno, MČR v běhu na 24 H, já 101 km.

Podle původního plánu mělo být Kladno taková „doběrná“, zaběhnout si jen tak, co se dá. Co taky očekávat po té závodní náloži v červnu a červenci. Bohužel na MS/ME v běhu na 24 H jsem v květnu nejela, jelikož jsem si zničila záda při stěhování. Takže Kladno měla být moje jediná 24 H v tomhle roce. Vždycky, když mám běžet 24 H, tak moc a moc myslím na 180 km, chybí mně „jen“ ½ metru...takový malý kousek...Asi jediná motivace, která mne ještě nutí běhat po okruhu.

Od Masochisty jsem toho moc nenaběhala, snažila jsem se odpočívat, co nejvíc to šlo, měla jsem pár dní dovolenou a jela na návštěvu k rodičům...tentokrát jsem si ani běžecké boty nebrala. Ve čtvrtek jsem byla u Soni, spravila mně trochu záda, asi to už moc nejde, bohužel, zatejpovala mne. V pátek jsem navařila pro kluky a připravila si věci s sebou. Mělo být pekelné vedro, dva roky za sebou pršelo, tak holt bude jednou konečně hezky...Ani spacák, ani karimatku jsem si s sebou nevzala, budu běhat nebo chodit, i když jsem měla takové tušení, že když si to jednou s sebou nevezmu, tak to budu potřebovat...ale nechci předbíhat.

Autobusy, vlaky jsem měla napsané, v sobotu dopoledne jsem z Dejvické autobusem (courákem přes vesnice) vyrazila směr Kladno, měla jsem jen malý batůžek a igelitku s 1 ½ l petkou Magnézie. Kus mapy Kladna jsem měla, takže jsem nezabloudila a co nejkratší cestou jsem si to namířila na Sletiště. Všechno už bylo, jak má být, 48hodinovkáři kroužili kolem, počítači koleček počítali a navíc probíhal i závod na 6 H, který byl přesunutý ze Stromovky.  Vyfasovala jsem startovní balíček (číslo+tričko), obsadila jsem jednu židličku, připravila si věci, trošku se dooblékla...pozdravila jsem se se známými i méně známými běžci. Okoukla jsem miminko - malou Dostálkovou (poslední přírůstek do ultrarodiny). Asi ½ hodiny před startem dorazila Míša Dimitriadu s Janou, maminkou a dalším doprovodem, Dan Orálek bohužel nedorazil...Moc mne potěšilo setkání se strejdou (bratranec mojí mamky), bydlí v Kladně a viděli jsme se možná před hodně lety na nějakém pohřbu. Moje starostlivá mamka ho zaúkolovala, aby se na mne šel podívat a aby mně případně pomohl. Udělalo mně to opravdu ohromnou radost, protože to byl zatím první člověk z rodiny, který se na mne byl při závodění podívat (kromě tedy jedné letmé návštěvy mých kluků ve Stromovce).

Start se blížil. Viharin Rosa (SCMT) nás všechny přivítal a představil, pár zahajovacích slov a ve 12:00 start. V hlavě jsem sice měla plán, ale vzhledem k vysoké teplotě, která panovala, jsem tušila, že ho asi nedodržím. Prostě nějak to půjde, 2 hodiny to šlo přesně podle plánu – 1. hodinu 10 kol (1 kolo=1 km), 2. hodinu 9 kol, pak se to začalo kazit...Musela jsem na celkem dlouhou dobu na WC, ale stále jsem věřila, že to všechno můžu dohonit. Každou hodinu jsem něco malého snědla, pila skoro každé kolo (nebo každé druhé kolo), namáčela jsem si čepici, brala jsem si led, cucala jsem ho, dávala si ho do podprsenky a chladila „šelest“, aby vše bylo co nejvíce OK. 3. hodinu to už bylo jen 8 kol, ale pořád to bylo v průměru 9 kol/hodinu a to bylo podle plánu. V duchu jsem spoléhala na noc, že mne zachrání jako už tolikrát, že bude chladněji a že to zase poběží. Zase mně začalo tlačit břicho a musela jsem opět na WC, ještěže na Kladně mají opravdu pěkné WC...až by tam člověk chtěl zůstat sedět napořád. Pořadí jsem nesledovala, Markéta Gruberová běhala jako na klíček, Míša kroužila taky usilovně, Renatka běhala s Honzou...

Maraton až za 5 H a 5 minut, to nevypadá dobře...chtěla jsem dát 100 km do 12ti hodin...Už jsem ani neměla na nic chuť, nevěděla jsem, co si mám na občerstvovačce vzít, všechno bylo nějak ochucené (dochucené) a mně to v tom vedru nedělalo dobře. Nakonec jsem skončila u melounu (jako skoro všichni) a to byla asi chyba. Taky mně dost bolela pravá kyčel, zkusila jsem si vzít diclofenac...Tahle kombinace nebyla ta pravá, břicho bolelo, záda bolely, vedro bylo...nešlo to a taky mně odešla hlava...už si zkrátka spočítala, že to těch 180 km opět nebude...Pozorovala jsem ostatní, popovídala si sem tam s někým, s některými jsem se už delší dobu neviděla, tak jsem byla zvědavá, co je nového a jak se mají. Společenská stránka 24H byla splněna na 100 %. Ani mně nevadilo, že klesám na spodní příčky celkového pořadí. Pár světlých chvilek tedy přišlo, kdy mně to běhalo hodně dobře, ale trvalo to vždy jen pár kol. Strejda ještě jednou přišel... taky povzbuzoval Evžen (pomáhal Mirkovi Kostlivému a prostě všem), jedna běžkyně (kamarádka Evžena) a hlavně dva dost společensky unavení mladí hoši. Až mne rozčilovali, protože pořád říkali, jak je to úžasný, vynikající...a já věděla, že to je nejhorší 24hodinovka v mém dosavadním běžeckém životě. Za 10 a ½ hodiny závodu jsem nakroužila 75 km, katastrofa...Kdy můžu dosáhnout stovky? Chtělo se mně spát, trošku jsem si cucla kafe, co jsem si přinesla z domova, snažila jsem se občas něco sníst, ale moc to nešlo, pila jsem mátový čaj, před rokem mně celkem srovnal žaludek.

Bohužel...v jednom okruhu jsem se pozvracela, už jsem tedy neměla co zvracet, vypadalo to, že je to jen voda, ale bylo mně z toho dávení dost blbě. Naštěstí bylo blízko WC, tak jsem se hned skočila umýt. Udělalo se mně lépe, začalo mně to i běhat, snažila jsem se ten okamžik, co nevíc prodloužit, ale věděla jsem, že to bez energie dlouho nepůjde. Moc dlouho to nevydrželo, ale byl to aspoň chvíli pěkný pocit, že to běží...Záda bolela jako čert, další diclofenac už jsem si nechtěla brát, tak jsem si zkusila na chvíli lehnout. Evžen byl tak moc hodný, že mně poskytnul azyl ve stanu, co měl pro Mirka, i mně půjčil spacák. Chvilka mně celkem pomohla, záda bolela míň a já zase vyrazila na trať. Uždibovala jsem si maličké kousky ze svého sýra a chleba a pila svojí neředěnou kolu... Už byla černočerná noc, vzala jsem si přehrávač, Kabáti zabrali jen na chvíli...Všichni se tak snažili, 48 hodinovkáři (Šaňo, Petr), 24 hodinovkáři (Míša, Markéta)...Ani tohle snažení, které mne vždy nakopne, protože se zastydím a prostě se taky snažím, mne tentokrát nevyburcovalo a nenakoplo. Všechno mně bylo protivný, bylo mně špatně z vedra, které bylo i v noci, ze smradu od koní (ti mají novou stáj hned vedle trati), z „vůní“ na občerstvovačce. Věděla jsem, že výkon bude stát za starou bačkoru...Společensky unavení kluci pomalu střízlivěli a hlavně neustále fandili, byli prostě stále s námi, stěhovali se po trati sem a tam...Chtěli být asi ještě víc nezničitelní než ultramaratonci...Ale bylo to moc fajn, úplně cizí kluci, co sedí v parku celou noc a fandí. Míša to zabalila po 106 km a odjela domů, už nemohla skoro došlápnout na nohu, nedoléčený zánět paty říkala...Markéta trošku zvolnila, ale stále běhala jako na klíček, jestli to vydrží, bude mistryně a udělá krásný výkon.

Skoro začínalo svítat a já konečně dala 100 km...Veronika Kleinová byla 1 km přede mnou, hodně kol jsme ušly společně a povídaly si. 100 km za cca 15 hodin 25 minut...až jsem se tomu chtěla smát. Pořadatelé neustále chválili a povzbuzovali, ale já nějak začala postrádat smysl mého snažení...Záda mě začala opět bolet, Evžen spal venku, Mirek běhal, ve stanu bylo volno, tak jsem tam zalezla a pokoušela jsem se na chvíli usnout nebo spíš si srovnat myšlenky. Vždyť je to jedno, jestli 101 km nebo třeba 130 km, už jsem se sebepřekonávala dost, nemá to smysl, pojedu domů. Původně jsem přemýšlela, že bych tam zůstala až do konce a alespoň povzbuzovala ostatní. Jak jsem ale viděla vycházející "ohnivé" slunce, usoudila jsem, že bude lepší věnovat poslední zbytky sil na přesun sebe samé domů. Bylo rozhodnuto, balím to. Odevzdala jsem číslo, poděkovala, rozloučila se, pořadatelům to asi nebylo milé, že končím, ale mně to tentokrát bylo nějak jedno...Je to můj boj, nikoho jiného. Ještě jsem se vysprchovala, převlékla se a s batohem pomalu vyrazila k autobusové zastávce. Měla jsem štěstí, autobus jel brzo...ještě cesta domů metrem a něco po 7. hodině konečně postel.

Můj zatím nejslabší výkon na 24 hodinovce a asi i dlouho poslední. Už jsem na to přišla, proč mně to nejde a nebaví mně to. 24 H prostě nemůže bavit, není to běh odněkud někam (třeba na občerstvovačku, aby se člověk napil), ta výzva je jen v hlavě, kdo s koho...kolik kilometrů se dá nacpat do 24 hodin? Kolik bolesti se dá ještě vydržet? Kolik bolesti si ještě člověk může sám způsobit? Když jsem byla nešťastná, v srdci jsem měla tolik bolesti, měla jsem touhu ji něčím přebít, ještě větší bolestí...Ale teď už nešťastná nejsem, úplně šťastná taky ne, ale vyrovnaná, smířená, a proto mně ty okruhy asi nejdou běhat.

výsledky zde: cs.srichinmoyraces.org/48h_24h_Kladno