Hanče a Vrbaty

Hanče a Vrbaty, 8.-9.6.2012, dálkový pochod cca 97 km cca 2700 m převýšení (říká Olaf)

Silva Nortica minulý víkend mne dost navnadila, zase potřebuju kopce, les a trošku toho kamení…V Kruhu u Jilemnice se měl konat již 36. ročník dálkového pochodu na 100 km  „Pochod Hanče a Vrbaty“.  Týden před Krakonošovou 100 celkem dobrý předkrm. Nevěděla jsem tedy, zda všechno stihnu připravit, ale chtěla jsem se o to pokusit. Ve středu už to běhalo po Silvě celkem v normě, nohy skoro nebolely. Ve čtvrtek jsem stihla vyprat, uvařit  pro kluky 3 jídla najednou, jít na třídní schůzku, zabalit si věci s sebou, zaběhat si a dokonce se vyspat. V pátek po práci jsem si udělala pár toustů jako svačinu, sebrala batoh a vyrazila směr Vršovické nádraží. Odtud jsme pokračovali autem s Jirkou Hofmanem (Hynek Podivín, Jarda Koptiš a já).

V Kruhu a v místní sokolovně jsme byli za chvíli, už tu bylo pár pochodníků, tak jsme se se všemi přivítali. Věci jsme si dali do tělocvičny, kluci se občerstvili za lidové ceny v místní kantýně, já se převlékla do pochodnického a za chvíli byl start. Dorazili i maďarští dálkoplazi. Těch, co si vybrali nejdelší stokilometrovou trasu moc nebylo (asi 20). V 9 hodin večer byl start, bylo hodně teplo, tak jsem měla tričko a šusťáky a v batohu jen pár věcí, jelikož 1. část (cca 40 km) končila opět v sokolovně v Kruhu. Dostali jsme A4 se slovním popisem trasy, bylo to jen v češtině, takže chudáci Maďaři na to dost nešťastně koukali…Jarda Koptiš a asi i někdo další jim to přeložili a vysvětlili. Určitě se ale neztratí, jelikož mají gpx s trasou naklikanou od Olafa. Jarda a Maďaři vyrazili přesně podle trasy, co měli od Olafa…Já nevěděla jestli na mě nebudou moc rychlí, tak jsem raději zvolila bezpečnější variantu a to Miladu Klapkovou (jako skoro místní znala trasu dokonale), celý zbytek (s Miladou a se mnou) vyrazil na obvyklou zvykovou trasu podle rady hl. pořadatele…ta je asi o 1 až 1,5 km kratší než ta trasa z cykloservru.

Nejdříve jsme šli společně, pak jsme s Miladou vyrazily trošku svižněji kupředu a odskočily jsme zbytku. Takže Libštát, pak Lomnice n.Popelkou a pak stoupání křížovou cestou na Tábor. Kolem byla mlha mlhovatá a já přes brýle skoro nic neviděla. Bylo něco před půlnocí a my jsme nevěděli jestli bude otevřeno v chatě na Táboře, kofola nebo kola by pomohla. V chatě se svítilo, pán nás tam pustil i nás obsloužil. Za pár minut na to dorazili ostatní. Chvilku jsme se zdrželi, ale pak jsme vyrazili s Miladou dál…byla nás větší skupinka Milada, Andrea, Bára, já a jeden pán. Zase směrem dolů po červené značce na Ploužnici, Žďár, Klepandu, hrad Kumburk jsme míjeli spodem. Po cestě jsme ještě nabrali jednoho mírně společensky unaveného pochodníka. Drželi jsme celkem slušné tempo, chvílemi se i běželo, to se ten unavený pochodník povážlivě rozkýval, takže bylo bezpečnější běžet před ním. Bylo to dost po asfaltu a já litovala, že jsem si radši nevzala silničky, měla jsem opět inovejty a bála se, že si ošoupu čudlíky na podrážce. Museli jsme se dostat do Staré Paky, tady někde by měl čekal Olaf jako tajná kontrola z Českoslovesnké 1000, jelikož pochod Hanče a Vrbaty je oficiálním žolíkem (lze jím nahradit jakýkoliv pochod z pevné desítky 100 km pochodů na r.2012). Už jsme byli skoro za Pakou, Olaf nikde, tak jsem mu zatelefonovala…prý kontrola bude, máme pokračovat. Dělali jsme si srandu, že určitě čeká v Kruhu v sokolovně a že nás pěkně napíná s kontrolou, abychom si to třeba nezkrátili. Olaf nezklamal, teď už nevím, jestli čekal před Karlovem nebo za Karlovem (další místo na trase), ale byl tam, měl pro nás občerstvení, kolu…dal nám razítko.

Cesty už nebyly tak pěkně asfaltové, občas nějaký štěrk, takže se inovejty celkem šikly. Těsně před 3. hodinou ranní jsme byli zpátky v Kruhu, dala jsem si polívku a kafe, Milada šla spát, prý si odpočine a kolem 6-7. hodiny ráno zase vyrazí. Mně se moc čekat nechtělo, nemám pauzy ráda, Andrea chtěla jít hned dál a Maďaři s Jardou taky, převlékla jsem si ponožky, přihodila pár věcí do batůžku a zase jsme vyrazili. Podle intineráře nás čekala denní 60ti km část. Olaf šel s námi. Zatím to byla stále silnice a ani to moc nestoupalo, prý ale bude. Hodně se povídalo, Maďaři a Jarda byli minulý víkend na Mátře, to je jeden z nejtěžších pochodů v Maďarsku, délka 124 km, převýšení přes 6000 m. Asfalt začal stoupat a Maďaři trošku poodskočili, tak jsme je s Jardou zase dohonili, Andrea statečně držela krok, chvílemi taky běžela. Takže orientačně další část trasy – Mříčná – Jilemnice (domek B.Hanče) – Hrabačov – Dolní Štěpnice, pak vlevo do kopce (Hančův kopec), po silnici nad Křížlicemi přes Roudnici až na Rezek. Z Rezku po zelené až do sedla pod Dvoračkami, tady se náš vláček (bylo nás celkem 9) začal postupně trhat.

Na Dvoračky to byl tedy pěkný krpál, i když po asfaltu…stoupali jsme stále výš a výš po červené. Byly to nádherné výhledy do údolí, byli jsme vysoko a pod námi byla mlha a mraky…krásný. Zastavovala jsem se, nemohla jsem se toho pohledu nasytit, paráda. Stále jsme stoupali a stoupali, kolem vrcholu Kotle až k mohyle na Zlatém návrší. Už tu byly vrcholové patrtie Krkonoš, tam naproti budu doufám příští víkend…Měla tady být kontrola a občerstvovačka, jsme tu ale moc brzy (něco po 8 hodině ráno), občerstvení (krkonošské kyselo přímo od pana starosty) mělo být až v 9:00. Jarda si koupil kolu, stála 40 Kč (horská přirážka), tak to nekupuju, je to drahé…Maďaři došli chvíli po nás, zastavili se, asi chtěli svačit. Jsou pravděpodobně unavení po Mátře, jinak by už byli určitě pryč a daleko před námi. Nečekali jsme na ně, Jarda mně dal napít koly a hurá dolů z kopce.

OK když pořádný trénink, tak se nemůžu flákat. Valíme dolů co to dá…od té doby vlastně pořád valíme…občas se otáčíme jestli za námi není Maďar…Už to není asfalt, ale terén a šutry, tak do toho a neboj se…Jarda je první, já se snažím co nejrychleji za ním, občas se otočí a dívá se, kde jsem. Není to jen z kopce ale i do kopce, to jakž takž svižně jdu. Takže Horní Mísečky – Mechovinec – Černá skála – Šeřín a Rovinka. Tady zastavujeme, dáváme bramboračku a kolu, Jarda ještě přidává koláček, je tu moc milá obsluha, paní mně dává do flašek vodu zadarmo a dokonce půjčuje trychtýř, abych si mohla přelít kolu do flašky. Bříška máme spokojený, tak zase dál…zatím žádný Maďar.

Pokračujeme na Žalý, maličko se spleteme, ale zase se vracíme do správného směru. Potkáváme turisty, dost se podivují, že tak ženeme, a že Jarda na mě nečeká…Dělám si srandu a říkám, že ho honím. Ze Žalého je to zase z kopce, Jarda se s tím moc nepáře, co by běhal cik cak, když může rovně, asi dvakrát se mně trošku zvrkává noha, ale inovejty mě zachraňují, jsou to opravdu skvělé boty. Další kontrola je na Křížovkách, slečny tu mají opečené úžasné klobásy – mňam, ale my máme plné břicho polívky, už se do něj nic nevejde, tak bohužel bez klobás a valíme dál. Bolejí mně lýtka, myslím si, že snad prasknou, taky trošku stehna…Snažím se na to nemyslet, jen utíkej a utíkej…Občas tedy jdeme, do kopce neutíkám.  Vypadá to na dobrý čas a jsme první…bylo by príma to stihnout do 16-ti hodin.

Zrovna běžíme po nějaké polňačce, jsou tu koňská nebo kravská lejna a na nich plno bzučících much, jednou je neopatrně vyplašíme, celé to hejno much se zvedá, fuj. Každé následující lejno obíháme v co největším oblouku, aby se ty mouchy nepoplašily. Před Valteřicemi potkáváme běžce v protisměru, asi někdo na tréninku. Ve Valtéřicích trošku váháme kudy se dát, jsou tu 2 cesty, ale nakonec obě končí u hl. silnice, takže to je jedno, silnici stejně musíme přeběhnout a pokračujeme do Jilemnice. Jilemnice nám připadá dlouhá, vyhlížíme drogérii, u ní máme zabočit vpravo, konečně kruhová křižovatka, drogérie, tak přes silnici kolem pošty, k autobusovému nádraží a kolem fotbalového hřiště. Ještě kousek a vidíme nízké dřevěné stavení (tady jsme šli ráno kolem a Olaf nám říkal, že tudy se pak budem vracet zpátky). U stavení jsou nějací turisté, jdou kratší trasu, teď už to bude po vlastním značení až do cíle.

Běžíme, stále běžíme, bílé látkové fáborky jsou celkem hustě, asfalt, lesní cesty, polní cesty. Trasa se celkem kroutí, je to dlouhé, kdy už bude konec, vyhlížíme posed, to by měl být okraj lesa, zbývá nám necelá půlhodina do 16-ti hodin. Uf, to nemůžeme stihnout, jdu před Jardu a běžím…železniční viadukt, domky, to už je Kruh, křižovatka, železniční přejezd, kravín, kontroluju hodinky, ještě 4 minuty…před námi hl. silnice, zatáčím vlevo a běžím po okraji. Na druhé straně jdou nějaké paní a dívají se na nás jako na blázny, asi to tady není tak časté, že by se někdo takhle hnal. Už je tu sokolovna, u stolečku hlouček turistů, co šli kratší trasy a hl. pořadatel. Podívám se na hodinky,  je tam 13:00 v sobotu, stihli jsme to za 16 hodin, jupí a jsme s Jardou první.

Dostáváme krásný diplom a prosíme o zapsání času, abychom měli památku. Strašně se těším na sprchu, bude to tedy bolet, protože mám rozedřenou kůži na zádech skoro do krve, funkční triko, guma od šusťáků a batoh -  to není dobrá kombinace. Balím, dávám si krkonošské kyselo, když jsme ho neměli na občerstvovačce…Volám Jirkovi, kde s Hynkem jsou a kdy asi dojdou, Jirka říká, že dojdou až tak v 8 hodin večer, to na ně čekat nebudu. Zabalím a jedu s Jardou vlakem…ještě nás čekají asi 2 km na nádraží. Byl to moc pěkný výlet, užila jsem si to, krásný pochod, sice nějaký ten asfalt, ale kus terénu byl hodně výživný a stál za to. A držte se…vše za 30 Kč startovného…milí pořadatelé, občerstvovačky, spaní v sokolovně, sprchy, jídlo po 1. noční části, jídlo po 2. denní části a kdybychom vydrželi až do večera, tak ještě promítání fimu o Hanči a Vrbatovi (Synové hor) v místním kině (tamtéž v sokolovně).

Okaz na trasu v cykloservru: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=72625