Brdy podruhé

Brdské stezky, jednoho z ultramaratonských závodů zařazeného do Evropského poháru, jsem se letos chtěla určitě zúčastnit. Loni se mně ten závod moc líbil a zaběhla jsem si osobní rekord. 50 km převážně brdskými lesy. Startuje se od základní školy v Mníšku a dál pokračuje směr Řitka, U Šraňku, Skalka, Kytínská louka, Vrážky, Na hájovnou Rochota, Stožec, hájovna Obora, Bekovka, hájovna Knížecí Studánky, Hladovka, rozcestí před Chrouzavou, Kytín, Kytínská louka, Stříbrná lhota a končí se opět na školním hřišti v Mníšku pod Brdy. Dá se nejen běžet, ale i jít, protože současně probíhá dálkový pochod.

Minulý víkend jsem trochu závodila, v sobotu Bakovský ½ maratón (moje už 4.účast a zatím nejlepší čas na téhle trati 1:47:13,  6. místo mezi ženami celkem) a v neděli jsem přidala Běh lipovou alejí, což je rychlá desítka v Nymburku (celkem nečekaně jsem si zaběhla osobní rekord 47:15). Nebylo zrovna pěkně a já  nastydla, navíc mně nějak podezřele bolely nohy (víc než mne bolejí obvykle).

Do Mníšku jsem jela s jediným cílem, zaběhnout kolem 5-ti hodin. Vyrazili jsme hodně brzo ráno autobusem od Smíchovského nádraží, všechno se ale stíhalo úplně v pohodě. Start byl  brzo už v 8:00, malinko se opozdil (asi o 5 minut). Začátek trasy vede po silnici a celkem po rovině nebo z kopce, trasu jsem znala z předcházejícího roku, tak jsem asi tak věděla, co si můžu dovolit. Běžela jsem celkem svižně, protože do kopců to zase tak neumím a tušila jsem, že budu určitě pomalejší. 10 km jsem měla cca kolem 52 minut, to už mne dávno předběhla Pavlína Procházková, Dáša Kubrová, Karolína Jeníková. Ani mně to tolik nevadilo, dělaly mně holky „zajíce“. Do kopečků jsem běhala a chodila, vždycky 3 kroky a 3 skoky, nohy to dělaly nějak samy, automaticky, tak jsem je nechala. Do seběhů jsem šla, co to šlo, kdy jindy se dá nahonit několik vteřinek nebo minutek, že jo?

Nejdřív jsem doběhla Karolínu, pak Dášu, ale Pavlínu pořád ne. Viděla jsem jí občas před sebou a hodně daleko, jen takový barevný flíček (zelenomodré triko s dlouhými rukávy), skoro jsem jí doběhla na 4.občerstvovačce. Taky jsem se chvilku předbíhala s jednou (asi) Němkou, starší paní, štíhlounká, lehounká, běželo jí to krásně stylově, nakonec jsem jí utekla…Měla jsem v úmyslu zopakovat taktiku z minulého roku, po 30. km to napálit, co to půjde. Nebyla jsem si ale vůbec jistá, jestli to vydržím až do konce. Necelý kilometr před 40. km a předposlední občerstvovačkou Pavlína zastavila v lese a já jí předběhla, ještě jsem na ní volala, že mě určitě zase brzy dohoní. Nedohonila a asi ani nehonila, udělala si bohužel něco s nohou.

Letos jsem až na malý kousek v úvodních kilometrech běžela celý závod úplně sama, buď jsem někoho dobíhala nebo někdo občas předběhl mne. Les ještě skoro spal, blatouchy nějak nevěděly o tom, že by měly kvést (jako loni), celkem jsem okolí  moc neregistrovala, jen koutkem oka, asi ve mně začíná převažovat závodník nad turistou a obdivovatelem přírodních krás. Za poslední občerstvovačkou seběh z kopce, pak táhlé, ne moc příjemné stoupání po silničce a už je tu Mníšek. Vím, že to ještě chvilku potrvá než bude škola a cíl, hlídám si hodinky, protože tuším, že by měl být osobák. Ještě ten nepříjemný kopec s hodně auty, tentokrát bez protivětru, zatočit vpravo, je tu školní hřiště a CÍL. Dostávám pamětní medaili, květinu, buchtu a vodu, mám nový osobní rekord na 50 km 4:50:53, zlepšení oproti loňsku (a mému dosavadnímu OR) o celých 6 minut.

Mám radost. Nakonec je i bedna, resp. víc beden, trochu mně splývají dohromady, každopádně jsem 2. Češka (za nadějnou Šárkou Macháčkovou z Olomouce) a myslím, že 5. žena celkem. A dostávám diplom z veteránského mistrovství České republiky za 1.místo v kategorii „ženy 40“ v disciplíně ultra-50 km. Po Úpické desítce, kde jsem skončila 3. v kategorii, je to tenhle rok už druhé ocenění od Sdružení veteránů Českého atletického svazu, a to potěší.