Boubín-Libín-Kleť

31.10. – 2.11. 2014 BLK, Boubín – Libín – Kleť, tentokrát Kleť – Libín – Boubín, 103 km (+ 6 km bloudění), 3500 m přev., já za 26:50:23

půjčeno od Aleše

Letos již 2. ročník pořádaný Jardou a Alešem + dalšími, tentokrát z Boršova do Vimperku. Na jihu to mám ráda, navíc je Jarda kamarád a v Českých Budějovicích bydlí naše rodinná přítelkyně, které je již víc jak 80, takže se vždy snažím spojit nějakou akci na jihu s návštěvou. I když se mně kombinace 100 km po asfaltu a naplno v Plzni minulou sobotu a k tomu víc jak 100 km v Pošumaví a Šumavě týden na to nezdála moc vhodná, i blbý nápad je třeba dotáhnout až do konce. A s blbými nápady mám svoje zkušenosti :-)

Ve čtvrtek tedy uvařit dopředu na víkend pro kluky (bylo to o to těžší, že nám celý den netekla ani kapka vody) a zabalit potřebné věci na cestu. Vyspání se moc nepovedlo, ale 4 hodiny dobré, v pátek ještě do práce a pak frr autobusem do Českých Budějovic. Návštěva u Helenky, milé popovídání, kafíčko a koláčky…Ani se mně od ní nechtělo, ale přece to nevzdám. Místní dopravou jsem se přiblížila do Boršova (kousek za Budějovicemi), spolu s dalšími běžci/pochodníky našla příslušnou hospodu (Poslední štace), odkud měl být ve 22:00 start. Chtělo se mně strašně moc spát, dala jsem si kafe, abych se vzpamatovala. Lidí přibývalo, probíhala registrace. V hospodě bylo těsno, tak jsem raději poslední ½ hodinu strávila před hospodou. Jarda pronesl pár posledních slov, nic z toho jsem však neslyšela, jaký tam byl rámus, snad to nebylo důležité.

V 10 večer bylo odstartováno, všichni tradičně vyrazili jako o život. Nevěděla jsem, jak mně to půjde, jestli vůbec budu moci běhat. Měla jsem nové botky inovejty, tentokrát určené spíše k chůzi než na běhání (Terroc 308). Přiznám se, že mne oslovily především svojí nízkou cenou (1190,- Kč), podobné kopyto jako již osvědčené Roclite 309. Měly úplnou premiéru, byla jsem zvědavá, jak to spolu zvládneme. Musíme pod Dívčí Kámen (zřícenina hradu), vedla tam úzká cestička podél vody, dost lidí mne předběhlo, ale za mnou jich ještě pár zbývalo. Pak Holubov, železniční stanice, 1. kontrola…Tady to znám, byla jsem tu víckrát na výletě s mýma klukama a na Kleti už jsem byla také vícekrát. V Holubově se ke mně přidal Tomáš Ulma, taky minulou sobotu běžel 100 km v Plzni, trochu jsme povídali a dorazili na 1. občerstvení na parkovišti pod lanovkou vedoucí na Kleť. Lanovkou jsme nejeli, začali jsme stoupat pěkně pod ní, samé šutry a pořád do kopce. Trochu jsem se probudila, ze začátku mně to stoupání šlo docela rychle, pak jsem trošku zvadla. Ale už tu byla Kleť, rozcestník, rozhledna. Byla tu prý i tajná kontrola (to jsem se dozvěděla až později), neobjevila jsem jí. Zdálo se mně, že mně trošku divně poblikává čelovka, měla jsem ještě jednu maličkou baterčičku, abych si s ní mohla svítit, až budu v hlavní čelovce vyměňovat baterky. Nevěděla jsem, kde tu batečičku přesně mám, tak jsem chvíli štrachala v batohu, hledala jsem jí, Tomáš mezitím pokračoval dál.

Nějak to vyšlo, že kolem mne nikdo nebyl, pokračovala jsem dál sama. Po asfaltu to šlo, pak se cesta změnila na kamenitou a s listím, šutry nebyly přes listí pořádně vidět a já si zase zvrkla pravý kotník. Ach jo, už zase! Zastavila jsem a alespoň si pořádně utáhla boty. Nějak mně ty nové inovejty nevyhovovaly, i když měly 3 fajfky jako mají třeba Roclite 268 (tzn. sklon mezi špičkou a patou 9 mm), zdály se mně přecijen dost vysoké, schopnost číst terén byla trochu horší. Musím zkrátka opatrně. Tady někde mne dohonila a předhonila Hanka Váchová. Budu muset přidat, taky jsem si říkala, že by nebylo špatné se přes noc někoho držet. Mělo to být stále po modré, je fakt, že jsem značky na stromech sledovala, ale víc jsem sledovala Hanku před sebou. Najednou jsme se ocitly na křižovatce, značky žádné, jen nějaká naučná stezka vedoucí kolmo na náš směr. Zapnula jsem tedy gps, měla jsem slabé baterie, takže jsem chtěla gps zapínat, jen když to bude bezpodmínečně nutné, když nebudu vědět kudy kam. Cesta v gps byla nějaká divná, taková vybledlá modrá, ani jsem vlastně nevěděla, jestli je to barva značky nebo jen barva cesty. Hanka měla vytištěnou část trasy na papíře (byla možnost vytisknout nebo stáhnout trasu z cykloserveru, taky jsem jí měla vytištěnou ještě pro jistotu s sebou) a byla si jistá, že prý dolů. Dobrá, běžely jsme dolů a já pořád přemýšlela nad gpskou, jestli jsem si tam třeba něco omylem nepřenastavila jinak, že se tam ty turistické značky neobjevují. Přibližovala jsem, oddalovala, pak se mně zdálo, že se tam nějaká modrá objevuje. Na další křižovatce jsme se tedy nasměrovaly tím směrem, k modré. Stále to bylo z kopce, opět křižovatka s jinou cestou, ale modrá značka nikde, doběhly jsme na silnici. Hanka si vybrala nějaký směr, že půjde do civilizace, aby zjistila podle ukazatele, jde vlastně je. Šla jsem kus cesty s ní, nechtěla jsem, abychom se rozdělily. Říkala jsem jí, že vlastně ani nevíme, jestli jdeme správným směrem, že to také může být úplně na opačnou stranu. Kdepak já chci závod dokončit, vracím se a basta. Rozloučila jsem se s ní a vrátila se po vlastních stopách. Stále jsem si hrála s gps a zkoumala, zda by se to nedalo někde střihnout, abych nemusela znovu do toho kopce. Uviděla jsem tam modrou, tak to zkusím, řekla jsem si, kus cesty jsem šla zase jinak, tentokrát na opačnou stranu. Modrá byla nějaká divná, začínala jakoby odnikud a zase tak končila. Hm, nakonec to byl potok, skoro jsem se musela smát sama sobě. Vidíš troubo, měla jsi s gps víc trénovat. No nic vracím se na úplný začátek, kde jsme se vlastně ztratily. Skoro od začátku závodu mne bolely nohy, energie taky nic moc. Teď mne to však přešlo, musím se nejdřív najít a pak budu řešit jídlo. Našla jsem se a zjistila, jak to vlastně bylo. Modrá se stáčela směrem vpravo, bylo tam takové široké nezřetelné prostranství, cesta po které jsme s Hankou pokračovaly však vedla vlevo. Mimo značku jsem už nějakou chvíli byly, proto se mně v gps ta modrá neobjevila. Už jsem se našla, časová ztráta cca 1,5 hodiny, už se můžu s nějakým slušnějším časem rozloučit. Kdybych byla totiž rychlejší, tak bych se mohla svést domů autem, z Vimperku není moc dobré spojení (musí se dost přestupovat).

Snažila jsem se být co nejrychlejší, už bylo skoro ráno. Tentokrát mně začala poblikávat čelovka, mám tam nabíjecí akumulátor a ten už „dodělával“. Zastavila jsem tedy, vytáhla baterčičku a pokoušela jsem se při jejím světle vyměnit nabíjecí akumulátor za čtyři AAA baterie. Poslední krajní, hned vedle drátku, který vlastně vede tu „energii“ zezadu z hlavy dopředu do čelovky, mně tam nešla narvat. Konečně se to podařilo, zapla jsem čelovku, ale nesvítila. Hm, v čem je problém? Doufám, že jsem ten drátek nějak nepoškodila, jak jsem za to tahala, to by byl průšvih, protože jsem měla tentokrát než jednu čelovku (a to vždycky nosím dvě). Měla jsem ještě jednu sadu baterií, takže jsem opět vyndala ty čtyři, co tam byly nacpané, opět mně to nešlo, málem jsem si zlomila malíček, jak jsem tu poslední krajní dolovala ven. Naštěstí druhá sada fungovala a já mohla pokračovat v cestě, zdrželo mne to však určitě dalších 20-30 minut.

Cesta dál mně byla povědomá, tudy to určitě vedlo (ale v opačném směru i loni), ještě jednou jsem přehlédla odbočku, ale byli tam nějací kluci, co se vraceli zpět protože jí taky přehlédli, tak mne srovnali do správného směru. Už skoro svítalo, už bylo vidět…krásné červánky, stálo to za to…na chvíli jsem si vzala bundu, největší zima je právě k ránu nebo brzo ráno. Další občerstvení bylo na K3 (Rohy), měla jsem hlad, tak jsem se docela dost najedla (byla i výborná polévka). Ptala jsem se na Hanku, byla předemnou o cca ¾ hodiny, našla se tedy a došla to asi po silnici. Trochu mně to splývá, myslím, že to bylo někde tady, velká louka, trasa vedla skrz, nejednou ke mně běží dva velcí, pořádní psi, páníček nikde. Zastavila jsem, oni taky zastavili, jak jsem se pohnula, pohnuli se taky, tak to může být ještě zábavné. Zakřičela jsem na ně „domů k páníčkovi“, zdálo se, že na povely reagují, tak to je fajn. Popoběhli dále, ale zase se zastavili a dívali se, co udělám. Přestala jsem se bát, asi si spíš chtěli hrát, zase jsem na ně zavolala, že „domů a k páníčkovi“, zabralo to…běželi předemnou a už nezastavovali. Pokračovala jsem dál, dohonila jsem skupinku kluků, čekal nás pro některé „zlatý hřeb“ celé trasy. Cesta vedla skrz potok (Křemžský), byl široký, přeskočit se nedal, vpravo byla „lávka“, člověk musel přeskočit z břehu na jeden pilíř a odtud vedl k protiléhlému pilíři (a břehu) úzký hranol (kladina) ve výšce cca 1 m nad hladinou. To nedám, pro jistotu jsem ještě prověřila okolí, jestli se tam nenachází ještě něco jiného, po čem by se dalo přelézt, nic vhodného jsem neobjevila. Budu tedy brodit, sundala jsem boty, ponožky, vyhrnula kalhoty, naštěstí kameny na dně neklouzaly, toho jsem se bála nejvíc. Studenou vodu jsem ani nevnímala. Kluci mne obdivně sledovali a pak se jeden z nich ptal, jestli mám ručník :-) Nemám a je mně to jedno, ještě chvíli jsem šla bosa po trávě, ale neuschla jsem, vše bylo mokré. Škoda, setřela se mně ochranná vrstva vazelíny, takže opět mokrýma nohama do ponožek a do bot. Pokračovala jsem dál, ani nevím, jak to ti kluci nakonec překonali (asi to přešli). Za chvíli jsem musela ponožky opět sundat a vyklepat bordel, co se mně tam dostal. To by nebylo na chodidla dobré, čeká mne ještě spousta kilometrů.

Do Kuklova jsem došla oklikou po modré, byla tam možnost si trasu zkrátit po naučné stezce (ale intinerář jsem si přečetla až pozdě). Dost mne to mrzelo, protože loni jsem po naučné stezce šla, v opačném směru, pak jsem si na to vzpomněla. Kluci, co byli za mnou, mne mezitím asi předešli, nevím. Občerstvovačka byla fajn, opět jsem doplnila zásaby energie a vzala si něco na cestu, na potom. Trasa závodu byla dost asfaltová, i když výživné trailové části také nechyběly. Na jedné takové asfaltové silnici jsem míjela Honzu Sedláka. V první vesnici (už nevím v které, ale byla větší), když jsem uviděla obchod (COOP), tak jsem zastavila a pokoušela jsem si koupit baterky do čelovky, abych měla nějaké na výměnu. Úspěšná jsem byla u místního Vietnamce (nebo Číňana), 4 AAA baterie za celých 20 Kč, nekupte to. Doufala jsem tedy, že je nakonec radši potřebovat nebudu, aby mně do čelovky nevytekly. Další část trasy mně trochu splývá, pár lidí jsem došla a předešla, také skupinku běžkyň z Českých Budějovic. Další občerstvení mělo být za Prachaticemí v Lázních sv. Markéty, šla jsem podle intineráře, podle značek, trasa vedla přes hlavní silnici, tam značení chybělo. Nějací dělníci tam připravovali pozemek pro výstavbu, skrz vedla nějaká cestička, značka však žádná. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jdu správně, v gps naučná stezka chyběla. Vytáhla jsem tedy papíry s vytištěnou trasou, nesedělo mně to, vypadalo to, že se musím vrátit a jít přes Prachatice. Už jsem se chtěla vrátit k poslednímu rozcestníku, objevily se však holky z Českých Budějovic. Říkaly, že musíme určitě přes koleje, nějaké koleje jsem na mé trase taky měla, dobrá půjdu s nimi. Stále mně to však vrtalo hlavou, kdepak není to dobře, my tam vlastně dojdeme v obráceném směru. Začala jsem se vracet, ale holky měly také vytištěnou trasu a měly to tam jinak, prý si to tiskly až v pátek. Já to tiskla ve středu, asi tedy došlo ke změně trasy na poslední chvíli. Dobrá, přesvědčily mne (zase ale zbytečná časová ztráta, jak jsem o tom přemýšlela, co je vlastně správně), jdu s nimi.

Za chvilku se objevil penzión Vila Helena, opět další polévka a kafe, to potřebuju. Bolelo mne břicho, došla jsem si na WC (už jsem předtím musela jednou v lese), namazala nohy vazelínou, kůži jsem dost cítila, to ten brod přes vodu. Doplnila jsem vodu do flašek a vyrazila dále, holky tam ještě zůstaly. Pospíchala jsem, světla moc nezbývalo a já bych ráda došla až za zříceninu Hus. Z loňska jsem si pamatovala, že to byl dost obtížný úsek. Ráda bych na něj tedy aspoň trochu viděla. Před vrcholem Libína jsem uviděla známou postavu – dohonila jsem Olafa. Na Libíně jsem málem běžela na špatnou stranu (po špatné modré), ale Olaf na mne zavolal včas. Chvíli jsme spolu povídali, dohonili jsme Hanku, společně jsme překonávali cik-cak potok, co byl pod kopcem, hop sem a zase hop tam. Někde tam jsem je opustila, musím rychle na Hus. Hus byla výživná, potkala jsem tam nějaké normální turisty (celkem frekventovaná trasa), pak přes mostek na druhou stranu a zase úzkou cestičkou nad vodou (Blanice). Intinerář říkal, že naučná stezka zelené psaníčko, zelené psaníčko tam nebylo, ale žlutá značka a text „naučná stezka kolem Prachaticka…“ a info že do Volar něco kolem 5-6 km. Tak snad to bude správně. Ještě jsem nesvítila, pomalu se stmívalo, chtěla jsem šetřit baterie. Cesta do Volar mně přišla nekonečná, kaplička, hřbitov, spousta lidí. Jeden pán se ptal, co že to je za akci a když jsem mu to řekla, tak se ptal, jestli to ujdu. No snad ano. Taky tam byl bernardýn bez náhubku a na volno, normálně po mně šel, zavolal jsem tedy na jeho pána, ať si ho laskavě chytí, že nemám zájem, aby mne kousnul (jednou jen tak trošku bernardýn kousnul mého bráchu a prokousnul mu kalhoty i stehno). Hledala jsem hasičskou zbrojnici, byla tma a já špatně viděla na názvy ulic, zeptala jsem se lidí a ti mně poradili správný směr. Zdálo se mně, že vidím Jirku, Martu a ještě někoho (Hynek), jak zrovna odcházejí pryč. Bylo by fajn jít s nimi, ale já ještě musím na kontrolu. Musím se pořádně najíst, potřebuju hlavně kafe, už žádná občerstvovačka po trase nebude.

Míra mně uvařil kafe, najedla jsem se, dočerpala vodu (snad bude 1 litr do konce stačit, víc flašek jsem neměla) a asi za ½ hodiny vyrazila dál. Nejdříve jsem obíhala kostel (hledala jsem rozcestník), abych se ujistila ve správném směru kudy ven z Volar. Radši jsem ale zapla gps, abych trefila odbočku z hlavní silnice. Stále po červené, už jsem věděla kudy, opět jsem vypla gps…Šla jsem dál a dál, cesta k Bobíku stále stoupala. Občas jsem si nebyla jistá správným směrem, už už jsem měla ruku na kapse batohu a chtěla lovit gps, ale vždy se jako zázrakem právě objevila značka. Na Bobík se muselo po vrcholové červené, v protisměru jsem potkala jednoho kluka, co vyrážel z Volar předemnou a za chvíli i Martu, Jirku a Hynka, povídali si a šli celkem pomalu. Snažila jsem se dosáhnout vrcholu co nejrychleji, tentokrát bylo třeba intinerář orazítkovat vrcholovým razítkem. A hurá dolů, třeba je dohoním. Snažila jsem se celkem dost, ale Marta, Jirka, Hynek stále nikde. Až jsem je podezřívala, že mně snad chtěli utéct. Předemnou ohrada do obory, pamatovala jsem si to z loňska, ale kudy dovnitř? Opět jsem vytáhla gps, musím vlevo, byl tam vlez do obory. Pro jistotu jsem v gps překontrolovala další postup, stále dál po asfaltu a rovně, pak bude odbočka vlevo, OK, gps jsem opět vypnula a uklidila do batohu. Sem tam jsem se snažila poklusávat, ale M+J+H jsem stále nedohonila.

Opět výlez z obory a jde se na Boubín. Škoda, že je zase tma, loni jsem tu byla za tmy (na začátku pochodu), letos zase za tmy (ke konci pochodu), ráda bych to tady konečně viděla za světla. Nějak mně ubývaly síly, hlava se mně motala, vypila jsem jedno svoje kafe, jen takovou malou flaštičku od redbulu, kde jsem ho měla. Na chvíli to pomohlo. Stoupání mně přišlo nekonečné, všechno mne bolelo, dokonce i kosti. Nahoře na Boubíně jsem slyšela nějaký hovor, M+J+H, ale já byla úplně hotová. Zastavila jsem, vylovila kofeinové tablety a něco k jídlu, musím se dát dohromady, abych mohla pokračovat. M+J+H mně opět ufrnkli, nevadí, hlavně opatrně dolů po stupních. Čelovka mně už sotva svítila, bála jsem se na ní vůbec sahat, aby se tam třeba nepoškodil drátek vedoucí energii od baterii dopředu k žárovičce nebo co to tam vlastně svítí. Opět jsem zapla gps, raději budu kontrolovat správný postup, než abych zase zabloudila. Vpředu jsem viděla světla a za chvíli na mne Jirka nebo Hynek volali, že mám prudce odbočit vlevo do lesa. Věděla jsem o tom, na gps jsem to viděla. Bylo od nich milé, že na mne nakonec počkali. Snažila jsem se s nimi držet ve skupince a trochu využívat i světla od jejich čelovek. Teď už by to mělo být do Vimperku kousek, cca 5 km.

Část trasy vedoucí mokrou loukou mně byla povědomá z minulého roku, škoda, že si zase namočím ponožky a boty, nohy už toho měly dost. Dala se do mne zima, musela jsem zastavit a obléci si bundu, M+J+H mně trochu poodskočili kupředu, musím je dohonit. Bolelo mne úplně všechno, bolel mne levý kyčel (většinou mne bolí pravý) a moc a moc pravé tříslo. Už jsme byli ve Vimperku u nádraží, vpravo jsem poznala hospodu, odkud jsme loni startovali. Teď ještě najít tu správnou školu, kde je cíl a řízek…těšení na řízek mne pohánělo vpřed a taky tam třeba bude sprcha! Poslední vytištěný papír s mapou trasy jsem předala Jirkovi, aby nás všechny navigoval. Povedlo se mu to bez chybičky, žádný zbytečný krok navíc, ještě schody, zatočit a už tu byla škola.

Konečně cíl, Jarda, pořadatelé, řízek, čaj, diplom o účasti, sprcha se studenou vodou (nevlezla jsem tam). Pokoušela jsem usnout ve spacáku na podlaze v tělocvičně. Nešlo to, spala jsem jen pár minut, nebyl tam klid, chrápání a také lidé chodili sem a tam. Kdyby tak jel někdo do Prahy autem a mohl mne přibrat. Ale volat nebo psát někomu sms v noci? Měla jsem číslo na jednoho kluka, ale buď už bude dávno v Praze (když byl dostatečně rychlý) nebo tu bude někde spát na podlaze, je blbý ho budit. Nakonec jsem jela vlakem po páté hodině spolu s Jirkou, Hynkem a Lenkou, Marta zůstávala na místě. Bylo to sice několikeré přestupování, ale vlaky na sebe navazovaly, nic nám neujelo, takže to nakonec šlo. Konečně doma, konečně vana a konečně postel, uf, byl to pěkný podzimní výlet, počasí nemělo chybu, barevný listí, výhledy a pohledy, stálo to za to. Díky Jardo, Aleši a spol.

Průběžné výsledky:

18 km (Kleť parkoviště pod lanovkou) – 2:37:01, 38 km (Kuklov, zbytky kláštera) 8:41:54, 66 km (penzion Vila Helena) 14:25:10, 82 km (Volary, hasičská zbrojnice) 19:36:41, 103 km (Vimperk, ZŠ TGM) 26:50:23

trasa na cykloserveru: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=165641

web: blk.websnadno.cz/